Nomádva

Tváře UFaRu

Rozhovor s profesorem Sobotkou o filosofii a Hegelovi zvláště

Narozen: 1927 Olomouc

Po maturitě na gymnáziu v Prostějově (1946) studoval filozofii a psychologii na FF UP v Olomouci; titulu PhDr. dosáhl v r. 1951. V l. 1950–54 působil na katedře filozofie FF UP v Olomouci, od r. 1954 na katedře dějin filozofie FF UK v Praze, po jejím zrušení na oddělení dějin filozofie na katedře filozofie FF UK. V r. 1965 se habilitoval a v r. 1990 byl jmenován profesorem dějin filozofie. V r. 1992 odešel do důchodu.

Rozhovor s profesorem Sobotkou o filosofii a Hegelovi zvláště

 

H.: Děkuji, že jste si udělal čas na náš rozhovor. My jsme připravili takových pár otázek...

Prof.S.: Děkuji, že jste mi je dali předem

 

H.: Já bych se jich celkem držel a hned bych vám položil tu první. Kdy jste se rozhodl věnovat se filosofii jako svému životnímu povolání, co vás k ní vlastně přivedlo a kdo vás z počátku nejvíce ovlivnil?

Prof.S. Studoval jsem filosofii v Olomouci na tehdy právě založené univerzitě Palackého. Bylo nás posluchačů celkem málo, deset v ročníku, a tak nebylo nesnadné vyniknout. Ještě před dokončením studia, v roce padesát, jsem se stal asistentem profesorem J.L. Fishera. S ním jsme se pokoušeli číst Hegelovu Logiku.

 

H.: A šla vám ta četba Hegelovy Logiky? To bylo asi těžké.

Prof.S.(usmívá se): Myslím, že jsme tomu příliš nerozuměli.

 

H.: Všichni za minulého režimu měli nějaké „techniky“, jak se vyrovnat s marxistickou filosofii a ideologií, měl jste také nějakou?

Prof.S.: No, podívejte se. Dějiny filosofie byly akreditovaný obor vedle filosofie, rozumí se marxistické filosofie. Přednášky z dějin filosofie, tedy z dějin klasické filosofie, nebylo třeba ideologicky přizpůsobovat. O tom svědčí např. přednášky Dušana Machovce k antické filosofii, které vyšly jako kniha po listopadu, nebo koneckonců mé předmluvy k dílům klasické filosofie, které vyšly po listopadu knižně v rámci textů k dějinám filosofie od Descarta po Hegela. Bylo dokonce možné využít výuky k širšímu, svobodnému uvažování o klasické filosofii. Patnáct let jsme vedli s docentem Ladislavem Majorem Hegelovský seminář, šlo o četbu Hegelovy Fenomenologie ducha, který navštěvovali i starší zájemci o filosofii mimo fakultu. Po patnácti letech byl seminář policií zakázán, ale dva roky před listopadem jsme vedli podobný seminář k Hegelově Filosofii práva. Byly i jiné, podobné platformy. Pod vedením prof. Jindřicha Zeleného se vedly Hegelovské semináře orientované na marxistickou četbu Hegela, ale seminář sám byl veden v liberálním duchu, takže diskuse byla možná. V šedesátých letech se podílel na podobných seminářích Jan Patočka a první překladatel Hegela do češtiny, František Fajfr. Myslím, že nominálně to bylo sice vedené pode mnou, ale chodili tam Patočka a Fajfr.

 

H.: Mohu se zeptat? Vy jste říkal, že po patnácti letech vám ukončili seminář, jak k něčemu takovému vlastně mohlo dojít? To si stěžoval nějaký student?

Prof.S.: To nevím. Byli jsme zavoláni do Bartolomějské a tam nám bylo objasněno, že náš seminář není čistě filosofický, nýbrž že prý se tam vedou i politické diskuse. Když jsme tu nastalou situaci uvážili, tak jsme na dva roky přestali semináře vést, a pak jsme to obnovili Filosofií práva.

