Nomádva

č. 11 Krajnost a střed

Proč ženy neumějí řídit? Eva Šťastná

Skica k popisu automobilismu jako sémiotického systému
Cílem tohoto článku je pomocí titulní otázky nahlédnout do mechanismů, jimiž se v rámci silničního provozu vytvářejí znaky a skládají se do sémiotického systému. Tímto systémem nemáme na mysli soubor pravidel silničního provozu (PSP), ale naopak soubor živých jednání a gest, u nichž jsme schopni určit význam. Genderová tematika je čistě nahodilá a byla vybrána především z důvodů, které vyjdou najevo.

Neumějí ženy řídit? Pokusíme se ukázat, že skutečně neumějí, nakolik „neumět řídit“ znamená „nebýt dostatečně obeznámen s principy nějakého systému“. Ženy neumějí řídit, protože se nechovají jako standardní řidič. Celý systém automobilismu (silničním provozu) vznikl mezi muži. Jeho standardním uživatelem je muž se svými principy jednání, zdrojovou societou mužský kolektiv se svými zákonitostmi. Pro účely naší úvahy opomiňme ženy, které jako muži jednají – protože nám nejde o podchycení ženství, považujme takové ženy prostě za muže. Zajímají nás ženy, které jednají jinak než muži a zavádějí tak do systému chaos, který je hodnocen jako „řídí špatně“.

Princip jednání

Abychom mohli porozumět významům znaků, ptejme se na jednání, jež je doprovází. Naše teze zní: základním principem jednání v silničním provozu je „Snaž se dostat co nejrychleji do svého cíle!“ (dále jen Maxima). Maxima vymezuje účastníky provozu – zaparkované auto přestává být členem silničního provozu a stává se okolní krajinou. Opět se jím stane, pokud dá najevo záměr splnit Maximu (znamení o směru jízdy, blinkr). Veškeré další události v provozu jsou pak jen překážkami, které Maximu limitují a ukládají podmínky jejímu splnění. Prvním principem pravidel silničního provozu je pravidlo o přednosti v jízdě (zprava), jež je pravidlem o usměrnění Maximy, o právu na splnění Maximy. Druhé pravidlo, totiž význam světel na semaforu, určuje okamžiky, kdy je řidiči dovoleno Maximu plnit a kdy je jejímu plnění kladena zábrana.
Pokud pochybujeme o tom, že součástí Maximy je příkaz jet „co nejrychleji“, povšimněme si zániku značek s doporučenou cestovní rychlostí a nutnost používání značek s rychlostí nejvyšší povolenou – v praxi se ukazuje, že není třeba řidičům doporučit, jak rychle mají jet, ale pouze omezit jejich touhu jet tak rychle, jak jen jim vnější podmínky dovolují.[1]

Není však pravda, že řidič jedná pouze s ohledem na svůj individuální zájem splnit Maximu. Skutečně bezohledných řidičů je málo, protože velice rychle bourají a umírají. Standardní řidič naopak uzavírá s ostatními řidiči Pakt, v němž se zavazuje při plnění Maximy přiznat ostatním řidičům tentýž nárok na splnění Maximy, jako má sám.
V rámci těchto principů se však snaží svůj pohyb po silnici učinit co nejefektivnějším a nejrychlejším. Většina značek upravujících přednost, značky na křižovatkách, semafory či vodorovné značky na silnicích optimalizují pohyb vozidel tak, aby každý účastník provozu měl šanci na splnění Maximy (odbočovací pruhy, žluté zóny umožňující přejezd rušných křižovatek, objížďky...).[2]

Znaky

K uskutečnění Maximy využívá řidič znaků. Znaky rozdělme na dynamické (řešící aktuální situace) a statické (indikující schopnosti).
Statickými znaky dává řidič najevo všechny informace, které ostatní řidiči potřebují, aby mohli adekvátně vyhodnotit priority v aktuální situaci. To znamená především cestovní rychlost, zrychlení a další technické parametry s tím souvislé. Znaky jsou proto především (pořadí podle důležitosti):
- typ auta (sedan, SUV, TIR, kabrio...)
- značka auta
- třída auta v rámci značky
- design auta (především přední maska, která je vidět ve zpětném zrcátku)
- barva

