Nomádva

Fejetony

O profesionálních filosofech čili „If a philosopher possesses a marketable skill…“

fejeton

Začnu roztomilou typicky wittgensteinovskou historkou, o které píše doktor John Hayes v předmluvě ke knize M. Druryho Danger of Words and Writings on Wittgenstein (1996). Když se jeden z Wittgensteinových žáků, Maurice Drury, ucházel ze strachu před nezaměstnaností o místo učitele filosofie na jedné anglické college – bylo to ve chvíli, kdy ho již nepotřebovali v organizaci pro nezaměstnané, pro kterou několik měsíců pracoval, aby mohl na Wittgensteinovu radu poznávat obyčejné lidi – Wittgenstein mu poslal své doporučení s tím, že v dané situaci se skutečně již nic jiného dělat nedá. Když pak onen konkurz vyhrála slečna Dorothy Emmett, Wittgensteinovi se ohromně ulevilo a později Drurymu říkal, že slečně Emmettové dluží skutečně mnoho za to, že ho uchránila od dráhy profesionálního filosofa.

Wittgenstein byl totiž znám tím, že své žáky od kariéry akademických pracovníků neustále odrazoval. Jeho představa filosofování jako poctivé tvůrčí činnosti se pochopitelně nemohla slučovat s dodnes přežívajícím historizujícím vykladačstvím. Profesionální filosof je podle Wittgensteina někdo, jak píše Drury ve svých vzpomínkách, kdo musí neustále něco duchaplného říkat, a to i ve chvíli, kdy si je zcela jist, že nemá co říct. Podle Druryho slov chtěl Wittgenstein ze všeho nejvíc zamezit onomu nesmyslnému debatování filosofů, které již Kant přirovnal k situaci, kdy jeden přidržuje cedník, zatímco druhý se pokouší podojit kozla.

Snad nejlepší ilustraci této klasické „formy“ filosofických disputací jsme měli možnost shlédnout na filosofickém symposiu, kde Ivan Chvatík celé odpoledne obhajoval své takzvané teze, které sepsal pro účel tohoto symposia, přičemž se zdálo, že v těchto svých obhajobách dělal všechno proto, aby se zcela minul nejen s jádrem námitek, ale dokonce i s jádrem argumentů jeho teze podporujících (na webových stránkách ÚFARu jsou zveřejněny fotografie Věry Koubové, které pořídila na tomto symposiu a které dokonale zachycují cosi, co bychom snad mohli nazvat tělesností filosofické diskuse – totiž onen pátý element, který je akademickým filosofům domovem, ne-filosofům špaňělskou vesnicí a některým filosofům pouhým divadlem). Dalším názorným příkladem takového kolabování filosofických diskusí by mohl být v tomto čísle otištěný ostrý útok Ladislava Hejdánka na článek Jiřího Holby, v němž se „útočník“ při vší úctě cítí být na koni, zatímco „napadený“ si, pokud vím, připadá zcela nepochopen.

Filosofie, která se předvádí jako lítý boj či jako dialektické válčení (nutno poznamenat, že jde většinou o válčení slepých s hluchými) je něčím zcela odpudivým, něčím co dělá filosofii právem onu špatnou pověst, jak poznamenal už Platón na konci sedmé knihy Üstavy, kde píše: „…mládenečkové, jakmile prvně okusí dialektického umění, zneužívají ho jako hračky, užívajíce ho neustále ke sporům…a mají radost, když mohou jako štěňata svou řečí chňapati a trhati lidi, kteří jim jsou právě na blízku…když už svou dialektikou sami překonají mnoho lidí a od mnohých jsou překonáni…upadají do stavu, že nevěří v nic z toho več věřili dříve; odtud pochází, že oni sami i veškeren obor filosofie mají u ostatních lidí tak špatnou pověst.“ 

Vraťme se ale nyní zpět k oné wittgensteinovské anekdotě. Géniové Wittgensteinova formátu se, jak všichni dobře víme, nerodí každý den ba ani každý rok, přesto ani Wittgenstein, řeklo by se nejvíce povolaný, se sám v roli „profesionálního filosofa“ dobře necítil. Wittgenstein byl toho názoru, že dobrá filosofie vzniká teprve po dlouhých měsících temnoty a zmatení, během nichž se nedá, než čekat. Proto se také domníval, že pokud filosof disponuje jakoukoli „marketable skill“, měl by ji v oněch temných mezidobých uplatňovat, pročež záviděl třeba Spinozovi…

 

Po pěti letech studia na ÚFARu jsou moje dojmy z „profesionální filosofie“, alespoň tak jak jsem se s ní mohla dosud setkat, velmi rozporuplné. Moje pocity kolísají od čirého znechucení až k téměř patetickému obdivu k výkonům některých pedagogů. Jistě se však neobdivuji těm, kteří si dokázali téměř nazpamět osvojit velká díla filosofů a nyní si za pouhou tuto svou znalost a její obšasnou prezentaci nechávají (sice mizerně, ale přece) platit… Od profesionálních učitelů filosofie, působících na univerzitách, máme jistě právo očekávat mnohem víc než dobrou znalost dějin filosofie – a to za prvé buďto vynikající schopnosti pedagogické při předávání toho, co bychom mohli nazvat „řemeslem“, tj. při předávání (a ověřování) znalostí dějin filosofie a interpretačních dovedností; nebo za druhé to, co by pochopitelně mělo být samým jádrem oboru filosofie, tj. vlastní originální filosofický přínos nejlépe na úrovni interdisciplinární.

