Nomádva

Klasici sek. literatury

Dva pohledy na Marxe – II. Část

    V první části našeho textu jsme se věnovali výhradně interpretaci Karla Marxe z pohledu Louise Althussera a jeho spolupracovníků, kterou předložili ve svém spise „Číst Kapitál“. Naším cílem nebylo komplexní představení Althusserovy (re)interpretace Marxova teoretického odkazu, zaměřili jsme se pouze na problematiku, v jejímž rámci je Marxovi vyčleněna exkluzivní pozice v dějinách ekonomického myšlení – šlo o téma nadhodnoty a jejího pojmového uchopení.
    Pokusili jsme se poukázat především na „epistemologický zlom“, který Althusser klade mezi Marxe a klasickou politickou ekonomii v čele s Adamem Smithem a Davidem Ricardem. Takovýto způsob výkladu Marxova stěžejního díla – Kapitálu, tedy důraz na radikální novost jeho teorie poznání, rozhodně nebyl v marxistické literatuře (o ostatní ani nemluvě) něčím obvyklým a právem lze mluvit o Althusserově originálním interpretačním výkonu. Záměna nadhodnoty za její vnější, empirické výrazy – zisk, rentu a úrok, kterou provádějí klasičtí političtí ekonomové, tedy představuje pro Althussera zdánlivě fatální avšak z ideologického hlediska nutné „faux pas“ nemilosrdně ji uzavírající do myšlenkového „epistémé“ 19. století. Jakkoliv Marx, přinejmenším vnějškově, uznává vědeckost politické ekonomie a „verbálně“ přebírá z její teoretické výbavy mnoho „pojmů“, zásadně se od ní odlišuje svým myšlením, či jinak řečeno schopností konstruovat pojmy, jež nelze přímo extrahovat z empirie samotné. Proto také jeden ze základních pojmů politické ekonomie – hodnota – se jí ukazovala pouze jakožto měřitelná, kvantifikovatelná veličina a nikoliv jako „hodnotová forma“, kterou můžeme získat pouze předběžnou teoretickou konstrukcí. Rubem této kritizované empirické (či jinak řečeno - pozitivistické – Althusser zde mezi tyto dva pojmy klade bezmála rovnítko) teorie poznání je určitá koncepce antropologie jakožto její nutný předpoklad. Proč právě tato antropologická ideologie nabourává základ „vědeckého charakteru“ politické ekonomie, jakým způsobem ji Marx kritizuje a jaký dopad bude mít tato pro koncepci dějin se pokusíme nastínit na následujícíh řádcích. Rovněž si připravíme půdu pro srovnání s pozicí, kterou Michel Foucault připisuje Marxovi v rámci ekonomického myšlení, kde bude antropologie a z ní vyplývající chápání dějin hrát rozhodující úlohu. Znovu se ale budeme muset vrátit na začátek – k politické ekonomii a jejím dvěma nejvýznamnějším představitelům Adamu Smithovi a Davidu Richardovi. Jen předesíláme, že se při interpretaci Marxových teorií budeme nadále opírat o jeho pozdní texty a budeme tedy uznávat zlom, který podle Louise Althussera nastává mezi jeho raným a pozdním dílem.
