Nomádva

č. 11 Krajnost a střed

Polarita lidské percepce světa: Stanislav Komárek

Text je autorem zkrácená a upravená verze kapitoly „Polarita liské percepce světa“ z knihy „Příroda a kultura: svět jevů a svět interpretací“. (S. Komárek, Praha: Academia 2008).
Lidé mají tendenci vnímat každý z aspektů nás obklopujícího světa (i sebe sama) podvojně, jako dvojici protikladů (typu dobrý × zlý, hmota × duch, pokrokový × reakční, užitečný × škodlivý, zděděný × naučený, horký × studený atd.). Tyto „protiklady“ jsou prožívány jako kvalitativně různé, a mají proto tradičně i rozdílná jména a jsou pokládány za cosi neslučitelného, zcela a úplně opačného.
V archaických indoevropských jazycích (a údajně zejména v čínštině) je však řada příkladů, kdy jedno slovo původně označovalo oba konce téhož polárního páru: lat. altus – vysoký i hluboký, praestigium - mámení i proslulost, imago – obraz i vzor, řec. farmakon – jed i lék, hagios – svatý i ohavný, angl. apparent – zjevný i domnělý, virtual – opravdový i zdánlivý, (někdy týž slovní kořen nabývá v různých jazycích opačného významu – lat. hostis – nepřítel, čes. host; rus. zapomniť – zapamatovat si, užasnyj – strašlivý) atd. Časté je i spojení zcela protikladných slov, které se nakonec přikloní k jednomu z obou významů: angl. without („s“ + „bez“), něm. allein (vše + jeden), sám, čes. strašně krásný atd.; blíže např. Freud ve své pozoruhodné práci Vom Gegensinn der Urworte (1910).
Polární protiklady vyvolávají rovněž zcela opačné emocionální reakce, se snahou se k jednomu z protikladů přimknout a prohlásit jej za žádoucí, správný či „dobrý“, popř. i jediný skutečně jsoucí a druhý pociťovat jako nežádoucí, odpudivý, hodný vyhubení či potlačení či dokonce vůbec neexistentní. Zejména dětinská mysl takto postupuje a jinak svět ani vnímat neumí, ale i ve světě dospělých, kde toto rozlišení zakládá „hodnotový systém“, je naznačený způsob vnímání světa zcela běžný a pro určitou kulturu či sociální skupinu většinou fixně daný. Problém je zčásti i v tom, že naše pozornost je jednobodová, což velmi ztěžuje chápání obou polarit „panoramaticky“, neřku-li nahlédnout, že obě mají ve světě své oprávněné místo a jsou stejně „cenné“. Jednou z charakteristických fází rané intelektuality je uvědomění si tohoto „tajemného“ propojení protikladů a jejich vyrůstání ze společného kořene či sebe navzájem (výroky typu „Dionýsos a Hádes je tentýž“). Polární rozlišování různých aspektů světa pojmovými páry není zavádějící samo o sobě, naopak, přispívá k diferencovanosti našeho vztahu ke světu a naší schopnosti rozlišování, a odpovídá i našemu rozdílnému kvalitativnímu prožívání obou složek téhož polárního páru. Kamenem úrazu se však stává v okamžiku, kdy podceníme vznik těchto polárních kategorií z našeho vnímání a z našeho rozvrhování pojmů a pokládáme je za světu imanentní a naprosto protikladně rozdílné. I filosofie a věda a jejich způsob práce k tomuto procesu podstatně přispívají. Často bývá zvykem jednomu z těchto polárních pojmů přisoudit ontologický status a pomocí něj vysvětlovat ten druhý jako odvozený nějakou transformací či nedostatkem prvního: zlo jako nedostatek dobra – privatio boni – v teologických školách navazujících na Platóna, altruismus jako rafinovanou transformaci egoismu v sociobiologii atd.; některé z těchto koncepcí pronikly