Nomádva

Akademický senát

Již nějakou dobu bylo jasné, že jakmile se ministru Liškovi dá vhodná příležitost k důstojnému vycouvání z práce na reformě terciárního vzdělávání, využije ji.  Akademická veřejnost se totiž – což pana ministra zřejmě poněkud překvapilo[1] – proti plánům MŠMT nezvykle ostře a jednotně postavila. Dlužno říct, že na tom má nemalou zásluhu právě Filozofická fakulta a její představitelé. Nelze se tedy divit, že první věcí, kterou ministr Liška udělal po pádu vlády, bylo pozastavení prací na reformě minimálně do doby po předčasných volbách.



[1]              Popravdě, ono to překvapilo i samu akademickou veřejnost. Ukázalo se, že nejednota a řevnivost jednotlivých vysokých škol není až taková, jak se obecně předpokládalo. Za daných podmínek sice mezi sebou soutěží, ale v otázce, jak by se vysokoškolské prostředí mělo změnit, se až na výjimky shodnou.

    Nemáme peníze. Humanitní fakulty nemají peníze. Vysoké školy obecně nemají peníze. Celkový objem peněz od státu přepočtený na jednoho vysokoškolského studenta se snižuje. Filozofická fakulta málem, nebýt účelové dotace z ministerstva vnitra na podporu malých filologií, v minulém roce vůbec nesestavila rozpočet. Vysoké školství projde s velkou pravděpodobností v následujícím roce reformou, jejíž obrysy byly představeny v tzv. Bílé knize terciárního vzdělávání, pro humanitní fakulty to bude ale nejspíš znamenat další snížení finančních prostředků.
Cokoli se na FF a obecně UK děje, děje se rozvážně. Často až tak rozvážně, že to vypadá, jako by se vlastně nedělo vůbec nic. Může to trvat i rok, než se události složí do příběhu, který má nějakou pointu. Nebo dva roky, když na to přijde. Například model financování kateder, ten se tvoří už od počátku roku 2006 a stále není úplně hotový. Nebo příběh Ústavu dálného východu (ÚDLV). Do senátu se nám dostal na podzim minulého roku, svými kořeny ale sahá do doby o rok dříve.