Nomádva

Diotimin koutek

Martina Travníčková vystudovala obor volné grafiky a kresby na Akademii Sztuk Pięknych w Warszawie a na Ostravské univerzitě v Ostravě. Během posledních pěti let měla několik společných i samostatných výstav v Čechách, na Slovensku a v Polsku. V současné době je její tvorba spolu s tvorbou výtvarnice Martiny Walterové ke shlédnutí v galerii ARTATAK, kde probíhá výstava s názvem (S)loučení v bodu C.
Profesorka Lydia Goehr vyučuje historii estetické teorie, současnou filosofii umění a filosofii dějin na Columbia University v New Yorku. Kromě řady článků věnovaných filosofii hudby, dílu T. W. Adorna, M. Merlaeu-Pontyho a A. Danta je autorkou knih The Imaginary Museum of Musical Works: An Essay in the Philosophy of Music (1992), The Quest for Voice: Music, Politics, and the Limits of Philosophy (1998) a Elective Affinities: Musical Essays on the History of Aesthetic Theory (2008) a spolueditorkou sborníku The Don Giovanni Moment. Essays on the legacy of an Opera (2006).
Barbara Day je v našich filosofických kruzích známa především svou činností pro Vzdělávací nadaci Jana Husa v 80. letech. Organizace se zabývala koordinací britské aktivity věnované podpoře filosofie v době totality v našich zemích. Oborem jejího studia i trvajícího zájmu je však divadelní teorie. Věnuje se především divadlu malých forem 60. - 80. let v Československu, jež se již v době totality snažila přiblížit britské veřejnosti - a to jak teoretickými statěmi, tak i např. festivalem organizovaným za účelem podpory Divadla na provázku. Nejenže se Barbara Day s velkým nasazením a leckdy i s nemalým rizikem věnovala podpoře svobodného myšlení u nás, ale zároveň je také zřejmě jedinou osobou, která se rozhodla tyto aktivity podrobně popsat. Takto vznikla její kniha Sametoví filosofové, v mnoha směrech jedinečný zdroj informací o aktivitách, jimž bylo vlastní, že se o nich žádné záznamy nevedly. Barbara Day ve své knize popisuje činnost bytových seminářů, organizaci přednášek zahraničních přednášejích, rozličné komplikace s tím spojené i zajímavé postřehy, jež povstaly ze styku dvou do určité míry odlišných filosofických prostředí. Neomezuje se pouze na britskou oblast, nýbrž podává přehled i o podpoře ze strany německých, holandských, francouzských a amerických filosofů. V roce 1998 byla Barbaře Day udělena pamětní medaile prezidenta republiky Václava Havla.
Alici jsem poznala během kursu Hermeneutika a zkušenost těla, který v roce 2008 nabízela studentům ÚFaRu. Drobná, hezká žena mě zaujala svým životním nábojem, všestranností a vstřícným, originálním způsobem uvažování. O výjimečnosti a kvalitách Aliciny myšlenkové činnosti se zatím mohli čtenáři přesvědčit v knize Mimo princip identity. Již v příštím roce by však měla vyjít v nakladatelství Brill kniha s názvem Identity and Powerlessness, Towards another phenomenology of Dasein.

Alice je nositelkou dvou doktorských titulů. Po získání doktorátu na Matematicko-fyzikální fakultě UK vystudovala obor Systematická filosofie pod dvojím vedením University Paris –Nanterre a Filosofické Fakulty UK v Praze. V současné době pracuje jako vědecký pracovník Katedry filosofie a dějin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UK a dokazuje tak, že žena nemusí nutně volit mezi pozicí matky a filosofky.

Vzhledem k jejímu časovému vytížení i novým mateřským povinnostem jsme Alici vděční za vstřícnost a otevřenost, s níž Nomádvě poskytla následující rozhovor.
Jarní Diotimin koutek ožívá dalším hostem, jímž je žena, věnující se politické filosofii a etice,  filosofka občas spontánně politicky nekorektní, filosofka, uvažující o dobru, které se vyznačuje tím, že „už se sebou nebojujete“. Naše návštěva dokáže svým hlubokým hlasem mluvit o ženskosti, se zanícením se obracet k Sókratovi či Platónovi a bez servítek „se hádat“ s Kantem či Aristotelem. Nad čajem a sušenkami jsme si povídaly o osobním babylónu kultur a jazyků, o filosofických hrách, láskách a přátelstvích. To vše s Marinou Barabas, která v současnosti žije již sedmnáctým rokem v České Republice poté, co žila na pěti různých místech světa.

