Nomádva

Tváře UFaRu

Rozhovor s Filipem Karfíkem

-         1963 – narozen v Praze

-         1991 – absolvoval FF UK, obor klasická filologie

-         1996 – obhajoba doktorské práce na UK

-         2002-2006 - ředitel Ústavu filosofie a religionistiky FF UK

-         2004 – docent filosofie

-         v současnosti ředitel Ústavu řeckých a latinských studií

Jak jste se dostal ke své zálibě v antických jazycích?

 

Na gymnasiu – tehdy čtyřletém – jsem měl latinu. Na konci prvního ročníku jsem se zapsal v Jazykové škole v Praze do kursu sanskrtu. A zároveň jsem se začal učit řecky. Proč? Ta latina na gymnasiu byla spíš šťastná náhoda. Do Jazykové školy, kam jsem pak chodil dlouhá léta, jsem se zapsal z romantické touhy naučit se nějaký hodně starý a hodně cizokrajný jazyk. Kromě zájmu o moudrost staré Indie v tom ale sehrála roli i dosti pragmatická úvaha: usoudil jsem, že sanskrt bude dobré východisko ke studiu všech indoevropských jazyků, což v zásadě skutečně platí. Starou řečtinu jsem se učil částečně z podobně romantických motivů. Četl jsem na gymnasiu v překladech Platona a Sofokla, kteří se mi líbili, a zajímalo mě i srovnání řečtiny s latinou a sanskrtem. Ale hlavně jsem se začal soustavně zajímat o filosofii a k tomu patřila i potřeba číst řecky.

 

Z rozhovoru s Jaroslavem Duškem pro Český rozhlas se posluchači mohli dozvědět, že se již zhruba pětatřicet let zabýváte „dějinami evropského myšlení“. Trochu mě z onoho rozhovoru překvapilo, že tyto sklony byste měl mít již od svých 14 let. Jaké jste měl tehdy vztahy s vrstevníky?

 

To jste nějak nadsadil. On tvrdí, že jsem mu něco podobného řekl při našem prvním setkání, k němuž nemohlo dojít dřív než v roce 1978 a letos máme 2009, takže to dělá maximálně jednatřicet let. Nebyl jsem ostatně žádný puer senex. Vysloveně filosofická literatura mne začala zajímat až na gymnasiu, kam jsem přišel, nemýlím-li se, v 15 letech. Do té doby se mé zájmy vcelku kryly se zájmy mých vrstevníků. Na gymnasiu už to, pravda, vypadalo trochu jinak: přátelil jsem se především se spolužáky z vyšších ročníků a hlavně s několika dalšími skvělými přáteli, kteří byli o pár let starší a měli podobné zájmy jako já. Také jsem měl staršího bratra, což je pro mladší sourozence vždycky určitá výzva. A konečně, byla jiná doba. Bylo mi 14, když se strhnul poprask okolo Charty 77. Tehdy jsem se asi trochu předčasně začal zajímat o záležitosti dospělých.

 

Patočkovo dějinné kacířství charakterizujete v jednom svém článku jako „opozici vůči danosti smyslu, výzvu k jejímu otřesení“. Čím by takový kacíř 21. století mohl třást? Není pro současnost mnohem charakterističtější jistá roztříštěnost smyslu, nedanost naprosto ničeho? Vůči čemu potom zaujmout opozici?

 

Ta „opozice vůči danosti smyslu“, to jsou jeho slova, jeho koncepce a jeho problém. Už nám se to jevilo dost anachronické: žádný daný smysl, kterým by bylo třeba otřásat, široko daleko neexistoval. Ale ta otázka je zásadnější: existovalo vůbec někdy pro člověka něco takového? Patočkovou tezí je, že postojem ke „smyslu“ se liší „dějinný“ lidský život od „nedějinného“: dějiny podle něho předpokládají autonomně lidskou problematizaci smyslu, kdežto nedějinný život se naopak vyznačuje pochopením smyslu jako něčeho daného, tj. heteronomního, člověku zvnějšku uloženého, vnuceného nějakou nadlidskou, božskou silou či mocí. Já tuto koncepci dějin nesdílím. Ale ta hlavní Patočkova „kacířská“ teze říká, že „nedějinný“ způsob života dějinám nejenom předcházel – u tzv. přírodních národů či v podobě starých teocentrických říší –, ale že může přijít také po nich v podobě technické civilizace, která uctívá účinnou sílu a lidstvo činí jejím otrokem. Ani tomu moc nevěřím. Dějiny patrně mohou vyústit v konec světa, přinejmenším ve smyslu zániku lidstva, ale dokud bude člověk žít na tomto světě, bude bytostí dějin, a to konfliktních dějin, protože nikdy nebude žít tak docela ve světě „daného“ či „neotřeseného“ smyslu.

