Nomádva

Tématické příspěvky

Dvě ukázky z knihy Stanislava Komárka:"Spasení těla: moc, nemoc a psychosomatika"

Společenské uplatnění duševně nestandardních

Mnohem širší okruh společenského uplatnění, nežli jedinci tělesně odchylní mají jedinci nestandardní duševně – dalo by se dokonce říci, že se jedná o jakousí sázku, při níž lze mnoho získat i mnoho ztratit, víc, nežli při „standardních“ osudech – téma vztahu geniality a šílenství je ostatně staré. Řecké slovo mania znamená nejen šílenství, ale i svaté či věštěbené třeštění. V antice byla např. Epilepsie nazývána morbus sacer, svatá nemoc, a takto na ni bylo i nahlíženo...

Mircea Eliade plasticky lící těžké mládí růžných šamanů, kteří se z podivínského a osamělého dítěte, sužovaného rozmanitými psychosomatickými obtížemi a šikanou kamarádů, pokud přežijí stanou během krátké spontánní „autoanalýzy“ prominentními a obávanými členy společnosti – zároveň s tím, jak začnou čarovat, se jim velmi „uleví“. Zdá se, že řada schizofreniků dneška by obsadila ve společnosti funkčním a nepatologickým způsobem šamanská místa, pokud by nějaká byla k dispozici – na každý pád je schizofrenie „svatou nemocí“ dneška. Archaično, zahnané „logickou“ industriální civilizací dále do tmy, se projevuje cca od 90. let 19. století neobyčejným nárůstem schizoidních rysů v umění a v osobnostní struktuře těch, kdo umělecké kruhy, takto poslední „legitimní“ refugium, tvoří. Už v surrealismu je tato nota zcela dominantní a není bez zajímavosti si prohlédnout třeba ilustrace „kreseb šílenců“ z různých německých psychiatrických „handbuchů“ přelomu století (u nás třeba ještě u Vladimíra Vondráčka) – to, na čem mělo být demnostrováno bláznovství a rozklad osobnosti, by dnes bylo ozdobou mnohé galerie a působilo by to v ní umírněně a staromódně. Na tyto skutečnosti upozorňoval už Jung, byť jeho zájem je vstřícnější než např. Zájem Maxe Nordaua. Povaha těch, kdo končí v psychiatrické internaci, se může změnit během krátké doby i za časů pohnutých jen mírně – na rozdíl od počátků století či i komunistické éry dnes „blázny“ s manicko-činnnorodými příznaky téměř nepotkáme, spíše ty sklíčené a depresivní – ty činorodí našli dostatčné uplatnění v politice či hospodářském životě, byť by nevydrželi osm hodin spořádaně soustružit či úřadovat jako za c. a k. časů či v dobách srovnatelných. O společenské poptávce po vyšinutých formách chování v rozličných kulturách jedná už klasická kniha Ruth Benedictové. Je dobře nezapomínat, že blízký rádce středověkých vladařů, jediný oprávněný sdělit jim pravdu, se nazýval „dvorní blázen“ a do jeho kompetence patřila nejen vysoká politika, ale i výstřední počiny a oděv („šílenost“ patřila k oblíbeným vlastnostem bojovně-úderných skupin všech dob, od raně křesťanských mnichů v Alexandrii a germánských berserkrů až po oddíly SA či čínské Rudé gardy). Extrémní politická nebo náboženská uskupení lze chápat i jako syndikáty psychopatů s „licencí“ na „obšťastňování“ a terorizování majoritní společnosti. Podobně jako v rámci rodiny či u sociálního hmyzu existuje i v širší společnosti na psychické rovině výrazná dělba rolí, při níž osoby nějak „vyšinuté“ z průměru či dobového obrazu „normoobčana“ často přicházejí „k lizu“ a stávají se normoobčanovým doplňkem, na kterém jaksi zástupně vykvétají ty vlastnosti, které si uctívač či služebník nesmí či pro nějakou vnitřní překážku nemůže či nechce dovolit (střih „persony“ společenské škrabošky, pro „normoobčana“ je ostatně už od neolitu vychýlen od plnosti lidské přirozenosti a tato tendence se směrem k přítomné době stupňuje, byť v některých aspektech byla asi nejrestriktivnější ve viktoriánské éře – výbuch dvou světových válek v mnohém poukázal na to, že je v něčem třeba přibrzdit). S trochou ironie lze říct, že rokokový šlechic „zástupně“ za své nevolníky jezdil na parforzní hony a chodil do divadel a na hostiny – i hvězdy popkultury pro teenagery „šílejí“ jaksi zástupně za ně. Adorátor či služebník a výstřední figura na špici tvoří jeden celek, při odděleném pozorování je každý z nich nepochopitelný. Je jen otázkou konvence, zda rozmanité fýrery, pokroky a umělce chápeme jako zvláštní společenské specialisty (jako je třeba také profesor sanskrtu), nebo za něco „patologického“, jak bývá často činěno (tím se vlastně stávají až tehdy, když neuspějí a kýžené postavení v centru nezískají). Prominentní osoby – z lat. prominens, vyčnívající, představují takto cosi jako květy na rostlině, zhmotnění kolektivních nevědomých tužeb, a právě podle nich se povaha doby nejlépe pozná, byť by vždy nebudily naše nadšení – botanik chtivý poznání trpělivě prohlíží i květ blínu.