i do klasické fyziky – popis chladu jakožto nedostatku tepla, tj. rychlosti pohybu molekul, pěkně vynikne na fenoménu mrazivého větru, kdy do nás „příliš rychle narážejí příliš pomalé molekuly“ (obecně bývá oblíbenou figurou intelektuálního cvičení dokazovat, že něco, s čím máme každodenní zkušenost, vlastně není – třeba pohyb, přenos informace, svět mimo naši mysl atd.). Výše popsané počínání je v zásadě absurdní a je těžko pochopit jeho přitažlivost, neboť jednak by popis bylo možno vždy i obrátit, jednak mají ontologický statut vždy obě součásti polárního páru, neboť jsou obě „plnoprávnými“ součástmi světa - pouze většinou nedisponujeme slovy, která by v sobě zahrnovala obě polarity, třeba „egoaltruismus“, asi jako pojem „bankovní operace“ zahrnuje ukládání na účty i vybírání z nich, což se jeví být činností zcela protikladnou i po stránce subjektivního prožívání. Otázky po primárnosti jednoho či druhého člena pojmového páru jsou většinou emocionálně vnímány jako mimořádně lákavé, zásadní a hodné definitivního rozřešení: Je člověk svou podstatou dobrý, nebo zlý? Egoistický, či altruistický? Je primární hmota, či duch? Je primární ekonomická základna, či kulturní nadstavba? Je člověk produktem dědičnosti, nebo výchovy?  atd. Jedná se ovšem jaksi o „pubertální“ typ tázání a v zásadě paotázky, na které není jednoznačná odpověď, adekvátní stavu věcí (ale pouze ve stylu „jak kdy“, „jak v čem“, „částečně“, „vzájemně se podmiňují“ atd.), a pokud se jednoznačná odpověď objeví, není odpovědí, ale počátkem ideologie, která zakládá nový rozvrh zacházení se světem a společností, nikoli snad jejich lepší pochopení. Otázky umožňující smysluplnou a jednoznačnou odpověď (Jaký je areál rozšíření stehlíka? Jaký je bod tání cínu?) jsou naopak pociťovány méně existenciálně, jako cosi doplňujícího a z poznávacího hlediska méněcenného (zatímco opakem takovýchto „malých pravd“ je omyl, opakem „velkých pravd“ je „velká pravda“ jiná, konkurenční).
Vzhledem k polárnímu charakteru našeho vnímání světa je člověk ve svém praktickém životě nucen činit vědomá rozhodnutí mezi dvěma alternativami, přičemž je zřejmé, že přikloněním se k jedné alternativě se většinou natrvalo uzavírají možnosti té druhé. Ne náhodou vybavila lidová obraznost ďábla četnými poukazy na „rozdvojenost“ – vidle, rohy, rozeklaná kopyta, „hadí“ jazyk – je to právě polární vnímání světa a z něho plynoucí svoboda volby či nutnost rozhodování, co je základním zdrojem našich obtíží, co ale zakládá i lidství jako takové (známý obraz Adama, Evy a hada pod stromem poznání „dobrého i zlého“). Tato rubová strana lidské svobody (hezky to vyjadřuje německé úsloví Wer hat Wahl, der hat Qual) vede k tendenci „ostrá“ rozhodnutí minimalizovat a nechávat je provést buď losem či obdobnou stochastickou metodou (volby v demokratických zemích). Výsledky „polárního“ uvažování jsou začasto spíše prostředkem útlaku a manipulace nežli poznávání a nelze v nich přehlédnout hrozivý podtón („Buď je to pokrokové proletářské dílo, nebo reakční buržoazní žvást“ – atd.). To, co je z věcných důvodů nutné v administrativě a je většinou spojeno s vědomím určitého násilí na skutečnosti (stavební povolení nelze vydat i nevydat, byť část důvodů mluví pro a část proti), není naprosto nezbytné v „poznání pro poznání“, kde je nutno si uvědomovat i druhý