Nomádva

Tváře UFaRu

Rozhovor s MUDr. Štěpánem Špinkou, Ph.D.

1985 – MUDr., Fakulta všeobecného lékařství UK
1992-1996 - studium teologie na Cyrilometodějské teologické fakultě University Palackého v
Olomouci
1997 – současnost - odborný asistent na Ústavu pro filosofii a religionistiku FF UK
1998 - obhájení disertační práce na téma „Dialog a analogie. Platónova dialektika v interpretaci
Hanse-Georga Gadamera a Julia Stenzela na FF UK, titul Dr.
– člen Centra pro fenomenologická bádání


         Co Vás přivedlo od medicíny k filosofii?

         Omlouvám se, že Vás opravuji, ale ta otázka by měla znít opačně: co mě přivedlo od filosofie k medicíně. Od prvního ročníku studia medicíny jsem totiž chtěl studovat filosofii. Ne však filosofii, která se tehdy oficiálně vyučovala. Proto jsem se uchýlil ke studiu lékařství, které mi připadalo jako poměrně ušlechtilá a bohulibá činnost, a věnoval se studiu filosofie neoficiálně. Měl jsem přitom představu, že až medicínu dostuduji, nebudu pracovat jako lékař, ale, tak jako tehdy mnozí jiní, jako noční vrátný nebo topič, abych se mohl věnovat filosofii.

         Vy jste ale přece nějakou dobu praktikoval...

         Po studiu jsem skutečně pět let lékaře internistu dělal, což bylo, nutno říci, částečně způsobeno vnější mocí. Po dostudování se totiž ukázalo, že mě nikde coby čerstvě vystudovaného lékaře jako vrátného či topiče nechtějí vzít. Argumentovali tím, že mají zakázáno zaměstnávat čerstvé absolventy medicíny na nelékařských místech, protože do nich stát během jejich studia nainvestoval příliš velké prostředky. Nevím, zda to byla pravda, ale několik slibných jednání se po určité době nakonec vždy na tomto bodu zadrhlo.  Dokonce mě nakonec nechtěli vzít ani jako redaktora do tehdejšího zdravotnického nakladatelství Avicenum (v čemž mě tenkrát podporoval Petr Rezek, neboť si myslel, že by bylo možné vydávat v tomto nakladatelství Avicenovy spisy) a již dojednanou pracovní smlouvu několik dní před nástupem zrušili. Bylo to lehce absurdní: v době, kdy mnozí nemohli pracovat v oboru, který vystudovali, mně naopak státní moc bránila v něm nepracovat. Začalo mi být zřejmé, že bych musel vstoupit do nějakého ostřejšího otevřeného konfliktu s režimem, a to se mi, přiznám se, ne zcela chtělo. Rozhodující však bylo, že se s tím spojila další, svým způsobem důležitější věc: ke konci mého studia medicíny mi začal být můj filosofický zájem lehce podezřelý a začal jsem přemýšlet, zda má filosofie není tak trochu „pyšný projekt“. S mojí paní a tehdy dvěma dětmi jsme se v té době nechali pokřtít a začal jsem poměrně intenzivně studovat teologii, pochopitelně také neoficiálně. A začal jsem váhat, zda se mám věnovat spíše filosofii, nebo teologii. V této nejistotě jsem si nakonec i neochotu státní moci zaměstnat mě jinak než lékaře začal vykládat jako cosi, v čem se navzdory vší absurditě možná ukazuje cosi podstatného. Tyto dva důvody, jeden velmi vnější a jeden dosti osobní, mě nakonec vedly k tomu, že jsem se po návratu z vojny rozhodl začít pracovat jako lékař. Zůstal jsem jím nakonec až do roku 1990, kdy se konečně naskytla možnost vrátit se k filosofii, za kterou bych se nemusel stydět a která by mi nebyla z duše odporná.

         Po roce 1990 jste začínal s teologií?