Hostem Diotimina koutku je tentokráte filosofka a architektka Marie Pětová. Jako filosofka se zajímá převážně o myšlení Martina Heideggera, kterým se zabývá i v rámci seminářů na Fakultě humanitních studií. Architektuře se nevěnuje naplno, projektuje již jen občas. Pravidelně se účastní filosofických konferencí a přátelských fotbalových utkání. Tato inteligentní, pohledná a skromná žena odpovídala se šarmem sobě vlastním na záludné Diotiminy otázky i přes nepříjemné nachlazení. Doufáme, že brzy přejde, protože Marie Pětová letos poběží filosofický pivní marathon.       

Hostem jarního Diotimina koutku je filosofka, na kterou jsme měli již políčeno déle a která se nám stále připomínala ústy svých bývalých studentů na naší katedře. Paní Petříčková učí na Gymnáziu Arabská český jazyk a literaturu, základy společenských věd a volitelné literární a filosofické semináře. Je známá tím, že zásobuje ÚfaR nebývale velkým množstvím studentů. Někteří se s ní možná setkali i osobně na ÚfaRu, kde vyučuje pedagogické minimum. Jiní ji znají jako překladatelku filosofické či beletristické literatury.

Druhým hostem našeho Diotimina koutku se stává filosofka přímo z naší katedry, která spadá hned do několika menšin – menšiny profesorů, žen filosofek, ale také vyučujících středověké filosofie. Naším hostem je prof. Lenka Karfíková -  jemná žena, důsledná čtenářka filosofických textů a filosofka nadšená svou prací. V následujícím rozhovoru budeme klást hlavně otázky na tělo...

Poprvé jsem uslyšela jméno paní Vojtěšky Vlčkové v jedné pražské galerii asi před třemi lety. Zaujaly mne její bronzové šperky, z nichž většina zachycovala nějaký příběh - pohádkový, historický, biblický, nebo čistě fantazijní. Představovala jsem si náhrdelník hada Urobora na šíji svých známých. Ještěra, který požírá své tělo a v pojetí paní Vlčkové ještě i přidané nohy a ruce – nápadně připomínající ty lidské. Přemýšlela jsem, koho obdarovat šperkem jako je Odysseova bárka, která tvoří s mnoha detaily posádky ohromný náhrdelník vykládaný polodrahokamem. Nejvíce mě ale zajímalo, kdo se skrývá za tím melodicky znějícím jménem jejich autorky. Kdo se věnuje tomuto miniaturnímu oživování pradávných příběhů, které jsou nošením šperků vyprávěny zvláštním způsobem dále. Představovala jsem si tuto šperkařku jako pohádkovou vypravěčku příběhů, která v dnešní době útlumu klasického vyprávění, nerušeně plete z klubka příběhů dále někde na odlehlém místě. Posléze se ukázalo, že tato představa nebyla tak docela  neoprávněná.

Dílo paní Gabriele jsem objevila díky shodě šťastných okolností na internetových stránkách The Saatchi Gallery při vyhledávání odkazů k heslu “The Danger of Words“, což je především název pozoruhodné knihy z pera psychiatra a mimo jiné také Wittgensteinova žáka a blízkého přítele, Maurice Druryho. Proč se Gabreile Pütz tento titul rozhodla použít pro pojmenování své zatím poslední výstavy Die Gefahr der Worte (Bonn a Bad Honnef, 2006) sestavené převážně z objektů vtipně interpretujících různé slavné filosofické koncepty a události (od zkorodované Occamovy břitvy přes Spinozovy keramické čočky až po Wittgensteinovu grafickou pozůstalost na pivních táccích), to se dozvíte v následujícím rozhovoru, který paní Gabriele poskytla exkluzivně pro Diotimin koutek, za což jí patří náš velký dík. (Germanofilním čtenářům se předem omlouvám za svou poněkud kostrbatou němčinu

1  
2