Nomádva

Klasici sek. literatury

D. M. Balme: Aristoteles biologicus

„Některé [housenky] se rodí, když rosa padne na list: to se děje přirozeně na jaře, ale může se to stát také v zimě, když je pěkné počasí a několik dní vane vítr od jihu.“ (Hist. an. 551a1-4)
Postava Davida M. Balmeho (1912-1989) je v rámci dějin myšlení dvacátého století v několika ohledech ojedinělá. Nejen, že tento cambridgeský badatel obdržel (jako válečný pilot) vysoké vojenské vyznamenání, a nejen, že během svého života věnovaného z velké části univerzitnímu působení nepublikoval žádnou knihu. Jeho kariéra by někomu mohla spíše než dráhu novodobého vědce připomenout činnost scholarchy řeckého hellénismu. Ve svém aristotelském bádání vystupoval David Balme sám jako přesvědčený peripatetik, který obdivuhodnou znalost textů a nebývalou filologickou průpravu obětoval tomu, aby oživil několik zapadlých myšlenek „své“ tradice a ukázal, že vedle jiných „učení“ (kterými jsou v Balmeho očích Newtonova dynamika nebo atomismus à la Laplace) to jeho v celku nejen obstojí, ale v posledku nabízí pro fenomény soudržnější výkladový rámec. Tento obraz dokresluje také skutečnost, že se Balmemu jaksi mimoděk podařilo založit neformální aristotelskou „školu“, díky čemuž mu jistě plným právem patří místo v této rubrice Nomádvy.

Studentům Aristotela bude D. Balme znám především jako editor a překladatel biologických spisů. Jeho celoživotním, nedokončeným dílem byla editio maior spolu s překladem a rozsáhlým komentářem deseti knih Aristotelova spisu Historia animalium,[1] jemuž podobná filologická péče, kterou si obvykle vysluhují filosofické spisy považované za „důležité“, byla věnována vůbec poprvé.[2] Velmi užitečný je také Balmeho komentovaný anglický výbor z De partibus animalium a De generatione animalium, který je koncipován jako úvod do Aristotelových biologických spisů obecně.[3] Když však Balme bývá mezi ostatními interprety označován za „objevitele biologických spisů“,[4] je tím míněno něco jiného než jeho filologicko-historické zásluhy. Tyto spisy, a mezi nimi především Historia animalium, ve skutečnosti nikdy zcela zapomenuty nebyly a dlouho poskytovaly nenahraditelnou látku fantazii západních i východních čtenářů, díky nimž se v nich shromážděné vědění přetavilo do různých více či méně strašidelných breviářů.[5] Balmeho však zajímalo něco jiného[6] a opakovaně se snažil tři Aristotelovy rozsáhlé spisy věnované fyziologii živočichů a představující (spolu s menšími biologickými pojednáními) svým rozsahem téměř čtvrtinu dochovaného textového korpusu vztahovat k aristotelským otázkám par excellence formulovaným tradicí nad Metafyzikou a Fyzikou, a to na základě metodologické hypotézy, že mezi biologickými a tzv. „filosofickými“ spisy neexistuje u Aristotela žádný ostrý předěl.
Právě uvedení biologických spisů do kontextu Aristotelovy filosofie a na druhé straně naznačené rozvedení několika metafyzických otázek na poli zkoumání živočichů platí dnes za všeobecně uznávanou Balmeho zásluhu.[7] V této všeobecné podobě toho ale podobné závěry zřejmě mnoho neříkají. Také nejsou zcela přesné, protože, nakolik můžeme soudit z výstavby jeho nemnoha článků, dovedly také Balmeho k zájmu o biologické spisy otázky, které nevyplývají bezprostředně z nich samých, ale které byly formulovány právě nad kanonickými texty Metafyziky a Fyziky. Představit tohoto klasika sekundární literatury proto předpokládá pokusit se spolu s ním alespoň ve zkratce na konkrétním problému sledovat, jak tento sestup od metafyziky k biologii vypadá a zda skutečně může něco objasnit také na rovině východisek.