         V roce 1990 jsem začal učit filosofii na pedagogické fakultě a zároveň jsem nastoupil do oficiálního studia teologie. Josef Zvěřina měl tehdy půvabnou představu, která snad vypovídá cosi i o tehdejší době, že bych mohl na čerstvě obnovené pražské katolické teologické fakultě studovat – a zároveň učit. Nutil mě dokonce, naštěstí neúspěšně, abych se účastnil přijímacích zkoušek nejen jako uchazeč, ale také jako zkoušející. Po jeho náhlé smrti v létě roku 1990 však na fakultě jednoznačně zvítězilo nové vedení v čele s profesorem Wolfem, který si nepřál, aby na fakultě studovali laici a studium mi nebylo umožněno. Začal jsem tedy studovat teologii v Olomouci, ale z různých důvodů toto studium nakonec nedokončil. Nevím, jak by se vše vyvíjelo, kdybych se tenkrát mohl více zaměřit na teologii. Měl jsem tehdy velkou chuť věnovat se právě jí – a pokoušet se ji spojit s filosofií.

         Proč bádáte zrovna v oblasti antické filosofie, resp. proč se zabýváte právě Platónem?

         To je dáno především mojí omezeností: mám dojem, že alespoň zde něco umím, jiné věci umím daleko méně. A tak se držím svého, i když poněkud nedokonalého kopyta. Za mým zájmem o antickou filosofii se přitom skrývají i dosti osobní důvody. Antická filosofie a především Platón je má stará láska. V něm jsem filosofii potkal a na něm (a také na fenomenologii) jsem se také takříkajíc filosofii „vyučil“, nakolik jsem se jí vůbec vyučil. Důvody mého zájmu o antickou filosofii jsou tedy poněkud zištné a sobecké – mně je zkrátka v antické filosofii, a v Platónovi zvlášť, dobře. Když se k jeho textům znovu a znovu vracím, je to jako kdybych přišel domů. Je to pro mě fascinující krajina – jak Platónovy a jiné antické texty, tak celý myšlenkový svět antické filosofie. Cesty jsou tu jakoby dobře známé, a přece vždy nové. Když mě studenti občas vybízejí, abych řekl, co si doopravdy o nějakém problému sám myslím a neschovával se za staré texty, tak se jim snažím vysvětlovat – často asi neúspěšně –, že sice nejsem v poslední instanci platonikem, ale že co do způsobu myšlení, je mi antická filosofie a zejména Platón bližší než co jiného. Pokud tedy mám říci, co si o mnohých problémech sám myslím, tak to stejně nejlépe umím na základě toho, co mě naučil Platón. Za mým zájmem o antickou filosofii se však skrývají také jiné než osobní důvody. Jeden z nich je, že v antické filosofii se zvláštním způsobem pojí tři důležité stránky filosofie: stránka kritická, spekulativně kontemplativní a v nejširším slova smyslu etická. Kritická reflexe a racionalita; otevřenost vůči tomu, co se skrze tuto racionalitu zjevuje a ukazuje; a vnitřní proměna, ke které v předchozích dvou stránkách filosofie dochází, jsou v antické filosofii těsně provázané.

         V medailonku, který máte na stránkách ÚFaRu jsem si přečetl, že jste členem Centra pro fenomenologická bádání a v tom, co říkáte, fenomenologický kontext cítím. Jak podle Vás jdou tyto dva obory dohromady?