Podle Marxe spočíval „obrovský pokrok“ Adama Smithe v tom, že „odvrhl jakoukoliv určitost činnosti, která tvoří bohatství – a postavil na toto místo práci jako takovou, ani manufakturní, ani obchodní, ani zemědělskou, ale tu i onu“. Smith tedy provedl obrat (mnohými proklínaný), jímž se započíná nová kapitola v ekonomickém myšlení. Zdrojem bohatství, či přesněji řečeno – zdrojem směnné hodnoty, protože jen ta zajišťuje růst bohatství, tedy není půda a její obdělávání (fyziokraté) ani obchod (merkantilisté, utilitaristé), ale nespecifikovaná, obecná práce. Jen ona je onou „první cenou“ placenou za všechny věci. Ani David Ricardo (i přes určité korekce) se od této výchozí premisy nijak zvlášť neodchýlí. Zdánlivě malá, leč z hlediska Althusserova způsobu čtení, zásadní roztržka mezi těmito dvěma klasiky a Marxem však vězí právě v pojmové specifikaci tohoto charakteru obecné práce. Smith i Ricardo se sice drží na pozoru před každou prací určitého charakteru, jež by měla hrát úlohu obecného měřítka hodnot, nicméně ani jeden z nich nedokáže určit teoretický rámec tohoto „pojmu“ práce. Jejich váhavost se odráží i ve zdůrazňování obtíží při stanovování poměru mezi různými množství práce, který určuje konečnou směnnou hodnotu daného produktu. Právě proto u obou dvou nutně vystupuje rekurs k prvotnímu stavu člověka, k antropologickému počátku, kde člověk existuje sám, kde pracuje a tvoří pouze pro svou potřebu, kde si ještě vystačí takřka s holýma rukama. Pouze zde, v tomto mytickém počátku, je možné přesně ocenit holou práci člověka – jediný zdroj veškeré lidské hodnoty. „V oné pradávné a nerozvité společnosti, kdy ještě lidé nezačali hromadit kapitál a přivlastňovat si půdu, je snad jedinou okolností, jež může vnést do jejich vzájemného směňování jakýsi řád, poměr mezi různými množstvími práce nutným k získání toho nebo onoho předmětu“. Pro Smithe tuto původní transparenci mezi prací a hodnotou ztěžuje jednak obtížnost při stanovování poměru množství práce mezi různými produkty, protože čas je zde pouze jedním, jakkoliv základním, faktorem, jednak určitá „nepřirozenost či „nezřejmost“ pojmu „množství práce“, spočívající v jeho příliš abstraktním charakteru, a jednak postupná akumulace kapitálu v rukou určité třídy, která tento kapitál využívá pro nákup pracovní síly. Na druhou stranu Ricardo zdůrazňuje spíše rozdíl ve stupni trvanlivosti oběžného (pracovní síla a prostředky nutné k její reprodukci) a stálého (budovy, stroje, nářadí) kapitálu a rozmanitost poměrů, ve kterých mohou být oba druhy kapitálu kombinovány. „Kdyby lidé nepoužívali při výrobě žádného strojního zařízení, nýbrž pouze práce, a kdyby to všem trvalo stejně dlouho, než by své zboží uvedli na trh, byla by směnná hodnota jejich zboží přesně v poměru k množství použité práce.“ Není pochyb o tom, že tento stav je možný pouze v oněch původních podmínkách, snad ještě před dějinami, kde člověku náleží veškerá hodnota, kterou svou prací vyprodukoval a kde produkt jeho vlastních rukou a jeho vlastní spotřeba se beze zbytku  překrývají.
    Právě na tento neuralgický bod, skrytý teoretický základ všech velkých teoretických výdobytků klasické politické ekonomie, zaměřuje Marx svou slavnou kritiku „robinsonád“. Stojí za to ji ocitovat v plné šíři: „Jednotlivý a osamělý lovec a rybář, jimiž začínají Smith a Ricardo, patří k výmyslům XVIII. století, jimž chybí fantazie. Jsou to robinsonády, které naprosto nevyjadřují, jak se domnívají kulturní historikové, pouze reakci na přílišnou zjemnělost a návrat ke špatně pochopenému životu v přírodě. […] To je zdání a jen estetické zdání malých a velkých robinsonád. Je to spíše anticipace „buržoazní společnosti“, která se připravovala od XVI. století a v XVIII. století udělala obrovské kroky na cestě ke své zralosti. […] Prorokům XVIII. století, na jejichž ramenou ještě úplně stojí Smith a Ricardo, se jeví toto individuum XVIII. století […] jako ideál, jehož existence patří do minulosti. Ne jako výsledek dějin, nýbrž jako jejich výchozí bod.“ Marxova koncepce ovšem na první pohled vykazuje takřka opačné rysy. Zpětný pohled proti proudu dějin nám ukazuje individuum jako stále více nesamostatnější, stále více svázanější v rodových a kmenových poutech. Ideologie „osamoceného výrobce“ proto vznikná až v rozvinuté buržoazní společnosti, kde se „různé formy společenské spojitosti jeví jako pouhý prostředek k jeho soukromým účelům, jako vnější nutnost“. Marxův člověk je vždy již „zoon politikon“, jenž se může stát osamoceným pouze v rámci konkrétní společnosti. Výroba osamoceného jednotlivce se pak stává stejným nesmyslem „jako vývoj řeči bez spolu žijících a spolu mluvících individuí“. Proto i výrobu je třeba chápat jako výrobu na určitém stupni společenského vývoje.
