Nomádva

Fejetony

Kterak obstáti u zkoušky: Eva Šťastná

... jsem příliš velkou ctitelkou humoristických textů, abych, opustivši dveře milovaného ústavu, nevzdala touto cestou hold nesmrtelnému Jaroslavu Žákovi a zároveň nezúročila sedm let zážitků. Jsem si však vědoma, že pro docílení komického efektu je třeba zatnouti sekeru hluboko a více či méně kydati hnůj i tam, kde to netřeba. Proto předesílám, že pouze za účelem pobavení a pro mrzký peníz úspěchu zveličuji poněkud vlastnosti vzdělávacího ústavu, který mi ve skutečnosti přinesl jen dobré a kterému vděčím za mnohé.

1. Úvod

Na každém ústavu či katedře existuje určitý počet jedinců, kteří chtějí daný obor vystudovat, ovšem nemají zájem přitom dělat to, co se po nich žádá. Naopak jsou ochotni investovat nemálo energie do alternativních metod  plnění atestací, ačkoli by se jim pravděpodobně z časového hlediska vyplatilo lépe, kdyby si těch pár knih přečetli. Ve sdíleném nevědomí těchto individuí se v průběhu let vytvořila baterie strategií, taktik a fíglů, jak své plytké znalosti bez většího intelektuálního záběru vydávat za projev ducha. Předkládaný článek si bere za cíl seznámit vážené čtenářstvo s nejpozoruhodnějšími z těchto praktik, aby z jejich dobrodiní mohly čerpat další a další generace studentů.

 

 

2. Metody, kterak obstáti při zkoušce

Zlomovým bodem studia je bezpochyby zkouška, především tzv. zkouška skeletová. Ač je tato událost důmyslně zajištěna proti vlivu lidského faktoru, nemysleme si, že v jejím průběhu nezmítají jednotlivými účastníky nejrůznější vášně. Soudobé poznatky spojeného studentstva svědčí o tom, že na straně zkoušející se jedná především o

a)       hlubokou bolest, přecházející v bezmocný vztek, pokud student výrazně przní něco, co považují za důležité či zajímavé. Tato emoce může vést k touze vykonat spravedlivou pomstu, neboli vyhodit studenta od zkoušky.

b)       rozpačitá nejistotu přecházející v zoufalství a rezignaci. Nastává, pokud se komunikace natolik nedaří, že ve studentově proslovu nelze diagnostikovat konkrétní lapsus, který by mohl ospravedlnit klasifikaci „neprospěl“, zároveň je však jasné, že student je úplně mimo. Zkoušející, ve většině případů slušný a intelektuálně poctivý člověk, si takového studenta nedovolí vyhodit, neboť by riskoval křivdu. 

c)       Enthusiasmus vedoucí k filosofické debatě. Nastává v okamžiku, kdy student jeví známky inteligence, orientace v problému či vlastního kritického myšlení. Zkoušející šílí nadšením, že potkal spřízněnou duši, začíná si se studentem povídat a leckdy mu klade i velmi záludné otázky. I naprostý nesmysl však bere s respektem a polemizuje s ním.

 

Vidíme, že chceme-li u zkoušky uspět, snažíme se dosáhnout momentu b), lépe však c). To by se sice nejlépe dalo provést, pokud bychom si o daném tématu skutečně něco mysleli, ale to bychom o něm museli něco vědět, a to my nevíme, neboť jsme měli důležitější věci na práci. Kritické myšlení nám však nechybí a jsme si jisti, že dosáhneme-li celkově dobrého naladění zkoušejícího, v diskusi nějak obstojíme. Jsme zpravidla též vybavení kvalitní žvanivou schopností, jediné, co nám chybí, je tedy obléci naše nedomrlé řeči do patřičného hávu.

Za tímto účelem použijeme jednu z předkládaných Metod, jimiž ve zkoušejících vzbudíme dojem, že jsme pracovitý, inteligentní, pro filosofii nadšený člověk (a nastane situace c), nebo jej alespoň dostaneme do klepet jeho vlastní poctivosti tím, že ho zavalíme informacemi, o jejichž kvalitě nemůže nic říci (a nastane situace b).

