Nomádva

Tématické příspěvky

Z vězení na univerzitu. Krajnost a střed ve výuce filosofie: rozhovor s Laurentem Chalardem

Laurent Chalard se narodil 8.6. 1973 nedaleko Paříže. V 90. letech vystudoval filosofii a matematickou logiku na Sorbonně. Dále studoval dějiny umění a dva roky strávil na stáži v Ženevě na Institutu historie medicíny a zdraví. Zabývá se především filosofií vědy, historií medicíny, ale také divadlem (Národní divadlo v Nice) a fotografií. Jako učitel se věnuje především filosofii pro nefilosofy, ale přednášel i na Université de Nice o Descartovi, Berkeleyem a La Mettriem. Povídali jsme si s ním o filosofii ve vězení a svébytnosti francouzské filosofie.
Část I.
Začněme obecnou otázkou ohledně výuky filosofie. Na jednu stranu učíš studenty filosofie na universitě v Nice, na druhou stranu se dlouhou dobu zabýváš filosofií pro „nefilosofy“, učíš na lyceu, učil jsi olympioniky a vězně. Jsou pro tebe jako učitele tato dvě prostředí rozdílná? Jakým způsobem?

Abych odpověděl na tvou otázku přímo, možná ale překvapujícím způsobem: pro mě není mezi takzvanými „nefilosofy“ a filosofy rozdíl. Je to možná tím, že ten rozdíl nejsem schopen držet pouze já sám, ale v zásadě to je pro mě opravdu totéž; jak ve způsobu výuky, tak ve způsobu práce žáků nebo studentů. Vždycky budeme trochu „nefilosofy“ (pokud něco takového vůbec existuje) a vždy už jsme trochu filosofy (také si nejsem jistý, že něco takového existuje). Ve skutečnosti je třeba rozlišovat dvě věci:  co do úrovně, techniky, znalostí historie filosofie, historie myšlení, schopnosti psát a podobně, zde samozřejmě najdeme rozdíly mezi universitními studenty, žáky z lycea, sportovci nebo vězni. Na druhou stranu se mi zdá, že se rozdíl stírá v otázce zájmu o problémy. Problémy, které bychom sice mohli nazývat filosofickými, výlučně filosofické však nejsou; zabývají se jimi filosofové, ale může se o ně zajímat každý.


Přejděme nyní k hlavnímu tématu rozhovoru, kterým je filosofie ve vězení. Jak tě napadlo učit ve vězení, proč jsi se tak rozhodl a co jsi od toho očekával?

Abych řekl pravdu, nápad učit ve vězení prvotně vycházel z četby M. Foucaulta, který se tímto tématem zabýval ve své knize Dohlížet a trestat, pracoval na založení Observatoire International de Prison za účelem zlepšení podmínek vězňů atd. Mým oblíbeným pojmem u M. Foucaulta je „heterotopie“ - jde o „jiná“ místa, která jsou sice na okraji normální společnosti, ale zároveň do ní stále patří, například vězení, nemocnice, psychiatrické léčebny, domovy důchodců, eventuálně i hřbitovy. Chtěl jsem tedy, spolu s ostatními, umožnit, aby filosofie byla přítomná i na těchto místech (tedy s výjimkou hřbitovů). Nejvíce mě ale zajímalo milieu kriminálníků. Dalším důvodem bylo, že už jsem několik let učil filosofii na lyceu a často jsem měl nepříjemný pocit, že poměry, ve kterých moji žáci vyrůstají, a společnost vůbec, mě tlačí k jediné roli: přípravě k maturitě. Tehdy jsem si řekl, že pokud má filosofie najít jistou pertinenci a nutnost, bude to právě u lidí v těžkých životních situacích.
Zdá se mi, že jsem měl velice naivní očekávání, když jsem se domníval, že je skrze filosofii a reflexi o morálce, politice a svědomí můžu změnit a pomoct jim vrátit se na „správnou cestu“. Takže jsem měl na začátku spoustu dobrých záměrů a pak mě také vedla touha po změně spojené se zábavou, protože, přiznejme si, stále stejné učení na lyceu je občas trochu nuda.