    Tato „konkrétní vázanost“ výroby na konkrétní stupeň společenské vývoje, však Marxe nijak nenutí vzdát se abstrakcí. Bez určitých „rozumných abstrakcí“ by Marxův podnik kritiky politické ekonomie pravděpodobně ztratil svůj vědecký význam. „Výroba vůbec“ stejně jako „práce vůbec“ je užitečným nástrojem pro analýzu různých výrobních způsobů, pokud vskutku vyzdvihuje to, co je všem výrobním způsobům společné. Ovšem chyba politické ekonomie spočívá v tom, že opomíjí zásadní rozdíly, které určují specifický charakter a vývoj jednotlivých výrobních způsobů. Z abstraktní výroby a práce se stávají „jednoduchá určení, která se rozvláčně vykládají plochými tautologiemi“. Abstraktní práce se idealizuje a chápe se jako lidská podstata platná pro všechny společenské formy, ačkoliv platí pouze pro moderní společnost. „Lhostejnost vůči určité práci“ se ale může projevit teprve tehdy, když se individuum přestane vázat na konkrétní formu práce, stane se „svobodnou“ pracovní silou zbavenou jak pout tradičních společností tak vztahu k výrobním prostředkům a může tuto svou pracovní sílu „svobodně“ prodávat na trhu práce. Rovněž kapitál, či lépe řečeno jeho akumulace, nabývá pro klasickou politickou ekonomii charakteru přirozeného procesu; „při této příležitosti jsou pak zcela nepozorovaně podkládány buržoazní poměry jako nezvratné přírodní zákony společnosti in abstracto“. Ovšem pozoruhodné je to, že nadčasový, přirozený charakter procesu akumulace kapitálu a podstaty veškeré hodnoty – práce a s ní eo ipso i výroby, již není připisován redistribuci statků vytvořených touto prací a touto výrobou. Výroba je explikována jako věčná pravda, zatímco dějiny jsou delegovány do oblasti spotřeby. Marx ovšem navrhuje jiný model – model „organického celku“, který se skládá z jednotlivých momentů – výroby, rozdělování, směny a spotřeby, které na sebe navzájem působí. Určující úlohu v hlavní instanci si však vždy zachovává výroba, přičemž charakter všech momentů je jejich určitost. „Určitá výroba určuje tedy určitou spotřebu, rozdělování, směnu, určité vzájemné vztahy těchto různých momentů“. Důležitou inovací je, že i dominantní moment tohoto celku – výroba podléhá determinacím zbylých momentů (např. pokud se rozšiřuje trh, tj. sféra směny, roste zpětně i výroba, změna v rozdělování způsobuje i změny ve výrobě etc…). Přesto se zde zbývá několik otázek konvergujících do kruciálního bodu, které ovšem zakládá konečný úspěch celého marxistického podniku: jaký teoretický charakter má ona výroba, jež v poslední instanci určuje podobu celého organického celku? Jakým způsobem je teoreticky legitimizován její primát? Nepotřebuje v posledku i ona založení v nějaké formě antropologie, která ještě vládla raným Marxovým spisům – především „Ekonomicko-filosofickým rukopisům“ a „Německé ideologii“?
    Pro Althussera výše nastíněné schéma nicméně představuje zcela novou, vědeckou koncepci materialisticky chápaných dějin a ekonomicko-společenských formací. Výše jsme se seznámili (viz I. část) s jeho kritikou antropologického předpokladu politické ekonomie – lidskou spotřebou, kterou Althusser učinil funkcionálně a historicky závislou na konkrétních výrobních formacích. Pokusíme se nyní alespoň rámcově nastínit úplné schéma Althusserova pojetí společnosti, abychom dospěli alespoň v hrubých rysech k předpokladům pro novou teorii dějin, kterou Marx podle Althussera přinejmenším implicitně vytváří a abychom ukázali, jakým způsobem Marx v Althusserově podání deantropologizuje pojem práce.
