Nomádva

Klasici sek. literatury

Tübingenská škola: Platón ve světle nepsaných nauk

V dějinách západní filosofie bychom jen stěží našli myslitele, který ovlivnil duchovní vývoj silněji než Platón. Ačkoli bylo Platónovo dílo od svého vzniku studováno takřka nepřetržitě a z velké části ve své úplnosti, lze jen stěží říci, že by mezi interprety panoval konsensus ohledně podoby Platónova učení. Odlišné interpretace nevznikly až v moderní době, neboť již antika vykládala Platónovo učení velmi různorodým způsobem. Během prvního sta let po Platónově smrti se v čele jeho školy – Akademie – vystřídali myslitelé, kteří Platónovo učení chápali takřka protichůdně. Speusippos, bezprostřední Platónův nástupce v čele Akademie, vykládal jeho učení rigorózně a do centra Platónovy nauky umístil rozpracovanou metafyziku. Již necelé století po Platónově smrti, okolo r. 265 př.n.l., se však ujímá vedení Akademie Arkesiláos, který – rovněž s odvoláním na Platóna – útočil na veškerou metafyziku a je znám jako zakladatel skeptické epochy ve vývoji Platónovy školy.

Ačkoli různice o konkrétní podobu Platónova učení neustaly ani během posledních staletí, přesto by se snad dalo říci, že od počátku 19. století bylo sdíleným metodickým východiskem bádání přesvědčení, že Platónovo myšlení by se mělo vykládat výhradně ze spisů, které Platón sám napsal.[1] Předmětem předkládaného článku bude představení základních myšlenek interpretačního proudu, který se vymezuje vůči takovémuto přístupu k Platónovu myšlení.

 

Tübingenská škola

 

Tübingenská škola, jejímž zakladatelem se stal na konci 50. let 20. století Hans Joachim Krämer,[2] se snaží rozvinout takovou interpretaci Platóna, v jejímž centru stojí „nepsané nauky“, tj. nauky, které máme dochovány pouze nepřímo a které se nikde v Platónových spisech explicitně neobjevují.[3] Zastánci nepsaných nauk totiž tvrdí, že Platón samotné jádro svého učení nikdy nesepsal, nýbrž jej pouze ústně předával ve své škole, a že se tudíž o nejvlastnější podstatě celého Platónova systému můžeme poučit pouze nepřímo ze svědectví jeho žáků.

            Tento přístup k Platónovu dílu může na první pohled působit poněkud podivně. Proč bychom se měli uchylovat ke zprostředkovaným svědectvím velmi různorodé důvěryhodnosti, když můžeme myšlení filosofa sledovat na jeho vlastním a kompletním díle? Tübingenská škola nabízí celou řadu odpovědí – my se omezíme jen na tři z nich

Již výše jsem hovořil o různorodosti výkladů Platónovy filosofie, které se v průběhu dvouapůltisícileté tradice objevily. Tato různorodost velmi dobře vyjadřuje mnohočetnost motivů a perspektiv, se kterými Platón pracuje. Ve snaze nalézt jednoznačný obraz Platónova myšlení se pak interpreti pokoušejí najít základní principy, na kterých je jeho mnohovrstevnaté dílo vybudováno. Právě tyto principy jsou častým obsahem referátů Platónových žáků.

S tímto pak souvisí i druhý důvod, který lze pro zohlednění nepsaných nauk přednést. Zabýváme-li se některými klíčovými pasážemi Platónových dialogů, díky kterým bychom se chtěli dobrat k základním principům Platónova myšlení, nelze si nevšimnout, že ve chvíli, kdy má dialog přejít k důkladnému rozvedení základních bodů Platónovy nauky, často od tématu odbočí,[4] nebo následuje velmi zhuštěné až kryptické vyjádření, u něhož je často sporná i gramatická stavba věty.[5] Vzhledem k poměrně časté absenci či nejasnosti psaných nauk o základních otázkách, kterých se ten který dialog dotýká, se nauky nepsané jeví jako prostředek, jehož bychom se měli pokusit využít.