 

H.: S jakými pocity čtete dnes své mladické, popř. jiné starší texty? Jak moc se k nim vracíte?

Prof.S.: No, málo. Vracím se k nim jenom, když hledám nějaký důležitý citát z filosofických autorů. Ovšem některé texty považuji za důležité, občas se k nim musím vrátit. Třeba text k Aristotelově teorii poznání, to už je třicet let starý text. Nebo před dvěma lety jsem vydal takový článek o rozdílu filosofie antické a filosofie moderní. Antická filosofie vychází od priority bytí, moderní od priority vědomí. K tomu se vracím, abych si připomněl, co jsem v nich z hlediska principů dějin filosofie již objasnil.

 

H.: Jste jeden z mála, který na katedře působí celý svůj život, a sice od roku 1954 až do dnes. Díky tomu jste jistě zažil to, jak se proměny komunistického režimu podepisovaly na výuce katedry. Zažil jste také úplnou proměnu katedry v devadesátých letech. Uvažoval jste někdy, že z katedry odejdete? 

Prof.S. No, odchod přicházel v úvahu hlavně po roce 1968. Ale oddělení dějin filosofie na katedře filosofie se stalo jediným pramínkem filosofie na filozofické fakultě. Byla to jediná, mělká studnička, která tady pro filosofii na filosofické fakultě byla. Výuka nebyla v dějinách filosofie ideologicky orientována, ale byla velice skromná. Jeden odborník na antickou filosofii, já jsem přenášel dějiny filosofie od Descarta k Hegelovi a docent Major takzvanou pozdní buržoazní filosofii. Kromě toho tady byla výuka české a ruské filosofie a docent Znoj přednášel společenské teorie. Řekl bych, že ten program byl chudičký.

 

H.: Takže sám o sobě, třeba v nějaké krizové situaci, když katedra procházela osobními spory, jste o odchodu neuvažoval.

Prof.S.: Kupodivu výuka dějin filosofie byla relativně ušetřena pohrom, ale všechno se odehrávalo ve velmi skromném měřítku. Byla-li však výuka klasické filosofie relativně svobodná, nejde to říci o publikacích. Mohl vyjít ideologicky neutrální článek, ale knihy byly podrobeny přísnému posuzování. „Angažovanost“ se řešila úlitbami, které spočívaly v tom, že se - z věcného hlediska zbytečně, často i nesprávně – odkazovalo na klasiky marxismu. Z mých knih je tím nejvíce poznamenána práce Hegel, život a dílo, kterou jsem napsal s doc. Majorem. V textu, jehož jsem já autorem a který není bohužel vyznačen jménem, je jich méně, ale jako spoluautor jsem odpovědný za celou knihu. Dnes samozřejmě lituji, že jsme tu knížku vydali.

 

H.: V naší zemi dospívá nová generace mladých adeptů filosofie, kteří už mohli studovat a rozvíjet se v novém, otevřenějším prostředí. Doporučil byste jim studium německého idealismu?

Prof.S: Víte, aniž jsem komu co doporučoval, vyrostla u nás po listopadu celá řada odborníků na německou filosofii - Jindřich Karásek, Jan Kuneš, Jiří Chotaš, Martin Vrabec, Ivan Landa. Nikdo je k tomu nepobízel. Východiskem byl sice seminář ke Kantově Kritice čistého rozumu těsně po listopadu, který jsem vedl s Karlem Novotný, ale důležitou roli sehrálo hostování německých docentů filosofie, které honoroval Deutscher akademischer Austauschdienst. Během pěti let se tu vystřídalo deset docentů. Přitom se nám podařilo získat významné lidi. Šest z těchto deseti se stalo profesory a stát se profesorem v Německu není vůbec snadné…

