Nomádva

Klasici sek. literatury

D. M. Balme: Aristoteles biologicus (pokračování)

V minulém čísle jsme se na pozadí diskuse o tzv. „jednotlivých formách“ pokusili představit Balmeho interpretační strategii. Snažili jsme se ukázat, že motivací k filosofické četbě biologických spisů a zároveň jejím vodítkem je podle Balmeho otázka po tom, jak je látkové jsoucno totožné se svojí formou. V závěru jsme dospěli k rozlišení formy jako „strukturálního“ a bytnosti jako „funkcionálního” určení jsoucna a k Lloydově námitce, že Balme tímto způsobem nechává „erodovat“ základní aristotelskou distinkci mezi látkou (potencí) a formou (aktem).

Podle Balmeho tedy forma a bytnost představují dvě navzájem nepřevoditelná určení jsoucna. Toto rozlišení podle něho nevede k erozi pojmového vztahu mezi látkou a formou, nutí však promyslet, jakým způsob je jedno odkázáno na druhé.[1] Látka je možností toho, čeho je forma uskutečněním, a proto je v živé bytosti jako v těle uváděném v činnost látka a forma v každém okamžiku tímtéž. To ale neznamená, že by se ztrácel pojmový rozdíl mezi nimi. Ten zůstává v Balmeho interpretaci stejně ústřední jako ve výkladech tradičnějších. Jestliže je totiž látka qua uskutečněná v daném okamžiku totožná s formou, zůstává i nadále qua dynamis možností jiné formální skutečnosti. Klíčovými texty pro rozvinutí Aristotelova pojmu látky jsou pro Balmeho čtvrtá kniha De generatione animalium a desátá kniha Historia animalium. Aristotelés se domnívá, že jeho hylemorfický model dokáže vyřešit aporie, do kterých se zaplétají hippokratovští lékaři, když se pokoušejí objasnit, jaké role připadají jednotlivým pohlavím při biologické reprodukci. Překvapivým závěrem, ke kterému ho toto zkoumání dovádí, je, že látka může za určitých okolností nabýt převahy nad formou: „…avšak pokud jsou tyto pohyby [tj. pohyby obsažené v nositeli formy, jímž přispívá muž] slabé, mohou být překonány ženskými pohyby, které předem potenciálně existují v látce.“[2] To je závěr, který se z hlediska představy o vztahu látky a formy opřené o příklad řemeslného opracovávání sochy zdá být téměř paradoxní. Aristotelés však odmítá možnost, že by se jednalo o kuriozitu, která má smysl pouze v souvislosti s dílčími otázkami embryologie: sám v této souvislosti odkazuje na obecnou analýzu činnosti a trpnosti provedenou v sedmé kapitole spisu O vzniku a zániku, která sice nezachází tak daleko, zato však formuluje obecný princip zvratnosti vztahu mezi činným a trpným.[3]

Právě na základě těchto analýz je podle Balmeho možné od formy odlišit bytnost, která nejenže nezahrnuje všechny formální charakteristiky: v protikladu k formě, jež je momentem uskutečnění možností obsažených v látce, sdílí bytnost překvapivě právě s látkou možnostní povahu a přinejmenším nemusí být ve svém plném rozsahu uskutečněna.[4] To však samozřejmě neznamená, že by bytnost byla pro živé bytosti možností ve stejném smyslu jako látka. Platí spíše, že to, co jako její „podstatnou“ možnost staví před živou bytost jí náležející bytnost, může být v určitých mezích uskutečněno v její látce. Takové tvrzení dává smysl pouze za podmínky, že látka není chápána jako „první látka“ (tedy látka vůbec), nýbrž jako látka pokaždé již nějak strukturovaná. Z Metafyziky víme,[5] že tato struktura musí být uspořádána určitým způsobem, aby se mohla stát látkou k uskutečnění té nebo oné bytnosti. Z biologických spisů však navíc vyplývají dva závěry. (1) Rozdíl mezi „formujícím“ a „formovaným“ nelze fixovat stejným způsobem jako rozdíl mezi (vždy již zformovanou) látkou a bytností. První vztah je v nemetaforickém smyslu zvratný[6] a to, co vystupuje jako „formované“ (látka), v sobě může nést formující princip, který se později uplatní proti formě, aniž by to vedlo k zániku jedné a vzniku jiné substance: výklad čtvrté kapitoly De gen. an. poukazuje spíše k tomu, že možnost takového „převracení“ vztahu látka – forma neodmyslitelně patří k pojmu substance, alespoň nakolik se jedná o substance živé. (2) Formovaná látka neklade pouze meze toho, kde se ta nebo ona bytnost může a kde se nemůže uskutečnit: díky ní se bytnost, byť tatáž, uskutečňuje pokaždé jiným způsobem.

