Nomádva

Fejetony

Doktorand, tvor norní: Kamila Pacovská

Když jsem byla studentské mládě, doktorandy jsem bezvýhradně obdivovala: měli dlouhé vlasy, dlouhé promluvy a tykali si s vyučujícími, kteří jim říkali jménem a usmívali se na ně úsměvem „ty už jsi náš”. Teď jsem doktorandský mazák, mám dlouhé vlasy, dlouhé promluvy, s většinou vyučujících si tykám, někteří z nich si dokonce pamatují mé jméno... jen ten úsměv už interpretuji jinak. Je totiž jakousi esencí doktorandství, že doktorand není ničí.

 

Doktorand není člověk, ale proces, a to proces kvasný. Doktorand je našlapaný zatlučený sud, který byl uložen do studena, aby ono našlapané mohlo kvasit, bujet, tlít a proměňovat se v něco nového a krásného: v doktora. Občas někdo – školitel či jiná pověřená osoba – nahlédne dovnitř, zjistí, že to tam čpí spíše nelibě, a tak se otřese, odkašle si a víko zase přiklopí. Je-li zvlášť dobrodušný, se zatajeným dechem se chopí vidlí a obsah trochu počechrá, zpřevrací, porovná či popíchne, načež se opět ohleduplně vzdálí. Být kvasným procesem není totiž nic příjemného a už vůbec ne důstojného – uniká z vás to či ono, ustřeluje vám to tam či onam, člověk naráží, troskotá a většinu času se za sebe nepokrytě stydí.

 

Doktorandi proto, jak všichni vědí, žijí ve sklepích a norách. Uvidíte-li někde na chodbě otálet doktoranda, který zrovna nejde vracet knihy, můžete si být jisti, že prochází těžkou osobní krizí. Uvidíte-li na chodbě více doktorandů, kteří se ještě navíc spolu baví, mělo by vás to značně znepokojit: doktorand se totiž svým druhům instinktivně vyhýbá. Pro člověka v procesu kvasném je velmi nebezpečné mluvit nebo jinak sdílet prostor s někým jemu podobným a potenciálně blízkým. Protože je to proces nesmírně křehký, vyžadující plnou pozornost a soustředění, nepatrný dotek sympatie či naopak nepřijetí ho může úplně vykolejit nebo dokonce zarazit. Doktorandi proto své společenské potřeby saturují na mladších studentech, knihovnících a  osobách podpůrných a na své kolegy jen toužebně, zároveň však vždy podezřívavě hledí přes chodbu, stůl či sklo, přičemž mluvit se s nimi odváží, jen je-li v dohledu školitel. 

 

Protože doktorandské kvašení se vyznačuje tímto vypjatým a nedůtklivým individualismem, který doktorandům brání vytvářet společenství zevnitř, může je spojit jen jediná věc: nepřítel. Mají doktorandi nějaké přirozené nepřátele? Dovolím si tvrdit, že ne – jako bytosti spíše politováníhodné přežívají nepovšimnuti, nikomu nevadí, nikomu neprospívají, jejich hodnota je pevně spjata s opatrnou nadějí, že jednou snad dopíší. Jediným místem, kam se může obracet sdružující hněv, je tedy systém. Doktorandskému společenství tak paradoxně svědčí, je-li systém špatný či přinejmenším v přechodu, jak se tomu shodou okolností děje právě nyní. Otázkou ovšem je, jestli toto spolčování nenarušuje samotnou podmínku zrání a přirozeného vývoje, jíž je – jak jsme popsali výše – solitérní norování. Můžeme jen doufat, že u takto rozmluveného a rozjařeného doktoranda nedojde k samovznícení, ale že svou značně nestabilní energii nasměruje raději k nějaké pochybné filosofické partě, což je fáze dočasná a ve své podstatě patřící k věci. Nesmíme totiž zapomínat, že doktorand je takový akademický adolescent – už ne student, ještě ne badatel, už ne maminčin, ještě ne svůj.
Žádné komentáře