Otázka, která se v Balmeho textech vrací nejčastěji, míří do samého jádra Aristotelova „pojednání o podstatě“: „Pokud je pravda, jak s jinými předpokládám, že Aristotelovým záměrem bylo na hádanku Metafyziky Z podat odpověď v H 6 – tedy [odpověď spočívající v tom,] že forma a látka předmětu tvoří v každém daném okamžiku jednotu, takže definice jednotliviny je logicky možná, přestože ta se neustále proměňuje –, pak by tuto teorii mohla dobře ilustrovat [Aristotelova] biologie...“[8] Už tato lapidární formulace vyzrazuje, že to, co Balme považoval za filosofické gró aristotelismu (alespoň nakolik za jeho zájem platí zkoumání živých bytostí), se bezprostředně dotýká jiné „aristotelské“ diskuse dvacátého století: sporu o takzvané „individuální formy“. Právě slavné místo ze závěru knihy H patří mezi klasické argumenty pro existenci individuálních forem (εἴδη)[9] chápaných jako „přivedení ke skutečnosti“ všeho toho, co je v možnosti obsaženo v látce, mezi čímž musí být, tak postupuje argument, nějak zahrnuty také individuální charakteristiky touto formou formovaného jsoucna.[10] Skutečnost, že pojem formy užívá Aristotelés zcela nepopiratelně také ve smyslu „druhového určení“, se pak většinou vykládá na základě přežívajícího, ale věcně neutralizovaného (platónského) jazykového úzu,[11] resp. na základě „generalizace“:>[12] tento druhý pojem formy se v žádném případě nekryje s vlastní formou smyslových věcí a v kapitolách 13-16 knihy Z, jak bývá zdůrazňováno, se naopak jasně dokazuje, že „forma“, pokud bychom ji chápali jako něco obecného (tedy nakonec jako ideu), nemůže být substancí žádného jsoucna. M. Frede a G. Patzig, kteří „klasickou“ teorii aristotelských jednotlivých forem rozvinuli v rozsáhlém komentáři ke knize Z, přesouvají oproti tradičním (Ross, Jaeger) i soudobým (Notes on Z) výkladům důraz z rozdílu mezi „obecnou“ formou a jednotlivinou, ve které je forma „individuována“ díky spojení s látkou, na rozdíl mezi „druhovou“ definicí (λόγος, ὁρισμός) a formou, která je jako vnitřní princip organizace (ἀρχή) pokaždé táž, ať už ji chápeme na základě jejího tělesného výrazu, nebo samostatně jako to, díky čemu je daná věc tím, čím je.[13]

Přestože také Balme na více místech výslovně hovoří o „jednotlivých formách“,[14] postupuje velmi odlišně a dospívá k některým zajímavým závěrům, které stojí v bezprostředním napětí k Fredeho a Patzigově koncepci. Tato skutečnost alespoň předem upozorňuje na to, že bohatá diskuse o otázce, zda jsou podle Aristotela formy jednotlivé, nebo obecné, je tímto způsobem v lepším případě jen velmi vágně ohraničená a ten, kdo by v ní hledal “řešení“ hádanky, bude nakonec s největší pravděpodobností zklamán. Rozdíly mezi Fredeho „logickým“ a Balmeho „přírodovědným“ přístupem k aristotelskému pojmu látky vyšly explicitně najevo v souvislosti s tzv. „kontroverzí Balme – Lloyd“. Ta, přestože byla editory sborníku oléronské konference prezentována jako spor mezi „univerzalistickou“ a „partikularistickou“ interpretací aristotelského pojmu formy,[15] postavila v souvislosti s obtížnou otázkou po významu teze, podle níž aristotelská definice zahrnuje také látku vymezovaného jsoucna, proti sobě překvapivě také Balmeho a Fredeho.

Fredeho komentář nabízí zajímavou možnost číst ústřední kapitoly (4-11) knihy Z jako postup směřující k uchopení smyslové substance v podobě její „čisté“ formy, která by však zároveň nebyla druhovým určením, nýbrž formou právě této substance, a tedy jednotlivou.[16] Bytnost je podle toho potřeba si představovat jako jednotlivou věc jaksi „očištěnou“ od její látky. Teprve jako takovou je také možné ji definovat, protože látka je principem neurčitosti, tedy tím, co se na substanci každé definici vymyká. Odtud závěr: „Neboť podle Aristotela bytnost nějakého X, to, díky čemu je to právě X, je jeho forma. A proto bychom měli dojít k závěru, že smyslovou substanci, ačkoli je složeninou látky a formy, je podle Aristotela třeba definovat na základě její formy, a pouze její formy, protože látka žádným způsobem netvoří součást bytnosti smyslové substance.“[17]