V Platónových spisech nacházíme několik míst, která, ač jejich výklad není zdaleka jednoznačný, vyjadřují autorův rezervovaný postoj k psanému slovu.[6] Platón se dle zastánců nepsaných nauk opakovaně vyjadřuje o primátu mluveného slova vůči psanému a tvrdí, že nejzákladnější a nejhlubší myšlenky je třeba vyjadřovat pouze ústně. Vezmeme-li v potaz existenci svědectví o Platónových naukách, které nejsou obsaženy v jeho spisech, stane se snaha Tübingenské školy vykládat Platóna právě skrze tyto nepsané nauky přinejmenším pochopitelná.

 

Nepsané nauky

 

Pokusme se nyní alespoň v hrubých obrysech nastínit základní směr, kterým Tübingenská škola interpretuje Platónovu filosofii. Budeme přitom vycházet z knihy Konrada Gaisera, významného představitele tohoto interpretačního směru, s názvem Platónova nepsaná nauka: Studie k systematickému a dějinnému založení vědy v Platónově škole.[7]

Tübingenská škola vykládá Platónovo myšlení jako jednotný celek, v jehož základu jsou nauky, které Platón sděloval pouze úzkému okruhu svých žáků. Referáty o těchto naukách se nám zčásti zachovaly – nejvýznamnějším zdrojem jsou referáty Aristotelovy –, avšak rozhodně se v souvislosti s nimi nedá hovořit o jednoznačném a bez dalšího srozumitelném systému nauk. Před interprety, kteří chtějí z nepsaných nauk vycházet, tak stojí obtížný úkol: rekonstruovat Platónem nikdy nesepsané a další tradicí nejednoznačně referované nauky.

„Protože Ideje jsou příčiny všech ostatních věcí, domníval se [sc. Platón], že jejich prvky jsou prvky všeho jsoucího. Co se týče látky, jsou principy více a méně; co se týče podstaty, je jím Jedno. Neboť z oněch [sc. z více a méně] se účastí na jednu stávají čísla.“[8] Tento klíčový Aristotelův referát o Platónově nauce zmiňuje dvě hlavní témata, o jejichž rozvinutí se Tübingenská škola pokouší. Zastánci tajných nauk rozvíjejí v referátech hojně opakovanou tezi, že základními principy Platónovy nauky jsou „více a méně“, někdy též „neurčitá dvojice“ na jedné straně a „Jedno“ či „Dobro“ na straně druhé. Toto základní napětí mezi dvěma principy veškerenstva je vposled zodpovědné za vše, co je. Druhým klíčovým tématem zastánců nepsaných nauk je motiv čísel a matematiky obecně. Zastánci tajných nauk  totiž tvrdí, že „matematika je modelem ontologie“[9], a pokoušejí se o matematickou rekonstrukci řady oblastí universa – počínaje idejemi a konče živly.

Z Platónových dialogů známe sice oba tyto motivy, ale nikdy nenabývají téže podoby a nejsou ani natolik radikálně rozvinuty. V dialogu Filébos představuje Sókratés koncepci, která v jistých ohledech připomíná učení o „Jednu“ a „neurčité dvojici“ jako základních principech universa – ve Filébovi hovoří Sókratés o dvojici „určitost“ a „neurčitost“ –, avšak ani zde nenabývají podobu jediných principů veškerenstva a otázka identifikace „Jedna“ s „Dobrem“ není ve Filébovi ani zdaleka tak jasná jako v referátech nepsaných nauk.[10] Matematizace universa je rovněž téma, které známe z řady dialogů – např. příměr k úsečce z šesté knihy Ústavy, nebo geometrický popis základních vrstev stvořeného světa v dialogu Timaios –, avšak nikde v Platónových dialozích nenajdeme zmínky o idejích jako číslech, což je právě klíčový prvek nepsaných nauk.

