Nomádva

Tématické příspěvky

Ruka a slovo: J. Fulka

několik nahodilých poznámek ke třísetletému výročí narození abbého de l’Epée

Abbé de l’Epée, od jehož narození uplyne v listopadu roku 2012 rovných tři sta let, zakládá první veřejnou školu pro výuku hluchoněmých v Paříži roku 1760 (tato instituce ostatně existuje dodnes a najdete ji v ulici Saint-Jacques). Aureola „otce hluchoněmých“, která tuto takřka mytickou postavu obestírá, se zajisté zakládá na jistých nevývratných faktech: byl bezpochyby první, kdo propagoval veřejnou výuku neslyšících a kdo opustil orální metodu (jejímž nejznámějším představitelem byl v dotyčné době jeho velký rival Jacob Rodriguez Pereira) ve prospěch postupu založeného na tom, co sám nazýval „metodické znaky“. Rovněž tak ale platí, že se k této postavě váže několik sice mylných, zato ale setrvale – a to i v poměrně informovaných kruzích – tradovaných domněnek: buď představa abbého jako jakéhosi demiurgovského vynálezce znakového jazyka (což by z něho činilo jazyk umělý, a nikoli přirozený), anebo – v lepším případě – jasnozřivce, který si jako první uvědomil jazykovou povahu tohoto vizuálně-motorického systému komunikace. Obě tyto představy jsou klamné: abbé de l’Epée žádný znakový jazyk nevynalezl, nýbrž pouze podrobil již existující znakový systém svým „metodickým“ úpravám a pravidlům, a jeho motivace nebyla lingvistická, nýbrž v první řadě teologická: zprostředkovat neslyšícím slovo boží (a důvodem pro to, že svá metodická pravidla zavedl, byla právě skutečnost, že mávání rukama, které u svých hluchoněmých pozoroval, mu připadalo sice půvabné, ale rozhodně podle něho nepředstavovalo plnohodnotnou jazykovou komunikaci).

Historici znakových jazyků se tak ocitli před pozoruhodnou otázkou, která – jak uvidíme – mimochodem vůbec není prosta filosofických implikací: z jakého komunikačního systému abbé vlastně vyšel? Co víme o dobovém znakovém jazyce předtím, než se objevil l’Epéeho systém?

Informace, které máme k dispozici, jsou mimořádně kusé docela prostě proto, že nikoho nenapadlo se o takové otázky vůbec starat, natož potom dobový znakový jazyk systematicky pozorovat. Jistou výjimku tvoří fascinující Diderotův Dopis o hluchoněmých určený těm, kdo mluví a slyší z roku 1751, jehož autor se o komunikaci neslyšících zajímá proto, že „řeč gest“ mu podle jeho názoru může pomoci zodpovědět některé otázky týkající se přirozeného pořadí idejí v lidské mysli (tento problém byl nastolen v souvislosti s tehdy široce diskutovaným „sporem o inverze“), nicméně při podrobné četbě tohoto textu – které se tu samozřejmě věnovat nemůžeme – zjistíme, že Diderotovy zmínky o této formě komunikace jsou až strašidelně nespolehlivé a nejednoznačné. V první řadě vůbec není jisté, zda Diderot (který se stejně jako Rousseau či Buffon zajímal o Pereirovu orální metodu a pilně navštěvoval Pereirovy veřejné prezentace jeho výchovných úspěchů) rozlišoval mezi „běžnými“ gesty a „jazykovými“ znaky, a za druhé ve čtenáři vzniká pochybnost, zda to, s čím Diderot přišel do styku, není spíše jakási zjednodušená forma „pantomimické“ gestové komunikace, kterou tehdejší neslyšící pravděpodobně používali ve styku se slyšícími: skutečnost, že Diderot se svou charakteristickou lehkostí mluví o své „duchaplné konverzaci s hluchoněmým od narození“, vzbudí – pokud předpokládáme, že se nejedná jen o rétorický obrat – oprávněné podezření u kohokoli, kdo se znakovým jazykem přišel byť i jen do sebepovrchnějšího styku – kdyby si o tom laskavý čtenář chtěl dělat jakékoli iluze, ať si sám s „hluchoněmým“ zkusí duchaplně pokonverzovat.