Nelze však tvrdit, že by znaky byly lživé. Naopak: informují podle pravdy tak, aby – za předpokladu, že všichni řidiči se optimálně řídí Paktem – byl provoz na silnici co nejefektivnější. Předjíždět Mercedes ve Fiatu stokilometrovou rychlostí nemá smysl, protože z dlouhodobého hlediska bude Mercedes nakonec vždycky rychlejší (má vyšší běžnou cestovní rychlost). Značka a vzhled vozidla informuje o schopnosti zrychlení a brzdné dráze, což v riskantních situacích umožňuje učinit správné rozhodnutí. Pokud nás na silnici s dvěma jednosměrnými pruhy začne předjíždět „silný“ vůz a vidíme, že v protisměru se blíží jiné vozidlo, je lépe zpomalit. Předjíždí-li nás však vůz „slabý“, nejlépe mu prospějeme tím, že zrychlíme. Špatné vyhodnocení této situace může mít osudové následky.
Ze síly znaků se nelze vymanit. Pomalu jedoucí Audi A6 vyvolává pohoršení, případně domněnky o poruše. Vůz svého majitele „vyjadřuje“ (stejně jako např. móda), je jím, je převodníkem jeho charakterových vlastností do vnějšího světa. Síla znaků zajišťuje řidiči zacházení adekvátní jeho sociální třídě (= „síle“ auta). Od silného auta ostatní očekávají jednání adekvátní jeho technickým možnostem a chovají se v souladu s těmito očekáváními. Ve výše popsané situaci předjížděnému „silnému“ autu uvolníme místo, protože předpokládáme, že spíše zrychlí, než aby manévru zanechal. Silnější auto nepředjíždíme, protože předpokládáme, že jeho cestovní  rychlost je adekvátní jeho technickým možnostem, tj. vyšší než naše, a že má tedy právo pokračovat v cestě rychleji. Naopak předjet auto „slabší“ považujeme za své právo. Auto s výrazně slabým vzhledem je předjížděno častěji, než je adekvátní jeho cestovní rychlosti, protože je v kategorii „k předjetí“.

Tak vzniká v rámci komunity řidičů určitá hierarchie, která stanovuje základní práva a povinnosti jednotlivých účastníků. Interakce mezi nimi jsou pak singulárními událostmi, které lze hodnotit jako dobré a špatné, avšak pouze z jednoho hlediska – hlediska přináležitosti či nepřináležitosti k Paktu. Kdo jedná v duchu Paktu, jedná „dobře“, „správně“. Kdo jedná jinak, jedná „špatně“, „nesprávně“.[3]
Všechny procesy jsou organizovány dynamickými znaky, totiž blinkry, světly a klaksonem. Tzv. problikávání není (většinou) projevem arogance, ale pouhým vznesením nároku, dožadováním se práva. Taktéž troubení je v české kulturní oblasti ve valné většině případů pouze trestem za porušení pravidel, jakýmsi „vykrákáním za vlasy“. Jeho používání nám poukazuje na to, že i slovní trest může být velice účinný, je-li naplněn smyslem a porozuměním.
Blinkry (znamení o změně směru jízdy) jsou pak hlavním komunikačním prostředkem (kromě případného zpomalování či zrychlování), jímž může Řidič vyjádřit svůj záměr. Jejich uzpůsobení vychází z podoby Maximy: auto není vybaveno světly, která sdělují „jedu“ (neboť to je jisté), nýbrž pouze signálem pro „zmizím pryč z proudu jízdy, přestanu překážet uskutečnění tvé jízdy“, resp. „objevím se v proudu jízdy, začnu překážet...“. Oproti nařízením PSP řidič používá blinkry jen je-li nablízku adresát, jemuž je třeba něco sdělit (zde se jasně uplatňuje princip jazykové ekonomie). Blinkrů se také neužívá, není-li k tomu důvod, např. předjíždíme-li auto, o němž víme, že je pomalejší a nemůžeme mu tedy fakticky zkřížit cestu, nebo v případě, že silnice vzadu je volná.

