Nomádva

Tváře UFaRu

Rozhovor s Ivo Treterou

Rozmluva s PhDr. Josefem Fulkou
Nemá asi smysl začít jinak než tak, jak začínají všechny rozhovory tohoto typu. Filosofii jste vystudoval v 50. letech. Co vás k filosofii přivedlo a jakým způsobem vůbec studium filosofie v dané době probíhalo? Co přesně se učilo a jak? A jaké byly v dané době Vaše vlastní zájmy?

Svá vysokoškolská studia jsem zahájil v roce 1951. To byla zrovna doba vrcholícího kultu Stalina, schylovalo se ke třetí světové válce, všude se hledal „vnitřní nepřítel“, sovětští „poradci“ pronikli do celého našeho života, probíhaly politické monstrprocesy, což samozřejmě postihlo především studium filosofie a humanitních oborů vůbec. Filosofie byla zaměňována za ideologii, tj. za „marxismus-leninismus“ importovaný ze Sovětského svazu. Anticky kultivovaný humanista a vědec Karel Marx se obracel v hrobě. Nejkvalitnější pedagogové, jako docent Patočka, byli v době mého studia už povyhazováni, nebo penzionováni – jako třeba prof. Josef Král – a ti, co zbyli, se snažili nějak přežít. Nasadili si vesměs masky loyality, citovali ustavičně Stalina apod. Našli se samozřejmě i zblblí stalinističtí horlivci, jimž se podařilo vytvořit z fakulty prostředí velmi pochmurné. Nebýt členem KSČ, což byl právě můj případ, byl tehdy velký handicap.

Původně jsem vlastně chtěl studovat historii – kombinaci „velké“ historie a „malé“ filosofie. Protože však se na historii přihlásilo nadměrné množství kariéristických štrébrů, kteří to studium brali jen jako odrazový můstek pro uplatnění v partajním aparátu, v bezpečnosti a dalších nejrůznějších veřejně-politických sférách a neslýchaně mi otravovali život, rozhodl jsem se tu preferenci studijních oborů převrátit, čímž jsem se dostal do „studijní skupiny“ filosofů. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že by mezi studenty historie byla samí volové a gauneři. Mými spolužáky byli i takoví vynikající historici jako Robert Kvaček, Vilém Prečan aj. A na té filosofii se zase naopak našli spolužáci z řad „dělnických přípravkářů“, kteří mě např. obvinili, že na semináři z gnoseologie používám takových nesrozumitelných termínů jako „empirismus“, čímž se prý nad nimi vytahuji. Neuvěřitelné, že ano?

K filosofii mě na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské přivedl řečtinář a latinář prof. Jan Fišer, jenž se tenkrát výrazně vymykal „duchu doby“ a přesto se i v těch žalostných poměrech dokázal nakonec vypracovat na docenta přednášejícího na FF UK didaktiku gymnaziální výuky filosofie. Ostatně již v mém dětství moje teta Božena Čtvrtečková, která mi v předškolním věku pravidelně předčítala a vykládala Bibli, impregnovala mi úctu k moudrosti a duchovnu Starého a Nového Zákona. Učinit mě pobožným se jí sice nepodařilo, avšak bezděčně ve mně rozvíjela smysl i pro moudrost a duchovno filosofické.

Moje vlastní zájmy v době mého studia naštěstí pro mne naprosto nespadaly vjedno s tím, co se tehdy vyučovalo, respektive smělo vyučovat. Díky mladičkému ještě Fischerovi, prodavači v antikvariátě v Kaprovce, jsem měl v podpultovém regálu rezervovány takové autory jako Schopenhauer, Nietzsche, Russell, Bergson atd., takže jsem duchovní podvýživou netrpěl. Pár kroků od fakulty se nalézala v budově Městské knihovny Galerie moderního umění, kde jsem měl možnost každý měsíc se zdarma potěšit obrazy Kupkovými, Kubištovými, Fillovými, Šímovými, Zrzavého atd., jako bychom žili v nějaké jiné zemi.

 

Druhá otázka s tím souvisí: ve vašem životopise na stránkách ÚFaRu je zmíněn vliv J. B. Kozáka, osobnosti, jejíž dílo je dnes tak trochu ztracené za patočkovskou tradicí. Jakou přesně měl tento vliv povahu? A čím by podle Vás byla Kozákova práce relevantní i v současné době?

