Nomádva

Tématické příspěvky

Mrcasení okolo pravdy: Samuel Zajíček

Když začínáme myslet, nemáme pravdu o věci. Pak začínáme kroužit a tímto kroužením, hermeneutickým, řekl by někdo, se  této pravdě blížíme a snažíme se jí snad i někdy dotknout a vyslovit ji. Ale jak to uděláme? Vždyť přece nemáme-li pravdu, nemůžeme ji získat jinak než skrze ni samu. Když si představíme nějaké „blíže“ a „dále“ v onom kroužení, stejně vždy budeme daleko – neboť nebudeme přímo ve středu. Leda bychom se dostali o polovinu blíže středu. A pak ještě o polovinu z té poloviny. A pak…

Ale snad lze namítnout, že to nevadí, protože ono „blíže“ a „dále“ je zároveň mírou pravdy. Tedy se už jen polovičně mýlíme, a pak už jen čtvrtinově, a po chvíli už nikdo ani nepozná, že se mýlíme vůbec nějak. Jen blázen a naivka by chtěl pohlédnout přímo do Slunce.

Ostatně, jak by to bylo vůbec možné? Kdo a jak by nás vyvlekl skrz drsný a strmý vchod a nepustil by, dokud by nás nevytáhl na sluneční světlo? A jak by nás tam mohl dovléci, když by nás musel dovláčet nejdříve do poloviny a pak do poloviny z té poloviny,…

Ale snad to právě ti (ty), kteří (které) dovedou chytře přemluvit, aby byla zavřená brána uvolněna, dokážou. Aby se, ač se její břevna střídavě otáčejí, rozletěla (a ne nejdřív otevřela do poloviny a pak ještě do poloviny…) a v zcela uvolněném otvoru odhalila okrouhlou pravdu. V každém případě v našich silách to není.

Ale když už, bůhvíjak, k tomu dojde, ukazuje se, že onen střed – ač to milovníci mínění neradi slyší – konstituuje své okraje, nikoli naopak. Začínáme z okrajů hypotézou středu (jako matematický bod není místem, neboť místo je svými okraji a bod okraje nemá, ale lze jej postulovat jako blížení se řadou specifičtějších a specifičtějších místních určení), ale přemluví-li někdo Díké, získáváme střed a hypotetickými se stávají okraje.

Nicméně apeiratická škála, aby se, nemajíc rozteč danou svými krajnostmi, nesmrskla na škálu aporématickou, uzoučkou světlinku v zavřené bráně, potřebuje svou vlastní, nikoli ontologicky odvozenou sílu, aby se otevřela. Teprve pak to, co je nadjsoucí, může ustavovat více či méně jsoucí.

Takto dítě je pojmovým zdrojem muže a ženy, nikoli naopak. Nikoli mrcasením obřího zářivého fallu kolem Země vzniká pozemský život, naopak tento je původnější a jeho důsledkem je to dvojí, co jej ze stran omezuje.

A snad ani smysl této hříčky není složen z toho, co ji vymezuje, tedy z narážek a citátů, ale ta samá pravda, emanující ze středu, způsobuje, že mám co citovat a na co narážet.
Žádné komentáře