Nomádva

Ostatní

Ze života gymnaziálních profesorů „filosofie“

reportáž sestavená na základě rozhovorů se středoškolskými profesory

Článek o výuce filosofie na gymnáziích vznikl z několika podnětů. Především je povolání středoškolského profesora jednou z možností uplatnění studentů naší katedry. I když je dnes poptávka hlavně po učitelích předmětu zvaného Základy společenských věd, ukázalo se, že na některých gymnáziích je stále možné učit pouze ročníky, kde se probírá filosofie (zpravidla třetí či čtvrtý ročník), či vést výběrový filosofický seminář. Druhým důvodem naší návštěvy na středních školách byla snaha nahlédnout do doby, kdy se studenti setkávají s filosofií vůbec poprvé. Tvoří tak obecenstvo se zajímavým potenciálem charakteristickým bezprostředními, upřímnými a nebývale silnými reakcemi. Od setkání s profesory jsme si také slibovali rozpoutání diskuse o významu filosofie v dnešní době. Ničím jiným není totiž student filosofie tak tlačen ptát se po smyslu svého hloubání, jako příchodem před třídu, která se s filosofií dosud nesetkala. To nás přivádí k dalšímu tématu, o kterém měli účastníci našeho výzkumu velkou potřebu mluvit. Tím je zamyšlení nad významem akademické filosofie, které se bezprostředně vnucuje každému učiteli poté, co opustí pohodlí a jistoty společnosti stejně orientovaných kolegů a musí čelit všetečným otázkám svých studentů.

Panoptikum profesorů filosofie

 

    O povolání učitele filosofie jsme měli možnost mluvit celkem se čtrnácti profesory. Sešla se pestrá skupina lidí zahrnující absolventy PedF, FF, FHS, HTF, či některých zahraničních univerzit. Podařilo se nám popovídat si s profesorkou, která celé pololetí čte se studenty Wittgensteina; s kazatelem církve bratrské; s dějepisářem, který by filosofii nejradši vůbec neučil; s bývalou vysokoškolskou učitelkou filosofie; s usměrňovatelem náboženské zatvrzelosti svých studentů; či s filosofem, kterého jsme při naší návštěvě přistihli při četbě Fenomenologie ducha. Stejně tak různorodé jako naši respondenti byly i jejich odpovědi na náš dotazník. Postavení předmětu filosofie se na jednotlivých školách velmi liší. Záleží především na celkové úrovni a zaměření gymnázia, na stylu výuky a na postoji samotného profesora. Obecně se však nedá říci, že by filosofie byla mezi studenty populární. Počet pozorných posluchačů je proti ostatním předmětům průměrně velmi malý. Její postavení přesto není tak zlé, protože studenty filosofie stále něčím láká a mají touhu se k ní vyjadřovat, či ještě mnohem spíše se vůči ní vymezovat. „Studenty dnes zajímají především metafilosofické oblasti, t.j. filosofie, která kriticky zkoumá filosofii. Oni jsou totiž taky hodně kritičtí,“ tvrdí Tereza Schmoranz. V podobném duchu mluví i pan Ratajík.  „I negativní reakce je vítána. Aspoň, že jsem je dokázal naštvat.“ Provokativnost filosofie je aspekt, který pokaždé studenty vzbudí.

 

Obhajoba filosofie

 