Balmeho přístup k labyrintu knihy Z je v jistém smyslu mnohem „klasičtější“ a bližší například Rossovu komentáři. Stejně jako Ross se Balme domnívá, že v první části „pojednání o podstatě“ (Z) je pouze rozvedena aporie, jejíž řešení bude možné až na novém základě následující knihy (H). Bytnost podle něho není totožná s (individuální) formou,[18] a protože jednotlivá smyslová substance obsahuje látku, zdá se (v závěrečných kapitolách knihy Z), že ji jako jednotlivou nikdy není možné uchopit. Na druhé straně je však z jiných míst[19] a snad i intuitivně zřejmé, že i ty rozdíly, které nepatří k bytnosti, musejí mít „formální“ povahu, protože látka qua látka žádný rozdíl zakládat nemůže.[20] Neuchopitelnost substance tedy spočívá v něčem, co musí být nakonec nějak uchopitelné. Stejně jako Ross vidí Balme řešení této nesnáze teprve v závěru knihy H: v tvrzení o jednotě „poslední látky“ a (individuální) formy: „Řešení aporie proto spočívá v tom, že se ukáže, že látka může být zahrnuta do definice za předpokladu, že ji nechápeme jako látku, nýbrž jako určitou: a právě k tomu dochází v přírodě.“[21] „Odtud vyplývá, že definice Sókrata zahrnuje plný výměr jeho látky v daném okamžiku.“[22] Avšak ani interpreti, kteří v pozoruhodné pasáži ze závěru šesté kapitoly vidí vyústění knih Z a H a plynulý přechod ke zkoumání aktu a potence v knize Θ, se nevyhnou otázce, co tato jednota látky a formy znamená právě ještě z hlediska hylemorfické analýzy substance. Klást otázku po tom, v čem spočívá postulovaná jednota možnosti a skutečnosti, není příliš smysluplné, protože to vyplývá přímo z definice obou pojmů. Něco docela jiného však je ptát se, co znamená, že forma je uskutečněním látky a látka možností formy. Balme v této souvislosti často využívá Aristotelův oblíbený příklad ploskonososti (σιμότης), tedy pojmu, který v sobě zahrnuje jak formu (ploskost), tak i odkaz k látce, ve které se tato forma realizuje (nos).[23] Provokativnost příkladu spočívá především v tom, že ve slově σιμότης, narozdíl od české „ploskonososti“, není nijak naznačeno, že se nejedná o „čistý“ pojem, nýbrž o „pojem“ obsaženosti určité formy v látce jistého druhu: jako by neexistoval žádný podstatný rozdíl mezi jednotou takovýchto látkových „pojmů“ a pojmů, které žádný odkaz k látce neobsahují,[24] a jako by proto nebylo nic paradoxního na tom pokračovat v tomto zahrnování látky pod pojem až po nejzazší možnou mez, a jednotu, ke které poukazuje Sókratovo jméno, vykládat (byť nikoli napříč časem) jako jednotu pojmovou, a tedy takovou, která nevylučuje definici. Tímto směrem přinejmenším míří Balme. Jinou otázkou je však „reálná“ podoba spojení látky a formy, které by jednotě pojmu (ať už ploskonososti nebo Sókratova jména) mělo odpovídat. Tato otázka, tedy vlastně otázka po tom, co se děje s látkou, když je formována, může na první pohled působit poněkud neohrabaně, jako by vycházela z nějakého zásadního neporozumění Metafyzice, která přece říká: s formovanou látkou se děje právě to, že je formována. To je jistě pravda, a přesto není problematika toho, „jak“ se to děje, tedy co to znamená z hlediska látky, a tedy nakonec co to vlastně formovaná látka je, o nic méně aristotelská a kromě biologických spisů hraje klíčovou úlohu také v pojednání O vzniku a zániku. I zde zůstává Balmeho přístup blízký Rossovu komentáři, který však při formulaci odpovědi nemůže svou intuici v textu, který má před sebou, o nic pevného opřít: „Když si představujete první látku a nějakou velmi specializovanou formu, může vás napadnout otázka, jak by vůbec mohlo dojít k jejich spojení. Uvažujte však o [různých] stupních přípravy či formace látky a uvidíte, jak se látka na každém stupni chvěje na hraně své nejbližší aktualizace a nepotřebuje nic než ruku řemeslníka nebo řemeslného mistra přírody k tomu, aby ji překročila.“[25]