Jeden pozoruhodný dokument, z něhož lze přeci jen něco málo vyvodit, však existuje: roku 1779 vychází drobná brožurka s titulem Postřehy hluchoněmého o základním kursu vyučování hluchoněmých (Observations d’un sourd et muet sur un cours élémentaire d’éducation des sourds et muets). Autorem je Pierre Desloges, vazač knih a žák abbého de l’Epée. Podle všeho se jedná o vůbec první knihu, kterou napsal a vydal neslyšící, a celý spisek[1] je koncipován jako obrana l’Epéeho systému proti orálním metodám (autor ovšem výslovně podotýká, že abbé de l’Epée žádný znakový jazyk nevynalezl, nýbrž naučil se jej od hluchoněmých a jen v některých případech jej zpřesnil a poopravil: o těchto opravách bude řeč za chvíli). Kromě toho, že v závěru brožurky je nám krátce popsáno několik málo konkrétních znaků, je Deslogesovo dílko pozoruhodné ještě v jednom ohledu: celá jedna část je věnována popisu výhod, které znakový jazyk skýtá oproti jazyku mluvenému – nejedná se tedy jen o obranu tohoto jazyka, ale o ospravedlnění toho, proč je v mnoha ohledech šikovnější než jazyk mluvený.

V autobiograficky laděném úvodu nám autor vypráví, že přestal slyšet jako malé dítě (v sedmi letech) poté, co prodělal neštovice, a kromě jiného podává z vlastní zkušenosti i odpověď na otázku, která ve své době zajímala tolik filosofů, totiž jak vnímá zvuky – je například schopen rozlišit zvuk flétny od zvuku houslí, položí-li na dotyčný nástroj ruku. Tato pasáž má svůj filosofický dosah: vzpomeneme si, že Rousseau v Emilovi píše o tom, že s trochou cviku by se tímto způsobem, tedy prostřednictvím hmatu, který by suploval sluch, daly slyšet celé melodie.[2] Znakový jazyk se Desloges naučil až o dost později, v sedmadvaceti letech, od jistého hluchoněmého Itala – jestliže předtím používal jakési jednoduché a izolované znaky (zřejmě to, čemu se dnes říká home signs, tedy idiosynkratické systémy znaků bez gramatických struktur, používané izolovanými neslyšícími jednotlivci), neovládal, jak sám říká, umění je spojovat, tedy moderně řečeno gramatiku.

V Paříži, říká nám Desloges, existuje velká skupina lidí, kteří se dorozumívají rukama. Nejsou to žádné automaty, za které jsou obvykle pokládáni – právě naopak: podle Deslogese jsou dokonce více disponováni k přemýšlení a soustředěnosti, neboť nejsou rozptylováni sluchovými vjemy (jsou to people of the eye, jak je později nazve lingvista Harlan Lane). A především: jazyk, který používají, má oproti jazyku mluvenému tu výhodu, že je založen na přímém zobrazování předmětů, které nejsou – jako je tomu u mluveného jazyka – zprostředkovány abstraktními a arbitrárními zvuky. Deslogesův argument ve prospěch znakového jazyka je pozoruhodný: jeho ikonicita, která byla ještě dlouhá staletí poté pokládána za symptom jeho méněcennosti, je ve skutečnosti jeho pozitivním rysem. Tento vizuální jazyk nám poskytuje přímý a ničím nezprostředkovaný vztah mezi znakem a ideou – jako takový více podněcuje představivost a je, jak explicitně říká Desloges, jakousi „přímou malbou citů“.[3] Bylo třeba čekat velice dlouho, nežli lingvistika přijala tento Deslogesův argument za svůj: ikonicita byla i v lingvistice znakových jazyků (u „průkopnických“ autorů jako W. Stokoe, E. Klima a U. Bellugi aj.) dlouho odsouvána stranou ve prospěch strukturální analýzy[4] a teprve nedávno se začíná uvažovat o ikonicitě jako o pozitivním a svébytném rysu vizuálně-motorického komunikačního systému.[5]

Dalším rysem znakového jazyka, který Desloges uvádí jako jeho výhodu, je jeho úspornost: řadu výrazů, které francouzština vyjadřuje s pomocí přebujelého systému složitých gramatických konstrukcí, lze vyjádřit s pomocí několika málo znaků. S tím mimochodem souvisí jedna z mála indicií, které nám Deslogesův spisek poskytuje ohledně gramatiky tehdejšího znakového jazyka: lze se dohadovat, že starý francouzský znakový jazyk – nikoli překvapivě, neboť právě tento rys je pro znakové jazyky jedním z nejcharakterističtějších – využíval prostorové konstrukce: Desloges nám totiž na jednom místě sděluje, že je schopen s pomocí několika znaků sdělit jinému neslyšícímu jakoukoli adresu v Paříži, a to mnohem rychleji, než kdyby tuto adresu napsal. Těžko se domnívat, že toto „sdělování“ probíhalo jinak než s funkčním využitím „topologie“ znakovacího prostoru.[6]