Už jsme se dotkli toho, že podle Balmeho se Aristotelovo pojednání o podstatě vyvíjí od „logických“ pojmů (bytnost, definice) směrem k plnému kauzálnímu popisu.[7] Také na Balmeho výkladu vztahu látky a bytnosti mohlo být nápadné, že oba pojmy jsou postaveny proti sobě jako dva různé způsoby „podmíněnosti“ (a nikoli například jako dvě „složky“) živé substance. Téma kauzality a jejích (čtyř, resp. dvou) odlišných podob je v Balmeho textech velmi často přítomné, a pokud existuje nějaký svorník jeho díla, nebo s malou nadsázkou řečeno „jeho“ aristotelismu, pak je to právě aitiologie, kterou Balme jednak jako specificky řeckou staví do protikladu k novověkému pojetí příčiny a následku, jednak její rozvedení v Aristotelově filosofii přírody považuje (zde zcela v souladu s jejím autorem) za komplexní završení úvah na toto téma, které mu v dějinách myšlení předcházely.

 

Balmeho otázka, se kterou se na konci třicátých let poprvé zapojil do aristotelských diskusí, zněla: co se stane, když hodíme kámen do vody? Jádro odpovědi, kterou se na ni ve dvoudílné studii pokusil podat, pak spočívalo v tom, že vztah mezi příčinou a následky každé takové události si lze představovat dvojím od základu odlišným způsobem. První stojí podle něho v centru moderní přírodovědy a je založen na Newtonových pohybových axiomech a laplaceovském atomismu. Podle této představy se po dopadu kamene rozvlní voda v jeho nejbližším okolí, a když vlny dorazí ke břehu, i ten se určitým (byť neviditelným) způsobem promění, a takto se původní impuls přenáší stále dál, takže událost dopadu kamene do vody v jistém smyslu nikdy nemůže skončit, protože jako článek kauzálního řetězce bude už navždy určovat některý z pohybů v přítomnosti. Jinými slovy: to, co je jednou uvedeno do pohybu, už se nezastaví, leda tak, že svůj (jedinečný) pohyb předá dál...

Představa starších myslitelů, kteří „neznali“ zákon zachování pohybu, a jak se Balme snaží ukázat především v první části studie, také představa řeckých atomistů, byla však odlišná. Jako doklad cituje kromě Lukretia například Seneku: „Když někdo hodí do rybníku kámen, vidíme, jak voda v kruzích ustupuje: jak vzniká nejprve docela malý kruh, pak kruh o něco širší, a dále větší a větší kruhy, až se nakonec pohyb vyčerpá (evanescat impetus) a rozpustí se v nehybnosti vodní hladiny.“[8] Proto se také podle Balmeho od moderního determinismu značně odlišoval ten, na který si mohl postěžovat již Aristotelés[9] a podle nějž, jak se Balme snaží ukázat, věci nejsou determinovány jednou provždy na základě neporušené kauzální sítě, ale „z okamžiku na okamžik“ v závislosti na náhodných pohybech atomů.[10] Aristotelés podle Balmeho není pouze kritikem atomistického pozadí této představy. Zajímavější je, že ji zároveň prohlubuje a domýšlí do důsledků, když předpokládá, že každému pohybu vyvolanému vnějším podnětem (např. nárazem atomu) musí předcházet nějaký přirozený pohyb, který je jím vychýlen ze své dráhy. „Když se ptá po příčině pohybu, nechce znát [na rozdíl od atomistů] pouze příčinu, která ho vyvolala, ale také tu, která ho udržuje.“[11] Čtenář snadno dojde k závěru, že Aristotelova Fyzika mohla být napsána jen proto, že ještě nebyly objeveny zákony pohybu. Symetricky však také platí, že tyto zákony ve většině případů nenabízejí žádnou pomoc při řešení problémů, které si tento spis klade. Aristotelés se (spolu s ostatními mysliteli své doby) na rozdíl od Newtona nespokojuje s konstatováním faktu, že se věci pohybují, ale ptá se po principech jejich pohybu. To, že nezná setrvačnost, není založeno na horším pozorování, ale spíše na tom, že mu „nejde do hlavy“ samotný fakt pohybu a že se proto nedokáže ubránit otázce, proč se všechno jednou provždy nezastaví.

