Nomádva

Tváře UFaRu

Rozhovor s Vojtěchem Kolmanem

Na úvod rozhovoru k začátkům Tvých studií. Co Tě přimělo pustit se do studia logiky? Jaké byly motivace orientovat se na filosofické problémy?

Já jsem neměl na gymnáziu o filosofii žádné představy, tedy kromě těch, co nám začátkem devadesátých let prezentovali skrze Anzenbachera a Störiga. Dodnes nevím, koho napadlo zrovna tohle distribuovat, protože to spolehlivě působilo jako repelent. Na logice se mi přitom, když to zpětně rekonstruuji, líbil ten aspekt finálního zdůvodnění, tedy to, co ji vlastně dělá součástí první filosofie, takže v tomhle ohledu jsem asi filosofické zájmy měl. Pro tenhle finální aspekt se mi líbila i matematika. Při studiu logiky mi pak celkem vyhovovalo, že bylo převážně technické, ne že bych se v něm zase tak vyžíval, ale nechalo mě to řešit si ty filosofické věci tak jaksi mimoděk, ve svém volném čase a ne oficiálně, což v případě filosofie vždycky tak trochu korumpuje. Obecný studijní model to ale asi není. První filosof, u něhož jsem měl dojem, že se od něho můžu něco opravdu naučit a že se mi vyplatí ho přečíst celého, byl Frege, asi zase pro tu svoji obecně zdůvodňující, zakládající tendenci, ale samozřejmě taky pro ten skvělý styl, jímž píše. Skrze Poppera a jeho Dva základní problémy epistemologie jsem pak zase získal nějaký vztah ke Kantovi a tradiční filosofii. Ta jeho kantovská exegeze asi nebyla úplně ideální a dnes bych se k ní asi nehlásil, ale líbilo se mi, že dost konkrétně spojuje filosofické s mimo-filosofickými problémy, tj. nepohybuje se jen na abstraktní rovině, díky čemuž jsem od něho dokázal přečíst takřka všechno od počátku do konce. Jediné, co jsem nebyl schopen strávit, byla myslím Bída historicismu. No a poslední takový autor mých studií byl Paul Lorenzen, u něhož se mi zase líbila myšlenka vysvětlit teoretická tvrzení vědy jako to, čemu říkal „Hochstilisierung“ každodenních tvrzení a jednání, tedy jakási programová verze vědeckého pragmatismu. Tam mě zaujalo, že měl dost velké ambice, které se nesoustředily jen na logiku a matematiku, ale i fyziku, sociologii, technické vědy či etiku, a že je byl schopen v dosti velkých detailech realizovat. Měl na to celou tzv. erlangenskou školu, která ale o moc nepřežila jeho vlastní smrt. Zpětně, zvláště když je člověk až příliš ovlivněn Wittgensteinem, si jsem samozřejmě vědom mezí těchhle olbřímých projektů a nijak mě neláká na nich participovat, stále mi na tom ale imponuje určitý druh intelektuálního optimismu a otevřené mysli. Ten je společný všem zmíněným, tj. Fregovi, Popperovi i Lorenzenovi.


Co ses naučil od svých učitelů? Co Ti dali, nebo naopak vzali?

To je nějaká dvojznačná otázka. Nevzali mi asi nic, leda snad mládí, v dobrém smyslu samozřejmě. Jarda Peregrin byl za dob mého studia jedním z mála lidí ve filosofii, kteří se zajímali o obecně formulované problémy, bez filologické a historické příměsi. To bylo samozřejmě tím, že v těch dobách tu analytická filosofie prakticky neexistovala, a já neměl nic ani proti jiným přístupům, jen jsem nenašel nikoho, u koho bych byl schopen něco uspokojivého dělat, i když jsem zkoušel leccos. Zvláště si tedy pamatuji na traumatizující studium Bolzana a Husserlovy Filosofie aritmetiky, z nichž obou mám dodnes tak trochu husí kůži. Přitom jsem ani tehdy nepochyboval, že je tam mnoho hodnotných věcí, ale já z nich žádný požitek neměl a už asi ani mít nebudu. Frege v tomhle kontextu, už tedy svou schopností psát oduševněle a kompaktně, s každou větou vybroušenou do detailu a ne tak nějak furt pryč, působil jako zjevení a já jsem u něho pak zůstal mnoho let.

