Nomádva

Diotimin koutek

Rozhovor s Marií Pětovou

Hostem Diotimina koutku je tentokráte filosofka a architektka Marie Pětová. Jako filosofka se zajímá převážně o myšlení Martina Heideggera, kterým se zabývá i v rámci seminářů na Fakultě humanitních studií. Architektuře se nevěnuje naplno, projektuje již jen občas. Pravidelně se účastní filosofických konferencí a přátelských fotbalových utkání. Tato inteligentní, pohledná a skromná žena odpovídala se šarmem sobě vlastním na záludné Diotiminy otázky i přes nepříjemné nachlazení. Doufáme, že brzy přejde, protože Marie Pětová letos poběží filosofický pivní marathon.       

Vystudovala jste na fakultě architektury ČVUT a později na FF UK. Co Vás přivedlo od architektury k filosofii?

Ono to není úplně tak, že bych přecházela od architektury k filosofii. Jednak jsem od architektury neodešla zcela, i když to si vlastně možná jen nechci připustit – pořád ještě občas projektuji, ačkoli v poslední době už velmi málo a ono dělat dobře architekturu znamená dělat ji opravdu naplno. Ale tím, čemu se věnuji především a nejvíc, je určitě filosofie. Takže zpět k Vaší otázce: že bych přešla od architektury k filosofii nemohu říct zejména proto, že o filosofii jsem se rozhodně nezačala zajímat později než o architekturu. To bylo dáno už prostředím, v němž jsem vyrůstala: filosofii studovali oba moji rodiče, dědeček… Pamatuji si docela živě nadšení, když jsem poprvé četla Teilharda de Chardin, Rádla...to bylo ještě na gymplu.

 

Proč jste tedy nešla studovat filosofii hned?

Výběr vysoké školy byl určitě silně ovlivněn dobou - maturovala jsem ještě před listopadem 89, takže jsem uvažovala spíš o oborech nehumanitních, které přece jen nebyly tehdejší ideologií tolik deformovány. Ostatně máma ani děda filosofii stejně učit nesměli.. Chodila jsem na gymplu do třídy zaměřené na matiku a fyziku, takže jsem se nakonec rozhodovala mezi architekturou a matematikou. A své volby rozhodně nelituji.

 

Přesto jste se na ale přihlásila na FF UK…

Nějaké filosofické texty jsem četla pořád, i když jsem chodila na techniku. A pak si pamatuji takový hezký a pro mě důležitý moment, to už bylo po revoluci, já stála na nábřeží, dívala se přes Vltavu na budovu FF a najednou mi došlo, že kromě toho, že jsme se zbavili vedoucí úlohy komunistické strany a všeho, co s sebou nesla, se také otevírá spousta možností, s nimiž jsem do té doby vůbec nepočítala - mimo jiné právě studium filosofie. Roli hrálo určitě také to, že architektura přece jen nebyla tak úplně přesně tím „studiem“, jaké jsem si představovala. Což není žádná výtka vůči FA, to je prostě dáno oborem - architektura je nádherná, ale nikoli věda nebo teorie, to je prostě krásné  řemeslo, či chcete-li umění.

 

A jaké byly Vaše filosofické začátky?  

No…když já mám tak nějak pocit, že pořád spíš začínám… To už by mě ale asi mělo přejít, že? Pokud jde o studentské začátky na FF tak naprosto super. Proti technice to byl opravdu docela „střih“. Tam sice byly - zejména pak v těch vyšších ročnících - zajímavé přednášky z dějin umění a teorie architektury, ale přednášky ze stavitelství nebo typologie budov jsou spíš takové, že si člověk vše zapíše, zaklapne, ale není moc co dodat… A když jsem pak odcházela z první přednášky prof. Hejdánka, kterého jsme měli na „Úvod do filosofie“, naprosto nadšená, s hlavou plnou otázek a odhodláním přečíst okamžitě vše, co jen letmo zmínil... Zpětně se to možná zdá trochu úsměvné, ale fakt to bylo moc fajn – říkala jsem si, že to je vysokoškolské studium, jak jsem si představovala, a měla takový ten vnitřní pocit, že takhle je to správně, že konečně dělám to, co mám. Ale ani tehdy jsem si nemyslela, že bych se živila něčím jiným než architekturou, brala jsem to spíš jako studium čistě pro zájem… Takže dalším „začátkem“ byla možnost učit na FHS, protože pak už jsem se mohla filosofii věnovat jaksi oficiálně, za což jsem samozřejmě moc ráda. Až na to, že jsem nikdy učit nechtěla, v tom jsem tedy měla naprosto jasno už od dětství. Ale kupodivu mě to opravdu baví, čímž vůbec netvrdím, že jde - to je jiná stránka věci.