         To je takový trochu absurdní relikt: ono centrum totiž již neexistuje. Šlo bohužel, jak to v našem českém badatelském světě bývá, o značně pomíjivou záležitost. Ale je pravda, že na těchto dvou – lze-li to tak říci – školách jsem vyrostl. Fenomenologie mně připadala zajímá do značné míry pávě proto, že v sobě má zvláštní citlivost pro znovuobjevení něčeho, pro co byla vnímavá také antická filosofie: totiž že nakonec nejdůležitější je,  jak se věci ukazují samy – byť jistě díky naší velmi usilovné myšlenkové práci a sebereflexi –, a že toto zjevování se může stát jedním ze základů našeho života. Myšlenka evidence, která má svou výraznou teoretickou složku, ale chápe zároveň zjevování věci samé jako něco, co se nás podstatným způsobem dotýká či dokonce zavazuje a co nás také proměňuje, byla pro mé porozumění filosofii vždy zcela klíčová. Tento motiv u Husserla, ale ještě snad více u myslitelů, kteří na něj navázali, mě fascinoval. A připadalo mi nesmírně zajímavé, jak se tito myslitelé (ať už Heidegger nebo náš Patočka) nejrůznějšími cestami vraceli k antické filosofii  a hledali v ní, ať již u Platóna či Aristotela, určitou oporu proti někdy až příliš silnému vlivu svého učitele. V další generaci se to opět jakoby opakuje, když se např. Gadamer, Arendtová i Patočka vymezují vůči Heideggerovi právě za pomoci návratu k antické filosofii. Zdá se mi, že fenomenologie skutečně v sobě obsahuje jakousi zvláštní schopnost návratu k velmi důležitým a v novověku částečně opomíjeným kořenům evropské racionality. Je to tedy jistě do značné míry shoda okolností, že jsem ve svém mládí narazil a byl výrazně ovlivněn jednak na mysliteli, kteří se věnovali antické filosofii, a antickými texty, jednak těmi, kdo byli doma ve fenomenologii. Ale zdá se mi, že fenomenologie a antická filosofie k sobě, možná trochu paradoxně, patří a že se vzájemně doplňují a korigují. A že právě fenomenologie je velmi zajímavým, byť v mnohém ohledu jednostranným příkladem velmi plodné recepce antické filosofie.

         Kterou cestu k božství z Faidra považujete za přijatelnější? Tu filosofického intelektu či onu „božského šílenství“, básnění?

         Nemyslím si, že se jedná o dvě cesty. To je druhý důležitý rys, který mě na antické filosofii vždy přitahoval. Prvním je ona výše zmíněná zvláštní jednota tří stránek filosofie. A druhým je, že jde o zvláštní typ racionality, byť ve velmi různých podobách, který je vnímavý a otevřený pro něco, co bychom snad mohli nazvat „religiózním rozměrem“. To mě na antické filosofii, přiznávám, zajímalo téměř nejvíce. Na antické filosofii je vidět, že člověk nežije buď básnicky, nebo filosoficky. Motivy, z nichž se filosofie rozvíjí, nejsou čistě filosofické; prostředky, s nimiž pracuje, také nejsou ryze filosofické; a možná ani její cíle nejsou striktně “filosofické”. S mou formulací by asi mnozí nesouhlasili, ale filosofie se nakonec právě svým racionálním a často velmi střízlivým a úporným pohybem otevírá něčemu, co již sama není schopna svým vlastním instrumentáriem zvládnout. A přitom právě toto její instrumentárium umožňuje lépe pochopit hloubku a jinakost toho, co jí již nenáleží a k čemu se takto nakonec “pouze” vztahuje. Tahle silná otevřenost racionality vůči jakémusi “religióznímu rozměru”, která na druhé straně tomuto rozměru umožňuje propůjčit kritickou hloubku a brání ho před zploštěním, banalizací a ideologizací, byla tou druhou důležitou stránkou antické filosofie, která mě fascinovala a která mně připadala nesmírně důležitá. Právě proto jsem se také tolik věnoval Platónovi a dalším antickým myslitelům. Původně jsem u nich vlastně nezamýšlet zůstat. Chtěl jsem však nejprve důkladně porozumět způsobu jejich myšlení, abych lépe pochopil, proč se stali – a jak doufám stále se mohou stávat – branou k poctivému promýšlení toho, co bychom nakonec spíše než filosofií mohli nazvat zbožností či náboženstvím. Jsem však pomalý člověk. A tak jsem zůstal trčet kdesi na půli cesty. Ale jsem i za to vděčný.