Na Jardovi bylo taky dobré, že se stále snažil udržovat čilý kontakt a krok se zahraničním a měl neobyčejný talent vyhmátnout vždy to zajímavé a perspektivní z toho zmatku, který se aktuálně děje. Takhle ho zaujal, ba ohromil Brandom v době, kdy ho ještě nikdo v podstatě neznal, a i s Pirminem Stekelerem, který patřil do trochu jiného, byť spřízněného myšlenkového okruhu, jsem se seznámil skrze něho. On na Stekelera přitom natrefil ještě za komunismu skrze jeho skvělou knihu Grundprobleme der Logik, která ho podle jeho vlastních slov probudila z dogmatického spánku. Zažádal si tehdy o Humboldtovo stipendium do Kostnice, kde Stekeler v té době působil a která pretendovala na to, být jakýmsi Harvardem am Bodensee, s tím, že ho tam stejně nepustí, protože z neochoty vstoupit do strany neměl žádnou oficiální pozici a působil jako programátor v hradeckém Orgatexu. Mezitím ale padl režim. Já jsem pak od něho dostal tu Stekelerovu knihu někdy ve druhém ročníku studia a po několik dalších let jsem se z ní vlastně pořád učil a konfrontoval skrze ni to, co patřilo ke standardnímu curriculu. Dodnes z toho vlastně tak trochu žiji, hlavně tedy z představy, že neexistuje nic jako logika přirozeného jazyka, ale jen jisté modely jazyka, které na ten přirozený projikujeme. Tato projekce je přitom na celé věci to nejtěžší a vyžaduje jakousi obecnou soudnost, která už na žádnou logiku, pravidla či schémata redukovatelná není. Nejvíc se mi pak ale líbila jako druhá kniha Sinn-Kriterien, v níž provádí to, co jsem na něm oceňoval nejvíc, totiž hledání souvislostí napříč tradiční a současnou filosofií od Platóna přes Kanta po Wittgensteina. Já jsem pak u něj byl v Lipsku na Humboldtovi v době, kdy byl už několik let posedlý Hegelem, k čemuž jsem se tehdy nedokázal nijak rozumně připojit, vypsal ale společně se mnou seminář z filosofie matematiky, na jehož základě jsem pak napsal Filosofii čísla. Na tom jsem se myslím naučil taky dost. Stekeler sám se myslím díky tomu k tomuto žánru dočasně vrátil a doplnil svou starou habilitaci o geometrii do komplexní filosofie matematiky kantovského střihu. Ta pak vyšla nedávno pod výmluvným názvem Formen der Anschauung u Gruytera.


Momentálně jsi v USA v „inferencialistické Mekce“, v Pittsburghu. Mohl bys přiblížit, s jakými očekáváními jsi tam odjížděl? Dá se čekat, že tato pouť bude mít zásadní vliv na Tvoje další myšlení?

