Nomádva

č. 10 Paměť a společenství

Paměť, znak a gesto: Josef Fulka

Condillac a geneze jazyka.

Condillacovo Pojednání o počitcích otevírá zajímavý incipit: „Nedovedeme se upamatovat na nevědomost, v níž jsme se narodili: je to stav, který po sobě nezanechává žádné stopy. Na to, že jsme něco nevěděli, si vzpomínáme jen tehdy, když si vzpomínáme, že jsme se to naučili, a abychom postřehli, že se něco učíme, je třeba již něco vědět.“[1] Bylo by samozřejmě možné dlouho uvažovat o tom, nakolik je tento počátek v silném slova smyslu nemožný, anebo přesněji, nakolik tento počátek nemůže být ničím jiným než předpokladem. Pozoruhodnější nicméně je, že Condillac tento stav – stav, kdy jedinec nemá paměť – na nejrůznějších místech a v různých spisech uvádí do vztahu k empirii. V takových okamžicích začínají jeho spisy zabydlovat zvláštní tvorové bez paměti.

Roku 1703 Fontenelle předloží pařížské Akademii zvláštní zprávu o hluchoněmém ze Chartres, který mezi třiadvaceti a čtyřiadvaceti náhle začal mluvit.[2] Tomuto případu se ve filosofických kruzích dostalo značné pozornosti, protože dotyčný muž alespoň v jisté míře představoval živoucí odpověď na problém vrozených idejí: „Obratní teologové se ho vzápětí vyptávali na jeho minulý stav a jejich hlavní otázky se týkaly Boha, duše, dobrého či špatného mravního jednání. Zdálo se, že se ve svých myšlenkách daleko nedostal. (…) Ne že by od přirozenosti postrádal ducha; ale duch člověka zbaveného styku s ostatními je tak málo zkušený a tak málo vzdělaný, že myslí jen natolik, nakolik ho k tomu nutí vnější předměty. Největší bohatství lidských idejí je ve vzájemném styku lidí.“[3]

V souvislosti s tímto jedním konkrétním případem je tak nastolena jak otázka paměti, tak otázka společenství, přičemž motivem, který oba problémy propojuje, je téma znaku a jazyka. Onen „vzájemný styk lidí“, jak Condillac nesčetněkrát tvrdí, je umožněn pouze vzájemnou výměnou znaků. Hluchoněmý podle jeho domněnky sice dokázal spojovat některé své ideje se znaky (zejména ideje související s jeho základními potřebami), ale „jeho pozornost byla přitahována jedině prudkými počitky a s nimi i přestávala. Žádnou funkci neměla v této době kontemplace a ještě méně paměť.“[4] V tomto smyslu tento příklad není jen faktické potvrzení toho, co Condillac prokázal teoreticky (tak zní titul příslušné kapitoly), nýbrž exemplifikací určité „genetické teorie inteligence“,[5] která bude u Condillaca korespondovat s jeho genetickou teorií jazyka.

Condillac, jak víme, tuto teorii otevírá určitou fikcí: „Předpokládám, že určitý čas po potopě dvě děti obou pohlaví zbloudily v pustině dříve, než poznali použití jakéhokoli znaku.“[6] Condillac potom popisuje genezi znaků jako interakci gesta a křiku, jejíž základní pohnutkou je potřeba; jde dokonce tak daleko, že v jistém momentu tohoto genealogického procesu předpokládá něco, čemu Virole říká „převrácení genealogické transmise“: když se tyto zbloudilé děti (mikrospolečenství, které je v textu výslovně označeno jako „rodící se národ“) samy stanou rodiči, jejich potomci začnou spontánně vytvářet nová slova a nové znaky, takže rodiče se naopak učí od dětí.

Předkládaný příběh by se mohl jevit jako prapodivná báchorka. Jenomže ve skutečnosti se jedná o mimořádně důmyslnou odpověď na hrozivý a v osmnáctém století široce diskutovaný problém (vyjadřuje se k němu například ještě de Gérando v rozsáhlém pojednání De l´éducation des sourds-muets de naissance z roku 1827, kde v souvislosti s ním podniká dosti radikální kritiku Rousseaua[7]), který automaticky vyvstane, jakmile se na otázku jazyka začne pohlížet z hlediska geneze (pohled od Saussurových dob poměrně málo populární, ale rozhodně ne nesmyslný): jak mohl jazyk vůbec vzniknout? Objevuje se zde totiž jednoduchý paradox: zrod jazyka předpokládá shodu ohledně významu znaků, avšak tuto shodu neumožní nic jiného než zase právě znaky. Původ jazyka je tedy obtížné hledat v ustavené konvenci, protože ta předpokládá již utvořené znaky, a tyto znaky se nemohou utvořit, když nemluvíme. Fain du Tremblay v Pojednání o jazycích z roku 1703 použije následující přirovnání: „Mluva je prostředek, díky němuž se lidé dohodnou ohledně všeho, a tedy se bez mluvy nemohou dohodnout ohledně mluvy samé. Stejně jako nelze vyrobit brýle, když nevidíme, není možné utvořit jazyk, aniž bychom mluvili.“[8]

