Nomádva

Ostatní

Ukázka z překladu Michala Špíny: Miguel de Unamuno. Mé náboženství

Miguel de Unamuno (1864–1936) byl Španěl rodem z Baskicka. Vystudoval filologii v Madridu, poté odešel učit na universitu do Salamanky, kde se stal rektorem. Jelikož se od mládí, kdy byl členem socialistické strany, až do stáří, kdy s odporem sledoval nástup fašistů, vyjadřoval také k politice, musel několikrát pobývat ve vyhnanství.

Unamuno, jedna z vůdčích postav tzv. Generace 98, byl filosof a spisovatel; snad proto se k němu dnes ani jedni, ani druzí příliš nehlásí. Těžko říci, co vlastně psal: sám neviděl žádný zásadní rozdíl mezi esejem, básní a novelou, a tvrdil, že všude píše vlastně o tomtéž. Čerpal především ze španělské tradice (Don Quijote, baroko, mystikové); někdy bývá označován za předchůdce (theistického) existencialismu. Jeho hlavní nebeletristické dílo, Tragický pocit života (1913), vyšlo česky v Zaorálkově překladu roku 1927 a je téměř nedostupné. Část jeho beletrie i esejistiky byla přeloženy do češtiny, po roce 1948 u nás prakticky nevycházel, po posledním převratu se opět objevilo několik menších titulů.

 