 

Metoda vytřeštěných očí: Během naší řeči na závažných místech výkladu kulíme oči buď na zkoušejícího, nebo do spodních rohů místnosti (pozor, pohled nahoru indikuje bezradnost!). Atraktivní je též upřít vytřeštěné oči skrze nejukrutnějšího zkoušejícího asi tak 1 metr za něj. Mluvíme urputným, zvýšeným hlasem, občas přecházíme do křiku. Naše chování ve zkoušejících vyvolává dojem, že přetlak v našem nitru nutí myšlenky tryskat v neuspořádaných chuchvalcích. Poznámky a dotazy proto přecházíme bez povšimnutí. Urve-li zkoušející řeč, dychtivně kýváme hlavou a cítíme-li, že řekne něco, co bychom správně měli říct my, hýkneme „jasně“ zlomek sekundy předtím, než to zazní. Osvědčená a spolehlivá metoda.

Metoda průběhová:  Singulárním výkonům naší mysli dodáváme zdání opakovanosti pomocí tzv. adverbs of frequency (vždycky, kdykoli, někdy, kolikrát, nejčastěji...) a nedokonavých sloves. Říkáme tedy věty jako: „Vždycky když čtu Úvod k Fenomenologii ducha...“, „Pokaždé, když přemýšlím o Anshelmově důkazu Boží existence...“, „Už několikrát jsem si říkal, že Aristotelovo pojetí ctností je...“ Budíme dojem, že četba těchto textů je náš denní chlebíček, ačkoliv ve skutečnosti si vybavujeme pouze barvu obálky. Tato klasická a účinná metoda se velmi dobře kombinuje s

Metoda problematická: Úhelný kámen studia filosofie. To, čemu nerozumíme, prezentujeme jako problém spisu/autora, a snažíme se vyvolat diskusi. Odzbrojující přiznání je navíc pro zkoušejícího jasným signálem, že se nemáme čeho bát, protože umíme. Používáme proto věty jako „Upřímě řečeno nechápu, co je to noumenon...“, „Osobně mi ta Lockova analýza nepřijde příliš plausibilní...“, „ Není mi příliš jasné, co je cílem Husserlovy analýzy...“. Jak jsme již řekli, metoda funguje dobře v kombinaci s metodou průběhovou, tím pádem věta: „Kdykoli o tom šestnáctém paragrafu přemýšlím, vůbec mu nerozumím...“, nám paradoxně zajistí úspěch.

Metoda slušného hocha: Předpokladem této metody je někdo, kdo nám žehlí košile. Na zkoušku se dostavíme neformálně, leč čistě a slušně oblečeni (ve vyžehlené košili). Při odpovědích mluvíme tichým, rozumným hlasem a uvádíme analytická tvrzení všeobecného rázu („Plótínos je novoplatonik, to znamená, že navazuje na Platóna, ale novým způsobem“). Při námitkách zkoušejících kýveme chápavě hlavou a tiše dodáváme „no samozřejmě“. Metoda funguje, pokud se nás nešťastnou náhodnou nezeptají na něco těžkého, pak se rychle přešaltujeme na pózu „nedbale uvázaná vázanka a chlapecký úsměv“ (funguje bohužel především na ženy, navíc nemáme vázanku).

Metoda autistická: Náročná, ale vysoce ceněná strategie. Narozdíl od metody vytřeštěných očí je zde cílem vyvolat dojem, že se nám geniální myšlenky v hlavě vzpříčily a nechtějí ven (ale jistě tam jsou). Děláme proto dlouhé zámlky, upřeně zíráme jedno kam (tzv. pohled urputného telátka) a skrz sevřené zuby vyrážíme holé věty o základních pojmech, jako „Dobro je idea“, „Pobyt nemá esenci“, „Každá intence má svůj předmět“ atd. Skvělá metoda, ovšem nedokonale zahraná vede k okamžitému závěru „neumí“. 

Metoda toho mého: Metoda známá v mutacích už na středních školách. Základem je jedno téma, které nás skutečně zajímá, a jež také ovládáme (z tohoto hlediska není metoda zcela pravověrná). Ideálně by mělo jít o něco, co nikdo jiný nezná (japonská fenomenologie, finská přírodní filosofie, mexická filosofie mysli...). Celé studium se pak redukuje na nalézání afinit a podobností. U zkoušky zavádíme na „to naše“ řeč zhruba v polovině, na začátku je to totiž příliš průhledné. („Tak co nám řeknete o tom Epikúrovi?“ – „No ono u japonských fenomenologů se nachází podobné téma...“) Na druhou stranu ke konci, kdy jsou už zkoušející unaveni našimi kecy, přešaltováním na něco zajímavého je potěšíme a zaujmeme. Kromě toho, i když se jim na našich tvrzeních něco nezdá, určitě nás nevyhodí, protože o mexické filosofii mysli přece nic nevědí.