Prof. J. B. Kozák byl mi v té době tou další oázou. Lord na stalinistické fakultě! Navštěvoval jsem postupně všechny jeho přednášky: Hegel, britský empirismus, počátky křesťanského myšlení (patristika). Nevěřil jsem svým uším a vlastně ani svým očím: neboť uprostřed obecné zaplavy duklaplášťů, hubertusů, rádiovek, kulichů a snad i ušanek jsem spatřil západně decentního elegána v perfektně šitém obleku z anglické vlněné látky, s převlečníkem, který mu kdysi věnoval Bertrand Russell. Připadal jsem si, že sedím na univerzitě za první republiky nebo na západ od Rozvadova. Zatímco jiní přednášející se pachtili otázkou, zda ve světle Stalinových geniálních tezí o jazykovědě patří věda do společenské základny nebo do společenské nadstavby, z Kozákových úst jsme najednou slyšeli: „Ono to časoprostorové kontinuum nejen universum zaplňuje, ono je i přečnívá...“ A k tomu ještě ten jeho zvláštní, enigmatický tik na tváři, kterým své výroky nejednou doprovázel. O nějakém Stalinovi či Leninovi ani slovo! Kozákovy přednášky byly i dokonalým divadelním představením. Pronášel je vybranou češtinou a noblesním tónem. Tou teatrálností se výrazně odlišoval od svého žáka Jana Patočky, v jehož výrazu a přednesu nebylo ani stopy po jakékoli strojenosti, což mohlo působit mylným dojmem menší dokonalosti. Patočka se vždy nakonec prokoktal, prohekal, ba i proúpěl k ještě mnohem hlubším filosofickým polohám a poučným vývodům. Ale v té době byl pro nás i Kozák zjevením. Mně ukázal, že nejen za Platóna, Schopenhauera, Nietzscheho sousedila filosofie s krásou, že filosofování je radostnou událostí, že živlem filosofie je humor a duchaplnost. Naší době, v níž vše neuvěřitelně zblbělo, zešupáčtělo, zhrublo, esteticky pokleslo, by léčba Kozákem prospěla.

 

Na konci šedesátých let jste studoval ve Francii. Ve všech ohledech muselo jít o mimořádně zajímavou zkušenost jak vzhledem k politické, tak vzhledem k filosofické situaci (šlo, tuším, o období krátce před květnem 68). Jak jste se do Francie dostal a jaká je zkušenost filosofa ze střední Evropy, který se ocitne v zemi, která byla bezpochyby filosofickou „velmocí“? Sběratele historek by určitě zajímalo např. Vaše setkání s Ricoeurem a Hyppolitem.

