Nomádva

Ostatní

Rozhovor s Danielem Kroupou - NEZKRÁCENÁ VERZE

Ptala se Justina Trlifajová.

Mohl byste nám říct něco o tom, jak jste se dostal k filosofii?

Já se stydím Vám to vyprávět, to je příliš intimní…

To bylo někdy v době, kdy jsem byl stár čtrnáct let a hledal jsem v knihovně svých rodičů zakázanou literaturu erotické povahy a narazil jsem na takovou záhadnou knihu nadepsanou Platón a Ethyfrón, Obrana Sókrata a Kritón. Zkoumal jsem, zda tam nenajdu něco, co by mě zaujalo z hlediska mých zájmů, a kupodivu mě ta kniha pohltila. Byl jsem uchvácen způsobem, jakým Sókratés rozmlouvá se svými partnery, a začal jsem se zajímat nejprve o jeho postavu, protože jsem se naivně domníval, že to je přímý záznam. Postupně jsem začínal pronikat do antické filosofie a musím říct, že za těch téměř padesát let jsem se  příliš dál nedostal.

 

Vy jste filosofii studoval také u Jana Patočky?

To přišlo teprve později, já nejprve zoufale hledal někoho, s kým bych mohl o filosofii mluvit. Bavil jsem se s různými studenty filosofie a trošku mi vadilo, že ji studovali asi jako, kdyby studovali kterýkoli jiný obor bez nějakého vnitřního zaujetí. Postupně jsem nicméně nacházel přátele, díky kterým jsem se začínal orientovat. Nejprve jsem chodil na veřejné přednášky, které někdy v 60. letech probíhaly v Městské knihovně. Byly to cykly dějin filosofie, kde přednášeli různí filosofové. Tam jsem poznal základní představu těchto českých filosofů: všichni, nebo téměř všichni, hovořili o filosofii, ale nikdo tam takříkajíc nefilosofoval. Až na jednu výjimku –  a tou byl Jan Patočka.

Poprvé jsem měl dojem, že někdo harmonuje, rezonuje s tím, co jsem zažil při četbě Platóna, a tak jsem po přednášce zašel za panem profesorem a poprosil ho, jestli bych k němu mohl chodit na semináře na fakultu. V té době jsem studoval elektrotechniku. On se důkladně vyptal, co jsem četl z filosofie, a když zjistil, že mám vážný zájem, dovolil mi navštěvovat jeho přednášky, i když jsem nebyl studentem Filozofické fakulty. Kromě zajímavých přednášek, jako byl Úvod do filosofie, kterou pojímal historicky a na které se probíral právě Platón, byl rozhodující zkušeností s Patočkou seminář, na kterém se četly Husserlovy Karteziánské meditace. Bylo udivující, že na něm v předních řadách seděli ne studenti, ale docenti, za nimi seděli odborní asistenti a potom teprve vlastní studenti. Kouzelné bylo, že ti docenti ani odborní asistenti příliš nerozuměli tomu, o čem se tam mluvilo. Patočka každou chvíli lomil rukama, jak někdo z posluchačů naprosto nepochopil, co Husserl vlastně říká v textu. Určitý zlomový okamžik pro mě byl, když mi Patočka zadal referát, který měl být věnován Husserlovu pojetí psychologie v Karteziánských meditacích. Zdálo se mi, že můj referát nedopadl až tak špatně. Většinou referenti odcházeli se svěšenou hlavou, protože Patočka nenechal na jejich referátu tak říkajíc niť suchou.

Na těchto seminářích jsem se postupně seznámil s dalšími lidmi, kteří měli opravdový zájem o filosofii, nebyli motivováni jenom nějakou nutností získávat zkoušky ve škole, a zapadal jsem do filosofického prostředí, které žilo diskuzemi, které mezi sebou studenti, i ti zkušenější, vedli.

 

Ještě bych se vrátila k  Janu Patočkovi. Jaký byl jako člověk? Čím vás zaujal?

Jako člověk na mě, když jsem ho poprvé viděl v Městské knihovně na stupínku, příliš nezapůsobil. Byl to člověk, do kterého bych vůbec neřekl, že je filosof.

