Nomádva

Tématické příspěvky

Dvojí smysl Aristotelovy Poetiky: Petr Jíra

Je obecně sdíleným názorem, že Aristotelova Poetika [1] kolísá mezi teorií poezie a normativními pravidly psaní poezie. [2] Poněkud stranou zájmu stojí závěrečné kapitoly Poetiky, v nichž Aristotelés brání specifičnost poezie proti výtkám ze strany vědců, filosofů a sofistů. Opomíjení této obrany poezie by mohlo vést k tomu, že neporozumíme smyslu normativních pravidel v Poetice. Cílem této krátké úvahy je upozornit na úzký vztah normativity a obrany autonomie umění v Aristotelově Poetice.

     Aristotelés brání poezii proti výtkám, kterým již dlouho čelí ze strany řeckých osvícenců. Řekové často chápali Homéra za studnici všeho vědění, za definitivní učebnici všech znalostí. [3] Právě tento postoj provokuje mnoho řeckých intelektuálů k útokům na Homéra, neboť Homér obsahuje velmi zastaralé poznatky, a dokonce neusiluje o racionální zdůvodnění jednotlivých poznatků ani základů věd. Dnes se to zdá nepochopitelné, ale řecký racionalismus musel svoji existenci obhájit v zápase s poezií. Důvěra v poezii musela být zlomena, a můžeme říci, že se to dělo někdy poněkud sofistickými prostředky. Ostrost boje můžeme vidět například u Platóna. Nemůžeme se zabývat všemi Platónovými výhradami vůči poezii, za všechny jmenujme jen jeden příklad. Platón si klade otázku: jsou básníci skutečnými znalci všech věd, nebo jsou spíše znalci v jediném oboru, v oboru přesvědčivého předstírání znalostí (Resp. 598d-599e)? Platón tvrdí, že básníci skutečné vědomosti jen předstírají. Opravdu, kdo by mohl znát všechny vědy, když do jedné se proniká celý život? Každý vědní obor musí mít svůj způsob založení a zdůvodňování. Dnes je samozřejmé, že například kvantová fyzika se nevyjadřuje v žánru epické poezie, tj. že pro ni platí specifická pravidla vlastní žánru kvantové fyziky, nikoli epické poezie, ale v Platónově době to ještě tak samozřejmé nebylo: lidé často všechny poznatky hledali u Homéra.  Z tohoto hlediska se zdá Platónův útok na poezii správný. Rubem Platónova útoku však je, že básník musí postupovat v souladu s nejnovějšími poznatky všech vědních oborů. Pokud se básník dopouští věcné chyby, Platón na něj ihned vyrukuje s tvrzením, že předstírá skutečnou znalost. Žánr „vědecké pojednání“ je tak nadřazen žánru „poezie“. Tušíme, že pokud se vědec stane cenzorem básníka, pro samotnou poezii zbude velmi malý prostor.

     U Platóna tak můžeme vidět zvláštní versi normativní teorie umění, v níž hodnotu výkonu básníka určuje instance poezii vnější, tj. filosofie nebo věda. Jakákoli vzpoura básníka je v této normativní teorii nemožná: „pravda“ je na straně vědců a filosofů. Na normativní teorie tohoto druhu zaútočí Aristotelés velmi důležitým pravidlem: v básnictví se neposuzuje správnost nějakým vědním oborem, ale způsobem, který je vlastní básnictví (Poet. 1460b13-15). Dopustí-li se básník věcné chyby, například nechá-li koně vykročit současně oběma pravýma nohama, nedopustí se z hlediska básnického oboru podstatné chyby (Poet. 1460b18-23).

