Nomádva

Bylo nebylo...

Klasická pohádka na způsob Merleau-Pontyho

Červeň a imaginárno, leden 1960
Claudel kdesi říká, že některé čepečky jsou tak červené, že jenom les je zelenější. Červeň onoho čepečku – když není barvou osvětlení – není nějaké quale, není to kra čistého bytí, nýbrž styl všech červených věcí, vydobytý z hlubin imaginárních světů, ale právě tak je to také symbol věčného ženství a červené kalhoty loupežníků, kteří před nějakými třiceti lety okradli a zabili jistého dědečka u Jihlavy.
Běžný omyl: tvrdit, že Karkulka jde lesem (znovu přečíst Malebranche a velkou Lefortovu knihu o Machiavellim). Les není prostředí – vše se rázem vyjasní, jakmile jej přestaneme brát jako sumu stromů; Karkulka se spouští po paprsku světa a najednou je zde, v lese, který je právě tak ptačím zpěvem jako mlčením oné němé vrstvy mechu, která podepírá každý její krok, a bukvicemi, jejichž rozpuk není ničím menším než emblémem Bytí.
Je jisté, že myslí-li Karkulka na babičku, není ve svých myšlenkách, ale na své babičce, a svými pohyby rozechvívá les, stejně jako je možné sejmout jí čepeček z hlavy, aniž se tím naruší jeho základní stálost.

Vlk jako ohrada, červen 1961
Proč vlk říká, že má velké uši, aby ji lépe slyšel? (Freud: Vlčí muž. Tato analýza může mnohé objasnit, dodáme-li jí její skutečný význam. Je nepochopitelná, čteme-li ji jako příběh neurózy, a nikoli jako to, čím skutečně je, totiž masivní přilnutí k Bytí a vchlípení prvotního zážitku do mezer světa). Vlk vždycky slyší víc, než slyší, stejně jako musí v jistém velmi hlubokém smyslu šilhat, aby spatřil Karkulčinu Wesen, která nemůže být výsledkem pokusu o absolutní variaci..
Vlk v posteli neznamená prostou substituci jednoho jsoucna druhým, ale Stiftung, vytvoření záhybu v tělesnosti chaloupky, která je tělesností světa. Tyto prosté otázky – Kde jsem? Kolik je hodin? Proč máš tak velké uši? - nakonec vyjadřují to, pro co filosofie nemá jméno: spřízněnost se světem, která mlčenlivě spočívá v základu každé reflexe. Omyl analogické aprezentace: jestliže děvčátko zaměňuje babičku za vlka, není to proto, že by věřila, že vlk je babička, ale jedině proto, že skrze vlka v posteli se rozeznívá onen zpěv světa, ve kterém jsou přítomny všechny minulé babičky, ale také všichni vlci v posteli (Proust: skutečné babičky jsou jen babičky minulé). Je to rezonance minulého v přítomném, odchylka světa a něco jako dobrý omyl.
Karkulka ve vlkovi. Ineinander. Vlk je těhotný Karkulkou – to není metafora. Mezi vlkem a Karkulkou nejsou metafory. Nahradit celou tuto konstrukci pojmy čepu, artikulace, osy, konfigurace. Tak pochopíme onu členitost, která impregnuje viditelno neviditelnem a vlka Karkulkou.
Myslivec otevírá vlka tak, jako chirurg otevírá tělo, když oknem, které vytvořil, pozoruje plně fungující orgány při jejich činnosti, jak jsou vidět ze strany. Rozpuk vlkova břicha jako rozpuk bytí. Masitá koule. Znamená to, že – na rozdíl od toho, co jsem tvrdil ve Fenomenologii vnímání – musí vlk stát mimo protiklad bytí a nicoty. Vlkova porozita, kteru je teprve třeba promyslet. S každým puknutím břicha se spouští a zvedá opona světa, aniž by to bylo možné připsat nějaké vlkově „subjektivní složce“.

Mlčení vnímání, listopad 1960
„Žili šťastně až do smrti“. Je to ale správné? Jde o to tento problém přeměnit   Vplétat
Promyslet tuto distinkci života a smrti, která všechno mate. Sartrův omyl, který se vysvětlí tím, že jeho dialektiku nahradíme surovým promiskuitním Bytím tranzitivismu. Případně krajkou.

Josef Fulka
Žádné komentáře