Nomádva

Tvůrčí psaní

Rozdvojení: Petra Lomozová

„Bylo to v poledne, kdy jeden stal se dvěma...
Slavíme teď, svým vítězstvím si jisti,
svátek svátků:
Přítel Zarathustra je zde, host všech hostí!
Svět směje se, roztrhl opony strašnou látku,
Světla a temnoty svatbu nám věstí...“
(Fridrich Nietzsche: Mimo dobro a zlo: Z vysokých hor)

V poledne, kdy slunce září nejvýš a den dosahuje plnosti a nejlepšího světla a dokonce i stíny jsou sotva znatelné, v ideálním případě žádné. Vše je osvětleno jednoznačně, není kde hledat nejasnosti, slunce na obloze je jedno a tak to vypadá, že je to s celým světem. A právě v tuto chvíli, kdy den je naplněn, svět je naplněn a směje se a vše, co je jedno, je plné... v tu chvíli se z jednoho stanou dva. A Zarathustra sestupuje z hor vstříc svému zániku. Ale nedosáhl už před chvílí svého cíle, podobný nejzlatějšímu slunci? Asi ne.

Vítejte ve světě, kde jednota není cílem! Ve světě, kde stromy mají kořeny, kde hory vyrůstají z moře, kde poutník má svůj stín a dokonce i bůh má svůj stín, kde i ďábel je dvojí. Ve světě, kde průměr a smír mezi oněmi propastně vzdálenými věcmi je projevem nedostatku fantazie (přesněji: slabosti ducha a chybějící odvahy...) Pozor. Jednou tady vyplujete na moře a už není cesty zpět. Tento článek však můžete přečíst bezpečně – moře v něm sotva zahlédnete. Zmohu se jen na několik poznámek o dvojnosti a protikladnosti, které nejspíš nebudou hodné tak velkolepého úvodu. Ten vás měl totiž zlákat ke čtení Nietzscheho a nikoli mého článku...

 

Lou Andreas-Salomé, (asi jediná) Nietzscheho přítelkyně a budoucí psycholožka, napsala knihu, v níž hledá klíč k Nietzscheho filosofii v Nietzschem samotném. Co se týče protikladů, Nietzscheho duše na ně byla rozhodně velmi bohatá. „Nietzsche totiž rozlišuje harmonické neboli jednotné a heroické neboli roztříštěné povahové založení jakožto typ jednajícího a poznávajícího člověka, jinými slovy: typ svého bytostného protikladu a svůj vlastní typ.“[1] Hlavním cílem jednajícího typu lidí je interakce s vnějším prostředím a v tomto ohledu jsou jednající velmi zdatní vzhledem k harmoničnosti svých povah – žádný z vnitřních „pudů“ se nebouří a nechce strhávat pozornost výlučně na svou stranu. Všechny vnitřní složky se při troše vůle a cviku podrobí rozumnému úsudku, aby ve svém celku dosáhly ctnostného středu a uměřenosti. Tak to ovšem nechodí u lidí poznávajících neboli u Nietzscheho. Tam se „pudy“ bouří. Každý z nich tvrdí, že je zdaleka mocnější než celek. Dosažení ctnosti (uměřeného středu) je možné jen za cenu obrovského násilí na jednotlivých duševních silách. Je to pak ještě ctnost? Je to s ní jako se vším ostatním: úsilí o jednu věc se zdaleka nevyčerpává v dosažení svého cíle. Dosáhnout něčeho je možné jen na úkor něčeho jiného. Z tohoto hlediska ani dosažení středu není aktem vše-usmiřujícím – naopak jde o nanejvýš partikulární cíl. Cíl poznávajícího je mnohem obsáhlejší: je to maximální šířka, výška a hloubka. Toto je duše poznávajícího:

„Ona duše totiž, která má nejdelší žebřík a nejhloub sahá dolů... duše nejobjemnější, jež sama v sobě nejširšími kruhy může běhat a bloudit a těkat; ... duše oplývající majetkem, jež o své újmě chce se vrhat do chtění a žádostí... duše nejmoudřejší, jíž nejsladčeji domlouvá bláznovství... duše..., v níž veškery věci mají svůj proud a protiproud, svůj příliv a odliv.“[2]

 

V duši poznávajícího nelze mluvit o ctnosti. Člověk se nemůže upnout na jediné místo, na nějaký střed nebo průměr. Snad by souhlasil, aby mohl být na všech místech zároveň, ale protože to nejde, putuje od jednoho k druhému a v zájmu objevení a zachování vší šířky, výšky a hloubky se často dostává do nejtěžších protikladů. S větším odstupem se pak jeho pohyb může jevit jako kroužení. Co se pak týče hloubky jako rozměru opačnému výšce, najdeme zde další důvod, proč poznávající člověk není ctnostný – neboť „lidé, kteří usilují o velikost, jsou obvykle zlí lidé.“ Má se to totiž s člověkem jako se stromem... „Čím více chce do výše a jasu, tím silněji tíhnou jeho kořeny do země dolů, do temna, do hlubin – do zla.“[3] Zdá se, že veškerá racionální jednota tradiční filosofie je platná jen tam, kde jsou větve a kmen – kde je vědomí. To, že východisko rozumu máme nejvíc po ruce, však ještě nerozhoduje o tom, co je skutečným základem našeho poznání.

