Nomádva

Tématické příspěvky

Když se matematici podívají na něco úplně běžného, řekněme třeba žábu, která skočila z leknínu na leknín, zprvu sice možná ještě vidí něco jako skákající žábu a lekníny, ale když se nad situací zamyslí a nechají se vést svou přirozeností, za chvíli už je nezajímá ani žába ani lekníny, ale Otázka. Otázka je důležitá a matematická. Tak třeba: Jak daleko mohou být lekníny od sebe, aby žába dokázala skočit z jednoho na druhý? Nebo: jak máme po rybníce rozprostřít lekníny nejefektivněji tak, aby každé místo na hladině bylo dosažitelné suchými stehýnky? Nebo: Jaká je nejmenší pravděpodobnost s kterou musí na každém místě vyrůst leknín, aby mohla žába po nich přeskákat na druhý břeh?
"Mlčte, co já říkám, to také myslím. Já nikdy nehledám hříbky na parkovištích před samoobsluhami. A stejně tak si nikdy neopakuji filozofémy zaznamenané na toaletním papíře. Já neexistuji v ničem z toho, v čem vy si ve vašich podomácku klohněných představách můžete nebo musíte existovat."
Paní Vočistcová

Následující úvaha je zasvěcena pojmu přirozeného práva. Chci si v ní především položit otázku, zda či do jaké míry přirozenoprávní teorie může představovat nosné východisko a plausibilní pozici v současných diskusích o zdrojích legitimity práva, a to právě s ohledem na koncept přirozenosti, který je v pojmu přirozeného práva implikován. Vzhledem k mimořádné komplexnosti tohoto tématu a rozsáhlosti historické a textové matérie jsem nucen se přes některé historické souvislosti a myšlenkové nuance přenést až s povážlivou lehkostí. Tuto nesnesitelnou lehkost se pokusím čtenáři kompenzovat snahou postihnout klíčové tendence a problémy přirozenoprávních teorií obecně a naznačit možné perspektivy jejich řešení.       

Jakmile se filosof upne k jednomu oblíbenému principu, který možná i vysvětlí mnoho přirozených jevů, rozšíří za pomoci nejabsurdnějších a nejnásilnějších úvah tento princip na celé stvoření a odvozuje z něj každý fenomén.

                                                                      David Hume

Na následujících několika řádcích Vám předkládáme upravenou a zkrácenou přednášku Martina Rittera, která byla přednesena v LS 08/09 na ÚFaRu v rámci kurzu Filosofie 19. a 20. století.
Výše uvedeným slovem označovala starořecká tradice učené zabývání se přírodou, přičemž záběr byl velmi široký (pochopitelně ne jako fyzika v dnešním slova smyslu), pokrývající celou rovinu fysis (do takto pojatých fysik — slovo původně samozřejmě znamená plurál — by nespadaly pouze dnešní „společenské“ nauky, jako je rétorika, politika atd.). Pokusme se znovu myslet a sledovat hmotný svět kolem nás, ale s vypuštěním dvou základních postulátů novověké vědy — korpuskulární teorie hmoty (a z ní plynoucího zákona zachování) a redukce kvalitativních změn na spojování a rozpojování atomů, popřípadě elementárních částic.

 V 60. letech minulého století se do centra pozornosti dostalo určité pojetí šílenství, které se pokoušelo v psychopatologických fenoménech najít možnosti pro určení hranic racionality. Vedoucí úlohu v této snaze hrálo poststrukturalistické hnutí v čele s Michelem Foucaultem. Druhou linii zkoumání šílenství, která se zaměřovala více na sociální teorii a spojení hlubinně psychologických tendencí s politickými postoji, představovala Frankfurtská škola. V centru zájmu myslitelů soustředěných kolem Theodora W. Adorna a Maxe Horkheimera ležela otázka nakolik lze vysvětlit „selhání“ jedince tváří v tvář totalitním ideologiím fašismu a komunismu jeho psychopatologickými sklony.

Řecký panteon je známý tím, že díky své pestrosti a pluralitě dokáže skutečnost pojmout ve všech jejích aspektech. Nijak nás proto nepřekvapí, že i šílenství v něm má své pevné místo. Jeho patronem je Dionýsos – bůh vína, opojení, extáze. Jeho základní schopností je, že nás – stejně jako víno – dokáže vyvést z rovnováhy a umožňuje nám překračovat hranice, za něž se jinak neodvážíme.

 

“Mother wanted to stop and save her jewel-case, but father said I refuse to let myself and my two children be burnt for the sake of your jewel-case.”

 For Jacques Lacan, a famous post-Freudian psychoanalyst, all speech is demand and every demand is a quest for love. If this is so, the question of a proper analysis or proper interpretation would be a question of our capability to love, i.e. a capability not to reduce the other to an object which is here only to conform to our theories about texts/life. However, paradoxically enough, this reduction seems to be very much indicative exactly of psychoanalysis, at least psychoanalysis as performed by Freud. To justify this opinion, let us “commemorate” here one of the most horrifying texts of the turn of the 20th century science:

1  
2  
3  
4