Myslím, že nebude, alespoň ne bezprostředně. Což není míněno nijak pohrdavě či nevděčně, protože mít samozřejmě pravidelný osobní kontakt s lidmi, jako je Brandom, je velká příležitost. Já jsem ale myšlenkově dost toporný, takže nefunguji na týdny a měsíce, ale spíš na roky. Jinak mě samozřejmě ovlivnila Brandomova kniha Making It Explicit, kterou jsem ale četl před více než třinácti lety. Od té doby se v inferencialismu mnohé změnilo, ale spíše směrem k jakési reflexi filosofie tradiční, zejména německého idealismu a raného amerického pragmatismu, což je kombinace, která mi dost vyhovuje, takže v tomhle ohledu asi nějaké nové podněty načerpám. Ona skrze Jamese a Peirce existuje celkem přirozená vazba filosofie i na vědy typu psychologie či biologie, které se v tradičních transcendentálních projektech, od pozitivismu přes novokantovství po ranou fenomenologii s jejich zálibou v logice, matematice a fyzice, často opomíjejí, čímž dostává na frak i ten vývojově-empirický aspekt celé záležitosti. Obecně se má očekávání omezují spíš na to, že budu mít snad alespoň chvilku klidu řešit věci, které dlouhodobě odkládám, a že snad budu dělat aspoň chvíli něco nového. Jinak, Pittsburgh disponuje hned dvěma významnými univerzitami a jsou tam lidé, kteří nemají s inferencialismem zas tak moc společného, jako třeba John McDowell, Nicholas Rescher či Mark Wilson.


Vraťme se zpoza Oceánu zpět do Čech. Čeho se podle Tebe nedostává české filosofii? Jsi obecně spokojen se „stavem“ české filosofie?

Tak to je takové ožehavé téma, ale když už ses zeptal, řekl bych, že jsme jako stále ještě dost viditelně pronásledováni stíny minulosti. Ty nejstarší se nedávno mimořádně hezky vyjevily na brněnské aféře, která se postupně proměnila v jakési kriminální drama, v němž všechny role bez výhrady zaujali bývalí vědečtí ateisté. To s těmi stíny ale vlastně neplatí jen o filosofii, ale o všem kolem nás, s těmi už přes sto let probíhajícími pokusy o budování mostů mezi Východem a Západem namísto přímého přiklonění se k druhému z nich. Přitom, troufám si tvrdit, že většina významných českých filosofů je významná proto, že nějak zapadá do mezinárodního kontextu, tj. jejich originalita je založená na vztažení se vůči jasnému standardu. Jeho povědomí tu ale, řekl bych, stále ještě chybí, což má za následek, že se originalita zaměňuje s jurodivostí. Na tom měla lví podíl doba po pádu komunismu, kdy lakunu vytvořenou po demontování bolševického žvástu zaplnilo leccos jen proto, že to bolševické nebylo, a profesionalita šla stranou, protože o ní nebylo žádné povědomí. Výsledkem je dosti značné pokřivení perspektivy, které se snad postupně narovnává zejména tím, že všichni, a hlavně studenti, jezdí pravidelně a na dlouho do zahraničí. Díky tomu pak snadno po návratu zjistí, že místní filosofický gigant je vlastně jen podomní prodavač horké vody a někdo, o kom jste vůbec neslyšeli, mimořádně originální.

Ale abych uvedl ne zas tak dávný příklad. Ladislav Kvasz vydal už před více než deseti lety na Slovensku knihu o filosofii matematiky, na níž musel podle mě každý mírně soudný člověk vidět, že je po všech stránkách výjimečná a převyšuje hloubkou a profesionálními parametry většinu domácí produkce. Jeho originalita spočívala v tom, že viděl vývoj jazyka matematiky, obecně ale jakékoli vědy, jako jakousi dialektickou hru dvou momentů, symbolického a ikonického, tedy jazykového a fenomenálního, což dokázal velmi důvtipně doložit zajímavými příklady z dějin matematiky a fyziky. Ohlas nebyl veškerý žádný. Kvasz měl kromě okamžiků, kdy byl na stážích v zahraničí, potíže najít místo, přestože příležitostně publikoval v časopisech, o nichž si většina místních akademiků mohla nechat vyprávět. Před třemi lety vyšla upravená verze této knihy v zahraničí a hned dostala statisíci eury ohodnocenou cenu v konkurenci autorů jako je Hintikka, Field, Fraassen či Leitgeb. Poté zde nastala jakási menší sláva, jako kdyby sem Kvasz najednou z neznáma spadl, a s ní tedy i jisté profesionální zadostiučinění, o Kvaszovi mi ale stejně nedávno jeden člen místního interdiciplinárního sdružení řekl, že je to historik vědy, tedy vlastně ne filosof. A pak zde něco podnikejte. Celkově je to ovšem vlastně příběh s dobrým koncem. Ukazuje, že běh na dlouhé tratě a jakási neokázalá a trpělivá snaha sledovat to, co považujete za důležité, se mohou nakonec vyplatit a že na tom, co si o vás myslí regionální filosofická honorace, zas tak moc nesejde. Problém je, že v tom zase podstatnou roli hrálo to zahraničí a my si to zjevně ještě nejsme s to aktivně regulovat sami, což je po dvaceti letech prostě průšvih. Existence pracovišť jako je ÚFaR, o jejichž profesionalitě a otevřenosti nemůže být pochyb, je samozřejmě dobré znamení, ale jedna nebo dvě vlaštovky jaro bohužel nedělají.