Balmeho metodologické východisko, představené v úvodu, proto není tak svévolné, jak by se na první pohled mohlo zdát: ačkoli v možnosti sjednocení látky a formy spočívá jádro „pojednání o podstatě“, nemůžeme se zde o tom, „jak“ tato jednota „funguje“, co z hylemorfické perspektivy znamená, nic dalšího dozvědět, protože lapidární závěr knihy H říká vše, co je z hlediska její otázky možné říci: tedy že jen díky této jednotě vede cesta z aporie neuchopitelnosti substance. Otázka, jak jsou těla přírodních jsoucen totožná se svou formou, však už nenáleží vědě, která zkoumá jsoucí jako jsoucí (a tedy, nakolik je to možné, oddělené od látky). Pokud je tato otázka smysluplná, pak na ni lze hledat odpověď spíše ve zkoumání věnovaném přírodním jsoucnům „jako přírodním“ (od nichž si již nelze „odmyslet“ změnu ani látkovou rozrůzněnost),[26] a ještě konkrétněji v tom, které se zabývá vztahem částí živých bytostí (jež podle kapitoly 10.knihy Z představují jejich látku) k jejich celku (vymezenému na základě bytnosti). Balmeho na první pohled smělá teze, že by biologická pojednání mohla ilustrovat kontroverzní tvrzení Metafyziky, nachází oporu také v metodických (a některých dalších) částech těchto spisů samotných. Výmluvná je v tomto ohledu především rétorická pasáž z De partibus animalium, ve které Aristotelés povzbuzuje ke studiu nižších, nám ne-peripatetikům často odpudivých živočichů a jejich částí s poukazem na to, že je všechny utváří fysis, a proto i jejich poznání má v sobě cosi podivuhodného.[27] Předmětem mnoha sporů je v této souvislosti také pátá kniha De generatione animalium věnovaná distinktivním pathématům, tedy nahodilým vlastnostem (učebnicovým příkladem je barva očí),[28] o kterých v pravém slova smyslu není žádné vědění právě proto, že jsou podle Aristotela spojeny s látkou:[29] přesto je, jak se zde konstatuje, běžný mimo jiné jejich přenos z otce na potomka. Pokud však otec podle základního předpokladu Aristotelovy embryologie přispívá k plození pouze formou,[30] zdá se, že také distinktivní pathémata nemohou nemít formální charakter.

Skutečnost, že Aristotelovy biologické spisy obsahují mimo výsledků empirického výzkumu také určitý teoretický model substance, nepopírají ani kritici Balmeho přístupu. Otázkou spíše zůstává, nakolik tento model představuje vzor, resp. může sloužit za exemplifikaci substance, o které je řeč v Metafyzice.[31] Výtka, kterou proti Balmemu a některým spřízněným badatelům vznesl G. E. R. Lloyd spočívá v tom, že příliš odvážné spekulace, které neberou dostatečný ohled na rozdíl perspektiv mezi zoologií a metafyzikou, mohou vést k „erozi“ rozlišení mezi potencí a aktem, resp. látkou a formou, tedy distinkcí, které aristotelismus dělají aristotelismem.[32] Pravda je, že se u Balmeho najdou místa, kde se pohybuje v lepším případě na hraně takovéto eroze. Patří k nim odpověď Lloydovi, v jejímž závěru zmiňuje Balme možnost nahradit v rámci Aristotelovy přírodní filosofie definici kauzalním výkladem.[33] Nebo dva články, ve kterých zavádí pojem „sebe-omezujících pohybů“ v těle a užívá ho de facto zaměnitelně s pojmem duše.[34]