Pokud se však člověk nemůže minimálně s jednou z uvedených charakteristik ztotožnit, měl by se asi sám cítit povinen dát se cestou oněch „marketable skills“. Myslím, že toto jsou kritéria, jimiž bychom se přinejmenším my studenti měli při rozhodování o svém budoucím směřování skutečně řídit. Domnívám se, že od lidí, kteří se intenzivně věnují studiu filosofie, se dá jistá míra odpovědnosti k druhým a s ní související míra skromnosti očekávat, a to především v tom smyslu, že bychom se měli vždy, pokud studujeme právě filosofii, snažit osvojit si také určitou „marketable skill“, místo abychom nad těmito oblastmi lidské činnosti ohrnovali nos, což jistě působí spíše jako z nouze ctnost než jako projev geniality.

To, že se mnou jistě nebude souhlasit většina mých spolužáků přičítám také politice Ústavu filosofie a religionistiky, v jejímž fungování spatřuji dva zásadní nedostatky: 1. ústav podporuje studium jednooborových „filosofů“ na úkor studentů dvouoborových (zejména, co se týče jejich počtu), a tím umocňuje dojem, že průprava jednooborového studenta je v oboru mnohem dokonalejší než průprava studenta dvouoborového, který se nemůže věnovat výlučně studiu filosofických textů, pročež má zdánlivě mnohem menší předpoklady například pro studium v doktorském programu. 2. Pokud je skutečně nejčastějším uplatněním studentů dráha středoškolského profesora, měl by  ústav v mnohem větší míře věnovat pozornost tomu, aby ti studenti, kteří o tuto bohulibou činnost opravdu jeví zájem (a kterých jistě mnoho není) i studenti, kteří na střední škole „skončí“ neradi pro nedostatek jiných pracovních příležitostí, měli možnost se na tuto náročnou práci co nejlépe připravit. Učitelská průprava na filosofické fakultě je jak známo nedostatečná zejména z hlediska kvalitativního, a na oboru filosofie dokonce i z hlediska kvantitativního, neboť celá výuka didaktiky se omezuje na několik konzultací a pár hodin praxe. Pokud si ale dnes stoupnete před třídu třiceti sedmnáctiletých lidí a budete jim chtít frontálním způsobem na způsob přednášky (což je často jediný způsob výuky, se kterým jste se dosud mohli lépe seznámit) vykládat dějiny filosofie, jistě budete frustrováni nejen vy, ale i vaši studenti, avšak chyba bude v takovém případě jednoznačně na straně učitele. Domnívám se, že by se didaktika filosofie měla stát pokud ne samostatnou specializací ve druhém cyklu magisterského studia, pak alespoň dvou až čtyřsemestrálním intenzivním kurzem, kde by studenti měli možnost podrobně se seznámit s různými metodami, které je možno efektivně uplatnit při výuce na středních školách.[2] Nebudeme-li totiž mít dobré středoškolské pedagogy, kteří by dokázali svým obtížným předmětem zaujmout víc než jednoho studenta ve třídě, nebudeme se moci v budoucnu divit, že se výuka filosofie na střední škole zredukuje na minimum, jak se již teď na vyšších místech navrhuje. To je podle mého záležitost, již nesmíme misantropicky přehlížet a naopak bychom se měli zasadit o to, aby se pověst filosofie poněkud zlepšila, což není pochopitelně výzva k podbízení se „davům“, ale pouhé varování, abychom se arogantně neuzavírali do sebe ve strachu, že nás někdo odlalí v naší nejistotě.

Kdo jiný než člověk profesionálně se věnující filosofii by měl  poukazovat na společenský přínos tohoto oboru. A proto je nejvyšší čas odnaučit se oněm okázalým rétorickým gestům a přestat s  nekonečnými disputacemi, které troskotají na tom, že každý známe jiná místa z Heideggera.

Poučme se příkladem Ludwiga Wittgensteina, který měl oněch „marketable skills“ více, a který se ve svém myšlení jako jeden z mála snažil především o určitou poctivost související s odmítnutím metafyzického znásilňování jazyka. Buďme k sobě upřímní a tvrdí, a zachraňme tak filosofii jako smysluplnou činnost, abychom nakonec nemuseli s Thomasem Bernhardem konstatovat: „Dnešní doba není dobou filozofů, u všech, kdo jsou dnes označováni jako filozofové, je toto označení mylné a naprosto zavádějící, v zásadě se jedná o úplně sprosté necitlivé tupce přežvykující filozofii, kteří jsou do jednoho živí z toho, že v posluchárnách a na knižním trhu zveřejňují stovky a tisíce zvětralých myšlenek z druhé a třetí i čtvrté ruky.“

 

Tereza Schmoranz

 

    

 



[2] Tím se nenaznačuje, že by filosofická fakulta měla přebírat úlohu fakulty pedagogické, která samozřejmě nikdy dostatečně nepřipraví své absolventy na specializovanou výuku filosofie v posledních dvou ročnících gymnázia. Na druhou stranu s těmi úplně nejtriviálnějšími pedagogickými zásadami by se mohli obeznámit i někteří vysokoškolští pedagogové – například pokud zkouším z povinné literatury, neměl/a bych se ptát na něco, co se v ní student nemohl dočíst, apod.

 

 

Poslední komentáře
05.04.2014 17:28:01: Toto je velmi povedené. Vydáváte ještě něco nového? Já čtu občas fejetony z http://ctivo.cz/...