Řekl bys, že v Čechách je úrodná půda pro pěstování logiky, resp. analyticky zaměřené filosofie? Daří se ji podle Tvého soudu pěstovat?

Co se týče logiky a analytické filosofie, tam je to dost podobné jako s tou filosofií. Logika první byla za komunismu pěstovaná zejména v matematické formě a byly tu i jisté vazby lingvistické, které u nás reprezentuje především Pavel Materna. Ve filosofii se v jakési asi ne zcela snadné rozpravě s marxistickou dialektikou oprášila v padesátých letech hlavně formální podoba logiky, která se dala v té době obhájit souvislostmi s tehdy se rozvíjející kybernetikou. Lidé, kteří ji tu pak po celá léta pěstovali často jen proto, že se jim vládnoucí akademická filosofie v podstatě hnusila, pak také pro nedostatky kontaktů se světem často ustrnuli na jakési formě naivního pozitivismu, který byl ve světě mrtvý už v době, kdy se ho tady pokusili zavést. Zůstal v nich jen obdiv k formálním metodám a k matematice, které se zdály být ideologicky neutrální. Tenhle zprvu možná srozumitelný, ale v jádru zcela pokřivený étos vedl po revoluci nejen u nás, ale i v jiných zemích východního bloku v rámci filosofických fakult k jakémusi slavnostnímu oddělení logiky od filosofie a vůbec k vybudování mraku pidikateder po sovětském vzoru, bez ohledu na to, zda je lze zaplnit lidmi, kteří svými výsledky takovou dosti úzkou a na téhle úrovni nezvyklou specializaci nějak ospravedlňují. Výsledkem pak bylo zase jakési nezamýšlené amatérství, a to všechno v situaci, kdy už toho nebylo vůbec zapotřebí a kdy by v případě logiky byla mnohem přirozenější postupná vazba na metody moderní analytické filosofie. Ačkoli se v tomhle věci dost zlepšily, jsme pořád v dost polovičatém stavu a já už po jistých ne zcela dobrých zkušenostech z minulosti trochu začínám pochybovat o tom, že se z něj kdy dostaneme. Na druhou stranu jsem už ve věku, kdy bych si neměl stěžovat na ostatní, ale jen sám na sebe, takže tak.


Od vydání Filosofie čísla již uběhly 3 roky. Rád bych Tě tímto požádal o zpětné ohlédnutí se za touto knihou, která byla napsána cíleně na pomezí různých oborů. Jak zpětně hodnotíš dopad této knihy? Vzbudila očekávanou diskusi?

Že bych očekával nějakou diskusi, to se plně říci nedá. Já upřímně řečeno nejsem moc diskusní typ. Ne že bych se diskusím vyhýbal, když už nastanou, to by bylo proti duchu věci, jen je nijak úmyslně nevyhledávám, protože to vyčerpává, aniž by z toho většinou něco pozitivního bylo. Vše ale samozřejmě záleží na tom, s kým diskutujete. Co se týče ohlasu, kniha ho zprvu měla až moc, vyhrála hned dvě nakladatelské ceny, byla nominovaná na Magnesii literu, skrze niž měla i reklamu v televizi, kde o ní zasvěceně hovořila Aňa Geislerová, bylo na to téma uspořádáno reprezentativní kolokvium atd. atd. Na to se, asi jako jakýsi protipól k Aně, ozvalo pár místních hejkalů, kteří se tak nějak z profesionální cti musí vyjádřit ke všemu, aby je ostatní náhodou nepřehlédli, a pak následovalo ticho. Skutečná recenze se vším všudy, tj. erudovaná a zároveň patřičně kritická, vyšla konečně až teď v létě v Reflexi.