To obojí je sice pochopitelné z hlediska Aristotelovy argumentace týkající se dědičnosti, která bez určité představy individuální formy nedává smysl: „forma“ obsažená v tom, co každý živočich „vaří“[35] z potravy musí nějakým způsobem odpovídat také jeho nejlátkovějším akcidentům, pak je však skutečně pochybné, zda u takové formy má vůbec ještě smysl ptát se po její „definici“. Rovněž představa duše jako seberegulujících pohybů najde svou oporu v textu, především v pasážích věnovaných jejímu „přenosu“. [36] Zůstává však otázkou, zda lze odsud něco získat pro problematiku metafyzického pojmu substance. Balme se o to v každém případě pokouší. Důležitou distinkcí, která se v jeho výkladech (oproti Fredemu) opakovaně vrací, je rozlišení formy a bytnosti. Všechno, čím se jeden živočich liší od jiného, a to i tam, kde se jedná o rozdíly „způsobené látkou“, musí mít formální charakter. Avšak ne všechny formální charakteristiky jsou pro živou bytost stejně nezbytné: některé může v čase ztratit, jiné jsou sice trvalé, ale nikoli podstatné pro to, čím je.[37] Balme však s pojmem bytnosti nepracuje jako s něčím, co by bylo společné určitému druhu živých bytostí (on a především P. Pellegrin se naopak proslavili tezí, podle níž původní aristotelská biologie, ačkoli založená na přísně teleologickém výkladu života, není taxativní).[38] K jejímu odlišení od formy dochází na základě možnosti dvojího navzájem nepřevoditelného pohledu na živou bytost, a v posledku, jak se k tomu dostaneme v příštím čísle Nomádvy, na základě dvojí různé a navzájem neredukovatelné kauzality: „forma je strukturální, bytnost funkcionální“.[39]

Robert Roreitner



[1]    Aristotle, History of animals. Books VII-X, ed. a přel. D. M. Balme, Harvard 1991.

[2]    To však neznamená, že by jednotlivé pasáže biologických spisů do filosofických diskusí vůbec nevstupovaly. Nejslavnější případem je zřejmě Aristotelova zmínka o νοῦς θύραθεν (rozumu přicházejícím zvnější) v De gen. an. 736b27-29, která se, ačkoli tento výraz jinde u Aristotela nenajdeme, stala základem pro vlivnou peripatetickou nauku o aktivním intelektu. Srv. např. Alexandr z Afrodisiady, De anima nebo De intellectu.

[3]    Aristotle, De partibus animalium I and De generatione animalium I (with passages rom II. 1-3), přel. D. M. Balme, Oxford – New York 1992.

[4]    Srv. A. Gotthelf, J. G. Lennox (eds.), Philosophical Issues in Aristotle´s Biology, Cambridge 2000, str. 2-8.

[5]    K tomu srv. C. Steel (ed.), Aristotle´s Animals in the Middle Ages and Renaissance, Leuven 1999.

[6]    Což neznamená, že by postrádal smysl pro epický půvab těchto textů nebo podceňoval význam otázky, jestli se šnek rodí spíše ze šneka, nebo ze zeleniny. Srv. Hist. an. 552a15-20.

[7]    Takto například shrnuje dopady Balmeho bádání jeho zřejmě nejslavnější kritik G. E. R. Lloyd: „Přinejmenším můžeme říci, že je dnes mnohem obtížnější než dříve, aby se kdokoli dobral obecných závěrů ohledně způsobu, jakým Aristotelés provozoval filosofii, aniž by bral alespoň určitý ohled na Aristotelovo studium živočichů.“ S. Devereux, P. Pellegrin (eds.), Biologie, logique et metaphysique chez Aristote, Paris 1990, str. 8.

[8]    Philosophical Issues, str. 11. Srv. také tamt., str. 295, 309.

[9]    Srv. text, který stojí na počátku této diskuse: R. Albritton, Forms of Particular Substances in Aristotle´s Metaphysics, in: Journal of Philosophy LIV, 22, 1957, ss. 699-708. Dále např.: Th. Scaltsas, Substances & Universals in Aristotle´s Metaphysics, Ithaca – London 1994.

[10]    Srv. Met. H 6 (1045b16-19): „Příčinou takových tvrzení [tedy, že látka se „účastní“ na formě nebo že mezi tělem a duší existuje nějaké „spojení“] je, že hledají sjednocující a rozlišující pojem pro možnost a skutečnost . Ale, jak bylo řečeno, poslední látka a tvar jsou jedno a totéž: první v možnosti, druhé ve skutečnosti.“

[11]    Srv. M. Frede, G. Patzig, Aristoteles 'Metaphysik Z'. Text, Übersetzung und Kommentar, München 1988, např. sv. 2, str. 266-267.

[12]    Srv. Philosophical Issues, str. 291, kde Balme vykládá druhové určení jako to, co je společné jednotlivým formám určitého „druhu“.

[13]    Srv. především jejich komentář ke kapitolám 13-16.