Co se týče předmětu a obsahu přednášek ve vězení: Zabývali jste se spíš historií filosofie nebo jste se věnovali specifickým otázkám a problémům?

Oficiálně jsem měl připravit žáky - vězně na zkoušku na úrovni maturity stejným způsobem, jako by to bylo venku. Ale ve skutečnosti jsem měl jen málo žáků, kteří tu zkoušku nakonec skládali. Ze začátku jsem byl hodně naivní, protože jsem neznal systém výuky ve vězení: předně je třeba si uvědomit, že ve Francii jsou ke studiu přijati pouze ti „nejchytřejší“, kteří se chovají dobře. Vězni projdou výběrem, na kursy nejdou všichni, kteří chtějí, ale pouze ti s dobrým chováním. Jedná se tedy o víceméně klidné kursy s žáky, kteří mají zájem. Na  druhou stranu jsem brzy zjistil, že jejich hlavní zájem je prostě opustit celu. Přednášková místnost byla totiž největší místnost v budově. Na kursy tedy nechodili z čisté touhy oddávat se filosofii, ani pro požitek z Kantova kategorického imperativu, ale kvůli velikosti místnosti. A pak také samozřejmě kvůli snížení doby výkonu trestu.
Ale abych odpověděl na otázku: ne, historii filosofie jsem se nevěnoval vůbec. Výhoda vězení je svoboda... tedy když jste učitelem filosofie. Mohl jsem se tudíž věnovat, čemu jsem chtěl, jediné zakázané téma ve francouzském vězení je mluvit o vězení samotném, není to jednoduché. První rok jsem neměl nejmenší tušení, co můžu očekávat; žáci - vězni byli na velice rozdílných úrovních: byli tu lidé, kteří nechali školu v 10 letech, imigranti, cizinci a ve stejné skupině jsme měl žáky s magisterským titulem z práv a dokonce jednoho bakaláře z filosofie. Bylo tedy potřeba, abych našel něco, co umožní, aby všichni pracovali společně a zároveň na odlišných úrovních. Napadla mě lehce provokativní myšlenka studovat Platónovu Obranu Sókrata. Učil jsem totiž ve vězení, kde zadržení na svůj rozsudek teprve čekají. Ale proto, že francouzská justice nikam příliš nespěchá, můžete na rozsudek čekat dva nebo tři roky. Komentáře a debaty nad textem tedy nebyly jen salónní řeči na zabití času. A to bylo přesně to, co jsem si přál.


Jak dlouho jsi tam učil?

Šest let, vždy půl dne týdně.


Stranou výuky, jak jsi se ve vězení cítil?

To záleží na tom, kdy... Poprvé to byl silný zážitek, protože věznice v Nice je stará a tradiční věznice z konce 19 století. Je to panoptikon; ve špatném stavu, s poškozenými zdmi a loupající se omítkou... jako kulisy pro film Ospalá díra od Tima Burtona. První setkání tedy nebylo nejpříjemnější. Po nějaké době jsem ale začal uplatňovat metodu derealizace a jen díky tomu jsem tam vydržel učit šest let. Bez vnitřního obrnění je práce v takovém prostředí skoro nemožná, každý týden jste totiž svědky drastického představení: vězni řvou, aby přivolali dozorce, vzpírají se jim, dávají najevo svou bolest; slyšíte hlasité rány, jak mlátí do mříží, aby je někdo otevřel. Bylo tam hodně hlučno. Lidé držící se mříží nebo pobíhající, prázdné oči vězňů pod vlivem silné dávky léků. Naprosto nezvyklý svět. Navíc, jako učitel nejste sice vězeň, ale nejste pánem tohoto prosotoru o moc víc než oni. Jste plně podroben vězeňské administrativě. Procházíte věznicí, zastaví vás u dveří, čekáte. Nemáte tušení, jak dlouho to může trvat. Jste ponecháni na milost dozorců, kteří vás vnímají především jako přítěž a práci navíc. Ve vězení víte s jistotou jenom čas, kdy vstoupíte, ale nikdy, kdy od tamtud odejdete... a to platí i pro učitele. Kdykoli může být budova uzavřena kvůli pokusu o útěk nebo o sebevraždu.