         Ve svém současném studiu se soustředím na německou filosofii. Filosofie v přísném smyslu slova by podle Kanta, domnívám se, měla chápat člověka pouze jako rozumnou bytost. Bude takový pohled podle Vás apriori nepostačující?

         Já si nejsem jist, zda to u Kanta takto je. Jsou interpreti, kteří se pokouší ukázat, že jeho kritická práce má mimo jiné umožnit otevřenost racionality vůči něčemu, co již jejím vlastním předmětem není. Nejsem schopen historicky posoudit náležitost a vyváženost takových interpretací, přiznám se však, že možnost číst Kanta také tímto způsobem mě velmi přitahovala. Pochopitelně nesmírně záleží na tom, co racionalitou rozumíme. Pokud bychom ji chápali jako založenost našeho myšlení v ryzí vykazatelnosti, s níž není spojen žádný riskantní krok do nezajištěného prostoru a které je cizí veškerá strženost a láska k tomu, co našemu chabému rozumu uniká, pak si myslím, že redukce člověka na čistě racionální bytost není možná. A myslím si dokonce, že žádná rozumná filosofie, která je hodna toho jména, to v poslední instanci nedělá. Jestli má být filosofie skutečně “rozumná” a racionální, musí být schopna reflektovat, že je tu ještě něco jiného než racionalita, byť když to říkáme takhle, je to strašně generalizované a vágní. A tedy nepříliš filosofické.

         Co pro Vás znamená filosofie? Může být „filosof“ pouze názvem profese?

         To by mě také někdy zajímalo, co tady vlastně děláme... (smích). Asi mi ale jako „profesnímu filosofovi“ nezbývá nic jiného, než se pokoušet na tuto otázku odpovídat, i když všechny mé odpovědi budou vždy značně nedokonalé. Snad si však mohu dovolit být trochu osobní, a proto také jednostranný.