H.: To není, to je skutečně těžké

prof.S.: Vlastně skoro až nemožné. Přitom jsme nedělali žádný složitý výběr, spíše jsme se řídili doporučeními a známostmi, a přesto se nám podařilo vybrat velmi dobré lidi. Prvním z nich byl docent Engfer, který je nyní profesorem v Lipsku, druhým byl Jürgen Stolzenberg, který tady přednášel Fichta, v semináři četl Grundlage der gesamten Wissenschaftslehre, a ten umožnil Jindřichu Karáskovi, Janu Kunešovi a Jiřímu Chotašovi pobyt v Göttingen. Myslím, že německá filosofie přitahuje sama sebou, protože jsou v ní rozpracovány koncepty vědomí - Kant, Fichte, koncepty morálky, např. u Kanta, a na druhou stranu je tu pokus o velkolepou syntézu antického myšlení s myšlením moderním ve filosofii Hegelově.

  

H.: Je známo, že jste se ve svém odborném životě dlouhodobě a soustavně zabýval filosofií G. W. F. Hegela. Dokázal bystě pro nás několika slovy shrnout, v čem podle vás tkví hlavní význam této filosofie?

prof.S.: Toho jsem se již dotkl v poslední větě poslední odpovědi. Chtěl bych jen podotknout, že  Hegel není zastaralý autor. Abych uvedl příklad, mezi Kantem a Hegelem proběhl spor o to, zda jedinec disponující svobodnou vůlí a schopný sebezáporu je základem společnosti, nebo jejím výtvorem. Dnes je tato otázka předmětem sporu mezi komunitaristy, jako jsou Charles Taylor a Axel Honneth, a liberály, kteří zastávají Kantovo hledisko. Ve filosofii je i další řada otázek, v nichž Hegel zastává vytříbené stanovisko – dialektika, dějiny jako historické utváření člověka, to znamená jako cesta člověka k hlubšímu lidství a k vyšší společenské organizaci. Řekl bych, že to jsou stále aktuální věci. Autoři, kteří se zabývají Hegelovou filosofií práva, zdůrazňují aktuálnost některých jejích motivů, jako jsou např. korporace, které poskytují jedinci solidární pomoc. Proto např. Avineri považuje Hegela za typicky moderního filosofa práva.

 

H.: Jaké je mezi současnými badateli převládající traktování Hegelova myšlení? Myslíte si, že je v něm význam Hegelovy filosofie správně pochopen?

Prof.S: Současné Hegelovské bádání je dnes rozeseto ve velkém množství článků. Z významných autorů bych zmínil Dietera Henricha, dále Michaela Theunissena, pro praktickou filosofii Ludwiga Siepa, mnozí považují za největšího znalce Hegela Hanse Fuldu. Hegelovské bádání již dlouho nevychází z pozic vášnivých stoupenců či odpůrců Hegela, nýbrž pokouší se o prohloubené pochopení Hegelových myšlenek a Hegelovy argumentace.

 

H.: Takže si myslíte, že Hegel je na tom s ohledem na adekvátnost uchopení vlastního učení dobře?

Prof.S.: Myslím si, že ano. Existují dva orgány Hegelovského bádání - Hegel-Studien a Jahrbuch für Hegel-Forschung – počet článku je skutečně ohromující. A jak jsem již říkal, a asi to ještě zmíním, dějiny filosofie dnes nevytvářejí lidé, kteří by byli vášnivě pro či protihegelovští.

 

H.: Hegel bývá kritizován za to, že jeho pojetí dialektické logiky jako nutného zákona vývoje dějin je neúnosně spekulativní a svou tendencí začleňovat veškeré historické dění do jednotného rámce vlastně i nebezpečné. Známá je v tomto ohledu např. kritika Karla Raimunda Poppera. Nakolik jsou podle vás tyto výtky na adresu Hegelova myšlení oprávněné?