     Poezie má svá vlastní pravidla. A některá jsou překvapivá. Aristotelés například tvrdí, že v poezii se smí lhát, jen je třeba to dělat náležitým způsobem. Homér podle Aristotela vynikl ve lži a i ostatní básníky naučil „lhát tak, jak je třeba“ (pseudé legein hós dei. Poet. 1460a18-19). To zní jako zvláštní poklona, Aristotelés ale opravdu tato slova mínil jako velmi výrazné ocenění Homérových schopností. Nuže, jak je třeba lhát? Pomocí úsudku, který se nazývá paralogismos. Pokud o něčem platí: „jestliže je prvé (antecedent), pak nutně je i druhé (konsekvent)“, lidé se mylně domnívají, že je-li druhé, nutně je také i prvé. Například platí: jestliže prší, země je mokrá. Naopak však neplatí: jestliže je země mokrá, prší. Jestliže je země mokrá, lidé se domnívají, že pršelo. Ta představa se přímo vnucuje, ačkoli tu před chvíli mohlo projet kropící auto. Básníci tedy mají uvádět věci, kterým lidé uvěří, nikoli věci, které jsou pravdivé! Králem lži není nikdo menší než Homérův Odysseus, který dokázal v přestrojení za žebráka přesvědčit svoji ženu popisem Odysseových šatů (konsekvent) o tom, že se osobně setkal s Odysseem (antecedent)(Poet. 1460a20-26).

     Paralogismos je prostředek, který básníci mají užívat. Je zřejmé, že podobné doporučení by rozhodně Aristotelés nedal vědcům! Jeho výklad je tak školou specifičnosti poezie, která je užitečná například pro vědce zahleděné do pravidel vlastních oborů.

     Ale jak je možné, že básníci mohou lhát? Cílem poezie není poskytnout nové vědecké poznatky. Cílem poezie není podat věcný popis světa. Naopak, poezie se smí od věcnosti odpoutat a zobrazovat například i to, co je nemožné. Básník musí sledovat cíl (telos), který je vlastní poezii. Pokud je báseň nesprávná z hlediska nějakého vědeckého oboru, nebo zobrazuje něco nemožného či neskutečného, je to v pořádku, pokud je básník schopný a uspěl ve sledování cíle básnického umění (Poet. 1460b18-28).

     Jaký je však cíl básnického umění? Obecně řečeno zapůsobit na posluchače či diváka, konkrétněji například vzbudit „tragické emoce“: soucit a strach. [4] Pokud básník uspěje a zapůsobí, jdou normativní pravidla stranou. Pokud jde o normativní pravidla vzatá z vědy, můžeme je vyloučit všechna. Aristotelés však v Poetice stanovil vlastní normativní pravidla pro posuzování poezie. Některých z nich se Aristotelés vzdát nemůže. Aristotelés například braní nemravné výroky či skutky vyskytnuvší se v básnickém díle. Obhajoba nemravnosti jednotlivých skutků či výroků je však založena na nutnosti celkového vítězství dobra (Poet. 1461b5-9). Básník proto nesmí například zobrazit to, jak špatný člověk ke štěstí přišel (Poet. 1452b36-453a). Tato pravidla však nejsou založena na nějaké apriorní představě o vítězství dobra, Aristotelés míní spíše to, že takové hry by prostě u publika propadly.

     Z podobného důvodu se Aristotelés přiklání spíše k idealizaci v umění: lidé mají být v umění o něco mravnější i krásnější, než ve skutečnosti jsou (srov. např. Poet. 1461b12-13). To je založeno v tom, že lidé se s takovými postavami spíše ztotožní (srov. Poet. kap. 13). Normy tohoto druhu je možné považovat za pokus o jakýsi komunikační most mezi básníkem a divákem.

     Normy Aristotelovy Poetiky nazvěme „měkké“: na rozdíl od norem např. Platónovy teorie poezie neplatí absolutně. V Aristotelově teorii poezie není básník odkázán na názor filosofa nebo vědce. Básník je do jisté míry svým pánem a jednotlivé normy, jak je Aristotelés vytkl v Poetice, pro něj nejsou za všech okolností bezpodmínečně závazné.

