Nomádva

č.1 Dialog

Rozhovor s Věrou Koubovou

O tom, kdo se má stát prvním hostem našeho koutku, jsem ani chvíli nepochybovala - věděla jsem, že to musí být ona tajemná překladatelka Nietzscheho, Věra Koubová. Požádala jsem tedy jejího manžela o kontakt a napjatě čekala, zda se mi tento záměr podaří uskutečnit - Věra Koubová mě však odmítla. Odmítla mě ale neprozřetelně s tím, že k filosofii se vyjadřovat nemůže, protože to, co ji na filosofech zajímá, je pouze jejich básnické střevo. Ovšem to, co zajímalo mě na Věře Koubové nebyl Nietzsche, ale jeho dobrá česká přítelkyně. A tak vznikl tento rozhovor o básnících, překládání, fotografii a o dialogu mezi řečí a obrazem...       

Většina čtenářů Nomády Vás zná především jako překladatelku Nietzscheových spisů. Vy sama říkáte, že Vás na filosofech zajímá „jen“ jejich básnické střevo. Opravdu na tomto „jen“ trváte? A když už jsme u toho, jaký je podle Vás Nietzsche básník? A jak to má s básněním Váš manžel, profesor filosofie Pavel Kouba?

 

Když jinak nedáte, přihodím k onomu „jen“ ještě to, co je třeba právě u Nietzscheho tak výrazné: spojení myšlenkové pronikavosti a stylistické jistoty. Jestliže mi překlad do jisté míry „ztěžuje“, nebo řeknu to jinak: zbarvuje, zpříjemňuje, zdobrodružňuje svým básnivým viděním, pak mi ho na druhé straně „usnadňuje“ tím, že se u něj mohu spolehnout na domyšlenost třeba i nejkomplikovanějšího souvětí a nikde není potřeba – není to u autorů vůbec samozřejmé – maskovat různá vymknutí. Že se při jeho překládání dozvím i něco o morálce, mě těší, ale opravdu mě k němu nejvíc poutají okamžiky radostných překvapení nad nějakým zvratem, obrazem rozvíjeným tak živě a vyhroceně, až Vás rozesměje, nad vyčerpávající paralelou filosofa a krtka, nad šťavnatou žlučovitostí, s níž prská nad nevinným anglickým filosofem, nad vznosnými údery zvonů bijících do uší neslyšících... Když odhlédnu od jeho hrátek s veršovanými epigramy, připadá mi, že je velký básník, především v próze. K básnění Pavla Kouby můžu říct leda tolik, že také bylo.

 

Váš manžel se Nietzschem intenzivně zabýval. Říkáte, že to byl právě jeho „neblahý vliv“, co Vás k Nietzscheovi přivedlo. Předpokládám, že jste doma často místo o večeři debatovali o Nietzscheově jazyce. Zajímalo by mě, zda se Vaše interpretace Nietzscheových textů v nějakém ohledu zásadně liší? 

 

Nietzscheho, Patočku, Heideggera, Finka jsem si vždy ráda nechala vykládat jinými, ať už svým mužem, nebo jeho velkým přítelem Přemyslem Blažíčkem. Do večeře bych nic takového svému muži nepletla, na to je příliš náruživý jedlík.

 

Věnujete se uměleckému překladu a umělecké fotografii – tedy činnostem, které často čelily a čelí nařknutí z nedostatku „původnosti“. Nesporně však jde o činnosti přímo vyžadující tvůrčí přístup. Překládáte ráda „ryzí básníky“, omezuje se Vaše básnické střevo na trávení jiných střev nebo píšete také vlastní texty?

 

Ano, vidíte, překlad a fotografie mají společné to „pře-kládání“, obojí přenáší odněkud někam, obojí kupodivu na papír, možná ale, že i malíř přenáší odněkud někam, a že to dělá i filosof a básník, a což teprve hudebník. U obou zmíněných disciplin se na pohled zdá, jako by cestou pokaždé něco vypadlo: při překládání jako byste nemusela vymýšlet, co říct, u fotografování jako byste to, co chcete říct, nemusela kreslit, protože v prvním případě to za Vás udělal básník, ve druhém aparát. Možná je Vaše sdělení jako překladatele či fotografa právě o tento kousek skrytější, nenápadnější, ale pro toho, kdo to dělá, může být tím lákavější a nutkavější. Mé „texty“ píše, dost škobrtavě, můj aparát.