Řekl bych ale, že to ticho, na rozdíl od toho úvodního povyku, bylo vlastně něco přirozeného, protože ta monografie prostě není čtení na víkend, ani nemá žádné osvětové či esoterické tendence. Jsou tam polemické věci, ale dost speciální, publikované už předtím venku, které mohou oslovit jen málo lidí, ale které zároveň nedávají bez standardu, jak je ve větší části knihy prezentován, smysl. Základní cíl byl přitom právě zaměřen na tento standard, totiž prezentovat filosofii matematiky v těch intencích, v nichž je pěstována na Západě, ovšem včetně jistých opomíjených lokalit, k nimž patří zejména oblast německého konstruktivismu. Ta je překvapivě košatá a filosoficky plodná, s kořeny v Diltheyovi a Dinglerovi, což kontrastuje zejména s angloamerickým standardem, jenž z nějakých důvodů ustrnul na traktování jistých meta-matematických výsledků souvisejících s Fregovým logicismem v podobě, která má s filosofií v důsledku společného dost málo. Ani o jednom z toho se zde zase tak moc neví, přestože z hlediska současného stavu bádání jsou to víceméně základy, bez kterých se lze v oblasti sotva nějak úspěšně pohybovat. Druhým, filosoficky relevantním cílem bylo dospět skrze matematiku a její jazyk k obecným problémům filosofie, speciálně filosofie jazyka. To je způsob, který k filosofování zvolil Frege, i když tomu šlo přesto, že jeho myšlení bylo ryze filosofické, především o tu matematiku, a po něm Wittgenstein, kterému byla zas v nějakém ohledu matematika úplně lhostejná a matematiky, stejně jako Platón, dosti okatě pohrdá.


Kdo potřebuje pomoc od koho? Matematika od filosofie, anebo filosofie od matematiky?

Když už se takhle ptáš, tak bych řekl, že filosofie od matematiky, a to ne ve scientistickém smyslu, ale přesně v tom, který popisuje Platón v Ústavě nebo Wittgenstein v Tractatu. Je to něco, po čem pouze vystoupíte jako po schodech či žebříku nahoru, k nějaké obecně definované soudnosti či schopnosti reflexe, a co pak, když už je zvládnete, můžete odkopnout pryč. Matematika se k tomu dobře hodí pro svůj komplikovaný vztah ke světu, ale ve výsledku je skutečně jen reprezentantem něčeho, co není a ani nemůže být samo o sobě cílem, protože tak nějak z povahy věci, jíž je jakýsi každodenní vědecký provoz, přejímá jistá schémata a klišé, zavedené definice, metody práce apod., a tedy nemyslí, jak říká Heidegger. To samé říkají de facto Platón i Wittgenstein, když první nazývá matematiky snícími a druhý říká, že si zpravidla pletou záležitost pojmotvorby, tedy něčeho, co je plně v jejich rukou, s přírodními jevy, které na nich nezávisí. Způsob, jak lze matematiku využít pro filosofické účely, je přitom u obou popsán jasně. Je třeba zřejmé, že věty jako „kruh je kulatý“, abych uvedl Platónův vlastní příklad, nemají přímý empirický význam, neboť nakreslený kruh je vždy šišatý, to se ale přenáší i na zdánlivě nekonfliktní tvrzení jako „mistr se nikdy nemýlí“ nebo „moucha létá“, která nelze číst čistě deskriptivně, neboť pak by byla vyvrácena případy utnuvšího se mistra či mouchy s utrženými křídly. Každému dospívajícímu dítěti je přitom jasné, že to tak není míněno, jak to ale míněno je, právě nelze převést na jedno, třeba korespondenční schéma, které Vám řekne, že skutečně létá jen moucha o sobě a ty pozemské to jen občas aproximují. To, co potřebujeme, je právě schopnost soudné projekce, která nepracuje se schématy, ale s příklady. Wittgenstein později tutéž pointu celkem drasticky dokumentuje na větách typu „Petr má bolesti“, které vypadají jako přípisy vlastnosti, ale ve skutečnosti jsou podle něj jen postojem soucitu k člověku, jenž má jisté fyziologické projevy s cílem odstranit rozdíl vnitřního a vnějšího světa jako falešný. Každá věta, či lépe rodina vět takto vlastně vyžaduje specifický přístup.