 

Vztah nutnosti a účelu, zkoumaný ve druhé knize Fyziky, patří v rámci aristotelského bádání k evergreenům. Balmeho první článek je přesto pozoruhodný dvojím: jednak bohatstvím příkladů a popisů čerpaných z De partibus animalium a De generatione animalium, jejichž formulace jsou někdy srozumitelnější než ty z Fyziky, a jednak snahou vyhnout se oběma krajním výkladovým možnostem, tedy jak té, která v účelnosti a nutnosti vidí pouze dvě stránky jednotného a pevného řádu fysis, ve kterém všem peripatetikům drahá „nerozhodnutelnost budoucích událostí“ padá na vrub pouze naší epistemické deficienci, tak i té, která postuluje ostrý dualismus mezi fysis, produkující stále stejný uniformní rámec rodového a druhového uspořádání, a zcela nevypočitatelným prostředím, ve kterém z neznámého důvodu musí chtě nechtě působit, ačkoli úspěch každého jejího díla je tak vystaven nejistotě.[12] Zatímco první možnost odmítá Balme bez dalšího jako nezajímavou, bude se otázka, jak správně popsat vztah mezi účelným přírodním působením a nutností, která mu klade odpor, vracet v celé studii, a jak jsme již částečně viděli, také v jeho pozdějším díle, jejž první studie v mnohém předjímá: „Ananké je obecným jménem pro působení materiálu, nakolik je odlišeno od účelných pohybů vycházejících z fysis.“[13]

Jednou z intencí Balmeho prvního textu bylo ukázat, že nutnost: všechno, co se „přihází“, a dokonce i to, co se děje „proti přirozenosti“, podstatným způsobem patří k řádu fysis, aniž by to v něm však ztrácelo svůj „rušivý“ charakter. Fysis v původní aristotelské dvojznačnosti „přirozenosti“ té nebo oné věci a „přírody“ jako rámce, do kterého se věc „rodí“, nemůže stát v napětí s nějakou vnější silou odporu především proto, že sama žádnou jednotnou silou není. „Příroda“ je všechno, co se děje „podle přirozenosti“,[14] ale „přirozenost“ je pokaždé přirozeností toho nebo onoho jsoucna, a příroda je tak v důsledku rámcem situací, v nichž to, co je „přirozené“ pro jednu věc, je „proti přirozenosti“ jiné, na které tím vzniká „násilí“, a naopak „přirozenost“ jednoho jsoucna si bez ustání „vynucuje“, aby něco jiného bylo své „přirozenosti“ zbavováno. Na příkladu skládání země a ohně[15] staví Balme toto vnitřní sepětí přirozeného s protipřirozeným do souvislosti se vztahem formy a látky: „To, co je παρὰ φύσιν pro oheň, je zároveň κατὰ φύσιν pro složeninu: tyto pojmy jsou korelativní stejně jako pojem látky a formy. K tomu, aby se mohly rozvinout komplexní substance, jsou 'hypoteticky nutné' jak přirozené ὁρμαί živlů, tak βία, kterou [tyto živly] trpí.“[16]

Ovšem zdaleka ne všechno, co se děje „proti přirozenosti“ jedné věci, přispívá k přirozenosti něčeho jiného. Jistý druh chobotnic, jak poznamenává Aristotelés, má pouze jednu řadu přísavek, a to nikoli za nějakým účelem, ale jednoduše proto, že kvůli svému tvaru mají tato zvířata příliš tenká chapadla na to, aby se na ně vešlo tolik přísavek jako u zástupců příbuzných druhů.[17] Ani barva očí neodpovídá ničí přirozenosti, a přesto je to trvalá vlastnost každého živočicha obdařeného zrakem, která může, ale také nemusí být dědičná. Nahodilé vlastnosti nejsou bez příčiny, jejich příčina však souvisí s látkou a je „neurčitá“,[18] to znamená taková, která už sama další příčinu nemá.[19] Podobně také účinky se sice mohou dále kauzálně projevit, ale také nemusejí, a proto je jisté, že dříve nebo později po nich nezbude ani stopa. V závěru studie Balme shrnuje výsledky: „Aristotelovo vysvětlení nepravidelností v přírodě je snad nyní úplné: (1) protože ὕλη je ἀόριστον, není nikdy předem dáno, jaké působení si ji nakonec ve skutečnosti podmaní; (2) [díky fysis] začínají stále nové pohyby a vlny [důsledků], které z nich vycházejí, mohou, ale také nemusejí interferovat.“[20]

To, že Balme končí svou první práci odkazem na „nevymezenost“ látky, ještě neznamená, že by tím přistupoval na tradiční koncepci πρώτη ὕλη, tedy látky, kterou by bylo možné uchopit v obecnosti mimo její vždy konkrétní korelaci s formou.[21] Ukazuje se spíše, jak úzce otázka po charakteru této provázanosti souvisí s pojmy účelu a nutnosti.