Jaké bylo setkání s vězni jako studenty?

Setkávání s vězni bylo velice jednoduché, velice normální čili slušné a zdvořilé a tedy nic nezvyklého... až na to, že pro mě bylo zvláštní myslet na to, že to jsou lidé, kteří znásilňovali, zabíjeli atd., a pro ně zase bylo překvapující, že někdo může být dobrovolně učitelem v takovém prostředí. Vskutku, samotná myšlenka, že někdo může dobrovolně chodit na takové místo byla asi šokující. Po čase jsem ale s podivem pocítil, že je mi na přednáškách samotných příjemně. Potřeboval jsem tam chodit... za intenzitou lidských vztahů a také, abych viděl, že filosofické otázky nejsou jen cvičení ke zkouškám. Zároveň jsem ale byl vždycky rád, když jsem budovu opustil a pocítil prostou svobodu - mohl si třeba sám otevřít dveře tehdy, když jsem chtěl.


Jaký je ve Francii oficiální postoj státu k vězňům a vězení? Souvisí výuka filosofie se snahou o jistou převýchovu? Jak odpovídá tvá zkušenost oficiálnímu postoji?

Ve Francii je propastný rozdíl mezi tím, co odpovídá oficiální rétorice a tím, co jsem měl možnost vidět na vlastní oči. Oficiální rétorika státu a ředitelství vězení je, že trest odnětí svobody je jak sankce, tak převýchova. Oficiálně má vězeňská administrativa opravdovou starost o znovuzačlenění delikventů nebo kriminálníků do společnosti. Stát tedy říká, že chce rozhodně bojovat proti recidivismu vzděláváním vězňů během výkonu trestu. Já jsem byl ale svědkem toho, že realita dementuje krásná slova oficiální rétoriky. V době, kdy jsem začal učit ve vězení, se přestala vyučovat řemesla, podle mého názoru pro vězně nejdůležitější, jen proto, že výuka byla příliš drahá. To bylo těsně po roce 2000. Ponechali pouze obecnou výuku: francouzštinu, matematiku, dějepis, filosofii..., protože ta stála mnohem méně. Vedení francouzských věznic není schopné myslet do budoucnosti, protože je plně zaměstnané současným nouzovým stavem způsobeným přeplněním věznic. Potýkají se s tím všechny francouzské věznice, kapacita je často překročena na 150 až 200%. Nepřeháním, když řeknu, že vězni jsou často po pěti v celách o velikosti deset metrů čtverečních a to včetně záchodu. Stejné je to v ženské sekci, kde některé, třeba i těhotné ženy, spí na malé žíněnce nebo i na zemi. I když vězni také nejsou symboly ctnosti a spravedlnosti, bylo těžké je za takového stavu vězení učit, že « velikost Francie spočívá v jejích republikánských hodnotách a zastávání lidských práv. » Na závěr jeden drobný paradox. Navzdory oraganizačním problémům a hroznému stavu vězeňské budovy v Nice, jí dávají vězni přednost před čistou, ultra-moderní, ale chladnou (vězni jsou oddělení od odzorců skleněnou stěnou, zbaveni kontaku s lidmi) věznicí v Grasse. Má se tedy skutečně usilovat o modernizaci vězeňského systému? Ano i ne.


Část II.
Domníváš se, že filosofie může být studována jako samostatný obor, nebo potřebuje ostatní disciplíny? Co si myslíš, že je dnes častější?