Souhlasíš s Wittgensteinovým názorem, že „s plným batohem filozofie se hora matematiky zlézá těžko?“

Asi ano. Ona matematika a taky psychologie, kterou se Wittgenstein hodně zabývá v pozdním věku, jsou u něho vůbec obě služky filosofie proto, že systematicky upadají v nezdravé extrémy, když za pouhými obrazci postulují ještě jinosvětové, ideální entity na straně jedné a za vnějšími projevy zase vnitřní svět bolestí a vjemů, nebo zase tvrdí, že se matematika zabývá jen znaky na papíře a psychologie jen chováním. V tomto smyslu se může filosofie v mnohém poučit z matematiky, ale je to spíš smysl negativní, protože právě v důsledku těch lákavých extrémů mají matematici tendenci filosofii a vědy nivelizovat, respektive zpravidla netuší vůbec, v čem spočívají. Když pak třeba Cantor prohlašuje Kanta za sofistického filištína, který vůbec nerozuměl matematice, je to jen výraz tohoto obecného nepochopení, jak může být někdo, u něhož se z matematických výsledků objeví nejvýše věty typu 7 + 5 = 12, dodnes považován za největšího filosofa matematiky. Jako by právě na technické komplikovanosti oněch výsledků a vůbec na nějakých výsledcích ve filosofii záleželo. Filosofie matematiky či vědy obecně je přitom zrovna tak málo vědou, jako je filosofie umění uměním, v čemž, řekl bych, panuje tak nějak setrvale dost velký zmatek. Za filosofii vědy se pak často považují vědecké teorie, které jsou nějak alternativní k těm stávajícím. V logice např. existuje celá oblast systémů, kterým se říká filosofické logiky jenom proto, že nejsou standardní, nebo mají atraktivní jména jako logika časová, dynamická či fuzzy apod. Ze spousty technokratů se takto přes noc stali filosofové, odborníci na pravdu a význam, i když v životě nepochopili žádný text, který by se dal podle tradičních kritérií nazývat filosofickým. To je samozřejmě jedna ze stinných stránek vědecky orientované filosofie, za niž se analytická filosofie někdy považuje.


Začínáš práci na sborníku o tzv. „špatném nekonečnu“. Jednou z pracovních hypotéz je, že Hegel, od nějž pochází toto označení, nepoužíval obrat „schlechte Unendlichkeit“, leč „schlichte Unendlichkeit“. Mohl bys říct čtenářům Nomádvy něco více o této interpretační hypotéze?

Jsi podivuhodně dobře informován, což bude asi tím, že jsi spolueditor. Hypotéza je to Stekelerova, který to v kontextu onoho Hegelova pojmu a Hegelovy diskuse Newtonova založení infinitesimálního kalkulu celkem podrobně zdůvodnil, ale založené je to na celkem známé etymologické věci, o níž hovoří třeba i Nietzsche v Genealogii morálky, totiž na příbuznosti slov „schlecht“ a „schlicht“, jak je vidět stále ještě u slov jako „schlechthin“ či „schlechtweg“. V kontextu toho nekonečna vzniká špatné nekonečno pouhou negací konečnosti, jak ji vidíme, použiji-li mírně ahistorický příklad, třeba v obvyklém rozpisu rozvoje čísla 3,14149 a tak dále, aniž bychom věděli, jak dále. To, jak dále, nám přitom říká opět konečný předpis, skrze nějž je celá nekonečná řada, a tím i příslušné reálné číslo nebo zlomek, určena ve své identitě. Primárně tedy ta špatnost nekonečna nesouvisí s jeho potencialitou, jak se občas tvrdí, ale spíš s jeho nedourčeností.