Myslím si za prvé, že filosofie je zajímavý dějinný projekt, jehož jsme součástí. Což neznamená, že by filosofie byla pouze historickou záležitostí. Naše dějiny nás totiž nesou a utváří naši přítomnost – a tím nás také zavazují k tomu, abychom je tradovali dále. Filosofie je podle mého názoru podstatnou součástí této tradice, a tedy také úkolem, který bychom neměli zrazovat. Sice asi nelze říci, že filosofii (tak jako některé jiné lidské činnosti) někdo dělat musí – je však snad možné říci, že by ji v naší dějinné situaci by někdo dělat měl. Být filosofem tedy znamená pečovat o tuto tradici. To je ale, jak jistě chápete, velmi vágní odpověď na otázku, co to znamená “být filosofem”. O jakou tradici má filosof pečovat? Jistě o tradici určitého myšlení. Ale jakého myšlení? Nyní to začíná být velmi obtížné, a já bych si pokusil pomoci tím, co jsem říkal o antické filosofii. Filosofie je na jedné straně kritické myšlení, které nám dovoluje reflektovat a snad i překonávat nemoudrost, ve které my lidé většinou až po uši – či snad ještě hlouběji – vězíme. Reflexe naší konečnosti a snad i určité zaslepenosti je tedy jedna stránka filosofie. S ní ale jde vždy ruku v ruce – nebo by alespoň měla jít – cosi jako spekulativní nebo kontemplativní stránka filosofie. To znamená, že se skrze onu kritickou reflexi nakonec ukazuje cosi fascinujícího. Překvapivého. Něco, co vyvolává údiv. Co nás přitahuje. Tato “spekulativní” či “kontemplativní” stránka filosofie může mít velmi různé podoby. Například podobu zahlédnutí něčeho dokonalého, čeho jsme pouze odleskem; nebo dotyku skrytosti, která je v základu všeho; nebo závratě či záchvěvu bázně a chvění. Zdá se mi, že velmi důležitá je soupatřičnost těchto dvou stránek filosofie: stránky kritické a stránky kontemplativní, v níž se ukazuje něco, co zde bylo od počátku přítomné, co jsme však neuměli spatřit. S těmito dvěma stránkami, takto propojenými, jde pospolu stránka třetí. To je ta, kterou jsem s určitým váháním nazval stránkou etickou nebo možná v nejširším slova smyslu eticko-religiózní: jakási vnitřní proměna, ke které v kritickém zkoumání a oné zvláštní vystavenosti, vnímavosti a otevřenosti pro to, co se zjevuje, nakonec dochází. Tím by snad mohlo být velmi široce řečeno, co si představuji, že filosofie je: specifická tradice myšlení, jíž jsme součástí a v níž jsou v různých podobách propojeny tyto tři stránky. Avšak – já nevím. Filosofie má mnoho stránek, mnoho tváří, asi i mnoho masek a karikatur, z nichž některé si sama vytváří a nasazuje. Dvě nesmírně důležité stránky, které filosofii ve své neoddělitelnosti bytostně charakterizují, jsou její vážnost a její komičnost. Filosofie je velmi vážné úsilí, které nelze dělat „jen tak“. Právě v této své vážnosti a doopravdovosti, které se nemůže zříci, je také komická. Je velmi obtížné dobře vyjádřit, v čem tato komičnost spočívá, a to nejenom z toho důvodu, že když něco komického začneme popisovat, komickým to přestane být. Ta zvláštní usilovnost, vážnost a opravdovost filosofie na straně jedné – a komičnost na straně druhé k sobě však neoddělitelně patří. Tuto komičnost můžeme chápat jako nezávaznou hravost a lehkost – a měli jsme filosofy, kteří se domnívali, že jde hlavně o hru. Já však mám spíše sklon vidět za touto komičností jakousi dětskou, někdy snad až dětinskou, ve svém jádře však upřímnou a poctivou – a snad ne vždy nepůvabnou – upachtěnost. Jako když si děti na písku hrají s bábovičkami a mají dojem, že teď něco strašně vážného dělají. Ony opravdu něco velmi vážného dělají – a přitom je právě v této jejich vážnosti i cosi komického. Tyto dvě stránky jsou pro filosofii velmi důležité. Filosofické úsilí o pravdu bychom měli brát vážně, filosofové by však sami sebe příliš vážně brát neměli.

         Vyhovuje Vám současná podoba výuky filosofie na ÚfaRu?

