Nomádva

Bylo nebylo...

Klasická pohádka na způsob M. Foucaulta

Velmi chytrá Běta
Žili kdysi sedlák se selkou a ti měli dceru. Říkali jí chytrá Běta. Když Běta dospěla a už bylo načase, aby se konečně vdala, začali jí rodiče hledat ženicha. A se jich i pár našlo, zvláště pak jeden, který se jmenoval Honza a přišel prý zdaleka. Honza ale nevěřil, že Běta je opravdu tak chytrá, jak se o ní povídá.

Jednou tak všichni seděli u stolu, když došlo pivo. „Běž, Běto, do sklepa a přines velký džbán,“ vyzvala ji matka. Běta vstala a po schodech spěchala dolů do sklepa. A když už byla skoro dole, všimla si na stěně zatnuté sekery, kterou tu kdosi zapomněl a která tu visela Bětě přímo nad hlavou. „Bože, božíčku,“ začala lamentovat, až se s Honzou vezmeme, budeme mít dítě, to dítě jednou vyroste, půjde do sklepa pro pivo a tahle sekera mu spadne na hlavu a zabije ho.“ Běta se posadila na schody, plakala a byla k neutišení. Rodičům to bylo divné, tak poslali do sklepa děvečku. Děvečka ji našla a Běta ji všechno vypověděla. „Takové neštěstí,“ zvolala děvečka, sedla k ní a plakala. A stejně tak se stalo, když do sklepa sešla i matka. „Takové neštěstí,“ lamentovala s nimi, „na to by nikdo jiný než naše chytrá Běta nepřišel.“ A tak to pokračovalo i s pacholkem a otcem. Konečně sešel dolů i ženich a pravil: „Vidím Běto, žes chytrá dost, chytřejší bych ani doma nesnesl, tebe si vezmu za ženu.“ A za pár týdnů už byla svatba.

Milé děti, je to pěkně podlá pohádka a ženich je podrazák, protože nechce, aby měl doma někoho chytřejšího. Jenže špatně pochodil. Běta je nadmíru inteligentní. Běta totiž nežije v kalendářovém čase, jako většina vesničanů včetně jejího vychytralého manžela, kteří vidí jen účinky na sebe narážejících těles. Běta totiž chápe, že vše, co se na světě přihází, je aktualizace virtualit navěky shrnutých v jediném čase, kterému stoikové říkali Aión. Tedy i padání sekery a zabíjení malých dětí. Jak, milé děti, velmi správně říká strýček Deleuze: Událost je to, že nikdo nikdy neumírá, nýbrž vždy právě zemřel anebo je na umření v prázdné přítomnosti věčnosti.

Když se Běta vdala a usnula na poli, protože chtěla přemýšlet a ne konat zbytečné polní práce, přinesl Honza síť na ptáky s rolničkami a omotal ji kolem spící Běty. Když se potom Běta vzbudila, nemálo se vyděsila, běhala od dveří ke dveřím, protože ale všichni slyšeli jen cinkání rolniček, nikdo jí neotevřel a Běta utekla pryč.

Vzpomeňte si, milé děti, na tuto pohádku, až budete číst Foucaultovy Dějiny šílenství!

Miroslav Petříček

Žádné komentáře