Jak již bylo zmiňováno, soustředí se řada Balmeho pozdějších prací okolo problematiky aristotelské teleologie. Jeho na první pohled podivná otázka, „jak teleologie funguje“,[22] se vysvětluje snahou dostát Aristotelovu nároku, podle nějž účelnost přírody nespočívá v ohledu na „dobro“ celku, nýbrž v zaměřenosti každé živé bytosti k dobru, které je jí vlastní. Jak výstižně poznamenává: delfíni nemají nešikovnou tlamu, která je nutí obracet se při jídle na záda, proto, aby před nimi snáze utekly menší ryby, nýbrž jako účinnou prevenci trávicích potíží.[23] Účelnou zaměřeností je dána bytnost živočicha. To znamená: mezi jeho (aktuálními a potenciálními) formálními charakteristikami jsou vedle řady lhostejných některé, které jsou pro něho dobré a které se proto snaží zachovat, příp. získat. Takto vymezená bytnost se nekryje s „druhovou formou“, už z toho důvodu, že ta obsahuje vždy také „nepodstatné“, ale všeobecně sdílené vlastnosti, jako je třeba určitá barva očí.[24] Toto napětí mezi bytností a formou však nestačí k tomu, aby určilo jsoucno jako živé: jakékoli směřování k „lepšímu“ je možné jen díky tomu, že živočich je zároveň zformovanou látkou, a teprve proto také něčím, co se nepřestává formovat (a, to je jen druhá stránka téže věci, také de-formovat). Jsoucno je entelechií jako nikoli statická, nýbrž stále se utvářející jednota bytnosti a látky,[25] která prostřednictvím svých přetrvávajících vztahů k jiným, základnějším rovinám fysis (tedy nakonec i k živlům) do této jednoty v podobě možnosti neustále vnáší prvek heterogenního. Jen v tomto smyslu je látka jako potenciální nevymezenost příčinou aktuální odlišnosti, která má však již vždy formální povahu: věci se neliší v látce, ale kvůli látce.[26]

Jedním z důsledků, k nimž Balmeho výklad dospívá, pak je, že forma jako jednotlivá není něčím, co by se mohlo bezprostředně obtiskovat do vnímající mysli, a odlišení odlišného je tak otázkou pohledu: „Vzhledem k tomu tedy, že [jeho] bytí zahrnuje všechny charakteristiky, které aktuálně náležejí Sókratově duši a tělu, jeho forma může být uchopena v menší či větší míře jedinečnosti.“[27]

 

Balmeho interpretace hylemorfické jednoty a vztahu účelnosti a nutnosti v biologických spisech může být filosoficky relevantní proto, že odmítá ostrou hranici mezi obecným zkoumáním Metafyziky a dílčími Aristotelovými výzkumy na poli toho, co bychom dnes měli sklon nazývat nejspíše „srovnávací anatomií“ a „embryologií“. V těchto spisech tradicí dlouho přehlížených je podle Balmeho naopak možné nalézt plynulé rozvedení a výklad několika “slepých skvrn” pojednání o podstatě. Nejen, že tento krok umožňuje uchopit pojem substance v jeho přirozené konkreci, kterou je živá bytost. Jednota látky a formy ze závěru knihy H se v perspektivě biologických spisů ukazuje jako jednota života zasazeného do celku fysis (ke kterému neodmyslitelně, byť ne ve své úplnosti, patří také její minulost) a vždy směřujícího k „nejlepšímu“ dané situace. Druhý krok je méně samozřejmý než první a nakonec se zřejmě neubrání námitkám, že se jedná o určitou redukci pojmu substance, která v dostatečné míře nezohledňuje nejen svébytnost metafyzického zkoumání, ale ani Aristotelův důraz na přetrvávající rozestup mezi formou a látkou, přítomný dokonce i v explicitních popisech živého.[28] Aristoteles biologicus jistě není jediným Aristotelem, stejně jako otázka života není jedinou filosofickou otázkou. Balmemu se však podařilo ukázat, jak tázání po povaze živého prostupuje celým Aristotelovým dílem počínaje Metafyzikou, přes Fyziku a ostatní přírodovědná pojednání až po biologické spisy, aniž by na kterémkoli z těchto stupňů bylo možné nezávisle na ostatních formulovat definitivní odpovědi: zcela v souladu s peripatetickou zásadou, že ten, kdo chce zkoumat přírodní jsoucno „jako přírodní“, musí poznávat jak jeho formu, tak i jeho látku.[29]

 

Robert Roreitner


[1]      Srov. např. Human is Generated by Human, str. 28. 