Když ale začal mluvit a rozvíjet myšlenku, bylo vidět, že ji znovu promýšlí v naší přítomnosti. Nebylo to tak, že by měl promyšlené věci předem, a potom by je odrecitoval. Jakoby začal vždy od začátku a nepochybná příprava, kterou svým seminářům věnoval, zůstala kdesi v pozadí. Šlo o to, zúčastnit se této tvorby, to člověka nejvíce motivovalo.

Ve vztahu k posluchačům a studentům byl Patočka neobyčejně přísný a náročný. S touto přísností kontrastoval nesmírně vlídný přístup v soukromém styku. Když jsem například položil otázku při semináři a dostalo se mi strohé odpovědi, zašel jsem potom za ním a řekl: „Prosím Vás, já nejsem schopný pochytit, co jste mi řekl. Myslím si, že jsem se neptal hloupě….“  Patočka mě trpělivě vyslechl a věnoval mi třeba hodinu výkladu, aby mi věc vysvětlil. Řekl bych, že jeho vlídnosti ne každý z jeho posluchačů dokázal využít. Lidé se ho asi trochu báli a netušili, že je v  osobním styku přátelský. Strohost na přednáškách a vysoké nároky velmi mnoho lidí odradily, jeho ostré soudy nad nevalnými myšlenkovými výkony mu vytvářely i nepřátele.

Takto jsem se dostal k Patočkovi. Ten mi pak radil, jak postupovat ve studiu. Musím říci, že jevil zájem i o osobní stránku života. Byl jsem pak vyloučen z Elektrotechnické fakulty - no bodejť by ne, když jsem místo toho chodil na přednášky Jana Patočky nebo Václava Černého a na další takové věci a zanedbával semináře z matematiky. Patočka tehdy vynaložil úsilí, abych mohl někde pokračovat, až jsem se ostýchal. Jeho úsilí sice nevedlo k výsledku, ale mě to povzbudilo, abych pokračoval sám a nenechal toho studia.

 

Když jste skončil se studiem elektrotechniky, věnoval jste se studiu filosofie?

Poté, co Patočka odešel z univerzity, přihlásil jsem se ke studiu filosofie při zaměstnání. Stačilo jenom doporučení zaměstnavatele, které se občas podařilo získat, a složit přijímací zkoušky. Bylo to daleko snazší než se dostat na denní studium, kde se vyžadovaly i určité kádrové předpoklady, které jsem neměl. A Patočka se smál, když jsem mu říkal, že se hlásím na studium filosofie. Kroutil hlavou a říkal: „No víte, zvenku se ta škola zdá možná vysoká, ale zevnitř rozhodně není.“ Po pravdě řečeno tomu tak bylo, protože po čistkách na katedře filosofie zůstalo jen malé množství lidí, kteří vůbec splňovali odborné nároky vysokoškolského učitele. Bylo to zoufalé. Někteří z nich velmi ostře vyžadovali nejen znalost marxismu-leninismu, který se na katedře učil, ale i aktivní přihlášení se k němu. To se posléze ukázalo jako nepřekonatelná překážka. Ale Marxe, Engelse a Lenina jsem tehdy pokorně nastudoval a doufal jsem, že se mi podaří touto znalostí překážku překonat. Nakonec se ukázalo, že to nemá smysl, a tak jsem studium přerušil. Byl jsem rehabilitován až po roce 1990, kdy jsem studium dokončil.

 

Co jste tedy dělal poté, co jste studium filosofie na vysoké škole přerušil? Pokračoval jste dále ve studiu po bytových seminářích? Nebo jste již založil vlastní seminář?

To je trochu složitější. Seminářů běželo poměrně velké množství, ne každý je tak nazýval. Ti, kteří nemohli ukazovat své výtvarné práce na veřejnosti, dělali doma výstavy pro své přátele, když někdo nemohl hrát divadlo, vzniklo bytové divadlo...

V některých společnostech se už od 50. let pořádaly přednášky, na které se zvali i různí odborníci. Na počátku 70. let jsem se do takového prostředí dostal. Bylo samozřejmé, že když profesora Patočku vyhodili z univerzity (byl vlastně emeritován), tak se přesunuly jeho přednášky a semináře do bytu. Současně jsme se v řadě bytů setkávali i při různých jiných příležitostech, například u hudebního skladatele Karla Skleničky probíhal cyklu přednášek na pomezí teologie, filosofie a dalších oborů.