„Podobám se starému odolnému hradu, jenž má mnoho skrytých sklepů a podzemních chodeb; do svých nejskrytějších temnic jsem dosud úplně nesestoupil, do svých podzemních komor jsem ještě nepronikl. Nestojí snad na nich vše?“

 

Zdá se, že pro člověka, který začal odkrývat svá sklepení, je jednota navždy ztracena. Jeho svět není jedním světem, jsou to dva světy: uvnitř a vně. Sám sebe tomu musí přizpůsobit. Chce-li vykonávat své duševní cesty po horských hřbetech, na ostrovech, v propastech a sklepeních, potřebuje být na svých cestách sám, nerušen bzučením much kolem své hlavy. Kde přestává samota, začíná se trh; a kde se začíná trh, začíná se také ... hemžení jedovatých much.[4] Mohla by snad moucha pochopit, co je to za veliký svět, v němž poznávající cestuje, nevysmála by se mu jen proto, že by pro ni byl moc veliký? Na cestách lze potkat mnoho věcí, které by nechtěl vidět nikdo anebo které zvědavcům k vidění nepřísluší. Těžko si představit, že by zlo, které v sobě poznávající vidí, chtěl nechat k nahlédnutí i ostatním. „A leccos v nitru člověka se podobá ústřici, neboť je to odporné a kluzké a těžce chapatelné – takže se musí vzácná skořápka se vzácnou zdobou přimlouvat za obsah. Ale i tomuto umění nutno se učiti: umění míti skořápku a krásný vzhled a chytrou slepotu![5] Upřímnost dovnitř i navenek je pro poznávajícího neudržitelná. Nemusí se i člověk stát dvojím, aby mohl žít ve dvou světech zároveň?

 

            Existují ovšem i dostředivé síly. Kdesi v jádru lze  nalézt nejniternější tvořivou sílu člověka. Bývá symbolizována sluncem nebo dítětem. „Nevinností je dítě a zapomenutím, je novým početím, je hrou, je kolem ze sebe se roztáčejícím, je prvým pohybem, je posvátným Ano. Věru, ke hře tvorby, bratří moji, je třeba posvátného Ano: svou vlastní vůli chce potom duch, svůj vlastní svět si zbuduje, světu jsa ztracen.“  Kolo ze sebe se roztáčející je také určitým středem a jednotou (asi v tom smyslu, že je kulaté), ale narozdíl od středu racionálního, který hledá místo mezi protiklady, jež by bylo smířlivé a, jak vystihuje Aristotelés, „od obou konců stejně vzdáleno[6], se nestará příliš o spravedlnost své polohy, nýbrž využívá protiklady tak, že je přeměňuje a vytváří z nich věci nové. Tvořivý život, k němuž patří i tvoření sebe sama, je přitom způsobem, jak se pozvednout nad své konzumní lidství a také způsob vykoupení od protikladů, kterému však nutně předchází jejich tvrdý boj a utrpení. Rozmůže-li se slunce neboli tvořivý duch v člověku natolik, že zaplní celou jeho duši, až ta začne přetékat, navrátíme se na začátek tohoto textu, jak je z úcty k Nietzscheho filosofii vhodné – k Zarathustrovi rozmlouvajícímu se sluncem.

 

Co předcházelo Zarathustrově zrodu? Antické dny, kdy poznávající rozhodoval o pravdivosti světa. „Já, Platón, jsem pravda.“ Křesťanské noci, v nichž světlo pravdy na člověka čeká v zásvětí. Pozitivistické ráno ozdobené červánky, kde touha po „pravém světě“ je překonána a jediný svět, ten vezdejší, rozhoduje o pravdivosti. Správná chvíle pro to, aby člověk přestal svět odrážet a začal ho tvořit. „Já, Zarathustra, jsem svět.“ Už přichází... „Poledne; okamžik nejkratšího stínu; konec nejdelšího omylu. Vrcholný bod lidstva; incipit Zarathustra.“ [7]

 

Pohár je naplněn, začíná přetékat. Co došlo vrcholu, začíná klesat. Leckomu by stačil vrchol, autenticita, svoboda. Ale život je cesta a pohyb poznávajícího nelze zastavit. „A to jest veliké poledne, kdy člověk prostřed své dráhy stojí mezi zvířetem a nadčlověkem a kdy slaví svou cestu k večeru jakožto svou nejvyšší naději: neboť je to cesta k novému jitru.“[8]

 

 

Petra Lomozová

(1.roč. navazujícího magisterského studia Filosofie)

 

 



[1] Lou Andreas-Salomé: Fridrich Nietzsche ve svých dílech, Torst, Praha 1996, str. 28.

[2] Fridrich Nietzsche: Tak pravil Zarathustra, Votobia, Olomouc 1995, str. 191 (O starých a nových deskách).

[3] Zarathustra: str. 36 (O stromu na hoře).

[4] Zarathustra: str. 45 (O mouchách na trhu).

[5] Zarathustra: str. 177 (O duchu tíže).

[6] Aristotelés: Etika Níkomachova, Rezek, Praha 1996, str. 57 (II.5).

[7] Salomé: str. 124-5.

[8] Zarathustra str. 69 (O ctnosti, jež obdarovává)

Žádné komentáře