O tom, že Deslogesův přístup není prost pozoruhodných teoretických aspektů, svědčí i to, že se pouští i do něčeho, o co se žádný jeho současník nepokusil, totiž do klasifikace znaků, a to podle stupně jejich motivovanosti. Znaky rozlišuje do tří tříd: 1) Běžné či primitivní znaky, tedy znaky, jejichž význam je bezprostředně čitelný a které používají při běžném vyjadřování i slyšící (třebaže tak často činí neuvědoměle) – sem patří například gesta sloužící k ukazování předmětů, osob apod.; 2) Znaky reflektované, tedy znaky, které jsou přirozené a motivované, ale vyžadují reflexi či vysvětlení, aby byl člověk schopen jejich motivovanost pochopit; 3) Znaky analytické, tedy takové, které reprezentují ideje, k nimž nelze přiřadit přirozený znak (tedy abstrakta apod.) a pro něž byl nalezen ve znakovém jazyce znak prostřednictvím analýzy (analýza je zjevně termín condillacovské provenience). Jde o klasifikaci, která rozhodně není primitivní a která by bezpochyby měla co říci i moderním lingvistům – pokud jde o druhou kategorii, nelze si nevzpomenout na to, čemu později Klima a Bellugi budou říkat „průsvitná“ (translucent) ikonicita, tedy takový typ ikonicity, který není bezprostředně patrný a který nelze uhodnut ze samotné formy znaku, pokud člověk není se znakovým jazykem obeznámen nebo pokud se mu nedostane metajazykového vysvětlení. A mluví-li Desloges o tom, že k vytváření jistého typu znaku je třeba reflexe a analýzy, potom nelze nezmínit, že o mnoho let později bylo skutečně přesvědčivě ukázáno, že utváření znaků – byť ikonických – je řízeno složitým mentálním procesem a že se v žádném případě nejedná o mechanickou nápodobu vizuální podoby referentu.[7]

Abbé de l’Epée podrobí své slavné systematizaci především znaky druhé a třetí z těchto kategorií. Vzhledem k tomu, že jeho metoda je obstojně zdokumentovaná, máme celkem přesnou představu, jak tato systematizace vypadala: v podstatě se jednalo o kalk francouzské gramatiky uměle naroubovaný na starý systém, z něhož autor této metody vyšel. Představa „metodických znaků“ byla založena na myšlence, že je třeba vymyslet zvláštní znaky pro všechny gramatické jevy, které jsou typické pro mluvenou a psanou francouzštinu – členy, koncovky, jmenné rody atd. Právě takto, domníval se de l’Epée, bude možné z toho, co pokládal za neuspořádané mávání rukama, vytvořit skutečný jazyk. Abbé, filosoficky vzato inspirován Condillacem, od kterého se mu mimochodem dostalo značné podpory, v důsledku toho v jistém momentu propadl jakési analytické mánii a výsledkem jeho snahy – založené, jak bylo několikrát poznamenáno, na linearizaci tohoto jazyka, z něhož jsou takto vymýceny všechny specifické prostředky, které jej činily úspornějším, tedy právě využití prostoru, mimiky apod. – byl znakový systém, ve kterém sice všechno mělo znak, ale který byl právě kvůli tomu prakticky nepoužitelný. Vezměme si jako příklad složitější francouzské slovo, např. „nesrozumitelnost“, „unintelligibilité“. K jeho vyjádření bylo třeba hned pěti znaků: 1. Znak pro vnitřní činnost, 2. Znak pro někoho, kdo vnitřně rozumí, 3. Znak pro to, že je něco možné (odpovídající koncovce -ible), 4. Znak, který přemění adjektivum na abstraktní kvalitu, 5. znak negace.

S pomocí takového systému se samozřejmě nikdo s nikým rozumně nedomluví: na jeden verš z Racina bylo údajně zapotřebí čtyřicet osm znaků, zatímco ve starém znakovém jazyce se tentýž verš dal vyjádřit pěti nebo šesti znaky.[8] Není divu, že podle svědectví Laurenta Clerca, jednoho z neslyšících studentů v dotyčném ústavu, tento systém nikdy nebyl využíván mimo učebny.[9]

Může to vypadat žertovně, ale jedno je jisté: právě s de l’Epéeho systémem, který není prost nechtěné komiky a který se svému „vynálezci“ poměrně záhy vymknul z ruky, přestává být tento způsob vyjadřování kuriozitou, nad kterou se podivují toliko někteří zvídaví filosofové. Abbé si svou slávu zaslouží bezpochyby už jen proto, že právě u něho se započíná velmi spletitá, ale také velmi fascinující historie jednoho jazyka, historie jeho postupného šíření, jeho následné dlouhotrvající devalorizace a nakonec i toho, že se v posledních desetiletích stal předmětem celé jedné dynamicky se rozvíjející větve lingvistického výzkumu.