Jedna z  iniciativ vycházela ze semináře, který probíhal kdysi veřejně v Jirchářích. Spolu s Janem Sokolem, Zdeňkem Neubauerem, Tomášem Halíkem a dalšími jsme založili seminář, který se odehrával ve sklepení vily doktora Svobody v Břevnově. (v tom sklepení působil seminář velice bizarně,vypili jsme všechno víno, které tam měli. Polehčující okolnost byla, že to víno bylo velmi odporné, bylo domácí výroby.) Tato společnost byla nazvána Kecanda. Ve chvíli, kdy se asi o ni začala zajímat Státní bezpečnost, někdo dohodl – myslím, že to byl Zdeněk Neubauer –, že bychom se scházeli u Brázdů. To byl pro mě úžasný zážitek. Schodiště tam bylo vyzdobeno obrazy Pavla Brázdy, který ke každému obrazu dokázal udělat úžasnou přednášku, a Věry, která byla spíše plachá. Potom jsem se dozvěděl, že v tom domě žil Josef Palivec, básník, o kterém s velikou úctou mluvil Patočka, pod jehož vlivem jsme si Palivcovo dílo sehnali, ačkoliv bylo normálně nedostupné. Pro některé, tedy pro mě zvlášť, to bylo přímo uchvacující. Dodnes si pamatuji spoustu veršů zpaměti, četl jsem a sháněl i jeho překlady, které jsou vynikající a v ničem neztrácejí hodnotu ani s časem. Tedy to prostředí se nám nesmírně líbilo, tam jsme tento seminář, Kecandu, přesunuli a zvali jsme na přednášky i Jana Patočku. Některé z jeho přednášek byly strašně zajímavé, protože jak je měl na různých místech, tak se jejich koncepce vyvíjela, a člověk mohl zastihnout jejich postupnou tvorbu. Abych dal příklad: jednou jsme s Martinem Paloušem byli u pana profesora doma na konzultaci ohledně našeho studia Platóna. Když jsme chtěli odejít, tak nám Patočka řekl:  „Hejdánek mě požádal, jestli bych nezavzpomínal na období první republiky, na to, co se dělo ve filosofii. Pokud byste měli zájem, můžete tady zůstat.“  Přišlo tam asi pět kolegů, mladých studentů. My jsme se k nim připojili a vyslechli jsme jeho vzpomínky, v nichž se vlastně krystalizovala určitá koncepce pojetí české filosofie ve vztahu k českým dějinám a podobně. Bylo vidět, že ty vzpomínky slouží jako prostředek k tomu, aby pochopil celou tu dobu a co se v ní dělo. Druhou verzi téhož tématu měl právě u Brázdů a ta zahrnovala i některé motivy, které se objevily v diskuzi po přednášce. Byla to už poměrně vyzrálá a propracovaná koncepce a vyústila v jednom z Patočkových textů, který je už dnes publikován, a nikoho by nenapadlo v něm vidět vzpomínky na filosofické mládí.

Kromě Patočkových přednášek jsme se věnovali v mezidobí četbě Nietzscheho Zarathustry. Tento seminář se na Zarathustrovi poněkud zacyklil. Když jsme to společně přečetli, řekli jsme si, že to je první krok k pochopení Nietzscheho a že se musíme vrátit znovu na začátek a číst to celé znovu. Při třetí četbě jsem už odpadl. To už se konala někde jinde, v bytě jednoho evangelického faráře. Nakonec tento seminář skončil na evangelické faře v Holešovicích.