[14]    Srv. Philosophical Issues, str. 291, 305; Biologie, logique..., str. 53. Human is Generated by Human, in: G. R. Dunstan (ed.), The Human Embryo: Aristotle and the Arabic and European Traditions, Exeter 1990, str. 20.

[15]    Biologie, logique..., str. 4.

[16]    Kommentar, sv. 1 str. 48-57.

[17]    M. Frede, The Definition of Sensible Substances in Metaphysics Z, in: Biologie, logique..., str. 114. Srv. také M. Frede, Substance in Aristotle´s Methaphysics, in: Aristotle on Nature and Living Things, Pittsburgh – Bristol 1985, s. 22.

[18]    Srv. Philosophical Issues, str. 294: „Definice bytnosti nikdy nemůže být  plným formálním popisem...“

[19]    Srv. např. Met. 1035b27-30: „Člověk... je určitou složeninou sestávající z tohoto pojmu a z této látky...“

[20]    „Rozdílnost musí být formální, přestože je způsobena látkou a pohybem.“ Tamt., str. 305.

[21]    Biologie, logique..., str. 50.

[22]    Philosophical Issues, str. 295.

[23]    Srv. především samostatný text věnovaný tomuto pojmu: Philosophical Issues, str. 303-312.

[24]    V tomto smyslu zvažuje také Aristotelés možnost, že by v posledku pojmy všech substancí byly tohoto „látkového“ typu: „Je však třeba poznamenat, že někdy není jisto, zda jméno značí celou složenou substanci či jenom skutečnost a tvar, například zda dům je označením pro celek, totiž že je ochranným prostředkem z cihel a kamenů tak a tak složených, či je označením pro skutečnost a tvar, totiž že je ochranným prostředkem...“ (Met. 1043a30-33)

[25]    W. D. Ross, Aristotle´s Metaphysics, Oxford 1924, sv. 1, str. cvi-cvii.

[26]    Tento rozdíl snad odpovídá Aristotelovu rozlišení mezi logickým (λογικῶς) a přírodovědným (φυσικῶς) způsobem zkoumání. Srv. Met. 1069a28-29, GC 316a11.

[27]    De part. an. 645a15nn. Balme tuto exhortaci na jednom místě (Biologie, logique..., str. 53) poněkud ironicky srovnává s Parmenidovou výzvou Sókratovi, že až bude starší, nebude „těmito věcmi“ (podle Balmeho: ideou bláta, vlasu apod.) pohrdat (srv. Platón, Parmenidés 130 e).

[28]    De gen. an. 778a34.

[29]    Srv. Met. 1039b27-28: „Proto se také jednotlivé smyslové věci nedají vymezovat (ὁρισμός) ani dokazovat, poněvadž obsahují látku...“

[30]    Srv. např. De gen. an. 730a22.

[31]    Problém spočívá mimo jiné v tom, že Aristotlés pojem látky (který by měl mít všeobecnou platnost) vykládá na základě dvou rozdílných představ, z nichž jen jedna bezprostředně odpovídá živým bytostem, zatímco druhá se odvozuje z konceptualizace řemeslné výroby. K tomu srv. W. Jacobs, Art and Biology in Aristotle, in: Paideia, Special Issue 1978, str. 16-29.

[32]    Biologie, logique..., str. 26, 29.

[33]    Tamt., str. 54.

[34]    Srv. mj. Philosophival Issues, str. 282. Podle článku Human is generated by Human (str. 26) jsou však tyto „sebe-omezující pohyby způsobovány duší“.

[35]    Metaforu „vaření“ (πέψις) užívá Aristotelés k popisu procesu, kterým živočich z potravy získává krev. Ta, protože je chápána jako výživa celého těla, musí v zárodečné podobě obsahovat všechny formální charakteristiky. Semeno vzniká „vařením“ vyššího stupně. Srv. např. De gen. an. 726b1-21. Systematicky Meteor. 379b10-380a10.

[36]    Srv. především čtvrtou knihu De gen. an.

[37]    „K bytnosti proto nenáleží některé rysy, které tvoří součást zděděné podobnosti, např. pohlavní diference... Avšak také to jsou formální rozdíly (protože všechny rozdíly musejí být formální)...“ Philosophical Issues, str. 294.

[38]    Srv. P. Pellegrin, Taxonomie, moriologie, division, in: Biologie, logique..., str. 38-47 nebo týž, La classification des animaux chez Aristote, Paris 1982.

[39]    Philosophical Issues, str. 305.

Žádné komentáře