Píše mi přítel až z Chile a říká, že se tam setkal s lidmi, kteří odkazujíce na mé spisy se jej ptali: „Dobrá, ale stručně a jasně — kterého je náboženství tenhle pan Unamuno?“ S podobnou otázkou jsem se setkal již vícekrát. A neodpovím na ni; místo toho se pokusím o něco užitečnějšího, totiž o to, osvětlit smysl takové otázky.
Jak jedinci, tak celé národy líného ducha — a lenost ducha se nikterak nevylučuje s bohatou činností povahy ekonomické či podobné — tíhnou k dogmatismu, ať už o tom vědí, či nevědí, ať chtějí, či nikoliv, ať z úmyslu, či bezděky. Duševní lenost prchá před kritickým či skeptickým pohledem.
Říkám skeptickým; tohoto slova se však chápu v jeho původním etymologickém a filosofickém smyslu, neboť skeptik nechce říci, že pochybuje, ale že hledá a zkoumá, na rozdíl od toho, kdo cosi tvrdí a myslí si, že již nalezl. Jsou takoví lidé, kteří problém promýšlejí, a takoví, kteří přijdou s formulkou, správnou či nesprávnou, a mají ji za řešení.
V oblasti čiré filosofické spekulace je unáhlené chtít po někom hotová řešení, jestliže pokročil v nastínění problému. Pokud nám špatně vyjde složitá početní úloha, pak škrtnout chybný výsledek a začít znovu představuje nemalý pokrok. Pokud dům hrozí zřícením nebo se stane zcela neobyvatelným, to, co bude následovat, je, že jej strhneme, a nebude mít smysl budovat okolo něj nový. Nanejvýš můžeme postavit nový dům z cihel a trámů toho starého, ale nikoliv předtím, než starý strhneme. Lidé se mohou mezitím ubytovat v kasárnách, a nemají-li jinou možnost, přespí na holé zemi.
Ano, nesmíme ztrácet ze zřetele, že pro svůj každodenní život zřídkakdy musíme čekat na definitivní vědecké závěry. Lidé žili a žijí s domněnkami a velmi křehkými vysvětleními, či dokonce bez nich. Mají-li potrestat delikventa, nemusí se shodnout, zda má či nemá svobodnou vůli, stejně jako při kýchání nikdo nemyslí na to, jakou škodu mu může způsobit ona malá překážka v hrdle, jejíž pomocí kýchá.
Myslím, že lidé, kteří tvrdí, že kdo nevěří ve věčný trest pekel, bude jistě zlý, se při vší úctě mýlí. Pokud by snad zanechali víry v posmrtné tresty, nestali by se proto horšími, nýbrž znovu by hledali nějaké ideální ospravedlnění svého chování. Ten, kdo je dobrý a věří v transcendentní řád, není ani tak dobrý proto, že v něj věří; věří v něj proto, že je dobrý. Takovéto tvrzení se ovšem zvědavcům lenivého ducha bude zdát temné a zmatené, tím jsem si jist.
Dobrá, a zeptají se mě tedy: „Jakého jsi náboženství?“ A já odpovím: mým náboženstvím je hledat pravdu v životě a život v pravdě, a to i s vědomím, že zaživa je nenajdu; mým náboženstvím je ustavičně a neúnavně bojovat s tajemstvím; mým náboženstvím je bojovat s Bohem až do svítání, jako s ním bojoval Jákob. Nemohu ustoupit před nepoznatelným — nebo, jak by napsal pedant, inkognoscibilním — ani s žádným: „sem nevkročíš“. Nemohu přijmout věčné ignorabimus. V každém případě chci stoupat za nedosažitelným.
„Buďtež vy tedy dokonalí, jako i Otec váš, kterýž jest v nebesích, dokonalý jest“ — to nám řekl Kristus, a takový ideál dokonalosti bezpochyby je nedosažitelný. Ale nedosažitelné je před nás postaveno jako účel a cíl našich snah. A objevuje se, jak říkají theologové, s milostí. A já povedu svůj boj, aniž bych se staral o vítězství. Nejsou snad vojska, ba celé národy, které jdou na jistou porážku? Nevynášíme snad ty, kteří se nechají zabít v boji spíš než ty, kdo se vzdají? Takové je tedy mé náboženství.
Ti, kdo se na mě obracejí s takovou otázkou, chtějí, abych jim dal dogma, řešení, v němž by mohl spočinout duch ve své lenosti. A nechtějí vlastně ani toto, nýbrž hledí, jak by mě zatřídili a napchali do jedné z přihrádek, kam ukládají duchy, aby o mně mohli říci: je to luterán, je kalvinista, je katolík, je atheista, je racionalista, je mystik — nebo cokoliv z těchto nálepek, jejichž smyslu ani nerozumějí, avšak které z nich sejmou břímě dalšího myšlení. Ale já se nenechám vstrčit do přihrádky, neboť já, Miguel de Unamuno — stejně jako kdokoliv jiný, kdo usiluje o čistotu svého svědomí — jsem zvláštní případ. „Nejsou nemoci, jsou jen nemocní“, říkávají někteří lékaři, a já dodávám: nejsou mínění, jsou jen ti, kdo míní.
