Nomádva

Klasici sek. literatury

Andreas Urs Sommer (nar. 1972), v současnosti působící jako vědecký komentátor Nietzschova díla ve výzkumném centru Nietzsche-Kommentar heidelberské Akademie věd při Universitě ve Freiburgu, je - oproti autorům představeným v předchozích dílech této rubriky - „klasikem sekundární literatury" jaksi teprve in statu nascendi, přesto lze již dnes jeho pracím k Nietzschovi (zvláště pak jeho vyčerpávajícímu „filosoficko-historickému" komentáři k Antikristovi), jejichž množství bude nepochybně ještě narůstat, přiřknout postavení zásadní výkladové literatury s ambicí stát se v budoucnu klasikou svého žánru.
V minulém čísle jsme se na pozadí diskuse o tzv. „jednotlivých formách“ pokusili představit Balmeho interpretační strategii. Snažili jsme se ukázat, že motivací k filosofické četbě biologických spisů a zároveň jejím vodítkem je podle Balmeho otázka po tom, jak je látkové jsoucno totožné se svojí formou. V závěru jsme dospěli k rozlišení formy jako „strukturálního“ a bytnosti jako „funkcionálního” určení jsoucna a k Lloydově námitce, že Balme tímto způsobem nechává „erodovat“ základní aristotelskou distinkci mezi látkou (potencí) a formou (aktem).
„Některé [housenky] se rodí, když rosa padne na list: to se děje přirozeně na jaře, ale může se to stát také v zimě, když je pěkné počasí a několik dní vane vítr od jihu.“ (Hist. an. 551a1-4)
Velikáni filosofie často přitahují spoustu interpretů, mezi nimiž jsou i tací, kteří, přestože nevěnovali dílům velkého myslitele ani polovinu svého života, přijdou občas s tak podnětnou interpretací, že rozproudí další vlnu debat (a buď to pak můžeme nazývat terciární literaturou nebo dodat s A. N. Whiteheadem, že celá západní filosofie jsou stejně jen poznámky k Platónovi). Zčásti je to proto, že k velikánům má každý (pocit, že má) co říci, neboť jsou velmi inspirativní. Zčásti to však také může být proto, že člověk vně úzkého okruhu expertů, u jejichž masivních interpretačních děl je snadné ztratit ze zřetele les pro samé stromy, není vázán detailní znalostí toho, co všechno daný autor k tématu řekl, a může si tak dovolit volnější interpretaci. Právě takového druhu je práce Saula Kripkeho Wittgenstein on Rules and Private Language.
    V předchozím čísle nám Hynek Janoušek pověděl o významnosti knihy, v níž se Norman Kemp Smith chápe filosofie Davida Huma – a v hrubých obrysech nám tuto jeho (do značné míry přelomovou) interpretaci zreferoval. Na nás je dnes, abychom doplnili obraz o Kemp Smithově celkové činnosti vyložením jeho interpretace Kanta, resp. abychom zreferovali jeho komentující a interpretující výklady ke Kritice čistého rozumu. (K vlastní osobě Kempa Smithe ve smyslu základních biografických údajů viz předchozí text Hynka Janouška).
Zatímco v minulých rubrikách klasiků sekundární literatury jsme se většinou zabývali poněkud netypickými představiteli tohoto žánru v tom ohledu, že nešlo „jen“ o historiky filosofie, nýbrž o autory, kteří si interpretací svých předchůdců připravují vlastní filosofický projekt, dnes upozorníme na vskutku klasického představitele našich klasiků, kterým je Norman Kemp Smith. Ten patří mezi několik nejuznávanějších a nejvlivnějších anglicky píšících historiků filosofie 20. století.

Ve druhé části našeho textu jsme skončili výklad uprostřed Althusserovy analýzy společnosti, která se na nejrudimentárnější úrovni dělí na základnu a nadstavbu. Určili jsme elementární prvky základny – výrobu, distribuci, spotřebu a směnu. Detailně jsme se zastavili u výroby a především u pojmu práce, resp. pracovního procesu, jehož analýza nám měla přesněji ukázat, čím se liší Marx od svých předchůdců. Na následujících řádcích bychom chtěli vyvodit několik málo dodatečných závěrů z analýzy pracovního procesu.

    V první části našeho textu jsme se věnovali výhradně interpretaci Karla Marxe z pohledu Louise Althussera a jeho spolupracovníků, kterou předložili ve svém spise „Číst Kapitál“. Naším cílem nebylo komplexní představení Althusserovy (re)interpretace Marxova teoretického odkazu, zaměřili jsme se pouze na problematiku, v jejímž rámci je Marxovi vyčleněna exkluzivní pozice v dějinách ekonomického myšlení – šlo o téma nadhodnoty a jejího pojmového uchopení.
    Vřadit výše zmíněné autory a jejich dvě stěžejní díla, o která se zde budeme především opírat, do rubriky „Klasici sekundární literatury“ by se mohlo zdát na první pohled přeci jen jako určitá troufalost. Oba tituly totiž zdaleka přesahují rámec škatulky „sekundární literatura“, přestože o jejich náležitosti ke „klasikům“ lze asi těžko pochybovat. Oba dva jsou také dějinami filosofie a myšlení považovány za vskutku novátorské příspěvky. Jejich případné srovnání stěžují navíc i žánry obou knih, které se nacházejí na poněkud odlišných rovinách.
V dějinách západní filosofie bychom jen stěží našli myslitele, který ovlivnil duchovní vývoj silněji než Platón. Ačkoli bylo Platónovo dílo od svého vzniku studováno takřka nepřetržitě a z velké části ve své úplnosti, lze jen stěží říci, že by mezi interprety panoval konsensus ohledně podoby Platónova učení. Odlišné interpretace nevznikly až v moderní době, neboť již antika vykládala Platónovo učení velmi různorodým způsobem. Během prvního sta let po Platónově smrti se v čele jeho školy – Akademie – vystřídali myslitelé, kteří Platónovo učení chápali takřka protichůdně. Speusippos, bezprostřední Platónův nástupce v čele Akademie, vykládal jeho učení rigorózně a do centra Platónovy nauky umístil rozpracovanou metafyziku. Již necelé století po Platónově smrti, okolo r. 265 př.n.l., se však ujímá vedení Akademie Arkesiláos, který – rovněž s odvoláním na Platóna – útočil na veškerou metafyziku a je znám jako zakladatel skeptické epochy ve vývoji Platónovy školy.
Posledni komentare
01.05.2015 12:06:31: Plastika břicha, obličeje a dalších částí těla
01.05.2015 12:06:14: Plastická chirurgie Plzeň
1  
2