Rousseau, jak známo, tuto otázku ve druhé Rozpravě celkem pohodlně vyřeší tím, že připustí možnost vyššího zásahu, protože mu připadá takřka nemožné, aby jazyk se vší svou složitostí vznikl čistě lidskými prostředky. Condillac je v tomto ohledu důmyslnější: snaží se vypracovat teorii původu jazyka na základě předpokladu úzkého propojení mezi vokálním projevem a gestem, tedy na základě určitého druhu expresivity, která nepředpokládá existenci již ustavených znaků. U dvou dětí, které si musí vytvořit vlastní jazyk, pohyby předcházejí nebo alespoň bezprostředně doprovázejí artikulované zvuky. Děti svůj křik „obyčejně doprovázely nějakým pohybem, nějakým posunkem nebo činem, jejichž výraz byl ještě patrnější.“[9] Není zřejmě třeba připomínat, že v tomto typu myšlení se vždy ontogeneze proplétá s fylogenezí a že historický původ jazyka je pokládán za analogický některým jevům probíhajícím na individuální úrovni. V exemplární podobě jsou tyto dvě stránky genealogie jazyka propojeny například v Diderotově neprávem opomíjeném Dopise o hluchoněmých.[10]

Této zdánlivě obstarožní teorii se dnes dostává pozornosti v onom typu lingvistiky, kde se paradigma synchronie a arbitrárnosti ukazuje jako nedostačující. J.P. Morford, J.L. Singleton a S. Goldin-Meadow ve své studii o znakových jazycích, částečně věnovanou tzv. home-signers, v souvislosti s Condillacovou teorií (založenou na myšlence, že jazyk se vyvinul z toho, čemu říkají self-explanatory signs) oprávněně prohlašují, že sice může být dílem čisté spekulace, ale její zajímavost tkví v tom, že „nastoluje otázku sémantické transparence, a také možnost, že jazyk neměl vždy onu strukturní úroveň, na níž je význam arbitrární.“[11] Jednoduše řečeno, tato teorie jazyka (pochopitelně navzdory konkrétním rysům, které ji skutečně činí ve světle moderní lingvistiky poněkud zastaralou) se coby zajímavá perspektiva ukáže tehdy, když začneme věnovat pozornost projevům, které zcela nepochybně mají charakter projevu jazykového (tzn. dochází zde k systematické produkci významu), ale mluvčí nevyužívá – nebo nemůže využívat – prostředků poskytovaných konvenčním jazykovým systémem.

A kromě toho úvahy o gestové expresi mohou vést k velmi odlišnému typu závěrů, které tu můžeme jen letmo zmínit. Existují teoretici, podle kterých v rámci této exprese existuje kontinuita mezi významovostí a nevýznamovostí či mezi jazykem a ne-jazykem. Této představě se dostalo zajímavého vyjádření v myšlence tzv. „Kendonova kontinua“, tedy v sémiotické klasifikaci gest, která předpokládá kontinuální škálu různě expresivních gestových projevů od konvencializovaných znakových jazyků přes emblémy a pantomimu až k běžné gestikulaci.[12]

Vraťme se nyní ještě krátce ke Condillacovi. Zarazí nás, že v Condillacově Pojednání o počitcích, tedy v textu, který je pozdější než Esej a jehož první  věta byla citována v úvodu tohoto textu, hypotézy tohoto typu zcela vymizí ve prospěch toho, čemu Diderot říkal „metafyzická anatomie“. Jestliže v Eseji je nám předložen obraz dvou dětí, který je ztělesněním myšlenky nutného propojení intersubjektivity a geneze jazyka, itinerář slavné Condillacovy sochy v Pojednání o počitcích se zcela obejde bez jakékoli intersubjektivní dimenze a pojem znaku se zde zcela vytrácí. Condillac sám si vyčítal, že znakům byla v dřívějším textu věnována příliš velká pozornost, a Pojednání lze číst jako pokus přepsat historii geneze idejí bez reference k otázce jazyka a intersubjektivity. Někteří interpreti to vykládají jako pokus uniknout, něčemu, co sám Condillac zřejmě považoval za zbytky idealismu (a z idealismu jej explicitně obvinil Diderot v Dopisu o slepcích): jde o to ukázat, že elementární transformace a kombinace počitků stačí k tomu, aby socha posléze vystoupila  ze sebe sama a poznala existenci vnějšího světa.[13]

I tady se však téma paměti (a její souvislosti s idejemi) navrací v podobě nezvyklého přirovnání, zmiňovaného již v Eseji. Jedna kapitola tu je věnována „člověku nalezenému v litevských lesích“. Jedná se o případ tzv. „medvědího dítěte“, který je do značné míry exemplifikací onoho původu, o kterém Condillac mluvil na začátku svého textu. Tento člověk na tom byl podobně jako mládenec ze Chartres: „Jakmile mohl mluvit, tázali se ho na jeho dřívější stav; on si však na něj nevzpomínal o nic víc, než si vzpomínáme na to, co se nám stalo v kolébce.“[14] Podle Condillaca tomu tak bylo prostě proto, že veškeré jeho ideje byly ve stavu izolace diktovány základními potřebami a náhlý nápor nových idejí získaných v souvislosti s řečí vymazal oněch několik málo idejí starých. Staré téma z Eseje se tedy takto oklikou navrací i do tohoto pozdějšího Condillacova pojednání.

