Nomádva

Klasici sek. literatury

Kripkenstein

Velikáni filosofie často přitahují spoustu interpretů, mezi nimiž jsou i tací, kteří, přestože nevěnovali dílům velkého myslitele ani polovinu svého života, přijdou občas s tak podnětnou interpretací, že rozproudí další vlnu debat (a buď to pak můžeme nazývat terciární literaturou nebo dodat s A. N. Whiteheadem, že celá západní filosofie jsou stejně jen poznámky k Platónovi). Zčásti je to proto, že k velikánům má každý (pocit, že má) co říci, neboť jsou velmi inspirativní. Zčásti to však také může být proto, že člověk vně úzkého okruhu expertů, u jejichž masivních interpretačních děl je snadné ztratit ze zřetele les pro samé stromy, není vázán detailní znalostí toho, co všechno daný autor k tématu řekl, a může si tak dovolit volnější interpretaci. Právě takového druhu je práce Saula Kripkeho Wittgenstein on Rules and Private Language.

O tom, že Kripkeho krátká práce (snesitelných 114 stran) je opravdu netradiční dílo sekundární literatury svědčí – mimo poznámek pod čarou přes celou stránku – třeba i to, že jeho interpretace si vysloužila přezdívku Kripkenstein. Řada tradičních interpretů Wittgensteina totiž po vydání této práce v roce 1982 argumentovala, že Kripke zachází ve svých závěrech příliš daleko od toho, co by Wittgensteinovi samotnému bylo údajně po chuti. Kripke si je toho nakonec sám vědom, když v předmluvě zdůrazňuje, že jeho dílo nemá být přesnou exegezí důležitého argumentu z Wittgensteinových Filosofických zkoumání, nýbrž vlastním pohledem na celou věc. Jelikož se jeho pohled ukázal být jedním z nejvlivnějších a nejdiskutovanějších, stojí za to se s ním seznámit.

Obecnou tezí Kripkeho práce je, že tzv. argument proti soukromému jazyku z Filosofických zkoumání je pouze konkrétní aplikace obecnější myšlenky, že se nelze řídit pravidlem soukromě. Soukromým jazykem se myslí takový jazyk, kterému by, zhruba řečeno, mohl rozumět pouze jediný člověk. Wittgenstein v §258 vyzývá čtenáře, aby si představil konstrukci takového soukromého jazyka pomocí asociace nějakého symbolu s určitým pocitem (což je kandidát na to, co je ryze soukromé). Kdybych mohl smysluplně užívat mnou zvolené symboly pro popis vlastních pocitů, měl bych soukromý jazyk. Protože však nemám žádné kritérium, že zvolené symboly užívám správně, mimo toho, že se mi může zdát, že je užívám správně, není smysluplné takovou praxi nazývat jazykem. Kripke si všímá právě důrazu na citovanou větu a představuje ji jako logický důsledek obecnějšího tvrzení z §202, že pravidly se nelze řídit soukromě („protože jinak by přesvědčení, že se člověk řídí pravidlem, bylo totéž jako řídit se pravidlem”).[1] Kripke tedy tvrdí, že jádrem Filosofických zkoumání jsou zhruba §§132-242, v nichž podle něj Wittgenstein představuje skepický paradox o tom, co to obnáší řídit se pravidlem a přeneseně tedy i mínit něco tak a tak.

Skeptický paradox je založený na postřehu, že jakékoli jednání je možné interpretovat jako jsoucí v souladu s mnoha různými pravidly. Kripke si pro ilustraci klade otázku, zda je možné na základě nějakého faktu říci, zda jsem svým (minulým) užitím výrazu “plus” mínil aritmetickou funkci sčítání nebo bizarní funkci quus, definovanou jako x quus y = x + y, když x,y < 57, jinak x quus y = 5 (za předpokladu, že jsem dříve nesčítal čísla větší než 57). Diskuse tohoto problému vede k závěru, že není žádný fakt, který by určil, co přesně jsem nějakým slovem mínil (např. zda plus nebo quus), přičemž Kripke se postupně vyrovnává s různými návrhy, jak nějaká fakta o významu založit, zejména s dispoziční analýzou. V souvislosti s touto diskusí Kripke přitahuje pozornost na dva motivy, jejichž význam v pozdější analytické filosofii jen narůstal: 1) fakt, nebo cokoli jiného, co určuje význam nějakého slova, musí ukázat, jak je jeho užití odůvodněné; což lze dnes shrnout do výroku, že význam je normativní záležitost; 2) každý pokus založit znalost významu na řízení se explicitním pravidlem (když sčítáš dvě čísla, sečti nejprve jednotky, pak desítky atd...) se v posledku dostane k nutnosti předpokladu pravidel, jimiž se řídíme “slepě”, bez znalosti explicitního předpisu.