 

Mimochodem, proč se podle Vás schopnost básnit lokalizuje právě do střeva?

 

Já to tušila, že si mám před Vámi dát pozor na jazyk, držet se zásady Franze Kafky, který se běžným rčením vyhýbá – jak čert kříži. Ale možná mě na druhé straně popíchl Nietzsche, který si, a Vy to víte, hnutí duše, ať už filosofická či básnická, často vysvětluje špatným zažíváním.

 

Překládáte z němčiny, vystudovala jste ovšem také překladatelství angličtiny. Anglicky psaná poezie pro Vás není dost enigmatická? Zdá se Vám, že je němčina pro poezii jazykem příhodnějším než angličtina?

 

Ne, nemůže se mi to zdát, protože ji neznám, angličtinu, ne dost. Nikdy jsem se nezbavila pocitu cizoty, která mě z toho jazyka přepadá, z toho úplně jiného vidění. Ačkoli by to měl být naopak důvod se jím zkusit podívat, že. Německý jazyk je pro poezii určitě příhodný, pro německou vůbec nejpříhodnější. Pro překladatele je však v každém případě důležitějším jazykem ten, který musí kroutit, krátit, hatit on sám.

 

Tato rubrika má být věnována ženám a filosofii – je tedy třeba položit také nějakou „ženskou otázku“. Překládala jste Nietzscheho, Kafku, Novalise, Wurma.... Poezie žen Vás neláká? Není ženská imaginace ženě přístupnější?

 

Nevím, to mě nikdy nenapadlo. Ostatně jsem docela nedávno připravila pro rozhlas ukázku z poezie severoněmecké básnířky Doris Rungeové. Také jsem přeložila básně Hilde Dominové.

 

V jednom rozhovoru o překladech Kafky jste se zmínila o vizualizaci  jazykových obratů jako o nezbytné podmínce úspěšné překladatelské práce. Na druhou stranu z toho, jak hovoříte o svém fotografickém díle se dá usuzovat, že Vaším záměrem je především zachytit jisté nálady, metafory, nečekané souvislosti – vyjádřit se téměř na způsob poezie. Zdá se tedy, že jsou pro Vás tato dvě média přímo niterně propojená.

 

No, pěkně jste mi je tu spojila. Mě vždycky mrzelo, že se nevěnuji jedné věci pořádně, tak důsledně, aby to k něčemu vedlo. Abych nemohla, když se nedaří, utéct ke druhé. Ale už jsem to vzdala; s obojím je sice kříž, v obojím je mi úzko, ale zase mi mohou lidé říkat, že mám hned dva příjemné koníčky.

U fotografie opravdu nevím, jestli chci zachytit „něco“ a jestli to „chci“. Rozhodně to nemůžu předem formulovat, vzniká to až před očima. A vzniká to v momentě, kdy si všimnu, že se věci k sobě nějak mají, třeba člověk a prostor, ale kdykoli dokážu před zmáčknutím spouště „pojmenovat“, co vyfotím, pak už je zbytečné ten pohyb ukazováčku dokončovat, už vím, že tu fotku nezvětším. Ale že se v obraze musí něco s něčím prolnout, to myslím platí.

 

V rámci projektu „Sterbliche:Unsterbliche“ jste fotografovala náhrobky umělců a konfrontovala je pak se záběry z ulic. Myslíte si, že v této konfrontaci se téma prázdna a smrti vyhrotilo? Není nakonec fotografie jako taková umrtvováním – mně vždy tváře na fotkách připadaly jako pohledy do záhrobí. Na fotce je člověk potenciálně a přísně vzato i aktuálně mrtvý...To je samozřejmě přitažlivé obdobně jako podzimní procházky po hřbitovech nebo zádumčivost Kafkových románů a povídek. Zdá se, že Vás zjevení či punctum „smyslu konečnosti“ fascinuje.    