Otázky spojené s condillacovskou „genetickou sémiologií“ zde bylo pochopitelně možné pouze otevřít. Cílem nemohlo být nic jiného než náznakovité upozornění na fakt, že texty tohoto autora, zabydlené nezvyklými bytostmi, neslyšícími mladíky a medvědími dětmi, ve skutečnosti předkládají podivuhodnou teorii geneze jazyka a významu, v níž jsou základními položkami právě pojmy paměti a společenství a která může uvažování o jazyce v mnohém poučit i v současné době.[15]


[1]    E. B. de Condillac, Traité des sensations, Paris, Fayard 1984, str. 10.

[2]    Ohledně komentáře k tomuto případu srv. Benoît Virole, Figure du silence. Essais cliniques autour de la surdité, Ed. Universitaire, Paris 1990.

[3]    Condillac, Esej o původu lidského poznání, Praha, Academia 1973, str. 105.

[4]    Tamt., str. 106.

[5]    B. Virole, Figures du silence, str. 12.

[6]    Condillac, Esej..., str. 135.

[7]    Tento text je dostupný na http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k83317w.r=de+g%C3%A9rando.langFR

[8]    Fain du Tremblay, Traité des langues, cit. in: B. Virole, La psychologie de la surdité, De Boeck, Bruxelles 2006, str. 23.

[9]    Condillac, Esej..., str. 136.

[10]  Tomuto textu se interpreti věnují jen zřídka. Jednu z mála podrobných interpretací předkládá Andrea Benvenuto ve své zatím bohužel nepublikované dizertaci Qu´est-ce qu´un sourd? De la figure au sujet philosophique, obhájené na univerzitě Paris 8 roku 2009. Čehož využívám, abych alespoň na stránkách Nomádvy poděkoval autorce za ochotu, s níž mi tento text poskytla.

[11]  J.P. Morford, J. L. Singleton a S. Goldin-Meadow, „The Genesis of Language: How Much Time Is Needed to Generate Arbitrary Symbols in a Sign system?“, in: K. Emmorey, J. Reilly (eds.), Language, Gesture and Space, New Jersey 1995, str. 314. K další pozoruhodné studii o home-signers srv. Yau Shun-Chiu, Création gestuelle et débuts du langage, Ed. Langages croisés, Paris 1992. Zde je kromě jiného předložena hypotéza analogie mezi gestovým znakem a čínskými ideogramy (srv. str. 152 – 153), která velmi výrazně upomene na filosofy osmnáctého století. Nakolik je tato hypotéza oprávněná, bohužel posoudit nemůžeme.

[12]  Srv. A. Kendon, Gesture. Visible Action as Utterance, Cambridge University Press 2004. Kendon v tomto pokusu o klasifikaci nebyl bez předchůdců: o sémiotickou klasifikaci gest se pokoušel již v devatenáctém století např. Wilhelm Wundt či Garrick Mallery ve své monumentální studii o znakovém jazyce severoamerických Indiánů (Sign Language Among North American Indians Compared with That Among Other People and Deaf Mutes), publikované roku 1881. Po Kendonovi tuto klasifikaci zpřesnil např. David McNeill nebo Marianne Gullberg, která navrhuje rozšíření tohoto kontinua a jeho nové uspořádání podle stupně ikonicity.

[13]  K této interpretaci srv. A. Charrak, Empirisme et métaphysique. L´Essai sur l´origine des connaissances humaines de Condillac, Paris, Vrin 2003, str. 88 – 100.

[14]  Condillac, Traité des sensations, str. 254.

[15]  A nakonec jde o teorii mnohem méně romantickou než je ta, kterou navrhne William Stokoe v knize Language in Hand: Why Sign Came Before Speech, Gallaudet University Press 2001. Zjevná svévole, s jakou Stokoe zachází s citovanými prameny (například s Kendonovou fascinující studií o znakových jazycích australských Aboriginců – Sign Languages of Aboriginal Australia, Cambridge University Press 1988 –, ve které se ovšem docela prostě tvrdí pravý opak toho, co z ní vyvozuje Stokoe), aby dokázal, že gesto předchází verbální expresi, zřejmě svědčí o jistém ochabnutí tvůrčích sil tohoto velkého lingvisty.

Žádné komentáře