Sociální interakce a patogeneze, svépomocné skupiny

Zejména rodiče a děti a partneři mezi sebou jsou propojeni neobyčejně silnými vazbavmi a jakousi psychickou propustností, což je tématika v novověkém slovníku těžko vyjádřitelná a formulovatelná. Nejsou výjimkou ani případy, kdy u jednoho z členů takovéhoto „parabiotického“ společenství propukne nějaká psychóza s bludy, které sdílí i jeho zdravý, ale silně závislý a napojený člen – francouzská psychiatrie má pro tento fenomén pěkné označení folie a deux – šílení ve dvou. Tento typ vazeb nemusí nutně vznikat jen uvnitř rodiny, byť je tam nejčastější – může vznikat i v rámci pracovišť mezi „mistry“ a jejich oblíbenými žáky, blízkými přáteli atd. Kromě dalekosáhlého sdílení společného světa, představ a pocitů (do určité míry se sdílejí i podoby), tu velmi často vzniká i nesvár, projevující se nápadnou polarizací typu: intelektualismus – životní praktičnost, bigoterie – militantní atheismus, naivita – cynismus atd. Rodina je jakýmsi samostatným organismem s jednotlivými „orgány“ či „ekologickými nikami“, které musí někdo obsadit (podobně jsou i role v psychoterapeutické skupině – vůdčí jedinec, oponent terapeuta, intelektuální pozorovatel, otloukánek atd. - poměrně pevně dané a jednotliví pacienti do nich relativně rychle „vklouzávají“). Kdo má oči k vidění, registruje kolem sebe, jak často bývá někdo odtlačován třeba do role černé ovce rodiny či trpěného budižkničemu. Je vždy zajímavé sledovat časté korelace početí, narození, svatby či stěhování někoho z členů tohoto „nadindividuálního organismu a zhoršení stavu či úmrtí jiného z nich. Zdá se, že celá řada „dětských“ nemocí představuje v podstatě kompenzační efekty různých disbalancí ve vztazích rodičů, minimálně na ně v praxi velmi harmonizujícím způsobem účinkuje a dnes, po odpadnutí všech ekonomických efektů např. z dětské práce, je tento účinek paradoxně „nejhmatatelnějším“ přínosem pro blaho mnoha rodin. Značná část léčebného efektu (a možná i celý) lázeňských kůr a dětských ozdravoven spočívá zřejmě ve vyvázání z rodinných vazeb, takže jedinec se za pár týdnů vůčihledně „vzpamatuje“. I role marginálních existencí či duševně chorých jsou v tomto systému rozvrženy – jako by psychiatricky internovaný strýc „bláznil zástupně“ i za své blízké či kriminálník za ně kradl […] Téměr se zdá, podobně jako třeba v případě bizarního dělení funkcí v rámci mraveniště, že v některých rodinách jako by existovaly podobné „funkce“, třeba mít nádor […] Z toho důvodu má zcela nezastupitelný význam pro pochopení povahy chorob práce s celou rodinou (čínští lékaři vždy léčili nejen pacienta, ale i jeho širké příbuzenstvo, jak pozoroval třeba během svého pobytu na Jávě Biebl), jak to právě v koncepci časové osy v rodinné terapii zdůraznili Trapková a Chvála, kteří docházejí k závěru, že některé podivnosti, např. Transsexualita, jsou plody až několika generací deformovaného vývoje a je také s podviem, kolik kultur dělalo „operace do minulosti“: naše jmenování „in memoriam“, mormonské znovukřtění předků, staročínské povyšování předků na stejný úřední rang, jakého dosáhl potomek atd […]