Ano, to máte, pane kolego, pravdu. Když už nadešly lepší časy, a to ke konci onoho zlatého pětiletí šedesátých let (1963 – 1968), nečekaně jsem obdržel stipendium do Centre Européen Universitaire v Nancy pro obor Etudes des Civilisations. A ve šk. r. 1966-7 jsem strávil devět nádherných měsíců nejen zde, ale střídavě i v Paříži, kde byla moje žena Peluška Bendlová na stipendiu francouzské vlády. V Nancy nám jako hostující profesor přednášel o biblické hermeneutice „poslední hugenot“ Paul Ricœur. Při té příležitosti mě rektor C. E. U. François de Menthon uctil tím, že mě spolu s prof. G. Vallinem pozval na „vin d´honneur“ na Ricœurovu počest. Domníval jsem se, že by Ricœura jako hermeneutického fenomenologa mohlo nejvíce zajímat, že prof. Patočka už opět může v Praze přednášet. Připravil jsem si na to v dobré francouzštině kratší vyprávění, avšak Ricœur mě poněkud zklamal, když mě po několika větách přerušil otázkou: „Kolik studentů studuje na Karlově univerzitě?“ Zapomněl jsem, třebaže jsem již předtím 11 let na univerzitě vyučoval, že mě tam vedli jako studenta (étudiant), který má profesorovi pouze odpovídat na otázky. Bylo to holt ještě před Májem ´68 a francouzští profesoři, ba dokonce profesoři Ricœurova formátu, už takoví byli. Když jsme se pak spolu znovu po 27 letech setkali na mezinárodní hermeneutické konferenci v Halle, srdečně jsme se tomu nedorozumění zasmáli. V Paříži pak na různých místech přednášela ještě celá plejáda skvělých profesorů: Jean Wahl, Vladimir Jankélévitch, Emmanuel Lévinas, Henri Lefebvre, psychoanalytik Jacques Lacan, sociolog Raymond Aron, antropolog Claude Lévi-Strauss a další. Snažil jsem se je všechny vyhledat, abych alespoň viděl, jak vypadají a jak přednášejí. Trvale jsem však zakotvil na přednáškách, jež měl na Collège de France Jean Hyppolite. Chodil jsem na jeho výklad temporality u Husserla a Heideggera a na jeho rozbor Hegelových textů, kde věnoval pozornost vztahu Husserl – Hegel. Připadalo mi, že tento od pohledu laskavý a moudrý filosof odpovídá jakoby s jasnozřivou intuicí přesně na ty otázky, které mi až dosud v této nesnadné tématice nebyly sdostatek jasné. Hyppolite spolu s Ricœurem byli pro mne ve Francii největším přínosem. Myslím duchovně – jinak též vin rouge, šansony, odlehčený životní styl a zvláště pak tenkrát ještě autentická Paříž, kterou jsem při nedávném pobytu už marně hledal.

Jednalo se o období, kdy ve Francii docházelo takříkajíc ke střídání generací. Končí existencialistická perioda (v nejširším slova smyslu) a nastupuje mladší generace, jejíž představitelé (Deleuze, Derrida, Althusser aj.) se sice co do svého zaměření výrazně liší, ale často – a možná naneštěstí – bývají řazeni k jedné a téže škole. Zajímaly vás tenkrát tyto nové směry (s nimiž se zřejmě nešlo nesetkat)? A jaký je Váš názor dnes – myslíte, že z této generace něco přetrvá?

Máte pravdu, že toto střídání generací se v těch letech již připravovalo. Uvědomovali si to možná ti nejzasvěcenější. Například Derridovo jméno jsem tehdy ani jednou nezaslechl ani na přednáškách, ani v osobních rozhovorech. Naproti tomu zakladatelé existenciálního myšlení Marcel, Sartre, Beauvoirová tehdy ještě žili a přednášelo se o nich. Hovořilo se tenkrát hodně o nástupu strukturalismu či o neostrukturalismu a v této souvislosti o hrozícím nebezpečí dehumanizace filosofie apod. Ten později módní pojem postmodernismu tam nebyl ještě frekventovaným pojmem a po létech pak rovněž, pokud je mi známo, ve Francii i jinde poněkud vyvanul. Po těch filosofech, kteří nesli ono označení, zůstává živá jejich snaha o překonání jisté zkostnatělosti, rigidity a o větší pojmovou přesnost, jejich smysl pro vtip a duchaplnost. Moje přednostní zájmové pole to nikdy nebylo. Na Ústavu jsem v tom ponechával neobsazený prostor pro kolegu Miroslava Petříčka jr., jenž se v těchto věcech orientuje znamenitě. Jiného znalce této problematiky, Břetislava Horynu, jsem za jeho práci o německé postmoderní filosofii navrhl v Olomouci na docenta, ale přesto se přikláním k názoru prof. Leszka Kołakowského, že čím více do postmodernismu pronikáme, tím méně víme, co by to vlastně mělo být. Jen jedno tu pokládám za jisté, a to, že Komenský postmodernistou nebyl – na rozdíl od tvrzení některých moravských komeniologů.

 

Co se týče situace v Čechách, velká většina pedagogů působících na ÚFaRu se tak nebo onak hlásí k Patočkovi. Co znamenal Patočka pro Vás a co znamená Patočka dnes obecně?