Prof.S.: Hegel dnes nepůsobí svou světonázorovou složkou, tj. dialektikou ducha dospívajícího ke svému sebevědomí. Popper přišel se svou zlovolnou kritikou již pozdě, resp. dnes se to tak alespoň jeví. Možná že poslední, kdo upozornil na Hegelovu dialektiku dějin byl Francis Fukuyama, který před dvaceti lety vyslovil svou tezi, že vlastně podle Hegela nastal konec dějin, protože společnost vstoupila do formy liberální demokracie. To je ale zúžené pojetí, protože Hegel nezastavuje dějiny proto, že vznikly moderní státy - pro Hegela to bylo Prusko, Anglie a Francie – ale dějiny končí, protože duch přichází sám k sobě ve filosofii, umění a náboženství, konec dějin není u Hegela založen politikou, nýbrž hlouběji.

 

H.: A nemyslíte si, že ta Popperova kritika, že Hegelova filosofie je nebezpečná, protože má dojem, že nabízí výkladová schémata, která vysvětlí vše pod jedním, totálním zorným úhlem, protože prostě chápe, odkud a kam dějiny směřují, je oprávněná? To totiž umožňuje ustanovit skupinu vykladačů dějin, kteří vědí, kdo jde s dějinami a kdo jde proti nim. Ti se pak cítí oprávněni proti domnělým revizionistům zakročit.

Prof.S.: Já si myslím, že Popperova myšlenka v tom širším rámci, že filosofie dějin teleologicky zacílených je schematická a svádí k tomu, aby se dějinám „pomohlo“, může mít určité oprávnění. Dějinám v tomto smyslu pomáhal především Marx, ten ale v mnohém nevycházel z hegelovského hlediska. Druhá Popperova pozice, která s tím souvisí a která působí takřka jako fanatická, je, že Hegel je filosofem osudu, a každá filosofie osudu lidstva je podle Poppera filosofie „krve a půdy“, a to umožňuje Popperovi sypat na Hegelovu hlavu všemožné výtky naprosto bez rozlišování. Základem Hegelovy koncepce dějin je uskutečňování člověka, to je něco naprosto jiného než „krev a půda“. Popper ho také hned obviní s příbuzenství k nacionalismu a k Fichtovi, který je jedním z prvních autorů nacionální myšlenky – v Řečech k německému národu z roku 1807. To je ale úplně neoprávněné, ty koncepty jsou úplně jiné. Naopak Avineri vytýká Hegelově filosofii práva, že ignoruje vznikající nacionální problematiku.

 

H.: Jaké je tedy Hegelovo nejslabší místo?

Prof.S. Velké filosofie nemívají slabá místa, ale může se namítnout, že neúspěch formalizace Hegelovy logiky jisté slabé místo vyznačuje. Když ji však pochopíte v celku Hegelovy filosofie a ne tak, že byste ji vytrhl a formalizoval po způsobu formální logiky, tak se to jeví tak, že Hegelova filosofie nepotřebuje formalizaci dialektiky, a není to tedy možné označit jako slabé místo. Hegel je však osudový myslitel Evropy v tom, že po Kantovi uvolnil cestu k popírání transcendence a k relativizaci dobra a zla. Karl Löwith ve své známé knize od Hegela k Nietzschovi analyzuje úlohu mladohegelovců na destrukci transcendentní metafyziky a na otevření cesty k materialistickému pojetí dějin a k Maxu Stirnerovi, předchůdci Nietzscheho. Sám se domnívám, že je to problém širší. Hegel měl vliv napadnutím Kantovy morality s její jednoznačností dobra a zla a svou koncepcí imanentní transcendence, transcendence zde neznamená přechod k vyššímu světu, nýbrž začlenění člověka do celku veškerenstva. Neodvažuji se říci, nakolik byla tato ideová souvislost významná v odvratu evropského lidstva od křesťanské transcendence a ve vývoji sekularizace, protože je součástí vývoje společensky založeného, v němž ideové zřetele nehrají hlavní úlohu, tu hrají změněné vztahy lidí, s tím související růst individualismu, vliv vědy, která považuje za legitimní pouze to, co je experimentálně ověřitelné, a řada dalších věcí. Na druhou stranu není bez významu, jestliže filosof řekne, že Bůh je mrtev, což Hegel svou koncepcí vývoje ducha svým způsobem řekl.