Kripkemu se zdá, že když se ukáže, že nejsou žádná fakta o významu (což si lze představit tak, že pro výroky typu “výraz 'X' znamená A spíše než B” nelze stanovit podmínky pravdivosti), vyvstává otázka, jak je vůbec možný jazyk.

Po představení skeptického paradoxu přistupuje Kripke k podání skeptického řešení. Aluze na Humeovo skeptické řešení problému s ideou nutného spojení je explicitní. Skeptické řešení je takové, které sice uznává platnost skeptického argumentu (přímé řešení by v tomto případě znamenalo ukázat takový fakt, který by určoval, co kdo čím mínil), ukazuje však, že ten argument míří do prázdna, neboť není vůbec nutné hájit to, co argument napadá. Kripkenstein se tedy snaží ukázat, že je pouze filosofickým zmatením myslet si, že pojem významu vyžaduje nějaký takový fakt, který by rozhodoval o tom, zda míním plus nebo quus. Toto zmatení pramení z velké části z naší tendence předpokládat, že každá věta, která má formu, že něco je tak a tak, odkazuje k nějakému faktu, který ji splňuje. Když tedy vidíme větu “slovo 'X' znamená Y”, může se nám zdát, že popisuje nějaký fakt, podobně jako věta “kočka žere myš”. V tuto chvíli razantně nastupuje Kripkenstein, neboť navzdory Wittgensteinově záměrnému vyhýbání se nějaké ucelené teorii jazyka a významu, interpretuje jej Kripke tak, že skeptické řešení spočívá v odhlédnutí od podmínek pravdivosti a zaměření se místo toho na podmínky, kdy lze nějakou větu tvrdit a kdy je pro nás užitečná. Při tomto pohledu se již jasněji ukazuje, že říkat o někom, že se řídí pravidlem, má smysl jen tehdy, chápeme-li jej v rámci nějaké skupiny mluvčích, kteří mohou vyjádřit nesouhlas s tím, jak kdo v dané situaci jedná (jinak by se totiž každý z nás mohl řídit “svými” pravidly, což by bylo totéž jako neřídit se vůbec žádnými pravidly, podle Wittgensteina). Kripkenstein pak dospívá k tomu, že výroky o významu vlastně vyjadřujeme, zda někdo používá určitý výraz stejně jako my. Kripke pak dodává, že toto skeptické řešení se vyznačuje podobným převrácením či inverzí jako Humeovo řešení. Hume odmítl, že věci jsou v pravidelném souběhu, protože mezi nimi nacházíme nutné spojení, a tvrdil naopak, že nutné spojení předpokládáme díky zvykovému přechodu mezi věcmi v pravidelném souběhu. Kripkenstein tvrdí, že nemá smysl se ptát po tom, co kdo čím míní a z toho vyvozovat, co by měl říkat. Můžeme jen ukazovat, že říká-li v určité situaci to, určitě nemůže mínít ono. Tvrdím-li tedy o Pavlovi, že slovem “plus” míní funkci sčítání a nikoli quus, říkám vlastně, že na otázku kolik je x+y odpovídá stejně jako já, tj. že rozumí sčítání stejně jako já. To už však zabíhám do interpretací samotného Kripkensteina, z čehož hrozí vzniknout ještě větší hybrid.

Kripke se tedy sice pouští za hranice toho, co by Wittgenstein chtěl říci (a je si toho vědom), protože z toho, co Wittgenstein na jazyku ukazuje, se snaží vytvořit nějakou pozitivní koncepci jazyka a významu, na druhou stranu díky tomu představuje ústřední problém Filosofických zkoumání v jasnějším (byť jednostranném) světle.  Jeho interpretace však byla vlivná tím, že postavila do popředí problém řízení se pravidlem, který se ukázal být důležitý nejen pro filosofii jazyka, ale též pro filosofii mysli.

 

Martin Vraný


[1]      Wittgenstein, L.: Filosofická zkoumání, (přel. J. Pechar), Filosofia, Praha 1998

Žádné komentáře