Metoda dvouoboru: Tato metoda je pohříchu více využívána dvouoborovými filosofy na druhých oborech. Ovšem i na filosofii ji lze dobře aplikovat, máme-li jako druhý obor něco, co vytváří s filosofií zajímavou kombinaci (malba na AVU, kvantová mechanika, elektroinstalace-slaboproud). Učitelé se nás pak snaží na ÚFaRu spíše udržet a podněcovat nás k interdisciplinárním úvahám. Na zkouškách jsou na nás laskaví a vyptávají se nás na druhý obor. Někdy je tato metoda natolik spolehlivá, že si ani nevšimneme, že jsme vystudovali.

 

Přes všechno naše úsilí však mohou veškeré metody selhat, a my se octneme v situaci, kdy se nás zkoušející zeptá na něco, co bychom měli vědět, ale nevíme. I pro tyto okamžiky existuje ovšem záchrana, zvaná z neznámých důvodů skalníkova myška. Jedná se o skutečný veletoč, mistrovský kousek mezi metodami uspění u zkoušky, a také patrně hlavní důvod, proč je komise skeletů vícečlená. Tuto figuru uvedeme v přesném zápisu:

 

(Osoby: zkoušející č. 1, zkoušející č. 2, student)

Zkoušející 1: Tak víte, co se píše v tom pětašedesátém paragrafu?

Student: Ne. (Ke zkoušejícímu č. 2): A vy to víte?

Zkoušející č. 2: Ne.

...a je vymalováno.

 

3. Dlouhodobé strategie

Náš úspěch u zkoušky se však pochopitelně zvýší, investujeme-li alespoň trochu energie do přípravy během semestru. Máme zde na mysli určité dlouhodobé strategie, jimiž v pedagozích, kteří nás budou zkoušet, již předem budujeme patřičný dojem. Na začátku roku si tedy zvážíme, jakou metodou budeme chtít absolvovat zkoušku, a ve shodě s ní volíme strategii, jíž pak budujeme svou pověst na přednáškách, při seminářích a v knihovně. Přitom nepodceňujeme význam nepřímého působení, a neomezujeme se tedy pouze na bezprostřední přítomnost budoucích zkoušejících. Naopak, průběžně svými domnělými znalostmi a úvahami děsíme své kolegy. Ti se potom v den zkoušky rojí na chodbě a vykvikují o nás pochvalné větičky, čímž zvyšují naše šance a dodávají nám tolik potřebné sebevědomí.

 

Strategie vědoucího pochechtávání

Tato strategie předpokládá, že máme čas sedět na přednáškách a seminářích (tj. nejsme např. zaměstnáni na plný úvazek). Spočívá v tom, že se na určitých místech výkladu začneme polohlasem pochechtávat, čímž dáváme vyučujícímu najevo, „že víme“, a pouštíme hrůzu na kamarády. Volíme spíše hlubší, hekavý smích, a nikdy jej nerozvádíme do rozsáhlého „záchvatu smíchu“. Otázkou je, podle jakého klíče se smát. Rozumné je strategii kombinovat s Metodou toho mého a pochechtávat se tedy při odkazech na naše téma. Rafinovanější je pochechtávat se na místech, která nijak nesouvisí s tématem semináře (...a mozky okolosedících šrotují...). Největší borci to dotáhli tak daleko, že se pochechtávají zcela namátkou, čímž vybudili řadu kolegů k zajímavým úvahám.

 

Strategie prokrastinační

Velice populární taktika. Jejím základem je zadaná bakalářská/diplomová/disertační práce. Počkáme, až se po ústavu roznese, na co píšeme práci, a pak nám stačí jen jedno: práci nikdy neodevzdat. Stejně jako v taoismu, i zde je důležitá cesta, ne cíl. O naší práci mluvíme, občas zajdeme na konzultaci, napíšeme třeba text, který nedáme nikdy nikomu přečíst. Naše sláva letí od úst k ústům, očekávání rostou. Problém této strategie je, že zákonitě musí přijít den zúčtování...

 

Statická strategie

Též oblíbená strategie, lidově zvaná „být v knihově“. Vychází z předpokladu, že kdo je v knihovně, něco se v ní učí. Za ranního kuropění dorazíme tedy do knihovny a obsadíme výhodné místo ve studovně knihami, sešity a počítačem. Nemáme-li s sebou noviny, zabijeme čas do doby, než někdo přijde, namátkovou četbou povinné literatury. S příchodem první osoby navazujeme matné konverzace, žertujeme, chodíme kouřit. V nižších ročnících je velmi oblíbenou hrou soutěž o to, kdo „sedí“ v co nejvíce knihovnách. Skuteční odborníci tak mívají po studijním místě v Klementinu, Městské knihovně i na ÚFaRu, zatímco poklidně vychutnávají třetí pivo v Hany Bany.  Jedinou nevýhodou této strategie je, že riskujeme krádež notebooku.