Toto jednání se netýká několika arogantních jezdců, ale majority řidičů se solidními vozy (v Čechách reprezentovaných řidiči Oktávií), kteří se ztotožňují s mravními principy Paktu (Jeď co nejrychleji!, Umožni ostatním totéž!). Jsou societou, která každým svým jednáním uvádí Pakt v život a tím ho zároveň stále znovu stvrzuje a udržuje. Právě tito lidé svým jednáním stanovují, co je normální a co výstřední, a jejich výroky můžeme tedy chápat jako hlas samotného Paktu. Ač tito muži nedodržují PSP, jejich jízda není nebezpečná. Nebezpečí kolize nastává pouze tam, kde do zavedeného systému vstupuje jinakost (žena-řidička). Muži-řidiči potom tuto jinakost vyhodnocují jako „řídit špatně“, tj. „neumět řídit“ – co jiného je totiž „neumět“ než nejednat podle pravidel hry?

Proč ženy neumějí řídit?

Ženy totiž skutečně neumějí řídit. Neumějí řídit, protože řídí jinak, než jak je systém vystavěn, a to proto, že nemají motivace, podle nichž jednají muži, případně kromě motivací mužů mají ještě další. Jaké to jsou?
Ženy především nedodržují klíčovou složku Maximy – jet „co nejrychleji“. To znamená, že netlačí možnosti svého vozu na doraz. Předveďme si to na příkladu. Žena v rychlém autě nejede v pravém pruhu běžnou rychlostí tohoto auta (160 km/hod), ale doporučenou rychlostí (100 km/hod). Ostatní účastníci auto v první chvíli nepředjíždí, zmateni jeho vzhledem. Vůz se ale chová neadekvátně – místo, aby volné silnice využil, dál pokračuje v cestě nižší rychlostí. Řidič za ním, jenž původně v rámci vzájemného respektu nechal silnějšímu prostor, nyní toto auto předjíždí a ztrátu času (několik sekund) vyhodnocuje jako křivdu na svém právu jet co nejrychleji.[4]
Proč ženy Maximu nedodržují? Důvody jen načrtněme, nejsou totiž hlavním tématem našeho článku. Za prvé: Maxima předpokládá permanentní kompetitivní postoj – v každém okamžiku běžné sociální interakce je cílem zvítězit nebo o vítězství v rámci možností usilovat. Rezignace na kompetitivní postoj se nepředpokládá, přesněji řečeno pokud nastane, vyřazuje rezignujícího z kolektivu. Za druhé: ženy o Maximě nevědí. Řídit se učíme od svých rodičů a jiného okolí, až potom od instruktorů autoškoly. Rozdílnost přístupů k dívkám a chlapcům co do řidičských schopností je myslím v českém povědomí dostatečně přítomna. U dívek se pohybuje od nabádání k opatrnosti („Jeď radši pomalu!“, „Dávej bacha, ať to neodřeš!“, „Buď opatrná!“), přes odrazování („Máma taky neumí řídit.“ (!), „Myslím, že takhle unavená bys řídit neměla.“) až po vyložené zákazy („Samotnou tě do toho auta nepustím.“). Naproti tomu u chlapců se sestává z heroizace odvahy („Náš kluk řídí jako gauner.“), zdůrazňování práva na vlastní úsudek („Musíš si zajezdit sám a prostě si na to zvyknout.“) až po naprostou podporu („Mladej di zaparkovat, ať se to naučíš.“). Analogem je i úvodní věta instruktora v autoškole. Zatímco dívce při usednutí do vozu říká „Tak se podíváme, jestli jsi lekavá.“, chlapce se ptá „Umíš už řídit?“. V rámci těchto postupů je pouze chlapcům sděleno, že mají jet co nejrychleji („Co se couráš, šlápni na to...“), zatímco dívky jsou připravovány na výše popsanou roli („Jeď pomalu!“, „Dej bacha, abys to někde neodřela.“), která je v rámci komunity samé považována za nesprávnou, tudíž nedůstojnou a nepatřičnou.
Za třetí: i kdyby žena o Maximě věděla (a často o ní ví, ne všichni otcové totiž své dcery vychovávají odlišně než syny), nepovažuje ji za prioritu. Celkové sociální určení ukládá ženě upřednostňovat bezpečí před rizikem („Nepojedu tak rychle, abych se nezabila, to mi za to nestojí.“), hledisko kolektivu před vlastním úspěchem či zájmem („Nepojedu tak rychle, abych někoho nezabila.“), a všeobecná pravidla před individuální hrdostí („To je jedno, že na mě trouběj, tady se má jet padesát.“).