Zmiňoval ses o svém plánu ilustrovat filosofické problémy „nefilosoficky“, zvláště pak s odkazem na scénky, ve kterých vystupuje Felix Holzmann, a snad časem připravit na toto téma samostatnou přednášku. Pokročil nějakým způsobem Tvůj projekt?

Nefilosofická filosofie, to zní skoro jako ta nechvalně známá nepolitická politika. Já jsem si jen před jistou dobou uvědomil, že humor, na němž jsem vyrůstal, byl vlastně humor jazykový, to platí jak pro Holzmanna, tak i třeba Skupova Spejbla a Hurvínka, abych zmínil úplný základ. Na Holzmannovi je přitom zvláštní, že na rozdíl od většiny místní komiky, jako je třeba Cimrmanovo divadlo, vůbec neintelektualizuje a jeho vtipy jsou de facto vtipy gramatické, týkající se toho nejobecnějšího, každodenního užití jazyka. Wittgenstein v téhle souvislosti trochu záhadně říká, že hloubka gramatického vtipu je hloubka filosofická, což otevírá jisté možnosti pro výzkum jdoucí zhruba následujícím směrem. Podle Wittgensteina nelze pravidla jazykové praxe zpřítomnit zase jazykem, protože ten už jejich celek ve své funkci předpokládá. Jediné, jak k tomuto celku odkázat, je tím, čemu říká přehledné znázornění. K tomu můžeme dospět různě, přičemž vhodným způsobem, jak ukázat, že něco, nějaký mechanismus, funguje, je dobře zaranžované selhání, v němž se onen mechanismus právě ukazuje jako celek. Lze říci, že v případě jazyka je tato dysfunkce „přehledně znázorňující“ právě tehdy, když je vtipná. Holzmannovy dialogy jsou přitom plné obratů a úvah, na nichž lze ukázat základní filosofické problémy v obecně srozumitelné podobě. Zmínil bych třeba otázku toho, zda lze pořádat zaječí hony na kance a zda si takový hon může každý dělat, jak chce; nebo zda si může být někdo sám sobě, třeba z dřívějška, podobný. To jsou klasické problémy identity významu, intencionality apod.


Učíš, podílíš se na grantech, loňský rok jsi pracoval rovněž jako zástupce ředitele ústavu pro filosofii. Zbývá Ti čas na volnočasové aktivity?

Tak ono je v případě takovéhoto zaměstnání těžko říct, co je volnočasová aktivita. Filosofie se jako zaměstnání, tak nějak na povel, vlastně dělat úplně nedá, takže v tomhle smyslu mám volný čas de facto pořád. Jiná věc je, že mnoho času člověku skutečně zaberou různé administrativní záležitosti, a že to s přibývajícími lety má neustálé tendence přibývat. Ono když na některých závisí alespoň něco podstatného, peníze na knihy, stipendia pro doktorandy a podobně, tak se to dá dělat s celkem čistou myslí, nejhorší jsou ty činnosti, které se dělají vlastně pro sebe sama. To není v univerzitním prostředí jen česká, ale taková celoevropská specialita. Nebezpečně se teď blížím stavu, kdy v první části roku plánuji, co budu dělat příštích pět, někdy už i sedm let, a v druhé části roku o tom píšu zprávu, což se dlouhodobě dělat prostě nedá. Utěšuje mě ale, že existují lidé, kteří jsou na tom hůře než já. Navíc mám celý tento akademický rok volno, že.