Filosofie je jak známo opředena dosti otřesnou pověstí, a to zejména v Česku, kde byla po desítky let ztotožňována s ideologií marxismu-leninismu a skutečná filosofie musela ze škol úplně vymizet. Proto vůbec prvním úkolem všech učitelů je těmto různým předsudkům čelit. Negativnímu přístupu k filosofii se snaží mnoho škol předejít jakýmisi úvody do filosofie, které zařazují ještě před samotnou výukou předmětu v posledním ročníku. V úvodu do filosofie jde vlastně o odhalení smyslu výuky. Jak se zdá, tato etapa je rozhodující, protože dnešní studenti jsou extrémně pragmaticky orientovaní. Na toto téma se rozhovořila paní Rýdlová. „Dotazy typu ´K čemu je to dobré´ jsou znakem dnešní doby. Trendem je instrumentalizace vzdělání. Nepamatuji si, že by si naše generace kladla podobné otázky. Není to ale problém pouze společenských věd, ale ukazuje se to ve všech předmětech. K čemu fyziku? K čemu chemii? K čemu matematiku? Proto otevírám téma vzdělání přímo na semináři a vysvětluji, že studium není pouze instrumentální. Jde především o něj samo.“ Na podobný problém nevole studentů učit se něco, z čeho nemají okamžitý užitek,  naráží do jisté míry snad všichni dotazovaní. „Za posledních deset let došlo k posunu v mentalitě, hodnotách i postojích studentů. Předmět filosofie jako takový už na našem gymnáziu vůbec neexistuje. Pouze stručný úvod v rámci ZSV. Rok od roku vyškrtávám další a další témata. Už to k nim nemluví, už je to pasé. Třeba se k tomu jednou doba vrátí,“ konstatovala paní Humhalová. Na mnohých školách se zajímají o filosofii zkrátka jen ti, kteří vědí, že ji budou potřebovat k maturitě. Tato pragmatická motivace ke studiu filosofie pověstné mezi studenty svou složitostí je vlastně paradoxní. Stále totiž „občanka“ jako celek platí za předmět, který si většinou maturanti nevolí ze zájmu, ale z pohodlnosti. A tak tedy často pohodlnost vede na středních školách k seznámení s filosofií.  Existují ale i gymnázia, kde je ZSV ústředním předmětem a maturita ze společenských věd je jistou prestiží. Takových gymnázií ovšem není dnes mnoho.

 

Co studenty zaujme?

 

Klíčovou otázkou tedy je, jak studenty s filosofií seznámit. Většina profesorů vlastně přenáší tuto zodpovědnost přímo na žáky. „Nastíním jim nějakou obtížnou či krajní lidskou situaci a ptám se, jak by oni reagovali. A v té chvíli je vlastně načapu, jak filosofují,“ vypráví pan Novák. Základní metodou je tedy překonat nedůvěru studentů malou lstí, získat si je na svou stranu. Ukázat jim, že se jich předmět týká a může je naučit přemýšlet o jejich každodenních problémech. Studentům nelze na jejich úrovni vysvětlovat argumenty, čím filosofie může být významná. Jediná schůdná cesta spočívá v tom, jim to postupně a trpělivě  ukazovat na příkladech.

Všichni se shodují, že  jsou dnes pro studenty nejpřitažlivější morální otázky. Snad také proto, že je přeci jenom lze využít instrumentálně. „Na rodičovském sdružení mi někteří rodiče vyprávějí příběhy jako: ´Náš syn se se mnou nedávno pohádal a oháněl se svými lidskými právy, když jsem ho nechtěl pustit ven,“ vypráví pobaveně pan Hudson. Dalším odvětvím, které studenty dokáže zaujmout je politická filosofie, poslední dobou také slyší na orientální filosofii. „Nic studenty nepobaví tak jako Campanella s Moorem,“ uvádí pan Aubrecht. Pobavení, provokace či absurdnost problému jsou kritéria, která studenty dnes zajímají. Mnozí učitelé také uvedli, že velmi vděčným tématem pro děti právě gymnaziálního věku je existencialismus. „Především smrtelnost je obrovské téma. V momentě, kdy si získáte u studentů důvěru, se dá o tomto námětu dobře diskutovat. Zajímá to téměř každého,“ domnívá se pan Šmilauer. 

 

 

Interdisciplinarita je nutností

 

Výsledkem debaty o oblastech zajímavých pro studenty byl jednoznačný závěr. Filosofie by se měla vykládat v kontextu jiných disciplín, jinak to prý ani nejde. Kdo filosofii odtrhuje od ostatních věd, sám předmět odsuzuje k nezájmu studentů. Filosofie se nesmí uzavírat sama do sebe, studenti pak nevidí žádný důvod, proč by se jí měli dále zabývat. Učitelé, kteří studovali kromě filosofie ještě jiný předmět, z toho dnes znatelně profitují.