 

“Filosof versus obec” je téma, které provází filosofickou reflexi snad již od doby jejích nejranějších počátků. Byl to právě povětšinou filosof (nebo intelektuál v silném slova smyslu), kdo ohlašoval krizi mravů, krizi kultury či politiky. Dnes se nacházíme rovněž v krizi – ekonomické a politické. Nevyhlašují ji ovšem již filosofové (a pokud ano, tak jsou všem pouze k smíchu), ale odborníci – ekonomové a politologové (v nejhorším případě novináři). „Krize“ se stala technologickým pojmem a dávno ztratila svůj apelativní, burcující význam. Jak v této situaci nově definovat filosofický pojem krize (jde-li to ještě?) a vůbec úlohu filosofa v obci (státě)?

 

Já si nejsem jist, zda úkolem filosofů je ohlašovat krizi mravů, politiky či kultury. Pravda je, že existují velevýznamné filosofie, které jsou reakcí na jakousi krizi a mají výrazně reformní program: Platon, Descartes, Kant... Možná to v jistém smyslu platí o každé filosofii. Jenomže ta krize – politická, náboženská, mravní, vědní ­– není pro filosofii výzvou k nějaké společenské agitaci nebo k vymýšlení nějakých protikrizových balíčků, ale k prohloubenému zamyšlení nad postavením člověka ve světě, nad možnostmi a mezemi jeho poznání, nad základními motivy a cíli jeho jednání. Ne každý při tom něco kloudného vymyslí, ale někteří občas ano, a to má potom obvykle velký význam pro širší společnost a na dlouhou dobu. Filosofové podle mne nejsou primárně od toho, aby psali do novin, debatovali v televizi, radili revolucionářům nebo běhali po barikádách, ale aby přemýšleli a učili přemýšlet.

 

Již několikátý rok vedete sérii seminářů, jež se věnují četbě a výkladu renesančních autorů. Proč právě takový důraz na renesanci, když v rámci pedagogické koncepce ÚFARu nehraje až tak zásadní roli?

 

Právě proto, že to v těch studijních plánech není, a nejenom u nás, ale ani jinde ve světě. Vždycky mne trochu dráždilo, že se dělá takový velký skok od vrcholné scholastiky, tj. od 13.-14. století, k Descartovi, tedy do 17. století, jako by mezi tím nic nebylo. Přitom právě v té době, v 15. a 16. století, došlo k důležité proměně filosofického myšlení, podmíněné mj. náboženskou krizí a znovuoživením antického filosofického dědictví v celém jeho názorovém spektru. Kdo to neví, tomu něco podstatného z dějin filosofie unikne a neporozumí v plnosti tomu, co přišlo potom. Navíc je to fascinující galerie nesmírně vzdělaných a myšlenkově nezávislých duchů: Mikuláš Kusánský, Ficino, Pico z Mirandoly, Pomponazzi, Giordano Bruno a mnozí další. Četli jsme seminárně už leccos, včetně Paracelsa či Pléthóna (s doktorandy Martinem Žemlou a Vojtěchem Hladkým), ale jsou to jen střípky pro pár posluchačů. Po pravdě řečeno by to chtělo jednou za čas nabídnout celosemestrální panoramatickou přednášku o renesanční filosofii. Ale to by měl udělat někdo povolanější. Ideální by bylo pozvat někdy profesora Pavla Flosse z Olomouce.

 

Byl jste ředitelem ÚFARu a nyní zastáváte tentýž post na ÚŘLS? Je možné nějak srovnávat – co se týče počátečního stavu obou, celkové koncepce, personálního a materiálního vybavení?

 

Ty dva ústavy jsou si tak nepodobné, jak si jen můžete představit. Je to jistě dáno rozdílem oborů a jim odpovídajících mentalit, ale hodně také rozdílnou historií. Katedra filosofie na tom byla před r. 1989 dost bledě, a prošla proto v devadesátých letech úplnou rekonstrukcí, personální i koncepční, jako snad žádný jiný ústav na fakultě. ÚŘLS si naopak uchoval značnou kontinuitu v personálním obsazení i v koncepci studijních plánů. ÚFAR měl rysy až anarchické, ÚŘLS byl naopak značně konzervativní. Dnes se ty rozdíly spíše stírají, ale existují stále. Třeba přechod na tzv. strukturované studium je na ÚFARu dávno dokonán, kdežto na ÚŘLS je teprve v půli cesty (obecně platí, že naše fakulta se mu bránila, protože jednotlivé obory nechtěly slevovat z nároků pětiletých studijních programů). Důležitým personálním aspektem bylo a je, že filosofů je dnes podstatně více než klasických filologů, a generační obměna proto byla a je na ÚFARu o něco snazší než na ÚŘLS. Výchozí situace co do materiálního vybavení byla srovnatelná. Ale ÚFAR na počátku nultých let získal významné prostředky na rekonstrukci a rozvoj knihovny, což po vnější stránce hodně proměnilo jeho tvář. ÚŘLS, který disponuje rozsáhlými a významnými knižními fondy, něco takového teprve zoufale potřebuje. Ale abych nesrovnával nesrovnatelné: ÚFAR je relativně velký ústav, se starostí o výuku a zkoušky z filosofie pro celou fakultu. ÚŘLS je naopak relativně malý  ústav, ale má zase složitější oborovou strukturu: vedle latiny a starořečtiny jsou to antické dějiny, latinská medievistika a novořečtina, takže nese např. větší akreditační břemeno.