 

Strategie „hradba knih“

Je odnoží metody statické, ovšem útočí na poněkud jinou část naší pověsti. Zatímco čistá metoda statická buduje dojem naší pracovitosti, metoda hradby knih zvyšuje náš kredit coby polyhistora. Své studijní místo obklopíme hradbou knih v rozmanitých světových jazycích (nezbytným základem by měly být tři jazyky živé a dva mrtvé). Svazky rozmístíme tak, aby zabraly alespoň 2,5 studijního místa. Na zbylém decimetru čtverečním si čteme noviny, píšeme pohlednice přátelům nebo vyrábíme diplomy na skautský tábor. Metodu lze dobře uplatňovat i na semináři, kombinovatelná je především s Metodou slušného hocha.

 

Strategie „poločas“

Strategie „poločas“ je strategie odevzdávání písemných prací a je tak rozšířená, že proniká i mezi vyučující. Spočívá v tom, že práci odevzdáme tak, aby vyučující měl na její přečtění přesně polovinu času, než je potřeba. Odevzdání doplníme dojemnou historkou o tom, že potřebujeme uzavřít ročník. Dbáme na to, abychom pedagogovi nějaký čas nechali (jinak se rozčílí a práci nám rovnou vrátí),  ideální dobou je týden. Pedagog stihne práci přečíst jen jednou, a pokud není úplně špatná, dále se v ní nevrtá a rychle nám ji zapíše, aby nám nezkazil život.

 

Taktika šíleného blábolení.

Nepříliš atraktivní taktika, která nám navíc může vlézt na mozek. Nejlépe se uplatní při psaní závěrečné práce, ovšem daří se jí i při referátu a je překvapivě spolehlivá. Vyhrocenými stylistickými prostředky naplkáme šílené bláboly asi na trojnásobek požadovaného rozsahu a s vytřeštěnýma očima věc odevzdáme/prezentujeme. Při pohledu na monstrózní práci, jíž by bylo nám takový blábol oponovat, pedagog většinou couvne, a otráveně nás nechá absolvovat. Pozor, legenda praví, že u obhajoby diseratce tato taktika nezabírá, tato meta tedy čeká na svého nového hrdinu.

 

4. Závěr

Podali jsme zde nástin určitých základních postupů, jimiž lze eliminovat nepříjemné momenty, v nichž se naše vysoká škola (tj. instituce platící za nás pojištění) snaží vklínit do řetězce večírků, studia pražského místopisu, psychologické podpory přátel a vůbec všeho, co po nás povinnost vyžaduje. Pokud však strategie a metody používáme konzistentně a nedopustíme se nějakého nechutného lapsu, nemělo by být problémem dosáhnout s minimálním úsilím akademického titulu.

Závěrem bychom měli upozornit, že některé metody mohou mít určité zrádné vedlejší účinky. Například Metoda hradby knih a metoda statická hrozí strašnými důsledky. Pokud do knihovny dlouho nikdo nepřijde, může se stát, že budeme osamělost dlouhodobě kompenzovat četbou literatury či studiem mrtvého jazyka. Též Metoda toho mého nás velice často svádí k získávání dalších informací, a pokud ji zkombinujeme s metodou prokrastinační a nedáme si pozor, může se stát, že odevzdáme celkem solidní práci, školu dokončíme a budeme muset vymýšlet, co dál. 

Zájem vyvolaný přílišným pobytem v knihovně pak může vést k neblahému rozhodnutí jít na doktorát, jímž nejen zarmoutíme rodiče, ale také si zajistíme duševně naplněnou, finančně nezajištěnou životní dráhu, plnou nemístných posměšků a ústrků. A to přece nechceme...

Dbejme proto při studiu osobní bezpečnosti a pokud možno nikdy nenahlížejme do knih v knihovně, ani příliš nenaslouchejme obsahu přednášek.

 

S přáním mnoha studijních úspěchů se loučí

Eva Šťastná
Poslední komentáře
14.10.2010 16:53:21: tuto bibli by asi i stálo zato přeložit do angličtiny:)
20.09.2010 23:53:00: já osobně mám ještě teorii "dokončovat myšlenky vyučujícího" - když je nám jasné, kam vyučující míří...
13.06.2010 02:19:12: bravo
05.04.2010 22:41:39: Tak, a je to tady! Celý svět ode dneška může z těchto strategií těžit.