aspekt věci a nepomíjet jej (zajímavým příkladem v tomto směru je vyhlašování církevních dogmat ve věroučných sporech – přijaté dogma bývá většinou intermediární povahy mezi dvěma myslitelnými extrémy, jejichž vyznavatelé bývají „prokleti“). Pochopitelně jsou poznání a akceschopnost v nepřímé úměře a radikální akci vyvolá jen úplné zanedbání druhého konce polárního páru. Lidská činnost navíc od svého počátku přispívá ke vzniku polárních rozhraní a napětí na nich. Novověká „vědotechnika“ toto dichotomické odseparovávání a vznik napětí s možností čerpání energie na rozhraních provádí ve velkém a v dříve nebývalé míře. Jako příklad mezi mnoha jinými by mohly sloužit kompjútry představující rejdiště milionů rozhraní, elektrické články či tepelné stroje. V tomto bodě se pozoruhodně stýká myšlení technické – propojení ohně a vody v parním stroji či kovů s rozdílnou elektronegativitou v elektrických článcích – a archaické, spojující třeba posvátný předmět s opovrhovaným, např. hostii s ropuchou, za černomagickými účely. Podobně působí i propojení lidí z různých konců společnosti. Tomu napomáhá i výrazné „polární“ myšlení v humanitních naukách, vedoucí i k nejrůznějším separacím společenským (třeba mezi novodobými národy, nově i oběma pohlavími) – i zde vznikají na rozhraních velké energetické potenciály, které se pak mohou projevit společenskými převraty a kataklyzmaty.  Většina „polárně“ motivovaných lidských snah má vposled opačné důsledky, než jak byly zamýšleny: intenzivní hubení plevelů vede ke zvýšení jejich odolnosti vůči herbicidům; touha pracujících po osvobození vedla v Sovětském svazu k jejich největšímu ujařmení a vykořisťování všech dob atd.). K témuž výsledku se lze dobrat často naprosto protichůdnými cestami – spáleniny a omrzliny je namnoze těžké rozeznat atd. Každý děj či stav už v sobě nese zárodky děje či stavu opačného. Jung nazývá toto povstávání jednoho protikladu z druhého enantiodromií, protiběhem (např. rodičovská péče o děti nese kromě sebeobětavé lásky také stopu týrání a destrukce, které ale běžně nebývají tak velké, aby dítě jakž takž nevyrostlo). Tyto zdánlivé paradoxy, do nichž se při bližším poznávání světa nutně dostáváme (známé jsou zejména v subatomární fyzice), nejsou ani tak výpovědí o paradoxnosti světa jako takového, jako spíše o paradoxnosti pojmového a myšlenkového aparátu, kterým se jej snažíme zmocnit. Svět pochopitelně není problematický ve své podstatě, ale problematičnost do něj vnášíme svým interpretačním aparátem (vrabec má zajisté strach z krahujce a „problémy“ se svými spoluvrabci, ale „problém“ speciace či mechaniky ptačího letu je zajisté problém náš).
Jung a samozřejmě celá řada starších myslitelů pokládali za žádoucí zahrnutí obou „konců“ téže polarity v jednom člověku, stav zvaný coniunctio oppositorum, spojení protikladů. Je to samozřejmě stav vedoucí spíše k „moudrosti“, byť dynamiku nevylučující, nežli k velké akceschopnosti (naopak duševní fixace na jeden pól vede nutně ke zklamání, ne-li zoufalství: „tak vzorně a bez hříchu jsem žil, a přece…“, „tak jsem ji měl rád, a ona…“, „tak dobře jsme ho vychovali, a on...“). Jednostranná fixace např. na prodloužení života bez ohledu na jeho kvalitu je jedním z kamenů úrazu současné západní medicíny, nenahlížející, že smrt k životu patří a je jeho nutným vyústěním.