Předmět ZSV tedy ideálně vyžaduje poměrně široký vhled do několika rozdílných disciplín. Tyto schopnosti by budoucí učitel měl získat na Pedagogické fakultě. Často ovšem právě absolventi této fakulty učí ZSV jako doplňkový předmět k jinému předmětu, který je zpravidla zajímá mnohem víc. Dochází pak k tomu, že výuka filozofie je pro některé spíše nutností a ztrácí na kvalitě. Další možností je  vystudovat přímo filosofii a ucházet se o místo učitele příslušných ročníků či výběrových seminářů. Vzniká tak jen částečný úvazek, či externí spolupráce se školou. Mnoho kantorů je z finančních důvodů nuceno odejít, či začít učit celý předmět ZSV, což zahrnuje i disciplíny, které znají jen okrajově. Tento problém řeší třeba i pan Fajfr. „Studoval jsem učitelství náboženství, filosofie a etiky na Husitské teologické fakultě. Je to velký problém, protože ta akreditace je vlastně nesmyslná. Předpokládá se, že budeme vyučovat ZSV. Na sociologii, právo a ekonomii člověk ale připraven není. K sociologii jsem si postupně vztah udělal. Právo a ekonomie zůstávají mou noční můrou.“ Podobné těžkosti zmiňují profesoři předmětu ZSV velmi často.

 

K čemu je to dobré?

 

Každý profesor si dříve či později musí ujasnit, co vlastně má být cílem jeho výuky. Na smysl výuky filosofie na gymnáziu existují v podstatě dva názory. První a většinový tvrdí, že si má student odnést schopnosti plynoucí z historického pohledu na filosofii. Tito profesoři mají pocit, že je důležitý především všeobecný přehled žáků a jejich schopnost popsat základní evropské myšlenkové proudy. Takto postupuje např. i pan Fajfr. „Ono je to jednodušší, plynulé, je stále na co navazovat a je to smysluplnější pro ty, které to příliš nezajímá. Koneckonců mě to takto učili i na vysoké škole.“ Dějiny filosofie jsou skutečně vyučovány na většině vysokých škol  a jsou doporučeny i v stanovách nového Školního vzdělávacího programu pro střední školy. Ovšem stále se najde hrstka profesorů, kteří filosofii vyučují systematicky. „Primární je naučit studenty metody. Historická znalost je velmi povrchní. Je jedno, na čem se studenti filozofické řemeslo učí. Podstatné je naučit je pracovat se složitým textem, myslí si Tereza Schmoranz. Zastánci historického pohledu namítají, že nabytí podobných schopností jako je kritické myšlení či schopnost argumentace by mělo být úkolem celé střední školy, ne pouze filosofie. Dalším argumentem pro dějinnou výuku je celkové nastavení vzdělávacích institucí v Česku. Profesoři se cítí povinováni připravit studenty na to, co je od nich požadováno na většině vysokých škol – totiž historické povědomí o filosofii.

Jelikož se téměř jednohlasně profesoři shodují, že hlavním odvětvím vyučovaným dnes na gymnáziu je etika, dalším možným cílem, který lze sledovat, je formace a výchova mládeže. Nejde však o jakési indoktrinování studentů tím, co je morální a chvályhodné. V etice dnes vidí profesoři jiný smysl; totiž vychovat děti k toleranci, ukázat jim, že jejich soukromé názory nejsou samozřejmé. „Na Arcibiskupském gymnáziu se snažím hlavně o to, aby studenti byli tolerantní, což někteří nejsou. Hlavně se nesmí brát filosofie jako náboženská agitace. To opravdu ze srdce nesnáším. Dokázat můžete cokoliv, ale dokážete vždy jen jednu kostičku v té své teorii. Skutečnost prostě nelze takto uchopit a to se jim snažím ukázat.“ Každý učitel filosofie se tak musí vyrovnávat s tím, že jeho výuka může navodit studentům některé otázky, které je znejišťují ve věku, kdy naopak hledají nějaké pevné opěrné body pro svůj život. "Související pochybování a snad i nejistota jsou asi nezbytnou podmínkou studia filosofie a učitelovy obavy by byly na místě spíše, kdyby se pochybnosti nedostavovaly," komentuje tuto složitou pozici učitele paní Petříčková.