     Jednotlivá pravidla je často vhodné porušit, [5] to však pro Aristotela neznamená, že by se měl vzdát normativnosti ve své teorii poezie. Proč se Aristotelés nemíní vzdát normativnosti v teorii poezie? Snad můžeme říct, že poezie má vlastní telos, ale její telos je součástí celkové teleologie. Básníku není vše dovoleno. Není například možné uvažovat o poezii bez ohledu na občanský život. Ale do jisté míry je poezie samostatným světem, řečeno moderně, autonomní řečovou hrou. Poezii není možné posuzovat nevhodnými měřítky, například měřítkem vědecké správnosti, v tom případě by přestala být poezií. Aristotelova Poetika je současně normativní teorií poezie i obranou autonomie poezie. Aristotelés usiluje o jakousi rovnováhu obou nezbytných pólů.

     Zdá se mi, že smysl propojení obou pólů Poetiky nejlépe objasní Aristotelovy poznámky o metafoře. „Metafora je přenesení jména na něco jiného“(Poet. 1457b7-8). Místo jména, které adekvátně označuje věc, použije básník jméno jiné, které je z hlediska běžné či vědecké řeči buď přímo nesprávné, nebo alespoň poněkud méně srozumitelné. Například: místo „stáří“ řekne básník „večer života“ (Poet. 1457b23-25). Ve vědeckém pojednání by se podobný způsob vyjadřování neuplatnil. Ideálem vědy je co nejjednoznačnější označení věcí jmény. To by však v posledku mohlo vést k ochuzení pohledu na svět. Aristotelés totiž naznačuje, že mezi jazykem a pozorováním světa je vztah. Metafora obohacuje náš pohled na svět, neboť nám ukazuje nové podobnosti mezi věcmi. Tvorba metafor není nic jiného než nalézání podobností mezi věcmi (to gar eu metaferein to to homoion theórein estin. Poet.1459a4-8). Zatímco pro racionalistickou kritiku poezie platí, že básník se odpoutává od jednoznačného označování věcí a tím se dopouští věcných chyb, Aristotelés básníka obhajuje poukazem na to, že se sice od věcného způsobu vyjadřování odpoutává, avšak proto, aby obohatil náš pohled na souvislosti mezi věcmi.

     Pokud je tato interpretace správná, říká nám Aristotelés v Poetice dvojí. Za prvé to, že poezie tvoří jakýsi nový svět, pro který platí pravidla, která nelze převzít z žádného jiného oboru ani z běžné řeči. Za druhé, básník se smí do světa poezie vypravit jen proto, aby obohatil naše pozorování světa. Nejprve se básník skutečně odpoutá ode všeho, co je v životě běžné, aby se však k životu vrátil tím, že obohacuje pole jeho možné zkušenosti. Normy v teorii umění slouží k tomu, aby kladly básníkům otázku, zda skutečně obohacují naši zkušenost světa. Obrana autonomie poezie učí překonávat pravidla běžného či vědeckého pohledu na svět.


[1] Aristotelés, Poetika, Řecko-české vydání, překlad, komentář a úvod M. Mráz, Praha 2008.

[2] Srov. například: Stehlíková E.: Antické divadlo, s. 68, Praha 2005.

[3] Srov. Xenofón: Vzpomínky na Sókrata, s. 199-200, Praha 1972.

[4] Tato odpověď na otázku po telos poezie je samozřejmě zjednodušující, otázkou se zde však není možné zabývat in extenso. K problematice katharsis jako telos poezie srov. Leon Golden, Catharsis, in: Transactions and Proceedings of the American Philological Association, Vol  93, pp. 51-60, 1962.  

[5] Jeden příklad za všechny: Aristotelés (Poet.1454a25n) odsuzuje nedůslednost v povaze Euripidovy Ifigenie v Aulidě. Proti tomu lze právem namítnout, že změna povahy Ifigenie je součástí nesmírně působivého Euripidova plánu. K tomu srov. předmluvu Evy Stehlíkové k Ifigenii v Aulidě, v: Euripidés: Ifigenie v Aulidě, s. 11-13, Větrné mlýny, Brno 2009. Nepovedených pravidel najdeme v Poetice více. Aristotelés nebyl básník. Je možné, že některé úmysly básníků zkrátka nepochopil. 

Žádné komentáře