V oblasti náboženství se sotva najde věc, která by měla racionální řešení, a pokud je nemá, nemohu o ní pojednávat s pomocí logiky, neboť jen to je logické a převoditelné, co je uchopitelné rozumem. Ano, svým srdcem, svým citem silně tíhnu ke křesťanství, aniž bych se přidržoval zvláštních dogmat té či oné křesťanské denominace. Křesťanem je mi každý, kdo s úctou a láskou vzývá jméno Kristovo, a příčí se mi „pravověrní“, ať katoličtí či protestantští — první bývají stejně nesnášenliví jako druzí — kteří odpírají křesťanství těm, kdo nevykládají Evangelium tak jako oni. Znám dokonce protestanta, který tvrdí, že unitáři nejsou křesťany.
Přiznávám s upřímností, že domnělé racionální důkazy Boží existence — ontologický, kosmologický, etický atd. — mi nic neříkají; že argumenty, které chtějí prokázat, že existuje Bůh, mi připadají být vystavěny na paralogismech a petitiones principii. V tom jsem zajedno s Kantem. A cítím, že v této věci nejsem schopen mluvit se ševci ševcovským žargonem.
Nikomu se nepodařilo přesvědčit mě racionálně o Boží existenci, ale ani o jeho neexistenci; úvahy atheistů se mi zdají být ještě plošší a malichernější než argumenty jejich protivníků. A věřím-li v Boha, nebo alespoň věřím-li, že v něj věřím, je to především proto, že chci, aby Bůh byl, a pak proto, že se mi zjevuje cestou srdce, v Evangeliu skrze Krista a skrze Dějiny. Ano, je to věcí srdce.
Tím má být řečeno, že o tom nejsem přesvědčen tak jako o tom, že dvě a dvě jsou čtyři.
Kdyby nešlo o něco, na čem záleží klid mého svědomí a útěcha v tom, že jsem byl zrozen, snad bych se o takový problém nestaral. Ale protože v jeho rámci se ubírá celý můj vnitřní život a je pramenem veškerého mého jednání, nemohu se uklidnit tím, že řeknu: nevím a nemohu vědět. Že nevím, je jisté; možná nebudu vědět nikdy, avšak vědět chci. Ano, chci, a to stačí.
A tak projdu životem v zápase s tajemstvím, bez naděje, že v ně proniknu, neboť tento zápas je mou potravou a je mou útěchou. Ano, mou útěchou — zvykl jsem si získávat naději z beznaděje samé. A líní a ploší duchové ať tu nekřičí o paradoxu!
Nechápu vzdělaného člověka bez této starosti; a čekám velmi málo v oblasti kultury — a kultura není totéž co civilizace — od těch, kdo žijí v nezájmu o náboženskou otázku v jejím metafysickém aspektu a studují ji pouze v ohledu sociálním či politickém. Očekávám velmi málo co do obohacení duchovního pokladu lidstva od těch lidí a od těch národů, jež se z lenosti ducha, z povrchnosti, ze scientismu či z čeho ještě vyhýbají oněm velkým a věčným neklidům srdce. Nečekám nic od těch, kdo říkají: „O tom není třeba přemýšlet!“; čekám však málo také od těch, kdo věří v nebe a peklo tak, jak jsme věřili jako děti, a ještě méně od těch, kteří tvrdí s vážností pošetilce: „To všechno jsou jen pohádky a mýty; po smrti vás pohřbí, a hotovo.“ Má očekávání patří jen těm, kdo nevědí, ale nesetrvávají v rezignaci nevědění; těm, kdo neúnavně vedou zápas za pravdu a pokládají svůj život za samotný zápas spíše než za vítězství.
Největším dílem mé práce bylo vždy zneklidňovat své bližní, zbavovat je usazenin v srdci a dovolíte-li, přivádět je do úzkých. To jsem říkal už ve svém Životě Dona Quijota a Sancha, jenž je v této věci mým nejrozsáhlejším vyznáním. Ať hledají, jako já hledám, ať zápasí, jako zápasím já; přinejmenším nás takový zápas učiní lidštějšími, lidmi většího ducha.