 

Zabýváte se především texty Martina Heideggera. Jeho koncepci prostorovosti se věnujete i v několika kratších studiích vydaných v posledních letech. Co Vás na filosofii Martina Heideggera zajímá nejvíce?  

Očekávaná pohotová odpověď se docela těžko nějak jednoduše formuluje... Určitě mě fascinuje jeho způsob myšlení, který je přesný, precizní, a přitom je to už zcela jiná přesnost, než jakou se vyznačují velké systémy filosofické tradice. Ale hlavně - když jsem do Heideggerových textů začala trochu pronikat (čímž netvrdím, že jsem do nich nějak zásadně pronikla), zjistila jsem, že daleko důležitější než nějaké hotové odpovědi je to, že mi dává možnost jistým způsobem uvažovat s ním, nabízí pohled, který docela dobře můžu převzít, protože je pro mě přesvědčivý a živý. Občas prostě (pravda, velmi vzácně) přijde nahlédnutí typu „jasně, to je ono“, takhle se to má. Ale nikoli ve smyslu teď rozumím tomu, jak to Heidegger myslel, teď mi ten jeho text dává smysl, i když s ním třeba nesouhlasím. Spíše bych řekla, že mi jeho způsob pojímání světa skutečně dokáže svět projasňovat. To ale neznamená, že jsem nějaký zatvrzelý „heideggerián“, který neuznává a nečte nikoho jiného. To jistě ano a rozumím, že pro někoho jiného může hrát podobnou roli filosof zcela odlišný. 

 

A nemůže být Váš zájem způsoben i tím, že od architektury jako určitého způsobu rozumění místu není k filosofii Martina Heideggera daleko?

To si nejsem jistá… Moje cesta k Heideggerovi tudy rozhodně nevedla. Kromě toho bych byla v tomto ohledu docela opatrná. Ony totiž Heideggerovy texty tematizující „místo“ či přímo „stavění“ a „bydlení“ dávají na té rovině, na níž se pohybuje většina prací z teorie architektury, docela dobrý smysl. A to už jen tím, že používají terminologii, která je právě v tomto oboru doma. Jenže se tak poměrně snadno přehlédne, že Heidegger v prvním plánu nepíše ani o architektuře, ani o stavitelství a už vůbec ne o místě ve smyslu prostředí, jež nás obklopuje, ale že jde o úvahy povýtce ontologické. Pravda, právě titul „místo“ hraje u pozdního Heideggera klíčovou roli. Jenže nejde o místo v tom smyslu, v němž toto slovo běžně užíváme nebo jak se mu většinou rozumí v architektuře. Na druhé straně uznávám, že právě některé texty z teorie architektury, které z Heideggera vycházejí a opravdu ho berou vážně, mohou být docela dobrým úvodem k Heideggerovi, jakousi ilustrací, která pomáhá rozumět, protože je názorná a pohybuje se na poli nám všem zkušenostně velice blízkém a známém – tak čtu např. knihu „Genius loci“ od Christiana Norberga Schulze.

 

Na čem v současné době pracujete a čím se chystáte zabývat do budoucna?