Dále: žena posuzuje situaci v autě jako každou jinou sociální situaci, tedy jako situaci s určitým rámcem, v níž je třeba vnímat jednotlivé členy a jejich zájmy. Její vidění je poměrně komplexní, což je na škodu, neboť Pakt, jak jsme ho popsali, je až překvapivě jednoduchý – obsahuje pouze jeden ohled, v němž lze jednání hodnotit jako dobré nebo špatné. Jednotlivé interakce nejsou zatíženy mravním hodnocením v běžném smyslu – nikdo není „zlý“ proto, že někoho předjel. Žena však jednotlivé interakce takto neutrálně nevidí (těžko říci, zda proto, že se k celé situaci staví nesprávně, nebo proto, že není obeznámena s hlavním principem). Naopak, vyhodnocuje je jako jednotlivé mravní situace a interpretuje je jako sociální interakce běžné společnosti („Ten je hnusnej, proč mě musel předjet?“). To vede k tomu, že si buduje v rámci automobilismu nepatřičné postoje.  Především má strach. Nesnaží se přemýšlet o pravých důvodech jednotlivých událostí a jedná pak skutečně iracionálně, což zavdává další důvody k hodnocení „neumí“. V neposlední řadě žena neví o Paktu jako takovém a přistupuje proto k ostatním řidičům s hlubokou nedůvěrou, což ovšem činí realizaci Paktu téměř nemožnou. Zmiňme také, že žena často postrádá technické informace či úvahy, které by objasnily smysl některých akcí.
Uveďme příklady.
Nejtypičtější situací je přejíždění z pruhu do pruhu. Pokud se běžný řidič chce připojit do pruhu, vyčká, až se jeho vůz bude pohybovat stejnou rychlostí jako vozy v cílovém pruhu a dá blinkr. Tím vznese nárok na uvolnění průjezdu. Nevyčkává však, až mu patřičný řidič dá najevo souhlas tím, že by zpomalil – naopak, rovnou přejíždí do cílového pruhu, protože ví, že riziko nehrozí (oba vozy jedou stejně rychle) a předpokládá, že řidič za ním „ho pustí“, tj. nebude jeho průjezdu dělat problémy (např. nezrychlí).
Naproti tomu žena se k situaci staví s nedůvěrou: předpokládá, že auto v cílovém pruhu jedná arogantně a „pustit“ ji nechce. Dříve než tedy dosáhne vhodné rychlosti, začne blikat, aby si vymohla právo na průjezd. Očekává potvrzení ve formě zpomalení: to však nepřichází, řidič totiž předpokládá, že vůz se automaticky připojí. Žena vyhodnocuje situaci jako „nepustil mě“ a od svého záměru ustoupí, možnost, že by do pruhu prostě vjela a riskovala srážku, je pro ni totiž nepřijatelná. Většina „přejížděcích“ situací má tuto strukturu. Technickou informací, jež zde některým ženám chybí, je fakt, že by vůz měl začít předjíždět, až když jede stejně rychle jako cílový pruh. Iracionálním důsledkem této zkušenosti je ježdění v levém pruhu ze strachu, že „oni mě tam pak nepustěj“.
Další příklad ilustruje nepatřičné (emocionálně-sociální) interpretace, které žena do interakcí na silnici vkládá. Mladá dívka se v rámci autoškoly naučila, že signální světlo (zapnutí obou blinkrů naráz) slouží ke komunikaci mezi řidiči, např. chceme-li je varovat nebo jim poděkovat. Při svých prvních jízdách po získání řidičského průkazu ho tedy ráda využívala. Když na křižovatce při odbočování vlevo porušila přednost a navíc jí „chcípnul“ motor, vyšetřila si mezi nastartováním a odbočením několik sekund na to, aby poděkovala signálním světlem řidiči v protisměru, který ji nechal projet, ačkoliv už měl zelenou. Takové chování je zcela nepatřičné, nejen proto, že zdržuje uvolnění křižovatky, ale také proto, že protijedoucí řidič nejednal ze soucitu, ale proto, aby celá křižovatka byla co nejdříve zase průjezdná.