         Jsem vděčný za to, jaký duch na našem ústavu vládne, i když jsem s mnohými věcmi velmi nespokojený. Především sám se sebou a s tím, jakou měrou jsem k tomuto duchu schopen přispívat. Jsem vděčný především proto, že tu jsou lidé, kteří mi jsou v mnohém vzorem, povzbuzením a inspirací – a to jak pedagogové, tak i studenti. Studenty máme skutečně skvělé – byť bych jim někdy přál, aby sem přicházeli lépe připraveni. Jsem také velmi vděčný za určitý druh svobody, která tu vládne.  Na našem ústavu například bohudíky nepanuje řevnivost či nepřátelství, s nímž se lze tak často v akademickém prostředí setkat. Především však zde panuje svoboda a pluralita způsobů myšlení. Pluralita toho, co se zde přednáší a jací lidé tady učí. To je nesmírně cenné – byť to s sebou nese i stinné stránky, které se ukazují například tehdy, když je student prvého ročníku “hozen do vody” a musí se v ní sám naučit plavat a porozumět tomu, co se po něm vlastně chce. To, že se náš časopis se jmenuje Nomáda či nyní Nomádva, je ostatně poměrně charakteristické. Mnozí pedagogové i studenti našeho ústavu jsou takoví zvláštní kříženci či kříženkyně mezi monádami a nomády, kteří jsou velmi silné individuality a zanechávají za sebou zajímavé a hluboké stopy, jaksi nomádsky - monadicky však bloudí světem filosofie a příliš se nesetkávají. Tato osamocenost a roztříštěnost je odvrácenou tváří oné plurality. Je cenou, kterou platíme za něco, co je velmi důležité, někdy však dosahuje míry, která znemožňuje intenzivnější spolupráci – jak mezi pedagogy, tak mezi pedagogy a studenty. Další slabinu vidím v tom, že v našem systému studia má příliš malou váhu způsob tázání, který není primárně založen na historickém zkoumání. Z toho, co jsem říkal, je zřejmé, že rozdělení mezi historickými a problémově zaměřenými kurzy nevidím nijak striktně, přesto je však zřejmé, že je možné na tyto dvě stránky studia filosofie klást různou váhu. Zdá se mi (a nejsem v tom zdaleka sám – myslím, že jde o téměř všechny pedagogy), že váha kladená na historický důraz je sice velmi dobrá a potřebná, že by ji však bylo potřeba vyvažovat důrazem na více problémově zaměřenou či “systematičtější” stránku studia. Málo zde například systematicky pečujeme o některé pohledy, které by k filosofii patřit měly. Typickým příkladem je etika. To neznamená, že by se zde neučila vůbec – a je velmi obtížná otázka, jak se etika vůbec učit má. Ale chybí nám síly – a někdy také schopnosti – abychom o tyto stránky studia filosofie soustavněji pečovali. Mrzí mě také, že máme velmi málo času se studentům individuálně a diferencovaně věnovat. Na mnoho věcí nám prostě nezbývají síly. Velká škoda také je, že studium, včetně studia pregraduálního, není více provázáno se zahraničím. Je velmi dobře, že naši studenti jezdí studovat ven do zahraničí, ale spojení studia u nás se studiem v zahraničí by mělo být těsnější, intenzivnější a systematičtější. Krásné by bylo, kdybychom mohli, například v rámci postgraduálního studia, nabízet ve spolupráci se zahraničními univerzitami nějaké skutečně mezinárodní studium. On ten český rybník je dosti malý. A čím více vody je v akváriu nebo rybníku, tím má vyšší samočisticí schopnost. Když je příliš malý, tak někdy trochu zahnívá a upadá do žabincové provinčnosti.

         Jaké charakteristiky by podle Vás měl mít „ideální“ student filosofie? Nejde o contradictio in adiecto?

         Žádný “ideální student” opravdu není – a je to velmi dobře. Nakonec ani podle Platóna nemáme žádnou “ideu duše”  – byť máme duše, které nám mhou být vzorem a kterým se máme připodobňovat. Studenti jsou naštěstí velmi různí. Některým jde studium filosofie snadněji, jiným méně. Což neznamená, že ti, kteří studují snadno, budou nakonec dobrými filosofy. Některým studium přináší poměrně velké utrpení. Jiní si zase tak nějak studují, aniž by se výrazněji projevovali. A o některých je z hlediska pedagoga velmi těžké říci, jací vlastně jsou. To nepochybně souvisí také s tím, že (jak jsem již říkal) máme příliš málo schopností a sil se studentům více věnovat. Domnívám se však, že dobrý student musí kombinovat dosti protikladné vlastnosti. Na jednu stranu je pro studium filosofie zapotřebí pronikavost ducha, bystrost, a kritičnost, ba dokonce úpornost a neúnavnost v touze jít za problémy a snažit se dobrat jejich jádra. Nemá-li ale tato bystrost a pronikavost ducha být sebedestruktivní nebo nemilosrdná vůči sobě i jiným, musí být  vyvážena vnitřní solidností a snad i klidností, vyrovnaností a dovolil bych si říci i pokorou. Tyto protichůdné vlastnosti lze u studentů nalézt v nejrůznějších poměrech a kombinacích. Neodvážil bych se říci, který poměr je správný, protože s námi lidmi to bývá tak, že naše stinné stránky máme tam, kde máme i stránky silné. Nejde tedy o pevně stanovený poměr, ale o schopnost vyvažovat tyto v jisté smyslu protichůdné vlastnosti. Nepřítomnost této schopnosti může být zvláště u lidí majících jinak vynikající schopnosti k filosofii až sebedestruktivní. To někdy člověk u studentů vidí a je velmi těžké jim pomoci. Někdy se dokonce nemůžete zbavit dojmu, že jako učitel přispíváte k tomu, že ona či on se vnitřně sžírá. Někdy se osobnost téměř rozpadá, někdy se z něj stává obtížně snesitelný, nemilosrdný člověk, který má nesmírně bystrý intelekt a dovede své bližní velmi sžíravě komentovat. V zásadě je však asi nešťastný a lidé kolem něj také. Když říkám, že nejsme schopni být studentům nablízku, nemyslím tím, že bychom je měli příliš pevně vést. Dokonce i má zkušenost otce praví, že si něco takového nemáme příliš nárokovat. Můžeme nakonec velmi málo – ale i to málo může znamenat velmi mnoho. Někdy jen to, že jste druhému v tichosti nablízku, nebo ho pouze zdálky doprovázíte, může pomoci. A někdy i uškodit, pochopitelně.