Zajímavé je, jak přistupuje k výuce společenských věd nová reforma vzdělávacích programů na středních školách, kterou vydává Ministerstvo školství. Nechává jednotlivým školám poměrně velkou svobodu v tom, jak Základy společenských věd mají učit a jak rozdělí „kompetence, dovednosti a znalosti“ studentů. To jsou hesla, kterých si tvůrci programu zejména považují. Kompetence mají prý být „prakticky využitelné“ (vyplňte daňové přiznání, vyberte si správný pojistný produkt) či mají být „základem pro výchovu správných občanů." O reformě jsme si povídaly s paní Petříčkovou, která v souladu s ní vytváří konkrétní podobu výuky na Gymnáziu Arabská. „ZSV je jako celek přehlceno. Při požadovaném kvantu se sdělení nevyhne banalizaci (média lžou, svět je globální vesnice, podejme si ruce, bílí, černí i žlutí  – co z těchto hesel vzejde, záleží jen a jen na učiteli).“ K filosofii je navíc nově přidružena religionistika, což znamená, že se rozsah výuky obou disciplín ještě více scvrkává. „Řekla bych – střízlivě formulováno -, že si tvůrci programu s tímto oborem nevěděli moc rady, takže dílem recyklovali, dílem usoudili, že jediné podstatné je mluvit o etických otázkách. Kdyby byl tento program vzat vážně a doslova, pak by se ze vzdělávání na gymnáziích začalo vytrácet vzdělání – a změnilo by se, jak ostatně je i požadováno, na soubor všelijakých ´kompetencí´, mezi nimiž zaručeně kraluje kompetence k podnikavosti,“ dodává paní Petříčková. Hlavní dilema učitele ZSV dnes tedy spočívá v tom, zda rozvíjet určité praktické schopnosti studentů, či spíše požadovat od studentů určité kvantum znalostí.

 

 Co již studenti nestráví

 

Výuka, která má spíše informativní charakter, dnes ovšem poněkud naráží. Zásadní problém nastává, když učitelé zabrousí do teoretičtějších oblastí. Přechod z vysoké školy na gymnázium, jak mnozí uvádějí, často přivede samotného učitele do situace, kdy ztrácí pojem o tom, jaký mají vlastně některé filosofické systémy význam. Úskalím pro některé profesory je vedení debaty se studenty. „Diskuse probíhá většinou tak, že třída na mě křičí, že se Zenón zbláznil,“ prozradil nám pan Aubrecht. O nepochopení ze strany studentů se rozhovořil i pan Fajfr. „Studenty štve, že za některými teoriemi nevidí nic praktického či konkrétního. Můj velký deficit je v hledání příkladů, na kterých bych teorii mohl vysvětlit. Mám pocit, že každým příkladem tu kterou myšlenku znehodnocuji. Oni ale příklady potřebují.“ V zápětí pan Fajfr dodává: „Nejtěžší bylo vysvětlit, jak mohl Leibniz myslet svůj koncept monád. Studenti po mně chtěli vědět, jak si je mají představit, a já jsem zjistil, že si je vlastně ani sám představit nedokážu.“

Pan Hudson zase naráží na problémy srozumitelnosti jazyka některých autorů. „Nemám příliš rád evropskou kontinentální filozofii počínající novověkem. Zdá se mi, že píšou tak nesrozumitelně naschvál. Chtějí, aby si lidé mysleli: ´to je tak těžké pochopit, to musí být asi něco!´.“ Pan Hudson dále vypráví, že nesmírně často se studenti opírají do Platóna: „Když učím o Platónových idejích, studenti se tomu hrozně smějí. Já jim na to říkám: ´Počkejte, musíte si uvědomit, že Platón neměl k dispozici vědecké poznatky dneška a identitu věcí si nedokázal vysvětlit geneticky jako my´.“ Také pan Ratajík při výkladu Platóna naráží: „Hrozně je rozčílila Platónova představa totalitní společnosti vedené filosofy.“ Na Platónovu obhajobu nezbývá než dodat, že je nejspíš vrchním otloukánkem hlavně proto, že složitým autorům, kteří by studenty teprve pobouřili, se většina učitelů programově vyhýbá.