[1]              Dostupný na této adrese.

[2]              Viz J.-J. Rousseau, Émile ou de l’éducation, Paris, Flammarion 2009, str. 196.

[3]              Z tohoto důvodu je podle poněkud nedůvěryhodného tvrzení našeho autora daleko snazší se tento jazyk naučit: podle něho stačí pouhých šest týdnů k tomu, aby se jím člověk obstojně dorozuměl. Poznamenejme ještě, že výtvarná metaforika je u Deslogese všudypřítomná: znakovat znamená něco jako malovat v prostoru.

[4]           Dělo se tak bezpochyby z emancipačních důvodů, neboť bylo třeba v první řadě prokázat, že znakový jazyk je plnohodnotný a přirozený komunikační prostředek a jako takový disponuje jednotkami analogickými jednotkám jazyků mluvených. Výjimkou z tohoto pravidla jsou práce francouzského – a v anglosaském kontextu z důvodu jazykové bariéry a poněkud svébytné terminologie málo známého – lingvisty Christiana Cuxaca, který již mnoho let zkoumá úlohu ikonicity především v souvislosti s tzv. „přenosy“, tedy se střídáním rolí v narativním znakování. Srv. Chr. Cuxac, La Langue des Signes Française; les Voies de l'Iconicité, Faits de Langues n°15–16, Paris, Ophrys 2000.

[5]              Vynikající prací je v tomto ohledu Sarah F. Taub, Language From the Body: Iconicity and Metaphor in American Sign Language, Cambridge University Press 2010, která v závěru rovněž zmiňuje „výhledy“ a možné směry, jimiž se lingvistika může v tomto ohledu ubírat.

[6]              Právě díky této schopnosti, kterou mluvený jazyk nedisponuje, totiž mluvit o prostoru s použitím prostoru, je znakový jazyk v řadě ohledů úspornější a efektivnější než jazyk mluvený. Existuje dobře známý experiment, který provedl Harlan Lane: koupil domeček pro panenky a uložil dvěma skupinám subjektů – tvořeným vždy dvěma slyšícími a dvěma neslyšícími – úkol rozmístit v domečku nábytek podle obrázku, přičemž jeden subjekt, který má onen obrázek před očima, dává instrukce druhému subjektu, který obrázek nevidí a rozmísťuje nábytek podle instrukcí. Tyto instrukce jsou pochopitelně v jednom případě předávány ve znakovém jazyce a ve druhém případě v jazyce mluveném. Skupina, která byla tvořena neslyšícími a používala znakový jazyk, se úkolu vždy zhostila výrazně rychleji než skupina, která používala jazyk mluvený, a to pochopitelně právě proto, že instrukce určující rozmístění nábytku v prostoru v případě znakového jazyka využívaly tento prostor samotný.

[7]              Sarah F. Taub mezi těmito mentálními procesy zmiňuje selekci určitého obrazu, který je třeba reprezentovat, jeho schematizaci za účelem jeho reprezentovatelnosti jazykovými prostředky, a zakódování tohoto schematizovaného obrazu do přípustných jazykových forem (tvaru a pozice ruky atd.). Viz Sarah F. Taub, Language From the Body, str. 44.

[8]              Věta „Zkuste mi porozumět“ se kupříkladu vyjadřovala následovně: „Zkus“ + 2. osoba + plurál + imperativ + „porozumět“ + infinitiv + „já“ + akuzativ. Specifickým problémem byl samozřejmě hypertrofovaný systém francouzských slovesných časů. Abbé de l’Epée si ve svém spise o metodických znacích stěžuje, že jeho neslyšící vyjadřují minulost prostě tak, že „ledabyle“ (výraz pochází přímo od abbého) mávnou rukou za rameno. I toto mávání tedy podrobil přísným pravidlům: jednou se mávlo pro prostý minulý čas, dvakrát pro imperfektum, třikrát pro plusquamperfektum atd.

[9]              Z mnoha prací věnovaných abbého systému viz alespoň Chr. Cuxac, Le langage des sourds, Paris, Payot 1983, a H. Lane, When the Mind Hears. A History of the Deaf, New York, Vintage 1989.

Žádné komentáře