Nomádva

Anketa

Příspěvek Erazima Koháka do ankety Nomádvy

Otázka: Představuje filosofie duševní onemocnění?

Duševní nemoc … je vůbec něco takového? Zdá se mi, že i sám pojem předpokládá, že máme vlastně dvě těla, jedno fyzické, hmotné, druhé „duševní“, nehmotné, a že podobně, jako můžeme přičíst některá nezvyklá jednání (např. nedobrovolný únik moče) poruchám mechanismů svého fyzického těla, můžeme vysvětlit jiná nezvyklá jednání (např. panický strach z druhých) poruchami mechanismů svého duševního těla (neboli „duše“). Jenže fenomenologický rozbor toho, jak prožíváme své tělo a svoji „duši“, (třeba jak jej provedl Husserl v Ideen II nebo Ricoeur v Le volontaire…) dramaticky zpochybňuje tento předpoklad. Duši prostě neprožíváme jako jakési druhotné nehmotné tělo.

                Duše, pokud vůbec chceme používat pojem tak mnohoznačný a zavádějící, je něco, co jsme, či ještě lépe, něco, co děláme. Je to způsob našeho bytí ve světě a obcování se světem. To, co obvykle označujeme pojmem „duševní nemoc“, potřebujeme tedy chápat ne jako poruchu mechanismu, nýbrž jako rozruchu obcování, kterou angličtina označuje pojmem behavioural disorder. (Ten, mimochodem, zcela vytlačil pojem duševní nemoc (tedy mental illness) v posledním vydání americké příručky Diagnostic and Statistical Manual, podle které lékař doporučuje nebo zamítá klientovi nárok na úhradu od pojišťovny).

                Když pak nemáme k disposici duševní nemoc neboli poruchu v působení mechanismu duševního těla, jak jej popsal např. Freud v sedmé kapitole svého Traumdeutung, potřebujeme hledat jiné vysvětlení pro nezvyklé chování. V případech toho, co tradiční diagnosa označovala jako psychosu, obvykle najdeme fysickou příčinu a tak i možnost fysické léčby, nejčastěji farmaky.

                Problém je nezvyklé chování, které starší diagnosa označovala jako neurosu. Bezpředsudečné pozorování lidí označovaných jako „duševně nemocní“ ve smyslu neurosy potvrzuje, že tito lidé (a fyzicky zdraví lidé obecně) nikdy nejednají „šíleně“, tedy způsoby, které by byly zcela neodpovídající dané situaci, jak ji oni sami prožívají. Jednají způsobem, který považují za nejpřiměřenější za daných podmínek – jak si je sami představují.

                Člověk trpící stihomamem se nechová nevhodnými způsoby proto, že „je blázen“, nýbrž proto, že sám se opravdu cítí ohrožen. Trvá-li třeba na tom, aby mohl sedět zády ke zdi ve zcela nevinné společenské situaci, nebo na tom, aby hostitelka sama požila lžíci polévky z mísy, než si sám nabere, dělá tak proto, že v jeho prožívaném světě je to odpovídající jednání. Josip Vissarionovič nebo George W. Bush skutečně byli přesvědčeni, že assassin či terorista na ně číhá v každém stínu.

                Proto fenomenologie neodpovídajícího jednání potřebuje zkoumat, jak klient prožívá svůj svět a své místo v něm a také proč je tak prožívá. Angyal András, maďarský psycholog a žák S. Freuda, který po válce působil ve Spojených státech, tento přístup předvádí v mnohokrát dotiskované knize Neurosis and Treatment (Neurosa a léčba). Odmítá představu „duševních“ mechanismů. Hledá selhání schopnosti obcovat se světem.

                Jeho hypotéza je, že poruchami v obcování trpí především lidé, kteří si sami o sobě vytvořili představu neschopnosti a nedostatečnosti, tedy kteří se sami považují za neschopné obstát v nárocích běžného obcování, a kteří si zároveň vytvořili představu o světě jako o prostředí zásadně nepřátelském, které se je snaží všemožně zahanbit a zničit. Jednají tedy způsoby, které odpovídají zoufalé situaci bezmocného v obklopení nepřátelskou přesilou. Poznáváte tu šestý Kacířský esej?

                Je zajímavé rozebírat strategie, jimiž lidé více či méně postižení ochromenou sebedůvěrou a zkreslenou představou světa zoufale usilují o přežití. Patří k nim třeba křečovitá víra v určitý symbolický systém, který má poskytnout jistotu (tzv. fundamentalismus) nebo třeba neschopnost přijmout možnost nahodilosti (znakem poruchy v obcování může být např. usilovné hledání úmyslu za každou událostí: uklouznu-li na slupce od banánu, musel ji tam umístit můj nepřítel).

                Ovšem důvod k takové křečovitosti může být zcela objektivní. Disident, který odmítal stáhnout svůj podpis Charty 77, opravdu žil ve světě, který byl zásadně nepřátelský a snažil se ho všemožně zahanbit a zničit. Lékař by takového klienta těžko přesvědčoval, že svět je vlídný. Léčebný přístup by tu byl jiný: dokazovat klientovi, že je silnější, než si sám uvědomuje, že dokáže obstát.

                To ostatně platí více či méně, do určité míry o nás všech.Žít svobodně můžeme jen potud, pokud jsme přesvědčení, že svět je, ne-li vlídný, alespoň zvládnutelný, a že my sami jsme schopní se s ním vypořádávat. To, čemu jsme říkávali duševní zdraví, je v podstatě vlastní sebedůvěra spolu s vírou ve zvládnutelnost světa. Mezi zdravými a nemocnými nevede žádná jasná čára. Všichni žijeme s ohrožením a pochybnostmi. Rozlišovat můžeme nanejvýš mezi více či méně úspěšně se potýkajícími.

                To však by nás zavedlo daleko za meze výchozí otázky. Není žádné „šílenství“, je jen více či méně úspěšné potýkání. Za přední úkol filosofie tu považuji zkoumání a popis – či tradičněji, jasné nazření a věrné vyjádření) – struktury smyslu a hodnot našich zakoušených světů – naší skutečnosti jako zkušenosti – a našich způsobů potýkání se s nimi.

 

                Ještě na okraj: fenomenologii v původním Husserlově smyslu chápu jako úsilí o jasné nazření a věrné vyjádření struktury smyslu zakoušené skutečnosti. Proto myslím, že se zabývám fenomenologií, i když se nevěnuji badání nad přesným významem té či oné věty toho či onoho posvátného textu - a.nepovažuji to za „duševní onemocnění".

Erazim Kohák

Žádné komentáře