 

Učebnice filosofie?

 

Závažným problémem středoškolských profesorů je nedostatek kvalitních metodických materiálů v českém jazyce. Rozdíl proti ostatním zemím zřetelně vyšel najevo tehdy, když jsme navštívili pana Hudsona, který působí na English College. Filosofii vyučuje systematicky a témata čerpá z metodických příruček, které každoročně vydává International Baccalaureate Organization. Používá i jiné doplňkové anglicky psané materiály, o které prý také není nouze. Témata vybírá z osmi okruhů, které se každý rok obnovují a doplňují. Konečná podoba výuky vzniká na základě hlasování studentů na první hodině. S metodikou prý nemá žádné větší problémy.

Takto metodicky propracované materiály jsou úkazem, který na našich školách velmi chybí. Snad jediná kniha, kterou používá velká většina dotazovaných je kniha O myšlení (Liessmann, Ženatý). Ostatní tituly se velmi různí (pro inspiraci k nahlédnutí pod tímto článkem). Metodice přesto přikládají učitelé svorně velkou důležitost. „Filosofie by se neměla učit více, ale jinak. Někdy to podání je tak suché a úmorné, že studenti nepochopí, že se tam odehrává něco strhujícího a zajímavého,“ vysvětluje Jan Kolář.

Dnes je situace taková, že si každý profesor vytváří svůj program sám. Tato volnost se však líbí pouze hrstce respondentů. Úkol průkopníka metodikou filozofie mnohým přijde dosti frustrující, zdlouhavý a namáhavý. Povolání učitele filosofie tedy nutně vyžaduje velké nadšení. Mnoho jedinců ho po pár letech ztratí a otráveně odchází.


Strašák primární literatury

 

Vzhledem k omezenému času určenému pro výuku filosofie se dnes z mnoha škol vytrácí četba primárních textů. Někteří profesoři mají navíc pocit, že četba samotných textů je pro studenty příliš náročná. Tito učitelé čerpají spíše ze sekundární literatury a to tak, že ji jednoduše převypráví.  Jiní si však výuku bez primárních textů nedokážou ani  představit. „Z primárních textů se dělá takové posvátno, ale nakonec není tak těžké je se studenty číst. Obvykle to končí tak, že lidé čtou sekundární a terciární literaturu a je z jedné knihy strašný chaos,“ tvrdí pan Šmilauer. S tím ovšem mnoho profesorů nesouhlasí a snaží se ušetřit studenty zbytečných složitostí a látku jim radši přežvýkají sami.

Další dilema profesorů spočívá v tom, do jaké hloubky mají ve výuce zajít. „Zjednodušovat se musí. Smyslem střední školy přece není vychovat filosofa. Je nutné vykládat filosofii pomocí příběhů. Je to jedna z cest, jak filosofii zpopularizovat,“ myslí si pan Aubrecht.  Tereza Schmoranz však oponuje a tvrdí, že banalizace látky může být příčinou nezájmu studentů: „Studenty naopak baví ta náročnost problému.“ I pan Kolář má pocit, že si ke svým studentům může leccos dovolit: „Z důkazu boží existence od Spinozy byli překvapivě úplně nadšení, to by mě nikdy nenapadlo. Vzhledem k tomu, že zvládli Spinozu, nenapadá mě, co by je ještě mohlo pohoršit.“  Závěrem je asi fakt, že mezní bod, kam může profesor zajít, je velmi závislý na úrovni a zaměření školy. „Je fakt, že studenti jsou tu desetkrát přebraní“, přiznává pan Kolář z Gymnázia Jana Keplera.