 

Takto se vyvíjel jeden z těch seminářů. Ale moje vlastní aktivity směřovaly dvojím směrem. Jeden seminář se zrodil ze společného studia Platóna, které jsme prováděli s Martinem Paloušem a konzultovali s Patočkou. Jednoho dne jsme si řekli, že Platónova Akademie vlastně nikdy nezanikla, její existence byla přerušována, občas se zanořila a vynořila, nejprve v Athénách, potom ve Florencii. Říkali jsme si: proč by se nemohla vynořit teď v Praze? Tak jsme se s  Martinem rozhodli založit platónskou Akademii. A když jsem to říkal Patočkovi, smál se a říkal: „Víte, to je taková dětská hra, ale ono v té řečtině ta παιδιά (děti) a παιδεία (výchova) nějak souvisí. Ona to může být i docela významná činnost.“ Takže nás vlastně podpořil a my jsme přizvali Zdeňka Neubauera a postupně řadu lidí – Tomáše Halíka, Pavla Bratinku, Zdeňka Kratochvíla. Scházeli jsme se ve Všehrdově mlýně na Kampě, takže jsme tomu pak říkali Kampademie. Připojil se k nám, zpočátku jenom jako tichý posluchač, Radim Palouš. Postupně nevydržel jenom poslouchat a samozřejmě vstupoval do debaty a netrvalo dlouho a stal se jakýmsi scholarchou, tedy patronem té Akademie. Scházela se každých čtrnáct dnů a můžu říci, že to byl seminář, který byl zaměřený už poněkud hlouběji, už měl jakési vědecké ambice. Existuje téměř doslovná ukázka, jak ten seminář probíhal. Magnetofonový záznam semináře byl publikován v rozmluvách, které vyšly v Oxfordu, jmenuje se to Voegelin a Patočka. Radim Palouš text neupravoval, pouze nahradil neslušné výrazy, které přeci jenom tu a tam padly, když zrovna žádná dáma nebyla v blízkosti.

Tento seminář se stal jedním z těch, které navštěvovali zahraniční filosofové. Jako první přijel Charles Taylor, se kterým jsme měli nádhernou debatu o filosofii jazyka, debatu, která zřejmě protrhla hráze, a Taylor byl nadšený ze zážitků, které měl v Praze, a mluvil o nás v superlativech, čímž motivoval další filosofy, aby nás navštěvovali. Ona to byla vlastně trochu shoda náhod, protože my jsme se před příjezdem Taylora právě filosofií řeči zabývali a studovali jsme Herdera a Hamanna a Heideggerovu studii o řeči (tento text jsme se dokonce pokoušeli trochu překládat), takže jsme byli poměrně dobře v obraze. Když měl Charles Taylor přijet, tak jsme o něm věděli jenom to, že napsal knihu o Hegelovi, a poprosili jsme profesora Sobotku, jestli by nás neuvedl trošku do hegelovské problematiky. Sobotka vyhověl, navštívil ten podzemní filosofický seminář, což pro člena komunistické strany a oficiálního učitele nebylo nepochybně bez rizika (kdyby to prasklo, tak by s ním zřejmě velmi tvrdě zatočili). Když Taylor přijel, tak se pustil do filosofie řeči, a byl udivený, že jsme chápali o čem mluví  a že jsme ty pasáže, které citoval, znali.

Nicméně i když byla frekvence filosofických návštěv poměrně vysoká – do této Akademie, či Kampademie, jezdíval opakovaně i Paul Ricoeur a mnohé další veličiny světové filosofie –, přesto měl seminář svůj pevný program. Každý rok jsme měli téma, kterým jsme se zabývali, a tu a tam to mělo výstup v podobě samizdatového sborníku. Důležitým členem byl Ivan Havel a později i Václav Havel, který se stal jakýmsi členem-korespondentem během roku. Vynahrazoval to tím, že nás každý rok zval na Hrádeček na filosofické symposium, které jsme maskovali krycími názvy, abychom zmátli státní bezpečnost (domlouvali jsme se vždycky, že půjdeme kopat brambory nebo česat třešně či švestky). Filosofické semináře na Hrádečku byly velmi zajímavé a intenzivní. Ale budily i určitou averzi, protože se v disidentském prostředí začalo šuškat, že Havla začali ovlivňovat jacísi filosofové, kteří mu popletli hlavu. Jedním z výsledků tohoto „ovlivňování“ bylo, že se Havel distancoval od socialistického hnutí. Tématem těchto seminářů byly především otázky, týkající se teorie poznání či ontologie, také tam byly semináře věnované politické filosofii a politickému myšlení.