Na fakultě teď pracuji na různých věcech, občas se nestačím divit, ale pokud se ptáte na filosofii… V tom právě končícím semestru jsem rozjela kurz, který se pohybuje na pomezí filosofie a architektury, čemuž jsem se docela dlouho bránila. Ne protože bych si myslela, že to nemá smysl, nebo že to je špatně. Naopak, jinak bych to samozřejmě ani nedělala. Ale ony všechny ty mezioborové pokusy jsou na jedné straně vždycky zajímavé a lákavé, na druhé také dost nebezpečné, protože hrozí rozmělněním v prázdné a nikde nezakotvené teoretizování. Navíc jsem docela často slýchala – to když se někdo dozvěděl, že jsem k architektuře vystudovala ještě filosofii – řeči typu: „to je fajn, tak to teď budeš psát o architektuře...“ V tom je skryta představa - bohužel docela rozšířená -, že filosofie je prostě jen jakési povídání o čemkoli. Na což jsem docela alergická. Takže teď si budu muset dát práci, abych se tomu sama vyhnula. Zatím si moc jistá nejsem… Ale hlavně bychom se teď s kolegy měli v rámci nedávno získaného grantu zabývat tematizacemi času a časovosti, na což se těším a slibuji si od toho návrat k poněkud systematičtější práci nad některými Heideggerovými texty.

 

Projevuje se nějak myšlení inženýrky architektky v myšlení filosofky? Je přínosem nebo je spíše na obtíž? 

Já jsem docela ráda, když mi to vůbec nějak myslí... Ne, vážně, nedomnívám se, že bych myslela nějak jinak jako inženýr a jinak jako filosof, spíš se mění to, o čem přemýšlím… A hlavně se mění pole a prostředí, kde se člověk pohybuje. Což je rozhodně moc příjemné. Pro mě je totiž – až na ten právě zmíněný pokus o mezioborový kurz – architektura především záležitostí praktickou, tedy hlavně projektováním, které je občas (v tom lepším případě) zakončeno i realizací. A to je ve srovnání s akademismem některých filosofických debat či opravováním sté studentské práce na téma Descartova důkazu Boží existence dosti úlevným protipólem. Ovšem funguje to samozřejmě i naopak: když člověk svede pár bitev na stavbě o to, zda se ten obklad předělá či ne, zda to a ono nešlo jinak, nejlépe pak podle projektu…to se pak moc rád vrátí k filosofii.

 

Učíte filosofii na FHS UK a vidíte tak mnoho filosofických začátků. O některých dokonce vznikly divadelní scénky. Myslíte si, že některé začátky jsou zároveň i konce?  

Někdy opravdu závěrečná bakalářská zkouška z filosofie končí studentovým upřímným konstatováním, že to bylo jeho poslední setkání s filosofií, což bývá přijímáno zpravidla s úlevou z obou stran. Pravda, i když si z toho člověk dělá legraci, není to právě povzbudivé… Samozřejmě si v podobných chvílích nadávám, že učím úplně ničemně, když ty lidi nedokážu pro filosofii nadchnout nebo alespoň trochu zaujmout. Na druhé straně spousta lidí řekne, že by třeba matematiku nikdy studovat nemohla, a není na tom nic špatného. I na technice je velké procento lidí, kteří se těší, až se matematiky zbaví. Tak to beru podobně: prostě ne každý má na to, aby vystudoval fyziku, ne každý zvládne matematiku a někdo má holt problém s filosofií. To neznamená, že by byl nějak horší, nebo méně chytrý - je jen doma jinde a může to být i obor humanitní.

 

Nomádě se podařilo zjistit, že se zúčastníte druhého ročníku filosofického pivního marathonu a podpoříte tak ženské zastoupení v této soutěži. Máte již nějakou strategii? Trénujete?

To já jen hypoteticky zmínila u piva a kamarádi mě hned vzali za slovo…ještě si to s nima vyřídím. Jinak obě disciplíny zvládám docela dobře, nicméně obvykle každou zvlášť.

 

Závěrem jedna otázka, kterou si nemohu odpustit, zvláště je-li pro Diotimin koutek. Jste velmi pohledná, inteligentní a sympatická žena. Pohybujete se ve světě filosofie, který obývají převážně muži. Vybavuji si několik scén z různých konferencí, kde na Vás přítomní filosofové mohli oči nechat. Všimla jste si toho někdy? A jak na podobné situace reagujete?

A já si myslela, že je tak zaujalo, co říkám… Dělám si legraci; popravdě nevšimla - na konferencích jsem vždycky pekelně nervózní, takže většinou jistím pohledem text před sebou a raději se moc nerozhlížím… Ale kdybych si toho někdy všimla, tak by mě to samozřejmě potěšilo.

 

 

Děkuji za rozhovor. Nomáda

(rozhovor sestavila Barbora Řebíková)

Žádné komentáře