Nomádva

č. 10 Paměť a společenství

Původ paměti u Spinozy: Markéta Haiklová

Spinozova metafyzika je založena na pojmu Boha, mezi jehož esenciální charakteristiky patří věčnost a nekonečnost, přičemž obojí bychom měli chápat nečasovým způsobem. Vzhledem k imanentnímu rozvrhu této ontologie by totéž mělo platit i o světě. Naskýtá se však otázka, jak a kde zde vzniká paměť, která má přeci jen úzkou souvislost s časem. V našem textu se nejdříve zaměříme na původ času u Spinozy, abychom mohli posléze přejít právě k problémům geneze paměti.

Čas je podle Spinozy možné chápat pouze ve spojitosti s lidským tělem, neboť pouze lidské tělo, na rozdíl od lidské mysli, se dá vyložit a chápat skrze trvání. Lidská mysl je oproti lidskému tělu věčná, a proto, stejně jako věčnost boží, se vykládá nečasově. K tomu, že mají lidé tendenci chápat sami sebe jako ohraničené trváním, dochází proto, že nejsou schopni naslouchat jen rozumu a neslučovat modus myšlení (duši, mysl) s modem rozlehlosti (tělem).

Podívejme se nyní na tvrzení z Etiky, ve kterých Spinoza vysvětluje, jak k tomuto směšování modu myšlení s modem rozlehlosti dochází.

Spinoza drží striktní rozlišení rozumu a představ. Zatímco rozum spadá pod modus myšlení, představy jsou výplodem smíšení modu rozlehlosti s modem myšlení. „Představa je idea, která ukazuje spíše přítomné uzpůsobení lidského těla než přirozenost vnějšího tělesa, a to nikoli přesně, nýbrž zmateně.“[1]  Představy v nás vznikají prostřednictvím našeho těla, skutečné poznatky však v nás vznikají prostřednictvím našeho rozumu. „Jako je tělo lépe či hůře uzpůsobeno, aby v něm mohl být vyvolán představový obraz toho či onoho předmětu, tak i mysl je lépe či hůře uzpůsobena k přemýšlení o tom či o onom předmětu.“[2] Chceme-li se tedy dozvědět něco o podstatě věcí kolem nás, nemůžeme se spoléhat na to, jak se tyto věci jeví naší představivosti, nýbrž se musíme spoléhat na náš rozum. Neboť představivosti se věc pouze jeví, kdežto rozumem je chápána.[3] Proto nás také často představy klamou. Spinoza považuje představy za nedostatek naší mysli z toho důvodu, že naše mysl je schopná uvěřit i klamným představám. „Kdyby mysl, pokud si vytváří představy o neexistujících věcech, jako kdyby byly přítomné, věděla, že tyto věci ve skutečnosti neexistují, pak by jistě svou schopnost vytvářet představy přičítala přednostem své přirozenosti a nikoli jejím chybám, zvláště kdyby tato schopnost závisela jen na její vlastní přirozenosti, tj. kdyby tato schopnost mysli vytvářet si představy byla svobodná.“[4]

Z těchto našich představ pak vznikají pojmy, které si ukládáme do paměti. „[…] tyto pojmy nejsou vytvářeny všemi lidmi týmž způsobem, ale u každého jednotlivce kolísají podle charakteru toho, co podněcovalo jeho tělo nejčastěji, co si jeho mysl nejčastěji představí nebo na co se nejsnadněji rozpomene.“[5] Pojmy, vznikající z našich představ se v každém z nás zřetězují individuálním způsobem v paměť.

Paměť je pak Spinozou definována jako zřetězení těchto pojmů (idejí), které vznikají z našich představ a jež je odlišné od zřetězení idejí, které vznikají podle uspořádání naší mysli. Zřetězení idejí naší mysli uchopuje věci podle jejich prvotních příčin a je všem lidem společné, na rozdíl od paměti, která je individuální.[6]

Pohlížíme-li na věci pod pojmem času a trvání, je tomu tak proto, že tímto způsobem vnímáme i své tělo, které je smrtelné a omezené. Představivost a paměť jsou „schopnosti“, jež u nás vznikly ze spojení těla a mysli, a díky nim vzniklo i pojetí času a trvání ve světě. Protože to jsou však „schopnosti“, které máme jen díky spojení těla a mysli, se zánikem těla zanikají i ony. Existenci věci i sebe dokážeme vymezovat časově, jen dokud máme tělo. „[…] lidské mysli jsme přisoudili trvání, které je možno časově vymezit, jen potud, pokud vyjadřuje skutečnou existenci těla, která je explikována trváním a může být časově vymezena, tzn. přisoudili jsme jí trvání jen během trvání těla.“[7]

Pojem času si vytváříme ze spojení lidské duše s lidským tělem. „Pokud mysl chápe přítomnou existenci svého těla, potud chápe trvání, které lze časově vymezit, a jen potud má moc chápat věci ve vztahu k času.[8]



[1]     Spinoza, Etika, 4p1s

[2]     Spinoza, Etika, 3p2s

[3]     Viz Spinoza, Etika, 1p15s

[4]     Spinoza, Etika, 2p17s

[5]     Spinoza, Etika, 2p40s

[6]     Viz Spinoza, Etika, 2p18s

[7]     Spinoza, Etika, 5p23d

[8]     Spinoza, Etika, 5p29d

Žádné komentáře