Nomádva

Umění

Doteky Adrieny Šimotové: Martin Kolář

Motto: „ Na stopu nás může přivést nejspíše nenápadná zmínka v Lebelově monografii, podle které  Duchamp pokládal erotický akt za čtyřdimenzionální situaci povýtce.“
(Chalupecký J.: Úděl umělce – Duchampovské meditace)

Věta v úvodu je podivná, zvláštní jako celé tajemné Duchampovo dílo. K jakému to způsobu vnímání nás odnáší? Má smyslná poznámka širší platnost? Duchamp těchto několik slov sám později vysvětluje: „ Aniž jsem používal těchto slov, je to má stará myšlenka, vrtoch, který se vysvětluje tím, že hmatový pocit, který objímá všechny strany předmětu, se blíží hmatovému pocitu o čtyřech rozměrech. – Neboť samozřejmě žádný z našich smyslů se nedá aplikovat čtyřrozměrným způsobem leda s výjimkou hmatu, a tedy milostný akt jako hmatová sublimace by mohl dát zahlédnout či spíše zahmátnout hmotnou interpretaci čtvrtého rozměru.“[1] Zde už se autor dotýká zkušenosti konkrétní, která mu pomáhá odkrývat další prostorovou dimenzi. Uvědomme si, že situace je stále modelová. Zmíněný intimní prožitek je ve skutečnosti nepřenositelný. Jako bychom se skrze něj mohli prostoru jenom zlehounka dotknout a za tímto letmým dotekem vytušit stopy dalších dimenzí. V doteku se dostáváme do prostoru tělové zkušenosti, která nás ukotvuje ve světě. Nenacházíme se již mimo něj. Dostáváme se však mimo optiku renesanční perspektivy a s ní souvisejícího účelového chování. Prostor, okolí, které nás obklopuje, můžeme nazvat prostředím. A právě v doteku se napětí mezi člověkem a prostředím stírá. V doteku se stává prostor důvěrným, ohmataným.

 

Já sám si tyto souvislosti především uvědomuji při pohledu na tvorbu Adrieny Šimotové. Zkušenost, kterou nám Adriena Šimotová svým dílem předává, je přenášena skrze prožitek barvy. Je to zážitek z barevné hmoty vyjádřený kultivovaným způsobem,  se smyslem pro koloristické kvality malby. Její malba nám barvu zhmotňuje. Můžeme si toho všimnout již na  dílech let šedesátých, především však v autorčině pozdním období druhé poloviny devadesátých let. Otisky figur na čínských papírech září částečkami barevného pigmentu. Jsou to velmi jemné stopy barevné matérie, zaznamenávající lehký, důvěrný pocit blízkosti druhého až intimním způsobem osobního doteku. Jak píše Jaromír Zemina, je to především: „…svázanost její představivosti a tvořivosti s lidským tělem a potřeba přímého, především hmatového styku s ním… Tato potřeba dotýkat se má v sobě ovšem silný náboj erotický…“[2] Mimochodem, tělesná a hmatová zkušenost je důležitým faktorem nejen v její figurální tvorbě, ale i u zobrazení předmětů každodenní lidské potřeby. Jsou osahány člověkem, jsou barevnou stopou opotřebeny. Tvořivé dotýkání se věcí, lidí, při němž je vytvořen jejich obraz[3], můžeme nazvat ruko-dělností. A právě tou získávají práce Adrieny Šimotové své tělo. A to se potom dále rozplývá v prostoru, jen lehce naznačeno neostrými, vzdušnými konturami. Okraje jejich obrazů se lehce stávají součástí prostředí. Tělesné se zde stává přítomným… Pro autorku je zmíněná přítomnost možností, jak se dobrat autentičnosti a, jak sama píše, „…toho zlomku vteřiny,  kdy se dá prožít vše. Teď. Vzpomínám na Prousta a jeho pro mne kdysi vzrušující práci s časem. Hledání času směrem nazpět, na přítomnost navázaný vzpomínaný čas. U mne, ale dnes asi nejen u mne, je tomu naopak. Je to fixace onoho teď prožívaného, touha nalézt a uchopit přítomný čas v jeho autenticitě, žít ho, zachytit provždy naléhavost a jedinečnost chvíle. Pak už nemůže být ztracena.“[4]

 

Možná, že Adriena Šimotová odvádí diváka k prožívání stejných chvil, jež jsou neopakovatelné. A snaží se, aby je vnímal, podmaněn totožným prostorem, místem tělesného prožitku. Otázkou však stále zůstává, zdali je divák uchvácen smyslovou přítomností v tušení tělesnosti v doteku světa, nebo jeho obrazu, díla…



[1] Chalupecký J.: Úděl umělce – Duchampovské meditace, Torst, Praha, 1998, str. 153.

[2] Zemina J.: O blízkém a vzdáleném,Trigon, Praha, 1994, nestránkováno

[3] Můžeme ho nazvat i otiskem. Adriena Šimotová o tom hovoří slovy: „To je ta cesta: od toho, co je Moje, k tomu, co je Obecné. To je ten okamžik skoro dokonalého překryti, kde otisk zobrazeného těla je takřka identický s člověkem reálným, zároveň trvajícím a pomíjivým, neměnným a proměnlivým, pevným i nepevným.“ Šimotová A. : Uvnitř a vně, Trigon, Praha, 1994, nestránkováno

[4] Šimotová, A.: Uvnitř a vně, Trigon, Praha 1994, nestránkováno

 

Žádné komentáře