Jiným klasickým příkladem je „pouštění“ aut na úzkých silnicích. Žena v kvalitním rychlém autě jede horskou silničkou pomalu. (Proč? Nepodceňuje riziko zatáček, nechce řízení věnovat tolik ze své pozornosti, případně prostě dodržuje povolenou rychlost.) „Slabší“ auto, které ji dojelo, pouští před sebe, což dává najevo ještě větším zpomalením. Řidiči za ní je ale nepochopitelné, proč by auto daných parametrů mělo jet pomalu, a zpomalení si vykládá jako provokaci – troubí tedy (vyjadřuje hněv). Varianta, že ho silnější auto pouští, je pro řidiče slabšího auta nemyslitelná, byla by totiž rezignací na Maximu. Řidič v horším autě pouze chce, aby auto před ním zrychlilo na nejvyšší rychlost možnou v daném terénu. Potom by jeho hněv ustal, protože by bylo dosaženo plynulosti. Tak by se zachoval běžný řidič. Až řidič, který v daném terénu chce být za každou cenu první (a předjíždí tedy bez ohledu na situaci) je řidič nebezpečný i v rámci mužského standardu.

Rádi bychom popsané tendence ukázali na komplexním případu autonehody.
Žena ve Wolsvagenu Passat předjížděla Žigulík na čtyřproudé (dva pruhy každým směrem bez oddělujícího středního pásu). V tu chvíli ji samotnou začal předjíždět Mercedes. Řidička uviděla v protisměru se blížící TIR. Hrozící kolizi Mercedesu s TIR vyřešila tím, že strhla volant vpravo a smetla Žigulík ze silnice. Mercedes hladce projel. Následky nehody zaplatil řidič Mercedesu, ovšem řidička dostala pokutu za nezvládnutí manévru. Tento verdikt dle našeho názoru znamená, že Mercedes skutečně ohrozil ostatní účastníky, zatímco řidička Passsatu jednala nesprávně.
Jaké by bylo správné jednání v dané situaci? Řidička měla počítat s tím, že Žigulík zpomalí, zrychlit a předjet ho. Mercedes by zatím snadno uhnul do místa, které po ní zbylo. Řidička chybovala v tom, že 1) nepředpokládala, že Žigulík zpomalí (což není arogance, pouze očekávání, že se jeho řidič bude chovat ve smyslu své identity a zkušeně v rámci systému) 2) nevěřila dostatečně síle vlastního auta, resp. nevyužila ji 3) neodhadla správně vzdálenosti mezi vozidly (pokud bylo dost času, aby po strhnutí volantu Mercedes projel, bylo i dost času, aby Passat Žigulíka předjel, pokud by všichni jednali bez váhání), 4) především, snažila se vyřešit problém Mercedesu – nejhladším řešením by bylo dokončit manévr bez ohledu na Mercedes, který při svém vybavení nemá problém zpomalit a předjíždění vzdát. V extrémním případě by došlo ke kolizi TIR a Mercedesu, což je sice smutné, ale zabránilo by se sešrotování nevinného Žigulíka a dopravnímu přestupku řidičky.
Kromě jiného můžeme na uvedeném příkladu pozorovat přídavný princip jednání (obsažený v Maximě, jak jsme ji popsali) a to: Hleď si svého!