Filosofie musí umět kooperovat s ostatními disciplínami (věda, umění, technika...), aniž by ztratila svou specifičnost a originalitu. Z mého úhlu pohledu je tato spolupráce nutná, neboť filosof musí přemýšlet o věcech, v nichž není specialistou (tělo, technika, umění,...).
Naštěstí tento nespecializovaný filosof tak neztrácí odstup a polyvalenci, která dovoluje dělat nečekaná spojení a generalizaci. Ta by ho pak ale měla uvést v dialog s těmi, kterým je vlastní odborná discipilína (i když to vede k sókratovské zkušenosti bolestného poznání naší nevědomosti). Filosofii tato spolupráce také nabízí možnost, aby byla užitečná v utváření jiných vědění, a proč ne, také v řešení některých praktických problémů. Nemusí se nutně vždy „činit užitečnou“, ale také jí to není zakázané. Tento postoj spolupráce převládá hlavně v oblasti výzkumu. Moje setkávání se s učiteli na lyceu mě ale již dlouho učí, nakolik se mohou „filosofové“ stavět proti tomuto strašlivému kráčení vstříc ztrátě vlastní „identity“. Často se potýkám s postojem zimomřivého, povýšeneckého a tak trochu opovržlivého odstupu. „Královna všech věd“ nerada sestupuje do arény.


Když teď přejdeme přímo k filosofii samotné, jejím osobnostem a tématům..., myslíš si, že je zde nějaký zapomenutý filosof, kterým bychom se měli více zabývat?

Formulace „zapomenutý filosof“ je zajímavá. Jestliže je filosof skutečně zapomenutý, je těžké o něm mluvit a naneštěstí pro mě jsem ještě neexhumoval hrob zapomnění francouzského filosofa. Oproti tomu je ve Francii, zvláště pod tlakem zkoušek a konkursu (grandes écoles[1] a „agrégation“[2]), dominující ideou, že je dostatečné ovládat „pět největších filosofů“ (Platón, Aristotelés, Descartes, Kant, Hegel), abyste byli téměř perfektně vzděláni ve filosofii. Tudíž mimo centra univerzitního výzkumu jste vždy pokládán za excentricky ztřeštěného, jakmile se rozhodnete vyučovat jiné autory. Jako učiteli je otázkou mé cti ukázat, že zde existují francouzští autoři, kteří „se stávají zapomenutí“. A také... ochraňujme biodiversitu filosofie. Jmenujme alespoň dva filosofy, kteří byli slavní, ale nyní jsou na cestě k zapomnění: Julien Offray  de La Mettrie a Georges Palante. Naštěstí další (jako Emile Meyerson ve filosofii věd) znovu nacházejí své čtenáře, a to díky nedávným publikacím. Pokud čtete francouzsky (a toto téma vás zajímá), tak vám doporučuji revue Philosophie, konkrétně číslo z jara 2011 (n°109) Éditions de Minuit, které se jmenuje „Philosophie(s) francaise(s)“ , kde k této otázce naleznete více.


Co je podle tebe příčinou toho, že francouzská filosofie je tak důležitá a že má tak velkou tradici? Uvažujeme-li, že systém výuky na univerzitě je značně omezující, jak z hlediska výběru témat, tak z hlediska vypracovávání písemných prací?

