Nomádva

č. 11 Krajnost a střed

Klasická pohádka na způsob Martina Heideggera

O perníkové chaloupce (autentická verze)

Jeníčka s Mařenkou kdosi zapomněl v lese a oni zapomněli na něj.

Situace se jevila bezvýchodnou. Jeníčka napadlo, že by si měli rozvrhnout nějaký plán a vydat se na cestu. Mařenka sice nebyla zrovna dobře rozpoložená a vedla divné řeči, ale nakonec souhlasila. Vyrazili společně, i když každý sám.
Šli, ale nikam to nevedlo. Bylo to pořád stejné: neustále něco před nimi a něco za nimi, neustále něco přímo u nich – dělalo jim to starosti, ano nahánělo jim to strach; a navíc ten podivný pocit, že to nějak není celé.

Jeníček cítil, že je třeba provést obrat, a tak vylezl na strom. Uviděl, že v dáli něco JE, a zase slezl. Vydali se tím směrem.

Konečně vybředli z hustého lesa a stanuli na mýtině. Nebyla to mýtinka jak z pohádky; žádné hrníčky na kůlech u plotu. Zjevně zde vládla technika: chodníčky byly vybetonované, záhony zavlažovány automatickým systémem, ba i všechny květinky byly ihned a automaticky nahrazovány jinými, jakmile odkvetly. Ani Ježibaba už nebyla, co bývala; sice ještě byla, ale rozhodně neměla tvář. A Jeníček jí podlehl.

Začal jí obdělávat její zahrádku. Staral se, co to šlo, často u toho upadl, vlastně pak padal skoro neustále. Také Mařenka, která trávila většinu času okusováním střešních tašek, cítila, že je to nějaké upadlé. Ze střechy se občas snažila zjistit, jestli přeci jen něco není ještě někde dál, ale nikdy nic neviděla.

Mařenka začala slyšet hlasy, Jeníček se propadal do divných stavů, o kterých dokázal říci jen tolik, že to nic nebylo. Oba sbírali odvahu, aby se dokázali odhodlat a společnými silami a ve sdíleném osudu poslali Ježibabu k čertu.

Zatím se jen odhodlávají. Ale až přijde ten správný čas, určitě se jim to povede.

Martin Ritter

Žádné komentáře