[2]      Tamt., str. 22. 

[3]      Srov. De gen. et corr. 324b4-6: „Mezi působícími činiteli všechno to, co nemá tvar v látce, nepodléhá působení, co však tvar v látce má, působení podléhá.“ Je zřejmé, že nositel formy v De gen. an. patří ke druhé skupině činitelů. 

[4]      Srov. Human is Generated by Human, str. 30: „Lidským telos je nús, který však ještě dlouho po narození nebude plně aktualizován...“ 

[5]      Srov. Met. 1036b4-5: „Například lidská forma se objevuje vždy v mase, kostech a podobných částech.“ 

[6]      Ve zmiňované čtvrté knize De gen. an. (srv. 768a1-5) používá Aristotelés pojmu „vystupování v protiklad“ (ἐξίσταται εἰς τὸ ἀντικείμενον), kde protikladem míní právě „látku“ stojící v tomto smyslu proti „formě“. 

[7]      Podobná tendence bývá i jinými interprety spojována se 17. kapitolou knihy Z. 

[8]      Seneca, Naturales Questiones I, 2, 2: cum in piscinam lapis missus est, videmus in multos orbes aquam discedere et fieri primum angustissimum orbem, deinde laxiorem ac deinde alios maiores, donec evascat impetus et in planitiem immotarum aquarum solvatur. 

[9]      Srov. Fys. 200a1-2: „Objevuje se totiž v dnešní době názor, že vznik je ovládán nutností, asi jako kdybychom  měli za to, že zeď vznikla z nutnosti, protože těžká látka je přirozeně pohybována dolů a lehká vzhůru...“ 

[10]      Greek Science and Mechanism II, in: The Classical Quarterly 1941, str. 27. 

[11]      Tamt., str. 26. 

[12]      K podobné intrepretaci srov. např. A. Rivaud, Le problème du devenir, Paris 1906. 

[13]      Greek Science and Mechanism I, str. 130. 

[14]      Fys. 193a33. 

[15]      Jedná se o exemplární případ substanciálního vzniku (masa) ze spisu O vzniku a zániku II, 7. 

[16]      Greek Science and Mechanism I, str. 136. 

[17]      Tamt.

[18]      Srov. např. Fys. 196b28. 

[19]      Srov. Met. 1027b11-14: „Je tedy zřejmé, že se [při zkoumání nahodilostí] postupuje až k určitému počátku, který už k ničemu dalšímu nevede: bude proto počátkem toho, co se nahodilo, jeho vznik však žádnou příčinu mít nebude.“ 

[20]      Greek Science and Mechanism I, str. 138. 

[21]      Prvním známým zastáncem této pozice je Filoponos, srov. Comentaria in libros De generatione et corruptione, 48. 

[22]      Philosophical Issues, str. 10. 

[23]      De part. an. 696b26. 

[24]      „Ve smyslu Metafyziky Z 17 je bytnost tím, co z PQR udělalo X. Oči přispívají k tomu, aby vznikl člověk, ale jejich barva součástí bytnosti není. Druhová forma naopak vzhledem k tomu, že je získána na základě generalizace z jednotlivin, musí zahrnovat také ne-bytostné rysy, ačkoli v zobecněné podobě: lidské oči mají určitou barvu (aniž by bylo řečeno jakou).“ Philosophical Issues, str. 297–298. 

[25]      Srov. Met. 1044a9-10. 

[26]      Tak Balme vykládá obtížné místo z Metafyziky (1034a7), na které se často odvolávají teorie „individuace látkou“. 

[27]      Philosophical Issues, str. 311. 

[28]      Srov. především řemeslné metafory přítomné ve všech biologických spisech, třeba pitoreskně rozvedený obraz pracujícího truhláře v De gen. an. 730b13-20. Aristotelés dokonce trvá na „oddělení“ látky a formy výslovně jako na danosti fysis, srov. např.  tamt. 716a14-17. 

[29]      Srov. Fys. 194a12-15: „Protože je však přirozenost dvojí, jednak tvar a jednak látka, je třeba postupovat tak, jako kdybychom zkoumali, co je to ploskonosost, a proto není tyto [přírodní] věci možné [poznat] ani bez látky, ani z látky samotné.“ 

Žádné komentáře