 

Můj vlastní seminář vznikl po smrti Patočky. Tehdy jsem si uvědomil, jak monumentální to byl zjev v českém prostředí, jak byl jedinečný, jak naprosto vybočoval z rámce všeho, s čím se bylo možné setkat, a těžko hledal partnera pro jakoukoliv filosofickou práci.  Zároveň mě polila hrůza z toho, že, jak to v Čechách bývá, s jeho smrtí vejde do zapomenutí i jeho práce a teprve po padesáti letech se slavnostně bude objevovat, že jsme měli tady v našich zemích nějakého velkého filosofa, a historikové filosofie si na tom budou dělat docentury a profesury. A říkal jsem si, že takto by to být nemělo, že je třeba, aby se vynořila nová generace, která se bude systematicky Patočkovým dílem zaobírat.  Byl jsem zároveň trochu skeptický ke svým kolegům, protože jsem u nich viděl malou vůli se Patočkovým dílem zabývat přímo. Téměř každý z nich měl nějaký svůj filosofický projekt, nějakou vlastní filosofickou vizi, kterou chtěl rozvíjet, a nezdálo se, že by se našel dostatek lidí, kteří by Patočkovo dílo byli schopni zpracovat. Samozřejmě velkým duchem, který tento nedostatek začal napravovat, byl Ivan Chvatík, který to po Patočkově smrti převzal a vytvořil tým spolupracovníků, kteří zpracovávali vlastní text, což bylo nesmírně důležité.

Nicméně hrozilo, že tady bude generační přelom a že další generace vlastně vůbec nebude chápat význam Patočkova díla, protože porozumět Patočkovi předpokládá určitou erudici, předpokládá znalost Husserlova, Heideggerova díla a dějin filosofie. To byl důvod, proč jsem si řekl, že se pokusím vytvořit seminář pro studenty, kteří mají zájem o filosofii a na Filozofické fakultě studovat nemohou. Tam nahradil filosofii marxismus-leninismus a na samém počátku 70. let to vypadalo tak depresivně, že kromě dogmatických marxistických pouček tam nebyl prostor pro žádnou činnost.

Podařilo se mi získat skupinu mladých lidí, kteří jevili určité nadšení. Ze začátku jsem měl dojem, že nebude snadné takové lidi získat, ale zvláštní bylo, že se najednou vynořili a byli to lidé, kteří měli jak ohromný zájem o filosofii, tak, řekl bych, předpoklady inteligenční, studijní, to znamená měli k tomu i schopnosti.

 

Jak jste je tak náhle objevil, kde se vynořili? Jak jste se navzájem našli?

Oni ti, kteří projevili zájem jako první, sami pak vyhledávali další, čili ono vlastně stačilo získat první dva a ti už sehnali ty další.

Tato první skupina byla asi nejschopnější. Patřil k ní z mých přátel Jiří Skalický, šestnáctiletý student střední školy, který byl později  ministrem privatizace, o kterého, jak jsem se později dozvěděl, si dělali jeho rodiče velké starosti, Filip Karfík, Štěpán Špinka, který studoval medicínu, Josef Moural, který studoval tehdy matematiku, Helena Weberová, která se zabývala divadlem, později vydávala Havlovy sborníky a pracovala jako překladatelka, a několik dalších lidí. Dá se říci, že většina z nich tomu oboru filosofie nakonec zůstala věrná přímo či nepřímo. Někteří z nich působí na akademické půdě, ale i ti, kteří působili třeba v politice nebo jinde, myslím, mohli spoustu motivů a myšlenek ve své práci využít. To hlavní, co jsme se učili společně, bylo číst a myslet. A to lze aplikovat v každé podobě.

 

Když jste vedl semináře, na co jste kladl největší důraz?

Moje počáteční představy a moje nezkušenost byly v hrubém rozporu. Předpokládal jsem, že budeme pokračovat v  semináři Karteziánských meditací, se kterými jsem se seznámil u Patočky. Ukázalo se ale, že s naprostými začátečníky není možné takovou četbu realizovat. Takže v první fázi musel předcházet jakýsi úvod do filosofie. Pozval jsem přátele, kteří mi pomohli s výkladem, ke stručné orientaci v dějinách filosofie, a pak už jsem musel spoléhat na samostatnou práci. Měl tam přednášku třeba Jan Sokol o Starém a Novém zákoně a potom přišli pomoci i další kolegové. A pak jsme se znovu pustili do Karteziánských meditací, u nichž jsme vydrželi pět let.