    Althusser společnost chápe jako strukturovaný celek, jenž se dělí na dvě základní úrovně – základnu a nadstavbu. Úroveň základny obsazuje ekonomická struktura, nadstavbu pak struktura politická, ideologická a právní. Platí, že i přes všechny historické proměny, každý takovýto celek obsahuje vždy tyto úrovně s jejich strukturami a prvky. Zachovává-li si pak ekonomická struktura „v poslední instanci“ dominantní pozici v určování konečné podoby sociálního celku, neznamená to však, že by základna jednosměrně mechanicky určovala podobu všech struktur v nadstavbě, ani že by dění v jednotlivých strukturovaných úrovních nadstavby představovaly odraz či výraz dění v základně. Každé z těchto úrovní náleží její vlastní časovost, její vlastní historický čas, který nelze přímo odvodit z časového charakteru úrovně jiné. Proto může Althusser o těchto úrovních tvrdit, že vlastní určitou „relativní autonomii“ vůči dominantní determinující instanci. Vztah mezi těmito instancemi pak ovšem nebude označovat pojmem determinace, ale „předeterminovanost“ (surdétermination), tedy pojmem, jenž si vypůjčuje z Freudova „Výkladu snů“. Odkaz na Freuda zde v žádném případě není zavádějící, neboť pro Althussera vystupuje Freud ve vztahu k psychologii v takřka identické roli jako Marx ve vztahu ke klasické politické ekonomii. Podobně jako v psychoanalýze symptom či manifestní obsah snu jednoznačně nedeterminuje jejich latentní podobu v nevědomí, ani v marxistické analýze společensko-ekonomických formací nadstavba jednoznačně neurčuje podobu politických, právních a ideologických struktur. Stejně jako čas nevědomí nekoresponduje s časem biografie pacienta, ani čas jednotlivých relativně autonomních úrovní neplyne podle lineární kontinuity empirického času a vyžaduje si takovou koncepci temporality, která umožňuje rozpoznat nenadálé a přesto radikální zlomy a přeryvy, resp. na povrchu neviditelné podzemní vývojové linie vymykající se vládnoucí ideologii. Určitou ozvěnu takovéhoto komplexnějšího chápání časovosti v rámci vztahu konkrétních ideologických soustav k jejím vlastním, skutečným podmínkám můžeme spatřovat v Marxově diagnóze buržoazní ekonomie ve vztahu k jejímu poznání minulosti i přítomnosti. Její kategorie sice mohou podle Marxe obsahovat v různé, ať už zdeformované nebo více rozvinuté podobě platnou pravdu pro všechny ostatní společenské formy; tato podoba bude ale vždy vystupovat v odlišném charakteru. „Takzvaný historický vývoj tkví vůbec v tom, že poslední forma se dívá na předešlé jako na své předstupně a chápe je vždy jednostranně, poněvadž je zřídka a jen zcela za určitých podmínek schopna kritizovat samu sebe.“
    Zaměříme-li se dále na základnu, pak ta bude rozčleněna do jednotlivých momentů – výroby, distribuce, spotřeby a směny, kde determinující postavení má samozřejmě výroba (zde Althusser poměrně věrně následuje Marxe). Moment výroby se dále rozčleňuje na pracovní proces, jehož obsahem je transformace, kterou člověk vnucuje přírodnímu materiálu, aby z něho získal užitnou hodnotu, a společenské výrobní vztahy, v jejichž určujícím rámci je tento proces vykonáván. Pracovní proces zahrnuje další tři prvky – práci ve vlastním slova smyslu-konkrétní lidskou aktivitu; předmět, na nějž se orientuje tato aktivita; a pracovní prostředek-nástroj, jímž je tato aktivita vykonávána. Tento proces tedy probíhá tak, že lidská aktivita přeměňuje předmět prostřednictvím nástroje v nějaký užitečný výrobek (produit utile). Jeden ze dvou základních charakterů tohoto pracovního procesu spočívá v materiálních podmínkách