Jsi znám jako meloman; velký milovník opery. Mohl bys stručně přiblížit operu člověku, který ji nikdy neposlouchal?

Myslíš, jako že je to taková divadelní hra, kde se nemluví, ale zpívá, a to někdy i v několika lidech současně? I když tohle je možná skutečně docela zajímavé, totiž ta možnost současného vnímání různých melodií, temp, nálad v rámci jednoho celku, jak se to hojně a zvláště rafinovaně vyskytuje třeba ve Verdiho ansámblech. To je ale samozřejmě něco typického pro západní polyfonii. Opera má pro posluchače tu výhodu, že pracuje s dost tlustým výrazovým štětcem, protože je soustředění třeba rozložit kromě hudby ještě na divadlo. U komorní hudby je čistě akustické stránce třeba věnovat sto procent pozornosti a je to tedy práce na plný úvazek. Existuje ostatně teorie, že problém v recepci klasické hudby spočívá v tom, že už se hudba přestává provozovat aktivně, ale právě jen posluchačsky či, jak se rádo říká, konzumně, a je pravda, že skladbu, kterou člověk hraje nebo hrál sám, vnímá jinak, než když ji jen slyší. To samozřejmě není nic proti hudbě pro zábavu, protože i ta se dá dělat invenčně, tedy jsou tam obrovské rozdíly co do kvality.

Ale to samozřejmě nesouvisí moc s filosofií, i když zrovna to poslední je vlastně wittgensteinovské téma, totiž zda lze od sebe oddělit slovo a výraz, s nímž ho vyslovujeme, řekněme, zda dává sémantický smysl v triumfálním pochodu oddělit triumf od té chůze, a obecně, zda lze třeba porozumět nějakému jazyku, jazykové hře, aniž bychom na ní participovali. Z Wittgensteinova hlediska je mj. hudba ve všech různých projevech také jazykovou hrou, a to dost prominentní, jednak samozřejmě z kulturních důvodů, ale i z věcných, proto, že stejně jako řeč je alespoň v jistých formách vázána na hlas a tvář a jejich výraz. Mám takovou představu, že by nějak stálo za to rozpracovat to, co Wittgenstein načrtl pro barvy, totiž jakousi gramatiku tonální hudby. Je zvláštní, že se toho neujal sám, když právě hudbě přisuzoval ryzí filosofický význam. Nejlepší studie k tomu je myslím dosud Scrutonova Aesthetics of Music, kterou jsem vzal trochu s nedůvěrou do ruky až teprve nedávno a docela mě ohromila. Je to bez nadsázky jakási akustická verze Goethovy Farbenlehre v tom nejlepším slova smyslu, včetně zdravé spekulativnosti a současné záliby v experimentech a příkladech. Nevím ale, jestli mám na něco takového síly, momentálně se mi přinejmenším nedostává čas.


Přidáš nakonec nějakou veselou historku z přednášek?

Na nic legračního si nepamatuji, ani že by někdo alespoň při přednášce upadl. Z mé zkušenosti se v akademickém prostředí veselé příhody stávají jen mému kamarádovi Martinu Palečkovi, a to hlavně proto, že si je vymýšlí. Poslední myslím byla tak nějak blízká tématu pádu, z frankfurtské konference, kde se při snaze o nenápadný vstup do sálu, tak to alespoň líčil, otřel o spínač promítacího plátna, které pak při sjíždění srazilo níže přistavenou prozatímní tabuli a připláclo skrze ni přednášejícího profesora Sosu ke stolu, u něhož četl svůj příspěvek. Já konference takřka fyzicky nesnáším a vždycky, když na nějaké musím být, toužím, aby se něco podobného stalo, ale neměl jsem zatím to štěstí. On ho tedy podle mě neměl ani Paleček, ale byl si to alespoň schopen vymyslet. Já bohužel nedisponuji ani tímhle typem fantazie.

Rozhovor připravili Jindřich Černý a Martin Fontán
Žádné komentáře