Mezi četnými typy „příčných“ společenských sturktur upoutávají pozornost dva typy, které se v některých případech zčásti překrývají – jsou to sturktury ekleziomorfní a svépomocné skupiny. Vzhledem k tomu, že autor o ekleziomorfních (od ře. Ekklésia – sbor církev a morfé – tvar) sturkturách, hierarchicky uspořáadných „byrokraciích pravdy“, pravujících a šířících nějaké paradigma psal už několikrát, je lépe zájemce odkázat na obšírnější líčení v autorově knize Příroda a kultura, str. 66-76. Zde budiž jenom poznamenáno, že v rámci medicínsko-průmyslového komplexu, zejména pak ve školském prostředí, se vždy najde několik jedinců, kteří namísto prakticko-medicínské činnosti vidí smysl svého života v obraně spásných pravd novověké přirodovědy, často velice dogmaticky a útočně pojímané a nasazujících nevybíravě všechny mocenské páky. Je vždy podezřelé, když je nutno ustanovit výbor na obranu Jediné Pravé Pravdy – pravda, na rozdíl od omylu či vědomé lži (ti, kdo nesdílejí náš názor, musejí být buď hlupáci nebo rafinovaní zvolníci) přece jaksi víc váží, je podstatnější, stojí více sama sebou a nemusí být intenzivně podpírána a resuscitována […] Svépomocné skupiny (něm. Selbsthilfegrupe) dostaly svůj název podle způsobu terapie, který se prosazoval a osvědčil během 60. a 70. let 20 století (první z nich Alcoholics Anonymous, vznila v USA už 1935). Poměrně záhy se přišlo na to, že pro terapii alkoholiků i jiných problémových skupin (drogově závislí a jejich rodiče, oběti násilí, se svým osudemnesmíření homosexuálové atd.) je mnohem blahodárnější, pokud se scházejí mezi sebou a v rámci sebepoznání se se sobě podobnými o svých osudech a problémech baví (kdy ty jsi začal pít..? Taky tě tvůj muž bije...? Jak se váš syn dal na drogy? Taky se ti smějou, že seš teplej...? atd.), než aby byli poučování autoritativním mužem v bílém plášti, že se řekněme pít nemá (to vědí alkoholici pochopitelně taky, podobně jako zloději vědí, že se má nekrást, problém je, jak to zařídit). Nejdená se ovšem ve své podstatě o věco novou ani o specialitu evropského kulturního okruhu, pro lepší pochopení je radno celou věc vysvětlovat na indické „kastě“ hidžrů, společenství eunuců hermafroditů a feminimních homosexuálů, tj. jedinců, kteří nejsou schopni založi rodinu, jak hinduistická tradice žádá, a pod tlakem odkolností odcházejí, či jsou rodiči dáni, od zvláštních společenství, vedených staršinou – guruem, který mladší členy zaučuje do vedení společné domácnosti a nového způsobu obživy – v ženských šatech zpívat na svatbách, což údajně přináší novomanželům štěstí, či žebrat ve vlacích a eventuelně hrozit prokletím, což si zase žádný nepřeje a raději zaplatí. Od své rodiny se na prosto odlučují a více se k ní nehlásí.

Není tak úplně jen rétorikou a humorem, vylíčíme-li situaci středoevropského typu – řekněme v Hrochově Týnci se objeví podivný chlapeček, kerý s ostatními nehraje míčové a kompjůtrové hry, ale hledá v zemi staré střepy, knoflíky a podobné „nálezy“ a snaží se z nich vyčíst, jaké asi minulosti byly památkou. Časem se doví, že existuje cosi jako archeologie, institucializovaná a společensky nejen trpěná, ale i uznávaná forma téhož, za co on sám sklízí povětšinou jen úsměšky. Jenoho dne se vypraví do hlavního města a s chvěním zaklepe na dveře jednoho z koryfejů oboru. Nejen, že není vyhozen, ale je pochválen, jeho nálezy jsou se zájmem prohlédnuty a on je vyzván ke studiu archeologie. To se také stane a on se stane členem svépomocné skupiny, která mu v napojení na stát později skýtá i skromnou možnost obživy. Hrochův Týnec a jeho svět je zapomenut, byť asi ne tak radikálně jako u asijských analogit. Vysoké školy mimopraktických zaměření lze v zásadě takto chápat – vysokoškolský kantor je cosi jako přerostlý, starý a zkušený student – tento princip vedení je ve svépomocných skupinách univerzální a typický. Není asi náhodou, že značná část Jungových i Freudových žáků byli zaléčení pacienti, svět duševně nestandardních je také rajónem samým pro sebe, odděleným nezřídka vysokou zdí jako dávná ghetta. I ve světě drogově závislých fungují jako poradci, streetworkeři i terapeuti nezřídka ti, co jeho úskalí sami prodělali (z konvertovaných pytláků pocházeli, jak známo, nejlepší hajní). V kriminálním světě, jako už ostatně někdy i v psychiatrickém, narážíme také na fenomén nedobrovolného zařazení do svépomocné skupiny – je rorzšířenější, než by se na první pohled zdálo (je ovšem také pravda, že třeba dozorce ve vězení se svým osudem příliš neliší od svých svěřenců – je s nimi celý den zavřený, jen po pracovní době může jít za rodinou, má-li jakou – v řadě svépomocných skupin je spád moci patrný zejména z toho, „kdo má klíče“).


Stanislav Komárek

profesor na katedře filosofie a dějin věd PřF UK v Praze

Žádné komentáře