Samozřejmě, že četba nebyla omezena na Meditace, souběžně jsme studovali i další Husserlovy práce. Například jsme si řekli, že by určitě prospěla znalost Husserlových Logických zkoumání, což je poměrně rozsáhlé dílo. Tak jsem se dohodl s Petrem Rezkem a paralelně k tomuto semináři jsme udělali ještě seminář věnovaný Logickým zkoumáním, který už nebyl zaměřený na podrobnou četbu textu odstavec za odstavcem, nýbrž byl kombinací četby vybraných pasáží a výkladů, ve kterých jsme se s ním střídali. Někteří filosofové se zlobí na Petra Rezka, že je velmi konfliktní. Já si tento seminář můžu jenom pochvalovat, proběhl bez jakýchkoli konfliktů a mám za to, že nás všechny obohatil.

Po těch pěti letech jsem měl dojem, že je třeba skončit s Husserlem, a  začali jsme číst Heideggerovo Sein und Zeit.  U Heideggera jsem měl ale pocit, že jsou zde lepší znalci, než jsem já. Obrátil jsem se na Ivana Chvatíka a poprosil ho, aby tedy tuto skupinu převzal a pokračoval s ní ve studiu Heideggera, a já jsem do svého semináře pozval další lidi. A to byli rovněž nesmírně kvalitní a zajímaví lidé, patřil k nim třeba Martin C. Putna a řada dalších lidí, kteří působili většinou spíše v kultuře než ve filosofii. Ale i řada čistých filosofů těmito semináři prošla.

Tam už jsem přeci jenom postupoval s určitou zkušeností a s určitým poučením, a protože se o mém semináři začínalo mluvit poměrně s respektem, mohl jsem se obrátit na renomované přátele, filosofy, zda by jednotlivé pasáže neodpřednášeli. V oblasti středověku jsem spolupracoval se Stanislavem Sousedíkem a na německou klasickou filosofii jsem posílal studenty za Sobotkou na Filozofickou fakultu, protože i když výklady pana profesora (tehdy tedy pana docenta) Sobotky jim připadaly někdy trochu nudné, tak po odborné stránce byly vynikající. S ním jsem se dohodl, že se nebude ptát, odkud ti studenti jsou, a kdyby náhodou z toho byl malér, tak řekne, že si myslel, že to jsou studenti Filozofické fakulty. Nikdy z toho žádný malér nebyl a Sobotkovým seminářem prošla řada lidí, kteří se pohybovali v disentu. Řekněme, že ty cykly proběhly nejméně tři za dobu působení toho semináře, to znamená někdy od roku 1978, od smrti Patočky, do roku 1989. Když jsem počítal účastníky, tak veškerý počet činil přes padesát lidí. Takže vlastně to byla škola, která docela dobře fungovala.

Ke konci 80. let se zvyšoval počet zahraničních návštěv, takže část těch návštěv musel absorbovat jiný seminář. I když se jednalo často o lidi nesmírně důležité, tak pro systematickou práci toho semináře byly časté návštěvy trošku na újmu.

Na seminářích jsem se nikdy nestavil do pozice, že bych byl nějaký nadřazený učitel. Vždycky jsem vycházel z toho, že jsem starší a trochu zkušenější kolega a že jsem na stejné cestě hledání jako studenti. A tohle možná oni také cítili. Chyběla bariéra, která vzniká mezi učitelem a vyučovanými, nebylo to vedeno z pozice autority. Tím neodmítám myšlenku, že učitel má mít nějakou autoritu. Na takovém semináři je důležité, aby byla přípustná každá myšlenka, aby se sebehloupějšímu výkladu druzí nesmáli. Aby atmosféra byla příznivá k tomu, říkat nové nápady a myšlenky, potom je seriozně promýšlet a zvažovat a necítit se rozmrzele, když se některý nápad neuplatní.