Závěr

Dodejme, že systém automobilismu za dobu, kdy ženy auta řídí, vytvořil způsob, jak o jejich přítomnosti informovat. Jsou jím „ženská“ auta – červené Fiaty Punto, žluté Fabie, malé Toyoty, obecně vozy zvané „nákupní taška“.  Tomu, kdo sedí za volantem, je přizpůsoben nejen design (veselé barvy, málo aerodynamická karoserie), ale i samo vybavení (objem motoru...). Vzniká tak nová kategorie řidičů, jejichž základní principy jednání jsou již známy a ostatní řidiči se k nim mohou chovat adekvátně jejich společenskému „zařazení“.

Tento text začal jako pokus načrtnout popis automobilismu jako znakového systému. Závěrem bychom chtěli uvést několik pozorování k tomuto projektu:
- Studovali jsme živé znaky, znaky v rámci jednání. Nestudovali jsme systém znaků, ale principy jednání, jejichž jsou zkoumané znaky nástroji. První vypozorovaný princip, Maxima, je principem jednání a teprve ona činí znaky srozumitelnými. Chceme-li vědět, co znaky znamenají, potřebujeme vědět, co jimi lidé sledují.
- Je pošetilé si myslet, že tento systém je nějakým samostatně existujícím „sémiotickým systémem“. Naopak, systém komunikace v automobilismu je navěšen na lidské společnosti, získává svou základní kostru z jejích struktur a je srozumitelný pouze z ní.
- Tato komunikace je zcela živelná a vznik znaků zde není zpomalen žádnou kodifikací. To znamená, že jednak každý účastník pravidla (systém) svým jednáním částečně modifikuje a pokud by měl patřičnou podporu a sociální status, může je zcela změnit, a jednak, že přežívají jen znaky zcela nezbytné a efektivní.

Autorka řídí lehce orezlý vůz Felicia Combi
Eva Šťastná

 



[1] Na tomto místě je patrné, že náš text se nezabývá vztahem sémiotického systému fungujícího mezi řidiči (=Paktu) a instuticionálně zavedených Pravidel silničního provozu. Naše studie je skicou, zkoumáme živý znakový systém skrze element jinakost (ženy), a objasnění omezujících podmínek jsme nuceni nechat na jindy.

[2] V tom lze dobře pozorovat stav západní společnosti, která se snaží zajistit každému rovnost šancí, zatímco méně regulativní společnosti (Indie...) ponechávají provoz v jeho prvotní fázi, kde vydobytí práva splnit Maximu je plně na každém účastníkovi a jeho schopnostech.
Na názorném příkladu viz:  http://www.youtube.com/watch?v=RjrEQaG5jPM  „India Driving“, můžeme pozorovat, že námi popsaný ohled celku a z něj plynoucí Pakt zde není uplatňován a zájem jedince přetrvává v čisté formě.  Základním mechanismům interakce v neregulovaném automobilismu by bylo možno věnovat samostatnou studii.

[3] Přesněji řečeno „blbě“ – srov.: „Řídíš dobře.“/„Řídíš blbě.“

[4] Situaci jsme pro názornost poněkud schematizovali. V praxi řidič „slabšího“ auta rovnou míjí pomalu jedoucí „silné“ auto v pravém pruhu s úšklebkem „ženská“. 

Poslední komentáře
16.02.2015 09:56:28: Chutné recepty a články o jídle