Protože toto dílo — dílo religiózní — je mi potřebou, v národech, jako jsou tyto národy kastilského jazyka, sžírané leností a povrchností ducha, ukolébané rutinou katolického dogmatismu nebo dogmatismu volnomyšlenkářského či vědeckého, musím se nutně jevit nestydatým a nevkusným, jindy tvrdým a agresivním, tu zas matoucím a paradoxním. V naší upadající literatuře zřídkakdy slyšíme křičet někoho z hloubi srdce, stát před zhroucením, bědovat. Křik se stal téměř neznámým. Spisovatelé mají strach, že se zesměšní. Stávalo a stává se jim to co mnohým: raději vytrpí urážku uprostřed ulice, neboť mají strach, že budou spatřeni s kloboukem na dlažbě, jak je zatýká policajt. Já ne; cítil-li jsem potřebu křičet, křičel jsem. Nikdy jsem se nedržel toho, čemu se říká decorum. A to je jedna z věcí, kterou mi ze všeho nejmíň chtějí odpustit mí spisující kolegové, tak zdvořilí, tak korektní, tak disciplinovaní — dokonce i tehdy, kdy hlásají nekorektnost a nedisciplinovanost. Literární anarchisté se víc než o co jiného starají o stylistiku a o syntax. Svou rozladěnost hledí podávat ladně; jejich disharmonie se tváří harmonicky.
Ucítil-li jsem bolest, křičel jsem, a křičel jsem veřejně. Žalmy vydané v mém svazku poesie nejsou než výkřiky srdce, jimiž jsem chtěl rozechvít bolestné struny v srdcích druhých lidí. Pokud tyto struny nemají nebo pokud jsou tak ztuhlé, že se chvět nemohou, můj křik v nich nezvučí, a oni, když jej prostudují z hlediska akustiky, prohlásí, že tohle není poesie. Akusticky se dá studovat i křik, jejž vyráží člověk, spatří-li náhle zemřít své dítě, a kdo nemá ani srdce, ani děti, ten se snad do takového studia pustí.
Tyto žalmy i další skladby onoho svazku jsou mým náboženstvím, a to náboženstvím vyzpívaným, nikoliv logicky vyloženým a odůvodněným.
Opakuji: před čím prchám jako před morem je, že mě chtějí klasifikovat, a rád bych zemřel slyše lenochy ducha, kteří mne kdy zaslechli, ptát se: „A tenhle pán, co je zač?“ Liberálové a přihlouplí pokrokáři budou mě mít za reakcionáře a snad za mystika, a pošetilí konzervativci a reakcionáři ve mně uvidí případ duchovního anarchisty; a jedni i druzí mně budou mít za nebohého člověka horlivě usilujícího o to, aby se odlišil a platil za originál, a jehož hlava je přitom jak hrnec cvrčků. Ale nikdo přece není povinen starat se o to, co si o něm myslí hlupáci, ať už pokrokáři či konzervativci, liberálové nebo reakcionáři.
A protože je člověk tvrdohlavý a nemívá ve zvyku vzít věc na vědomí a i poté, co jsme mu čtyři hodiny kázali, opakuje stále tytéž chyby, pak nenechavci, pokud dočetli až sem, se mě znovu budou ptát: „Dobrá, ale jaká navrhuješ řešení?“ A já, abych to už uzavřel, jim povím, že chtějí-li řešení, pak ať si skočí do krámu naproti, neboť na mém krámě takové zboží nevedeme. Mou snahou bylo, je a bude, aby ti, kdo mě čtou, přemýšleli a uvažovali nad fundamentálními věcmi, nikoliv abych jim předkládal hotové myšlenky. Vždy spíš pobouřím a nanejvýš něco vnuknu, než abych udílel instrukce. Inu, prodávám-li chléb, není to chléb, ale kvásek.
Někteří moji přátelé — a dobří přátelé — mi radí, abych zanechal této činnosti a vyměnil ji za to, co nazývají dílem objektivním, za něco, jak říkají, definitivního, něco konstruktivního, něco trvalého. Chtějí říci: něco dogmatického. Prohlašuji se za neschopného takové věci a dožaduji se své svobody, své svaté svobody — dokonce i svobody protiřečit si, když na to přijde. A nevím, zda něco z toho, co jsem udělal či co teprve udělám, přetrvá roky či staletí poté, co zemřu; vím však, že když se rozbouří bezbřehé moře, vlny se budou šířit donekonečna, byť slábnouce. Burcovat cosi znamená. Pokud díky tomu přijde cosi nového, co přetrvá, přetrvá v tom i mé dílo.
Je dílem svrchovaného milosrdenství probudit spícího a zatřást strnulým; a je dílem svrchované zbožnosti hledat ve všem pravdu a všude odkrývat lest, pošetilost a nejapnost.
Už tedy ví můj dobrý chilský přítel, co má odpovědět, kdyby se ho opět ptali, jakého jsem náboženství. Nicméně; když to bude jeden z těch pošetilců, kteří si myslí, že nevražím na národ či zemi, když jsem vyzpíval pravdu některému z jejích duchem omezených synů, pak nejlepší, co může udělat, je neodpovídat vůbec.
 
 
 
 
Salamanca, 6. listopadu 1907.
 
 
Ze španělského originálu Mi religión přeložil Michal Špína.

 

Žádné komentáře