 

Vaši kolegové novověkáři nedávno poměrně radikálně pozměnili tvář vlastní skeletové zkoušky, když upřednostnili detailní práci s vybranými texty před studiem z příruček a slovníků. Neměly by i ostatní skelety následovat obdobný model?. Pokud ne, tak proč? V čem byste viděl hlavní nedostatky?

 

Mohu hovořit jen za antiku, kde je zkouška v bakalářském studiu postavena na obou nohou: studiu vybraných primárních textů a studiu vybrané sekundární literatury. Obojí je potřebné. Zejména u presokratiků a helenistických škol to bez dobrých sekundárních výkladů ani dost dobře nejde, už kvůli stavu pramenů. Dá se diskutovat o rozsahu primární i sekundární literatury a o kvalitě té sekundární a bylo by žádoucí, aby ty čtyři zkoušky z dějin filosofie byly co do objemu požadované přípravy srovnatelné, což neznamená, že je všechny třeba přizpůsobit minimální variantě ani že musí být všechny strukturovány stejně.

 

V posledních letech jste dopsal několik knih, které se týkají jak antické filosofie, tak např. myšlení J. Patočky. Nabízí se otázka, jaký další vědecký projekt máte nyní v plánu.

 

Spíše než projekty mám resty, hlavně tři překlady s komentáři: první knihu Aristotelovy Metafyziky, Platonova Timaia a Ficinův Komentář k Platónovu Symposiu. To jsem měl už dávno odevzdat do tisku, a ačkoli je to všechno více méně hotové, stále jsem to neodevzdal.  Budu-li mít někdy v budoucnu víc času, rád bych si udělal jasno v tom, co vlastně učí Plotinos o duši a jaký je význam těch jeho nauk v kontextu antické filosofie. Jasné to vůbec není a existuje na to téma jen jedna čtyřicet let stará monografie, která není úplně uspokojivá.

 

Čeho byste se chtěl dožít a čeho byste se nechtěl dožít?

 

Nechci se rouhat, člověk se může dožít všelijakých věcí, pozitivních i negativních. Když mi bylo dvacet, nemyslel jsem si, že se dožiji pádu sovětského impéria. Když k němu došlo a nám se otevřely všechny myslitelné šance na začlenění mezi státy západní Evropy, nemyslel jsem si, že naše vlastní politická reprezentace, vzešlá ze svobodných voleb, bude toto začlenění zpochybňovat a účinně ohrožovat.

 

Sedmé číslo Nomádvy je mj. věnované přirozenosti. Té „lidské“ se ve filosofii nedaří (a vzhledem k dějinným zkušenostem vcelku oprávněně) již poměrně delší dobu. Máte dojem, že vzhledem k novým etickým a morálním problémům (euthanasie, klonování, výzkum embryí, potraty etc.) je třeba ji znovu oprášit nebo se nadále jedná o velmi nejistou půdu, kde každá silnější definice nutně narazí, resp. může být zneužita?

 

Myslíte definice lidské přirozenosti? Už Pico z Mirandoly v 15. století zastával provokativní tezi, že člověk si svou přirozenost určuje sám svou svobodnou vůlí. Počítal ale s tím, že všechna ostatní stvoření ji mají pevně stanovenou od Boha a že člověk je jakýsi mikrokosmos v potenci, takže jeho vlastní možnosti – to, čím se může stát – jsou předepsány škálou stvořených bytostí, od rostlin až po anděly. A navíc počítal s tím, že ve svém nejvlastnějším jádře je člověk obrazem samého Boha. My jsme dnes v situaci, kdy je každému zjevné, že člověk spoluurčuje nejenom to, čím se sám stává, ale i to, čím se stává tento svět. A je rovněž zjevné, že to spoluurčujeme k lepšímu i k horšímu, přičemž to zlepšování nemá jasnou limitu (nějaký dokonalý stav) a každá manipulace má své meze, za nimiž leží zánik nebo to, čemu aristotelici říkají substanciální změna, totiž vznik něčeho jiného. Takže určitý prostor a určité meze pro uvažování o přirozenosti, lidské i jiné, zdá se mi, existují.

 

Děkujeme za rozhovor!

 

 

Ptali se Vojtěch Kocman a Jiří Růžička

Žádné komentáře