         Zabývá se některé z Vašich dětí filosofií? Trpěl byste to, podporoval či proti tomu zakročil?

         S mojí paní máme sedm dětí. Většina z nich je ve vysokoškolském věku nebo do něj právě přicházejí. Jsou velmi různé – což je ostatně nesmírně krásné. Zajímavé. A dobrodružné. Některé z nich určité filosofické nadání mají. Některé snad dokonce mají jistý filosofický zájem, nicméně filosofií jako takovou se žádné z nich nezabývá. Přiznávám, nikdy jsem je k tomu nevedl. Pokud chtěly, tak jsme spolu něco málo doma společně dělali, ale nijak systematicky. Na druhé straně bych jim ve studiu filosofie nebránil. Obávám se však, že mají doma na očích natolik odstrašující příklad, že to naštěstí – nebo bohužel – nehrozí. Ale kdo ví. Cesty potomků jsou nevyzpytatelné. A je to dobře.

         Vzhledem k tomu, že toto číslo Nomádvy má za své téma českou filosofii, nutí mě to se zeptat: Kterou z postav české historie, ať již založenou intelektuálně či jakkoli jinak, považujete osobně za největší? Kritéria „velikosti“ ponechám na Vás.

         Je jistě velmi nevděčným úkolem klást takové otázky. Často se Vám totiž asi dostane odpovědi, kterou Vám dám také já. Totiž že na takovou otázku neumím odpovědět. Nevlastním totiž žádné měřítko velikosti postav české historie. Poměřovat lidi je možné leda tak u krejčího nebo u tankistů. Této otázce bych se tedy nejraději vyhnul. Také nevím, kdo všechno patří do českých dějin. A především jsem přesvědčen, že mnozí “největší” lidé žili nebo žijí v skrytu. Pokud byste mě však nutil, pak bych asi s povzdechem (abych Vám příliš nekomplikoval život) řekl, že z českých (tedy česky píšících) filosofů za skutečně velkou osobu považuji Patočku. Je to nesmírně zajímavá osobnost a příklad obdivuhodné myšlenkové poctivosti. Přestože hledá a často nenachází, nenechá se odradit. Jak jeho vlastní filosofie, tak také například jeho přístup k antické filosofii – ač má své velké slabiny a jednostrannosti – mi připadá ojedinělý. Kdybych však měl být zcela upřímný, tak bych řekl, že v celých českých dějinách si nejvíce vážím své paní. Ale uznávám, že je to skutečně značně “osobní” – a nevím nakolik filosofický – soud. Stojím si však za ním.


        připravil Vojtěch Kocman

Žádné komentáře