Ano, těch, kdo se dnes hlásí k Patočkovi, je hodně, a to nejen na ÚFaRu. To bych ještě pochopil i uznal. Horší je, že překvapivě obrovské množství je i těch, kdo se považují za Patočkovy žáky. Připomíná mi to trochu mýtus o bojovnících o Rozhlas v květnu 1945. Těch bylo u nás tolik (a možná ještě je), že kdyby se všichni na té Balbínově a Vinohradské třídě sešli, vyplnili by je v místě dostřelu až do třetího patra okolních domů. Já sám jsem pilně chodil od r. 1964 jak na Patočkovy přednášky, tak i později v 70. letech na jeho semináře na fakultě a nakonec i v jeho bytě na Břevnově (spolu s  O. Loužilovou, L. Majorem, I. Mesnjankinou, manželi Peškovými, M. Sobotkou a M. Tlustou). Bylo to jakési postgraduální uvedení do opravdového filosofického řemesla. Tak jako i všichni ostatní jsem od něho mnoho získal a považuju ho za jediného našeho filosofa světového formátu (Komenský byl více pedagog, Masaryk více politik a sociolog). Přes tuto úctu a vděčnost jsem se nikdy neoznačoval za Patočkova žáka, neboť jsem jeho myšlenky nijak nedovedl dál a na poli fenomenologie jsem v jeho intencích nic tvůrčího neučinil.

Během osmdesátých let jste svou pozornost věnoval herbartismu (ostatně podobně jako J. Zumr). Čím pro vás byla Herbartova škola zajímavá a v čem tkví její význam?

K těm herbartovcům jsem se dostal jen náhodou. Katedra byla pověřena, aby v rámci státního plánu (ano, i vědecká činnost se státem plánovala!) vypracovala učebnici dějin české filosofie. Prof. Ludvík Svoboda na to svolal schůzi historiků filosofie, já jsem se omluvil, měl jsem něco smluveno s Hrabalem, a řekl jsem mu: „Přidělte mi, cokoli chcete! Vezmu to, co zbyde, protože neznám nic“. Svoboda mi po té schůzce truchlivě sdělil: „Tak zbyli na vás herbartovci, ty nikdo nechtěl. Ale nezoufejte! Není to tak nezajímavé téma. A jak vás znám, přijdete jim na chuť“. Nezoufal jsem a na chuť jsem jim přišel. A to proto, že byli opakem toho, než co se o nich tradovalo, tedy nikoli zastánci z Vídně k nám jimi zavedené oficiální filosofie, nýbrž naopak osobami podezřelými, státní i církevní vrchností pronásledovanými. To mi pochopitelně bylo sympatické, jelikož jsem v tom uvítal příležitost podat to jinotajně tak, aby byly zřejmé paralely s přítomným pronásledováním filosofů u nás. Bdělá a ostražitá fakultní cenzorka dala vyhodit z katedrového sborníku mou devadesátistránkovou studii o herbartovcích, a já jsem pak po svém vyhození z fakulty do Archivu UK napsal o nich ze vzdoru knihu o 474 stránkách. Nesla název J. F. Herbart a jeho stoupenci na pražské univerzitě a vyšla v r. 1989 několik týdnů po listopadovém převratu. Pokud vím, dala by se snad ještě v omezeném množství koupit v knihovně Archivu UK v Karolinu, a to za předinflační cenu.

 

Samozřejmě nelze nevznést otázku ohledně Vašeho vztahu k umění a literatuře, zejména asi Vašeho dlouholetého styku s Bohumilem Hrabalem. Jak k tomuto setkání došlo? Co pro Vás osobně literatura znamenala? Má nějaký vztah k vašemu filosofickému zaměření nebo se jedná o „paralelní“ zájmy? A možná jedna doplňující otázka: sledujete literární produkci v Čechách i dnes? Myslíte, že v posledních letech tu vzniklo něco, co skutečně stojí za to?

S panem Hrabalem mě v r. 1964 seznámil jeho vydavatelský redaktor Ladislav Ducháček, který byl na FF UK ve šk. r. 1955–6 jedním z mých prvních žáků. Ducháček Hrabalovi o mně vyprávěl a on vyslovil přání mě poznat. Jednou z jeho prvních vět bylo: „Pobavilo mě, co jste těm studentům všechno povídal. To vás ´eště nevyhodili?“ A stali jsme se blízkými přáteli na několik dalších desetiletí. Napsal jsem o tom ostatně celou objemnou knihu.