tohoto procesu, „které se redukují na existenci přírody jako takové ať už je surová či již modifikovaná lidskou prací“. Zdůrazněním materiálních podmínek pracovního procesu mají především vyjít najevo ony čistě materiální komponenty ovládající tento proces: fyzikální zákony přírody a technologie. „Toto určení pracovního procesu prostřednictvím materiálních podmínek zapovídá na své úrovni veškerou „humanistickou“ koncepci lidské práce jako čistého vytváření (comme pure creation)“. Práce proto nemůže být zdrojem veškeré hodnoty, jak tomu chtěl Smith a Ricardo. Představuje pouze výdej pracovní síly, která transformuje přírodní předmět v užitnou hodnotu a nic víc. Naopak veškerá „filosofie práce“, pro níž je lidská práce podstatou člověka, prohlašuje práci za tvůrce jakékoliv hodnoty – užitné i směnné. Odtud je pochopitelný i onen „idealismus“, který chápe práci jako subjekt veškeré akumulace kapitálu. Z tohoto důvodu se mu i každá akumulace kapitálu musí jevit jako nepřetržitý, přirozený proces vycházející z původní esence člověka, jímž je práce ve své neposkvrněné tvůrčí síle. Materiální podmínky práce redukuje politická ekonomie stále znovu na již vykonanou, předchozí práci (travail passé) a hrozící nekonečný regres zastavuje nevědeckým a zcela arbitrárním postulátem osamoceného výrobce – mýtickou figurou Robinsona na opuštěném ostrově, kde panuje naprostá transparence mezi množstvím práce a hodnotou vyrobeného statku.
    Pokud Althusserova „symptomová četba“ Marxe ukazuje, jak se politická ekonomie míjí se svým vlastním objektem – nadhodnotou a neustále ji zaměňuje za její viditelné, empirické (tedy měřitelné) projevy (zisk, renta, úrok), pak prostřednictvím stejného způsobu četby lze interpretovat i onu „robinsonádu“ jako symptom klasické politické ekonomie. Figura „osamoceného výrobce“ nenabývá v soustavě klasické politické ekonomie funkci pojmu, přinejmenším ne v tom smyslu, který Smith nebo Ricardo propůjčují jiným pojmům jako jsou např. „užitná a směnná hodnota“, „kapitál“ či „dělba práce“. Funkce této figury je na první pohled lehce přehlédnutelná, protože sice sehrává určitou roli (samozřejmě pouze v rámci klasické politické ekonomie) při vysvětlování vztahu mezi množstvím práce a hodnotou zboží, ale ve skutečnosti se jedná o nevědomou ideologickou projekci, která je zpětně promítnuta do mýtického dávnověku, v němž chce politická ekonomie najít původní stav člověka. Nevědomky ale hledá pouze ospravedlnění pro buržoazní koncepci „svobodného“, izolovaného individua zproštěného všech pout společenské podmíněnosti a závislosti. Marx chce ukázat, že tato idealizace (nikoliv již abstrakce), je možná pouze za podmínek historicky určitého výrobního způsobu – kapitalistického výrobního způsobu a s ním spojených společenských výrobních vztahů. Schéma je tedy jakoby převráceno: není to nezávislý, pracující člověk jako vysvětlující princip společenských a výrobních vztahů, ale jsou to naopak tyto společenské a výrobní vztahy, které vysvětlují vznik ideologie nezávislého, pracujícího člověka, jež je na těchto vztazích vždy již závislá. Althusserův přínos spočívá v tom, že tuto ideologickou kritiku doplnil kritikou epistemologickou: politická ekonomie podle něj nedokázala překročit hranice empirismu a neodhodlala se k zásadnímu teoretickému kroku, jenž by jí poskytnul status vědy – konstrukci vlastního objektu. Zacházela pouze s „věcmi“ a nikoliv se strukturními vztahy, které existenci těchto empiricky uchopitelných „věcí“ umožňují.

Jiří Růžička

Konec II. Části. Pokračování příště.
Žádné komentáře