  

Ještě bych se zeptala, kteří  z našich učitelů prošli Vašimi semináři? Zmínil jste již Filipa Karfíka, Štěpána Špinku. Se Zdeňkem Kratochvílem jste se v té době seznámil také, nebo jste se znali již dříve?

Se Zdeňkem Kratochvílem jsem se setkal v jednom ne zcela veřejném antikvariátu. Tehdy to byl student teologie, který tajně uprchl přes zeď semináře a pak cestoval do Prahy. Seznámil mě s ním antikvář, který byl zároveň kněz, páter Dvořák, který později po revoluci působil jako generální vikář v českobudějovické diecézi. Byl to nesmírně laskavý a úžasný člověk. Do toho antikvariátu se svážely poklady českých klášterních knihoven, rozprodávaly se do zahraničních antikvariátů, aby stát získal valuty. Za těchto okolností považoval páter Dvořák takřka za svoji povinnost zachránit co nejvíce této literatury pro lidi, kteří ji potřebují. A tak nám za velmi lidovou cenu umožnil vybavit si soukromé odborné knihovny.

Zdeňka Kratochvíla jsem pozval k sobě domů, když jsem zjistil, že je opuštěný, že nemá vlastně nikoho. Nabídli jsme mu, že u nás může kdykoli přespat a pobývat, takže se stával nezřídka i hostem našich štědrovečerních večeří a jezdil s námi i na naše rekreační místa. Samozřejmě jsem se ho snažil uvést do pražského filosofického prostředí. Asi první místo, kam jsem jej přivedl, byl seminář u Brázdů, kde navázal vlastní kontakty a pohyboval se samostatně. Takže Zdeněk Kratochvíl nebyl účastníkem mého semináře, i když nějaké první kroky ve filosofii absolvoval u mě.

  

Ráda bych se ještě přesunula do současnosti. Vy jste nyní vedoucím katedry politologie a filosofie na univerzitě Jana Evangelisty Purkyně…

Tam mám filosofické kurzy a kurzy, které jsou na pomezí filosofie a kritického myšlení, jako třeba dějiny politického myšlení, některá evropská témata...

 

Máte tedy spoustu zkušeností s učením – v  různých dobách, režimech, v rozdílných společenstvích. Myslíte si, že se nějak podstatně liší dřívější studenti od těch současných?

Mně se to těžko říká, ale liší se výrazně. Kdyby se tehdy Státní bezpečnost rozhodla zakročit, tak by účastníci našeho semináře takřka do jednoho měli zákaz studia, žádný z nich by nemohl dokončit vysokou školu a mě by za to s největší pravděpodobností zavřeli. S tím já jsem už víceméně počítal, protože jsem byl v pozici disidenta takřka od počátku. Každého z těch účastníků jsem upozorňoval, že tady takové riziko je, a každému jsem osobně řekl, že pokud by měl dojem, že by to jakýmkoli způsobem ohrozilo jeho vlastní studium, má bez přímých ohledů na kohokoli  seminář opustit a vůbec to nebude na překážku našemu dalšímu přátelství. Někteří to skutečně udělali. Ti, kteří cítili ohrožení vlastní rodiny nebo vlastního studia, prostě přišli za mnou a řekli mi to, rozešli jsme se v dobrém a přátelství pokračuje dál. Riziko vedlo k určité selekci, k tomu, že na ten seminář chodili lidé, které to opravdu zajímalo.

Za druhé bych řekl, že si mnozí z těch studentů uvědomovali, že běží o cosi, co má jakýsi historický význam. Protože jde o to, přes to temné období našich dějin přenést jakési poselství vzdělanosti. To může znít jako dutá fráze, ale bez těch slov se to vyjádřit nedá. Režim se opravdu aktivně snažil veškeré myšlenky, které nezapadaly do státní ideologie, systematicky likvidovat. Likvidoval literaturu, neumožňoval publikování žádných jiných prací než oficiálního marxismu. Není to tak, že by ten režim podporoval pouze marxismus a ostatní nechal žít. Kdokoliv se projevil jakýmkoliv způsobem nezávisle, byl vnímán nikoli jako někdo, kdo s námi nemá nic společného, ale jako otevřený nepřítel, kterého je třeba likvidovat. A v této atmosféře, když jsem vysvětlil, že jde o to, uchovat Patočkovo dílo, že to bude na nich a že vlastně smyslem tohoto semináře bude získat pro to erudici, posilovalo to motivaci studentů. Musím říct, že jsem nesmírně hrdý na to, že Filip Karfík vydal letos knihu (v Německu), která naplňuje mou tehdejší touhu. Doufal jsem, že někdo z nich, až to bude možné, Patočkovo dílo samostatně promyslí, zpracuje a vydá. Myslím, že to je dosud nejlepší kniha, která o Patočkovi vyšla.