Situace filosofie ve Francii se může zdát paradoxní. Jen málo lidí zasvětí svá studia pouze filosofii a ještě mnohem méně se chce filosofii věnovat jako profesi. Filosofie tak pokračuje v tom, že ji mnozí vidí jako cestu následovanou pouze jedinečnými lidmi s přebujelým intelektem. „Je třeba být trochu bláznem k zaslíbení se filosofii!“ vykřikuje s opovržením hlas lidu, zároveň ale často se zalíbením a někdy i s obdivem.
Dlouhá léta jsou však filosofická díla mezi nejprodávanějšími knihami. Poslední rok se velice dobře prodává dílo Michela Onfraye Le crépuscule d'une idole, l'affabulation freudienne, které vyvolává rozsáhlé a prudké debaty mezi vzdělanci, ale stejně tak v široké veřejnosti. Bezpočet filosofických knih je publikován každý měsíc a prodáván v předních knihkupectvích nejen v Paříži. Proč je ve Francii takový zájem o filosofii? Především díky pocitu (velice rozumnému, podle mého názoru!) mnohých občanů, že filosofie je stále ještě užitečná k pochopení současného světa, rozjímání o hodnotách, které můžeme přijmout a stejně tak, že díky ní můžeme získat představu a teoretické nástroje, které nás mohou vést, jako např. změny v legislativě zohledňující technologický vývoj. O filosofii se nepřemýšlí jako o strážci již přešlých časů. Je zřejmé, že všechny tyto myšlenky, hloubky a moudrosti (nutně!) narážejí na ekonomickou moc a politiku... A dál? Někteří francouzští myslitelé se snaží kultivovat charisma nutné pro osobnost vzdělance (jak francouzské!), následujíce tak Sartra, Camuse, Deleuze, Derridu, Foucaulta... Nicméně, největší počet z našich badatelů a filosofů pobývá dokonale ve skrytu před zraky veřejnosti (s vyloučením veřejnosti)... hlavně z toho důvodu, že jejich práce předpokládají předběžnou znalost kultury a jisté úsilí.


Co je tvůj hlavní zájem ve filosofii ? Vnímáš ho jako krajnost nebo střed? Domníváš se, že filosofie medicíny je dnes charakteristická pro Francii?

Jsem v extrému a na okraji... sobě navzdory . Během studií v Paříži (Paris-1 Panthéon-Sorbonne), se moje chuť věnovat se filosofii vědy rychle rozvíjela. Pak se však specificky nachýlila zejména k historii medicíny. I přes úspěch Canguilhemových či Foucaultových prací a i přes působení takových osobností jako Anne Fagot-Largeault, se na Sorbonně mnoho nedělo. To je důvod, proč jsem odjel studovat do Ženevy na l'Institut de l'histoire de la médecine et de la santé. Ve Francii je většina studentů filosofie rodem milovníci literatury, a tak vše co je v blízkém či vzdáleném vztahu s vědou jim nahání hrůzu. Avšak i přesto, že historie medicíny je okrajovou větví filosofie, nebrání to jejímu dynamismu díky společně vynaložené energii některých univerzit a badatelů.


Doslov překladatelů:
Výuka filosofie ve vězení probíhá i v České republice, mimo jiné ve vazební věznici Praha Ruzyně; v rámci organizovaného vysokoškolského studia odsouzených na KTF UK.
Děkujeme Laurentovi za vydatnou pomoc se zpracováním rozhovoru.

Připravili, poznámkami opatřili a z francouzštiny přeložili Adam Krátký a Lucie Šarkadyová


[1]     Ve Francii je paralelní systém vysokého školství. Na jedné straně univerzity, které jsou státní a „mají za povinnost“ přijmout každého uchazeče o studium, který má maturitu, tzn. na univerzity se nedělají přijímací zkoušky. Na druhé straně „grandes écoles“ - vysoké školy, které patří mezi nejprestižnější školy ve Francii, dělají se na ně přijímací zkoušky (písemné a ústní) a studenti před tím většinou musí absolvovat dva roky studia v „classes préparatoires aux grandes écoles“ - tzv. přípravné třídy. Mezi „grandes écoles“ patří např. École Normale Supérieur v Paříži, Lyonu, Cachenu. Systém paralelního vysokého školství má význam sahající dále do historie, kdy univerzity vznikaly jako školy zakládané církví a „grandes écoles“ státem. Dnes již ovšem tato hranice není striktní.

[2]     „Agrégation“ je obávaná francouzská zkouška po jejímž úspěšném složení jste placeni státem - mezi největší výhody patří, že jste placeni rok po obdržení „agrégation“, i když aktivně nikde neučíte. V praxi to vypadá tak, že učíte třeba 8 hodin týdně, ale za téměř dvojnásobný plat, než učitel, který „agrégation“ nemá a učí 20 hodin týdně.

Žádné komentáře