 

To „zajímá“ spíš mého muže, jak naznačujete, on ale chápe konečnost veskrze pozitivně. Moje pohnutky byly u oné výstavy docela přízemní, a také doslova opačné, než jak je navrhuje Vaše otázka. Nechtělo se mi ukazovat tolik hrobů, nebo mi připadlo, že je ukážu víc v jejich propojení se životem. Tak jako v rámci jedné fotografie jsem potřebovala mít i v rámci výstavy „oživující“ přechody od jednoho konce k druhému. A taky jsem chtěla podtrhnout, že už samy hroby byly foceny „co nejživěji“, v soužití s ptactvem, zvířectvem, stínem a tak. A taky se mi líbilo, že se daly nacházet souvislosti mezi městem mrtvých a městem živých, někdy se přidaly i jaksi „navíc“ – dávala jsem obrazy k sobě především po výtvarné stránce – a pak mě někdo upozornil na „hluboký“ plamenný záměr u dvojice s Palachovým hrobem a Husovým pomníkem. – Jistě můžu vidět na fotografickém portrétu především neživost člověka na papíře, dám-li ty dva vedle sebe. Ale mně při portrétování vlastně nejde o to zobrazit určitého člověka „jako živého“, nýbrž udělat opravdu živý, tj. promlouvající obraz. A co na tom obraze promlouvá, není už „zmrtvělý“ člověk, nýbrž ono zmíněné oživující prolnutí, třeba výrazu se světlem nebo úhlem pohledu.

 

Název zmíněného projektu-knihy (Sterbliche: Unsterbliche) napovídá, že s Nietzschem sdílíte náklonnost k Hérakleitovi – dalšímu velkému básníku-filosofovi. Máte ještě nějaké jiné oblíbené filosoficko-básnické zjevy?

 

Leda básnicko-filosofické, Rilka, Holana, Celana.

 

Jak vnímáte svět filosofů, jejich debat, jejich práce? Všimla jsem si, že je při tom docela ráda fotografujete. Mám pocit, že jsem Vás viděla, jak jste se při jedné kuriózní filosofické debatě neúnavně snažila v krásných letních šatech najít ten pravý úhel téměř ležíc na podlaze. Co Vás jako fotografa na tvářích a gestech filosofů zajímá?

 

Filosofy fotografuju vůbec nejraději, kéž by bylo takových kuriózních debat, disputací a kolokvií víc! A v  prázdných velkých bílých sálech. Možná nefotografuju ani tak filosofy, jako filosofy v sálech. Taková situace je velmi příznivá: fotoaparát při delším časovém rozpětí už neruší, diskutující sedí na místě, ale většinou živě gestikulují, a protože hájí své pojetí, naprosto se netváří rozpačitě. A když je fotíte od podlahy, ukážou se v nejlepším světle... Nejde mi přednostně o filosofy, ale o lidi, kteří se výrazně projevují, aniž tvoří nějakou exotickou skupinu. Obdivuji sice fotografie třeba z Podkarpatské Rusi, ale neláká mě pokoušet se o ně; abych mohla fotografovat, potřebuji co nejobyčejnější výjevy, které pak svou neobyčejnost případně ukážou.

 

Ženská záliba v takzvaných “drbech“ je příslovečná, o to příslovečnější je pak tato záliba u mužů, můžete tedy čtenářkám a čtenářům Nomády prozradit, který ze současných českých filosofů je podle Vás nejfotogeničtější?

 

To bych Vám prozradila, jen kdybych ho už nechtěla fotit. Ale pomyslete, filosofové jsou mimo jiné také plaší, a co kdyby pak na mě zanevřela a nenechala se!

 

Mnohokrát děkuji za Váš čas.

Tereza Schmoranz

Poslední komentáře
12.06.2012 14:00:51: smiley${1}
27.02.2012 13:22:47: zajímavý rozhovor.. tahle paní mě přesvědčila, že překlad může být stejně kreativní jako psaní díla ...