Mluvil jste o tom, že v minulém režimu tlak Státní bezpečnosti vedl studenty k určité osobní angažovanosti. Myslíte si, že „filosof má svoji filosofii stvrdit životem“?

Já se domnívám, že Patočkův život je právě dokladem tohoto postoje. Patočka svou filosofii žil, a ač se někomu mohl jevit jako sucharský profesor, který nevidí dál než na akademickou půdu, tak závěr jeho života ukazuje, že to, co se nazývalo tak trochu vzletně „život v pravdě“, je jít až do samého konce, na samou hranici. Celá Patočkova filosofie vlastně není ničím jiným než pokusem o obhajobu možnosti duchovního života. To znamená života ve světle pravdy v situaci, kdy člověk nemůže najít oporu v nějakých metafyzických či náboženských jistotách, a z tohoto hlediska je Patočkova filosofie neoddělitelná od takovéhoto způsobu života, protože jedině tak se může osvědčit.

 

Souvisí s tímto postojem i Vaše politická angažovanost, to, že jste podepsal Chartu 77, spoluzakládal ODA a dále se různým způsobem zapojoval do politiky?

To by bylo trošku nadsazené. Chartu jsem podepsal, když mi ji přinesl Martin Palouš domů a viděl jsem, že Patočka je mluvčí, a protože jsme věděli, že pan profesor je nemocný a měli jsme o něj obavu. Takže důvodem, proč jsem podepsal Chartu, byla snaha ho podpořit, nenechat ho v tom samotného, a přiznám se, že v té první chvíli jsem měl velkou úzkost, že tento člověk, odtržený od běžného života, ztroskotá v tom souboji s mocenskými strukturami komunistického režimu. Ono to ale bylo naopak. Ukázalo se, že Patočka dokázal jednat tak nečekaným způsobem, že režim na něj jenom reagoval. Po celé tři měsíce až do března se odsudky Charty objevovaly na titulních stranách denního tisku, a tím Chartu neuvěřitelným způsobem zpopularizovaly. Byla to vlastně negativní kampaň s pozitivním výsledkem. Tedy z tohoto hlediska to byl motiv podpořit Patočku.

Na druhou stranu celá ta filosofická činnost byla snahou žít život nezávislý na tom, co režim předepisoval, a ten život myšlenkově obhájit. Je asi přirozené, že čím více se chýlila 80. léta ke konci, tím více se na seminářích objevovala témata politické filosofie a samozřejmě diskuze o tom, co by bylo třeba dělat, kdyby se komunistický režim zhroutil, a nad tím jsme se nejen zamýšleli, ale snažili jsme se vytvářet určité koncepce. To byl asi důvod, proč po pádu komunistického režimu bylo okolo mě mnoho lidí, kteří se na mě koukali a říkali: „Tak předveď, co jsi kázal, teď ukaž…“. Další motiv byl, že jsem byl v úzkém kruhu okolo Václava Havla, který tu revoluci vlastně manažeroval, a tak nezbylo než přiložit ruku k dílu. Původně jsem neměl žádnou ambici zastávat nějakou politickou funkci, ale měl jsem velkou ambici mít vliv na to, kterým směrem se revoluce posouvá. Štěstí mi přálo v tom smyslu, že mě Havel pověřil, abychom spolu s Josefem Vavrouškem tvořili program Občanského fóra. A díky tomu programu jsem mohl své myšlenky uvést trošku do života. Program obsahoval základní reformní kroky, které tehdy bylo třeba udělat, a spolu s tím jsem se dostal samozřejmě na kandidátky Občanského fóra a do Parlamentu, a pak už jsem tam zamrzl na 15 let.

 

Žádné komentáře