 

Co se záškodníky?

 

Další nesnází, s kterou se dnes potýkají téměř všichni, je poměrně velká základna zatvrzelých odpůrců z řad studentů. Tento problém by se nejspíš vyřešil tím, že by se předmět filosofie stal volitelným. Dnes je na větší části škol filosofie vyučována v posledním ročníku, který je jednak zkrácený kvůli maturitám a zároveň ne příliš příznivý pro úvod do nového předmětu, protože studenti jsou již velmi vystresovaní z nadcházející zkoušky. Výběrový seminář by mohl být zařazen do třetího ročníku. Volitelnost by ale znamenala, že by se s filosofií někteří studenti neseznámili vůbec, což nebyl ochoten připustit snad žádný z našich respondentů.  Pan Šmilauer si myslí,  že by tento projekt velmi brzy zkrachoval. „Filozofie nemůže být volitelný předmět, protože lidi nevědí, co obnáší, a tak by si ji nejspíš nikdo nevybral.“ Naopak postavení filosofie nemá směřovat k elitnosti, jak konstatuje paní Jirsová. Poznamenává, že je třeba „ukázat na konkrétních příkladech, že filozofie nemusí být jen záležitostí hrstky učenců, kterým většina lidí nerozumí, ale že nám může odpovědět na otázky každodenního života.“ Nabízí se ale otázka, zda je vůbec dobré studenty k tomuto předmětu nutit. Otrlejší učitelé si však stále stojí za svým - filosofie má zůstat povinným předmětem. Koneckonců i ostatní předměty mají své skalní odpůrce, není to jen problém filosofie.

 

Gymnázium nastavuje zrcadlo vysokoškolské výuce

 

Naše návštěva snad přinesla jistý obrázek o tom, jak je třeba učit dnes filosofii na středních školách, aby si udržela svou již značně ohroženou životnost. Ukázalo se, že život gymnaziálních profesorů je vlastně vizitkou vysokoškolského vzdělání. Na středoškolské půdě je totiž to, co jsme získali na vysoké škole, dosti zevrubně podrobeno zkoušce. Tyto druhé státnice jsou velmi odlišné od těch prvních. Daleko více než detailní znalost jednotlivých koncepcí, je najednou požadováno umění vyhodnotit jejich význam. Tento požadavek je jistě vznesen po právu, ovšem na podobné dotazy není absolvent vysoké školy příliš zvyklý. Další předností středoškolského učitele by měly být znalosti z ostatních oborů, protože filosofie, která vzpurně působí jen na vlastním poli navzdory současným vědeckým poznatkům, působí dnes trochu směšně. V neposlední řadě je také nutné více na vysoké škole diskutovat o smyslu oboru filosofie pro dnešního člověka, protože jak je vidět, v tomto bodě dochází s vykročením absolventů filosofie do světa k mnohým zmatením.

 

 

 

Materiály zmiňované středoškolskými profesory

 

Blecha, I. Filozofická čítanka

Fürst, M. Filozofie

Gaarder, J. Sofiin svět 

Hermann, S. Think

Kohák, E. Člověk, dobro a zlo.

Kohák, E. Zelená svatozář. Kapitoly z ekologické etiky

Liesmann, K. Zenaty, G. O myšlení.

Pešková, J., Schücková, L. Já, člověk

Popkin, R.H., Stroll, Avrum: Filozofie pro každého

Raeper, W., Smithová L. Úvod do světa idejí

Simon-Schaefer, R. Trocha filozofie pro Bereniku

Singer, Peter. Practical Ethics

Sokol, Jan. Malá filosofie člověka

Störig, H. J. Malé dějiny filozofie.

Tretera, Ivo. Nástin dějin evropského myšlení

Weischedel, Wilhelm. Zadní schodiště filosofie.

Yalom, Irvin D. Existenciální psychoterapie

 

 

 

Daniela Rosolová

Žádné komentáře