Nomádva

Klasici sek. literatury

Klasici sekundární literatury – Norman Kemp Smith

Zatímco v minulých rubrikách klasiků sekundární literatury jsme se většinou zabývali poněkud netypickými představiteli tohoto žánru v tom ohledu, že nešlo „jen“ o historiky filosofie, nýbrž o autory, kteří si interpretací svých předchůdců připravují vlastní filosofický projekt, dnes upozorníme na vskutku klasického představitele našich klasiků, kterým je Norman Kemp Smith. Ten patří mezi několik nejuznávanějších a nejvlivnějších anglicky píšících historiků filosofie 20. století.

            Narodil se jako Norman Smith ve Skotsku, ve městě Dundee, v roce 1872, a ve stejné zemi taktéž v roce 1958, po mnohaletém působení na univerzitě v Edinburghu, umírá. Jeho dráha opsala klasický akademický oblouk od asistentury na Glasgowské univerzitě, přes delší, desetileté působení v Princetonu, kde si vzal za ženu Amy Kempovou, jejíž jméno připojil ke svému, a kde byl několik let vedoucím katedry Psychologie a filosofie, až přes výše zmiňovanou edinburghskou profesuru. Vcelku vzato se tak při pohledu z vnějšku nevyznačuje životní osud našeho autora žádnými dramatickými zvraty či bouřlivými událostmi. Originální však byly Kemp Smithovy interpretace významných novověkých filosofů, a  přestože jeho záběr byl v tomto ohledu skutečně široký, lze nalézt tři hlavní postavy, jimž se věnoval – Descarta, Huma a Kanta.

            Jeho první knihou byly Studies in cartesian philosophy, kterou vydal v roce 1902, a Descartovi věnoval i svou poslední práci New studies in the Philosophy of Descartes publikovanou v roce 1951. Některé Descartovy texty dokonce přeložil do angličtiny. Známým se stal však především díky druhým dvou jmenovaným filosofům - Humovi a Kantovi. Humovi věnoval nejdříve komentář k Dialogues Concerning Natural Religion (1935) a posléze svou asi nejznámější knihu, monumentální The Philosophy of David Hume (1941). Kantově filosofii se věnoval v opět velice rozsáhlém komentáři ke Kritice čistého rozumu Commentary to Kant´s Critique of Pure Reason (1918). Později celou Kritiku přeložil do angličtiny (a sice v roce 1929) a jeho překlad je pokládán za standart, kterým se na tomto poli dodnes poměřují všechny další pokusy. V našem krátkém článku se nejdříve pokusíme načrtnout Kemp Smithovu interpretaci Huma, v příštím čísle se (snad) budeme mít možnost ještě vrátit ke Kemp Smithově pojetí Kanta.

 

The Philosophy of David Hume

 