Zájem o krásnou literaturu a zájem o filosofii se zprvu u mne vyvíjel paralelně, teprve mnohem později jsem byl s to odhalit filosofický smysl tvorby některých výjimečných literátů. V naší přítomné době, v níž se nedbá Masarykova varování na samém prahu první republiky, abychom u nás nepodléhali americkému kultu zlatého telete, v němž umírá duchovno, je i literatura vepsí. Zmlsán Kafkou, Haškem a Hrabalem, mohu dnes s potěšením číst ještě tak prózu mého přítele z restaurace U Parlamentu Petra Šabacha a Šrutovy Lichožrouty, ale ty jsou snad psány pro děti.

 

Jedna otázka „institucionální“: působíte na ÚFaRu úctyhodně dlouho a během Vašeho působení došlo k celé řadě zásadních změn, ať už se to týká personálního obsazení, obsahu výuky nebo struktury studia. Jak se vám jeví současná situace a směřování tohoto ústavu (objem studia, jeho náplň apod.)? Je tu něco, co zde (již nebo dosud) chybí nebo naopak být nemá?

Na ÚFaRu, dříve katedře filosofie, působím již 56. rok. Za tu dobu se tu vše od základu změnilo, a to hned několikrát. Ale to by se do našeho rozhovoru nevešlo. O přítomném stavu toho vlastně vím ze všeho nejméně, tak se ani nebudu k tomu moc vyslovovat. Snad by ta výuka mohla být založena trochu encyklopedičtěji. Bylo by to ku prospěchu nejen studentů, ale i vyučujících. Začínající pedagogové by se neměli předčasně zahrabat v nějakém úzce vymezeném tématu či době, tím méně se pak upnout k nějaké vyhraněné doktríně. Bylo by např. tristní, kdyby namísto někdejších marxistů-leninců nastoupili dnes zase třeba pro změnu tomisté. Tím by přestali být filosofy v pravém slova smyslu. Také by se mladí kolegové neměli sami brát tak vážně, exhibovat před studenty svou učeností, měli by mít větší smysl pro srandu, pro ironii i pro sebeironii. Tato výtka neplatí samozřejmě pro všechny.

 

Jaké otázky v současnosti osobně zajímají Vás a co by filosofie měla řešit?

V současné chvíli mě zajímá jen jedna otázka: otázka života a smrti. Nikoli jen na rovině filosofické, nýbrž na rovině reálné, respektive svrchovaně osobní.

 

A konečně: v brzké době očekáváme publikaci vašich Pamětí. Můžete nám tu knihu přiblížit?

Ano, ty moje paměti by měly vyjít už v nejbližších týdnech v nakladatelství Horáček – Paseka, a to pod názvem Vzpomínky na Bohumila Hrabala a na život vůbec. Týká se mého předválečného a válečného dětství, okupace, mého vybombardování za amerického teroristického náletu na Vinohrady 14. 2. 1945, dále května 1945, února 1948, srpna 1968, mého pobytu ve Švýcarech a Francii, normalizace na FF, mého vyhození do Archivu UK, listopadu 1989 a částečně i doby polistopadové. Studenti FF, zvláště filosofové, mají tu možnost dočíst se poprvé o některých podrobnostech kolem řádění normalizátorů M. Maršíka, R. Mužíkové ad. na fakultě a R. Richty a J. Filipce aj. na FÚ ČSAV, dále o průběhu likvidačních tažení proti L. Tondlovi a K. Kosíkovi. Najdou tu i hezké osobní vzpomínky na   J. B. Kozáka, J. Patočku, J. Popelovou, L. Svobodu, V. Černého, I. Svitáka, M. Machovce aj., ale i na setkání s některými politiky: J. Dienstbierem st., V. Havlem, V. Klausem, bruselským komisařem K. van Miertem a mnoha dalšími, stejně tak i s našimi dalšími předními spisovateli, výtvarníky, herci a režiséry. Kniha je bohatě ilustrována fotografiemi. Snažil jsem se, aby byla nejen poučná, ale i zábavná.

Rozhovor připravil Josef Fulka

(Rozhovor probíhal písemně a nemá charakter živé rozmluvy)

Žádné komentáře