 

H.: Je možné v rámci Hegelovy filosofie ospravedlnit zlo? Není Hegelova theodicea, že to, co se jeví jako zlo, je ve skutečnosti nutnou podmínkou vývoje ducha, z personálního hlediska příliš abstraktní? Jinými slovy je theodicea u Hegela možná?  

Prof.S.: Hegelova filosofie je theodicejou. V dějinách duch podstupuje „obrovitou práci“, aby došel k svému poznání, a tím je ospravedlněna všechna námaha a utrpení, kterou si dějiny od lidí vyžádaly. Hegel v tomto pohledu mění jednoznačný názor na dobro a zlo – u lidských činů záleží na tom, zda přispěly k vývoji ducha.   

 

H.: Zdá se, že dialektiku lze, třeba s určitým odkazem na myšlení Platónovo, chápat i volnějším způsobem: jako otevřené dění, které nemá žádné absolutní vyústění. Zdá se mi, že toto pojetí při interpretaci Hegela prosazuje např. Hans-Georg Gadamer, který ve své hermeneutice pojem dialektiky propojuje s fenomenologickou teorií Husserlovou a Heideggerovou. Co si o tomto hermeneutickém pokusu o aktualizaci Hegelovy filosofie myslíte?

Prof.S.: Já se vyhnu této otázce, protože se mi zdá, že úlohu historika filosofie spojujete s tím, že zastává určitý vlastní filosofický názor, práce historika filosofie se ale odehrává na jiné rovině. Pokusím se to vysvětlit bezděčnou polemikou Hegela s Reinholdem. Hegel ve svém prvním spise, tj. v Rozdílu Fichtovy a Schellingovy filosofie, vytýká Reinholdovi, že chápe dějiny filosofie jako sumu mrtvé učenosti, která k ní nezjednává žádný živý přístup. K určité filosofii se podle Hegela přiblížíme tak, že ji chápeme jako ducha ze svého ducha, jako kost ze svých kostí. Hegel však nepodává Reinholdovo stanovisko adekvátně. Reinhold říká, že i on je účastníkem filosofie, že se na ní aktivně podílí. To, že byl zprvu kantovec, pak zastánce vlastní elementární filosofie s větou vědomí, poté filosofie Fichtovy a nyní filosofie Bardiliho, jej nijak nediskvalifikuje v porozumění Schellingovi. Stanovisko historika filosofie je, zdá se mi, ještě méně emfatické. Jakmile vstoupíte do filosofie a osvojíte si určité znalosti, pak vás to samo vede k tomu, abyste hledal paralely, zkoumal, zda se vyčerpaly možnosti určitého stanoviska, zda filosof správně argumentuje, hledáte širší zákonitosti. To neznamená přístup sine ira et studio v tom smyslu, že by vás filosofie nepřitahovala, nebyla pro vás hodnotou, nýbrž v tom smyslu, že nejste zastáncem, nebo protivníkem zkoumané pozice.   

 

H.: Je něco, čeho se dnes podle vás v české filosofii nedostává?

Prof.S.: Víte, ta oblast filosofie, kterou já mám na mysli, zažila obrovský rozvoj a rozkvět po listopadu. Když to srovnáte právě s těmi dřívějšími ubohými poměry, když vidím, kolik je tu doktorandů a jak jsou vzdělaní, tak si říkám, že tato oblast lidské aktivity je tím, co se po listopadu nejvíce podařilo.

 

H.: Děkuji za rozhovor.

 

Ptal se Hynek Janoušek

Otázky připravili Martin Ďurďovič, Jindřich Bálek, Hynek Janoušek.


Žádné komentáře