Známý humovský interpret Don Garret celkem vtipně ve svém úvodu k novému vydání této slavné Kemp Smithovy knihy[1] připomíná bonmot o tom, že zatímco Kant je globálně jasný, lokálně nejasný, Hume je naopak  lokálně jasný, globálně nejasný. Tento postřeh vskutku do jisté míry zachycuje první dojem, který čtenář z Humova díla má. Hume chvíli mluví o tom, chvíli o onom, chvíli razí nějaký poznatek či požadavek jako naprosto platný, aby jej vzápětí začal porušovat či zařizovat v něm výjimky. Zároveň však nelze říci, že by Humova filosofie neměla jednotného ducha, nejde o snůšku filosofémat, nýbrž o jednotný filosofický projekt. Problémem ovšem je, o jaký projekt se vlastně jedná. Síla Kemp Smithovy knihy o Humovi pak spočívá v tom, že pro uchopení jeho filosofie nabídla nový, přesvědčivý rámec. Ten je u Kemp Smithe vybudován v protikladu k tradičnímu výkladu Humovy filosofie. Je známo, že Humův Treatise concerning Human Nature vyvolal minimální pozornost a že Humův filosofický projekt, který je v něm v hlavních rysech obsažen, se dostával do obecného povědomí teprve později a většinou zprostředkovaně skrze několik polemických reakcí, především skrze Inquiry into the human mind, on the principles of common sense Thomase Reida  a Essay on the Nature and Immutability of Truth Jamese Beattieho. Oba tito autoři prezentují Huma jako radikálního skeptika, jehož hlavním filosofickým cílem není nic jiného než likvidace našich běžných přesvědčení o „povaze světa kolem nás“, především kauzality a externí existence světa. Toto povědomí o Humovi skeptikovi dále stvrdily uznalé Kantovy výroky z úvodu k Prolegomenám, o tom, že Hume jej svým skepticismem probudil z dogmatického spánku. Humovu skepsi pak mělo vyléčit Kantovo transcendentální pojetí základů naší zkušenosti. V 19. století pak utilitaristé, zejména John Stuart Mill, prezentovali Humovu skepsi jako v lecčems problematické domyšlení Lockova a Berkeleyho empirismu, čili jako završení určité jedné vývojové tendence, a tak prezentoval Huma ve 20. století i Bertrand Russell. Kemp Smithova interpretace pak tento výkladový rámec odmítá. Tradiční interpretace se podle něj jednostranně zaměřuje na Humovu „teoretickou“ filosofii a ke skeptické interpretaci dospívají, protože odmítají vzít v potaz roli těchto úvah v celku Humovy antropologie a neberou v úvahu pravděpodobnou genezi Humova myšlení. To vycházelo z děl filosofů morálního citu, zejména z Schaftesburyho a Hutchesona, jejichž strategií bylo odmítnutí racionalistického založení rozlišování dobra a zla ve prospěch přirozených, vrozených pocitů sympatie a antipatie, tj. ve prospěch myšlenky faktické lidské přirozenosti. Hume pak podle Kemp Smithe jednak radikalizuje, jednak přenáší toto pojetí do teoretické oblasti ve smyslu své teorie přirozených výkonů a mechanismů zkušenostní víry (belief). Humův filosofický projekt je  tedy skepticismem pouze proto, aby do radikálních důsledků dovedl myšlenku lidské přirozenosti, která si svá základní přesvědčení ustanovuje především ze sebe samé. Popis této přirozenosti je pak předmětem oné „science of man“, jejíž založení Hume v úvodu k Treatisu představuje jako naprostou filosofickou novinku. Tento výklad Huma jej proto chápe spíše jako naturalistu než jako skeptika. Tím se však otevírá těžký interpretační problém, neboť Hume se sám výslovně za (umírněného) skeptika pokládá. Otázka tedy je, jaký je vztah mezi dnes již těžko popíratelným Humovým naturalismem a jeho skepsí. Jak tomu tak bývá, interpreti zaujali různá, často protichůdná stanoviska, která nemá smysl na tomto místě zkoumat (sám Kemp Smith považoval obě pozice v rámci Humova učení za konsekventně slučitelné). Stojí však za to poznamenat, že celá, z kontinentu jen těžko pochopitelná a dosti vyčerpávající debata anglosaské filosofie 20. stol. nad otázkou, co je to vlastně skepse a jaké jsou její druhy, vděčí za mnohé počáteční impulsy Kemp Smithovu položení problému v oblasti humovské interpretace.

            Přejděme na závěr od obecného shrnutí ještě ke krátkému pohledu na Kemp Smithovu knihu. Ta se na svých úctyhodných 550 stránkách dělí na čtyři části. První z nich sleduje postavy, které Huma nejvíce ovlivnily, a konstatuje genetickou přednost etické problematiky před problematikou teorie poznání. Humovými hlavními vzory jsou tu Hutcheson, Newton a Locke a Kemp Smith velmi plasticky sleduje, čím a jak přesně tito lidé na Huma působili. Následuje druhá, krátká část, kterou by šlo číst i samostatně, neboť je vlastně krátkým systematickým komentářem k celku Humova Treatisu. V této části se již také plně uplatňují Kemp Smithovy interpretační teze. Hlavní zdůvodnění těchto tezí je poté založeno v masivní třetí části spisu, která má více než 350 stran a v níž Kemp Smith postupuje podle předpokládané geneze jednotlivých částí Treatisu v průběhu Humova myšlenkového vývoje. Výklady jsou opravdu detailní a Kemp Smith, za což mu budiž vzdán dík, se věnuje i tak opomíjeným a podezřelým částem Humova Treatisu, jako jsou Humovy názory na ideu času a prostoru, přičemž ukazuje jak Hume mohl k něčemu tak podivnému vůbec dospět, a neváhá otisknout v příloze i pasáže originálních textů, které Huma v jeho úvahách na toto téma inspirovaly. Poslední část se pak nejprve věnuje další, často diskutované otázce vztahu Humova Treatise concerning human nature k jeho pozdním Enquiries, dále zde najdeme diskuzi skutečných a domnělých problémů Humových filosofických sklonů a konečně shrnutí výsledků celé interpretace.     

                    Kemp Smithova kniha o Humovi tvoří milník v chápání Humova učení, se kterým se musí, ať již souhlasně či nesouhlasně vyrovnat každý vážný zájemce o Huma. Některé z Kemp Smithových výsledků byly posléze napadeny jako příliš jednostranné, to však neubírá na celkové hodnotě jeho výkonu. Prvních 160 stran (tj. první a druhou část Kemp Smithova spisu) lze navíc doporučit každému, kdo hledá rychlý a zasvěcený úvod do Humovy filosofie.

            Jak řečeno, v příštím čísle upozorníme na Kemp Smithův výkon na poli interpretace Kanta.

                                                                                                                                

Hynek Janoušek



[1] Norman Kemp Smith, The Philosophy of David Hume, Palgrave McMillan 2005

Žádné komentáře