Nebudu se zde pokoušet vykreslit nepsané nauky do větších detailů – jednak se často jedná o nauky, které vyžadují matematicko-geometrické schopnosti, kterých se mi nedostává, a jednak proto, že Gaiser, o jehož knihu se zde při referování interpretace Tübingenské školy především opírám, opakovaně zdůrazňuje nutnost náležité, důkladné, opakované a systematické přípravy k pochopení nepsaných nauk, kteroužto přípravu v žádném případě nejsem schopen zprostředkovat.[11]

 

Závěr

 

            Výklad Platóna skrze nepsané nauky vzbudil a stále vzbuzuje rozporuplné reakce. Na jednu stranu se k této interpretaci hlásí významní badatelé, jakými bezpochyby jsou Thomas A. Szlezák a Giovanni Reale. Na straně druhé se však přístup Tübingenské školy nestal dominantním přístupem a je sice vlivným, avšak spíše menšinovým prvkem v rámci bádání o Platónově myšlení – za mnohé významné odpůrce zmiňme jména W. K. C. Guthrieho, H. Chernisse.

            Odpůrci nepsaných nauk vznesli řadu námitek proti přístupu Tübingenských.[12] Nechme zde zaznít pouze jednu z nich: Platón, jak tvrdí zastánci nepsaných nauk, učil v rámci Akademie své žáky naukám, které neměly být nikdy zveřejněny kvůli obtížné pochopitelnosti a nutnosti důkladné přípravy, jež ani tak skvělý spisovatel jako Platón nebyl schopen knihou zajistit. Otázka, která se těmto interpretům tedy klade, zní: Není příliš smělé domnívat se, že jsme schopni pochopit a zrekonstruovat Platónovy nepsané nauky z nejasných a úsečných zmínek autorů, jejichž důvěryhodnost je z hlediska referování cizích myšlenek často více než sporná, když se ani Platón sám nedomníval, že by byl schopen zprostředkovat někomu tyto nauky pomocí jakkoli rozsáhlých a ucelených spisů?



[1] Za zakladatele tohoto přístupu k Platónovu učení je označován Schleiermacher, který Platónovy dialogy přeložil do němčiny a opatřil je úvody, ve kterých tento přístup obhajuje.

[2] V roce 1959 vyšla Krämerova práce Areté  bei Platon und Aristoteles: zum Wesen und zur Geschichte der platonischen Ontologie, Heidelberg, která byla rozhodujícím impulsem pro rozvoj zmiňovaného interpretačního přístupu k Platónovi. Již před Krämerem přistupovali někteří autoři k Platónovi ze zpřízněných pozic – např. L. Robin a J. Stenzel. Sami Tübingenští se pak často odvolávají na interpetační tradici jdoucí až k neoplatonismu.

[3] Svědectví o Platónových nepsaných naukách shromáždil další z Tübingenských K. Gaiser v knize Platons ungeschriebene Lehre: Studien zur systematischen und geschichtlichen Begründung der Wissenschaften in der Platonischen Schule, Stuttgart, 2. Aufl., 1968.

[4] Např. Resp. 506 d, e; Philb. 23 d, e.

[5] Např. Soph. 253 d, e.

[6] Jedná se především o pasáž z dialogu Faidros (274b–278b) a sedmého listu (341b–345a), o jehož autenticitu se však vedou spory. Systematické interpretací Platónova vztahu k psanému slovu se věnuje další z významných představitelů Tübingenské školy T. A. Szlezák ve své práci Platon und die schriftlichkeit der Philsophie: Interpretationen zu den frühen und mittleren Dialogen, Berlin, New York, 1985.

[7] K. Gaiser, Platons ungeschriebene Lehre: Studien zur systematischen und geschichtlichen Begründung der Wissenschaften in der Platonischen Schule, Stuttgart, 2. Aufl., 1968.

[8] Aristotelés, Met. 987b 18-22.

[9] K. Gaiser, cit. d., str. 23

[10] Srv. Philb. 23c-31a, 61b.

[11] K. Gaiser, cit. d., str. 11, 12.

[12] Viz např. W.K.C. Guthrie, A history of Greek philosophy, Volume V: The later Plato and the Academy, Cambridge, 1993, str. 418-442.

 

 

 

Ondřej Krása

Poslední komentáře
01.05.2015 12:06:31: Plastika břicha, obličeje a dalších částí těla
01.05.2015 12:06:14: Plastická chirurgie Plzeň