V okcidentální praxi bývá spíše než setkání obou polarit v jednom člověku častější jejich sjednocení v rámci celé společnosti – různé politické strany či jiná ideologicko-náboženská uskupení si uzurpují vždy jeden konec polárního páru a jejich pracným handrkováním povstává chod státu. Lid se pak diví, když se protiklady ukáží někdy jen jako zdánlivé (I sledování podzimního honu na zajíce by vedlo naivního pozorovatele k domněnce, že myslivci usilují o jejich naprosté zničení – jak se pak podiví, uvidí-li je v zimě zajíce s velkou námahou přikrmovat). Pro společnost, která se bytostně upsala silně polárnímu způsobu myšlení, se proto nehodí jiný typ vlády nežli parlamentní demokracie, neboť diktatura jednotlivce či malé skupiny by nutně vychýlila rovnováhu příliš daleko a hnala by zemi přílišným zdůrazněním jedné z polarit, kterou má za spásnou, do zkázy (konfrontací polárně extremistických stanovisek také povstávají masmediální „diskuse“ v nové době – mínění méně polárně vyostřené a rozumnější má v rámci nich jen minimální šanci na zohlednění). Asijská schopnost obsáhnout obě polarity současně se Evropanům jeví často jako „asiatská lstivost“ a nevypočitatelnost, zejména proto, že v Evropě bývá tradičně pokládáno za ctnost myslet a jednat bez ohledu na okolnosti stále stejně. Tváří v tvář této „paradoxnosti“ světa, kterou si uvědomovali nejen fyzici, ale i autoři mající zkušenost s psychologií náboženství (Tertulliánovo: Credo, quia absurdum atd.), se jeví požadavek na logickou konzistenci celého myšlenkového systému absurdním, zejména pokud se jedná o zákon sporu. („Rozumnost“ pohledu na svět ostatně nespočívá v mechanické aplikaci logických formulí – spánek rozumu skutečně plodí obludy ve stylu Goyových leptů, ale inteligence spočívá spíše v harmonickém propojení intelektu a emocionality.) Reálně jsoucí a fungující systémy (kromě ryze mechanických) logicky inkonzistentní většinou jsou – stát na jedné straně podporuje genetický výzkum člověka a „věří“ v jeho determinaci dědičností, na druhé straně jej volá k odpovědnosti a trestá, jelikož „má svobodnou vůli“. Mistr v chápání úskalí polárních výpovědí o světě, Hérakleitos z Efezu, vždy uváděl ke každému výroku i výrok protichůdný a byl přesvědčen, že mudrc je má v mysli podržet oba, byť se tím stane neschopným praktického jednání. Orwellův obyvatel Oceánie měl naopak praktikovat doublethink, aby byl schopný všeho: jednání bez principu kontradikce, odůvodňující jedním a týmž pokaždé něco jiného, působí v novověkém kontextu černomagicky a vede v krátké době k obrovskému nezaslouženému úspěchu nebo pádu – i Hitlerovy počiny byly tohoto druhu.
To, co Orwell nazývá doublethink, tj. schopnost podržet v paměti dvě protikladná přesvědčení a obě akceptovat, neprovádějí pouze společnosti totalitního typu, ale vůbec všechny, už vzhledem k tomu, že jedna teze bez teze k ní komplementární není pro orientaci ve světě a zacházení s ním dostatečným vodítkem. Obě přesvědčení nejsou ovšem akceptována současně, jako tomu mělo být v Orwellově Oceánii, ale přechází se z jedné koncepce do druhé, podle potřeby. Např. ve vztahu k lidskému životu platí: 1) lidský život je posvátný – aplikuje se při léčení a zachraňování bez ohledu na okolnosti, často „za každou cenu“, trestají se nejen vraždy, ale i eutanázie; 2) lidský život je zcela bezcenný – aplikuje se při potratech, vyhlašování války (kdy se pracně vypiplané děti naženou do zákopů a masově pobijí a vše je v pořádku) atd. I celá řada přísloví vyjadřuje zásady doublethinku, ať už v úsloví jednom (arabské: Alláhu věř, ale velblouda si přivaž; čekistické: Důvěřuj, ale prověřuj), či ve dvou oddělených (české: Sedej panenko v koutě... a Drzé čelo lepší než poplužní dvůr, Líná huba, holé neštěstí a Mluviti stříbro, mlčeti zlato). Jev sám není jen výrazem falše a pokrytectví, ale spíše výrazem polární podvojnosti našeho prožívání světa vůbec. Pravda se jaksi skládá ze dvou polopravd jako přímka ze dvou polopřímek.
Pokud se nezabydlíme v paradoxech, je reálné nebezpečí, že se paradoxy zabydlí v nás.

Žádné komentáře