Nomádva

č. 11 Krajnost a střed

Západní strana světa: kde krajnost a střed spadají vjedno - Eliška Luhanová

Věnováno R.R. za pozvání do hlubin podzemního nitra současného západu.

Výchozí rozvržení archaického řeckého světa tvoří tzv. egejsko-achájský kruh (obr. 1).[1] Na jihu je mezním místem Kréta, základní vztažný bod světového řádu Řeků: zde se v Diktijské jeskyni Zeus narodil, zde byl na svazích Ídy vychován, zde se na hoře Iuchtás, jež při pohledu směrem od labyrintického Knóssu připomíná ležící mužskou tvář, nachází jeho hrob.[2] Jižněji leží až africké břehy, divy Egypta a snad i vzdálený národ či národy Aithópů, blízkých přátel boha Poseidóna.[3] Hranice kruhu nás pak vedou dál směrem na východ přes Héliův ostrov Rhodos a posléze se stáčí směrem k severu přes břehy Malé Asie - známá při pobřeží a tím cizejší, čím hlouběji do vnitrozemí, pestrá směs různých národů, způsobů života i monumentálních pozůstatků starých říší východu, pro niž je obtížně hledat jednoduché shrnující označení. Na severovýchodě pak narážíme na další význačný mezní bod, jenž představuje Trója a Troada vůbec, přiléhající k Hellespontu. Skrz tuto bránu do východního světa pronikl se svou družinou Iáson, opravdový hrdina východu, a z cizích krajin přivezl zpět do řeckého světa živoucí doklad jejich zázračnosti i nebezpečí: čarodějku Médeiu, mocnou a ve své barbarské mysli nevyzpytatelnou vnučku slunečního boha Hélia. Dále na severovýchod se otevírají už jen rozlehlé plochy neobdělávané země, v kontextu řeckého světa cosi nebývalého; krajina obývaná národem Skythů, v nichž Řekové postupem času rozpoznají své "ušlechtilé barbary".[4] Kruh se dále stáčí k severozápadu a vede nás do dalších mezních oblastí: Dodóna, kde chřestící věštný dub svým dvojitým kmenem upomíná na nerozlučitelnou jednotu Dia a Dioné, ženské polovičky nejvyššího z bohů, a zejména kraj prostírající se při západním pobřeží kolem Efyry, kde věštírna mrtvých nabízí možnost sestupu do podsvětí nedaleko břehů podsvětních řek Kókytu a Acheronu, které se tu rozlévají ve stojaté jezero. Severněji už žijí pouze Hyperborejci, šťastný národ vzdálený stáří a nemocem, dřině i bojům.[5] Zde tráví své zimy Apollón, když odchází z Delf, a snad právě odsud přiletěl jednou do Řecka na svém šípu Abaris, božský mudrc a zázračný léčitel, který se nepotřeboval živit lidskou stravou[6] a mimo mnoha jiných pozoruhodností očistil od moru Spartu,[7] za což zde byl uctíván v Persefonině chrámu.[8] Klesáme-li po hranici kruhu dál směrem k západu, dostáváme se k Iónským ostrovům a posléze k západním břehům Peloponnéského poloostrova; opakujeme tak cestu Odysseova syna Télemacha z rodné Ithaky do písečného Pylu, zbožného města moudrého starce Nestora.

Pak nás kruh vede dále po své jihozápadní hranici ke dvěma význačným výběžkům na jihu Peloponnésu: poloostrov Tainaros, kde se nachází brána do podsvětí,[9] již prý použili k sestupu do těchto temných míst Orfeus i Héraklés, a Malejský mys, známý dodnes jako místo nebezpečné pro plavbu, vyznačující se nepříjemnými proudy a nevyzpytatelnými větry, kde se Odysseův návrat domů z Tróje napříč známým Egejským mořem proměnil v putování zásvětními kraji, které namísto lidí obývají lidožrouti či bohyně.

Tak v krátkosti načrtnutý kruh vytyčuje obývaný prostor, za jehož okraji se začínají na mlhavé hranici známosti otevírat krajiny bytostně cizí, lákavé i nebezpečné, které nestojí zcela mimo náš svět, ale již při jeho okrajích. Zde dochází k rozrušování zákonitostí, které jsme si zvykli považovat za "normální": typické pro kosmický řád, v němž žijeme, zásadní a nutné pro fungování našeho lidského společenství.

Opsání kruhu sugeruje střed, ze kterého se prostor světa takto otevírá či rozvrhuje - hledáme, kam zapíchnout hrot imaginárního kružítka. V jistém smyslu jsou středem obývaného světa nepochybně Delfy: příběh o dvou orlech, které Zeus vypustil na krajích světa a nechal jednoho letět na východ, druhého na západ, až se střetli v Delfách,[10] je dostatečně výmluvný. Tak se na horizontální ploše země, této základní půdě lidského života, rozvrhuje kruhový prostor s jedním významovým středem. Jenomže život smrtelníků živících se chlebem se odehrává v prostoru světa, který má i svůj vertikální rozměr: "Je vrchní mezí země tohle, co vidíme u svých nohou přivrácené ke vzduchu, zato dolní sahá k bezmeznu (apeiron)."[11] Země se otevírá nahoru, skrz vzduch směrem k aitherickému nebi, jež zemi kolem dokola halí,[12] i dolů, směrem do nezbadatelných hlubin zemského nitra.[13] Nutným doplněním dvou Diových orlů a jejich dostaveníčka v Delfách je tak známý obraz kovadliny, která po devět dní padá z nebe, až desátého dosáhne země, a posléze dalších devět dní padá ze zemského povrchu dolů do podzemí, až dne desátého dosáhne Tartaru.[14] Střed světa jako prostoru života i jeho rámcového řádu je tak spíše než geometricky určeným bodem-místem kosmickou osou (axis mundi), ze které se rozvrhuje nejen svět ve smyslu bezprostředně obývané plochy zemského povrchu, ale také svět ve smyslu kosmického celku strukturovaného na třech základních rovinách: centrální rovina země jako základní půdy lidského života se nachází rozepjatá mezi nebem jako úběžníkem výšky (s božským rozměrem Olympské generace, jež náleží vrcholkům hor a aitherickému jasu nebe) a podsvětím jako úběžníkem hloubky a niternosti (s božským rozměrem podsvětních mocností temnoty, jež působí ze skrytu a skrytě).

Takovým způsobem by se nepochybně daly tematizovat i samotné Delfy, ale pro nás bude nyní podstatného cosi jiného. Místa, kde se rozevírá axis mundi, tvoří střed světa v tom smyslu, že představují počátky, ze kterých se rozvrhuje celek světa jako rozepjatý mezi uvedenými krajnostmi. Zde dochází ke střetávání pólů, které obyčejně trvají striktně oddělené; zde se setkává to, co je v ustaveném a rozvrženém prostoru světa krajně vzdálené, ba protikladné. Tak tento střed nabývá zvláštní povahy: představuje místo v kosmickém smyslu slova mezní, které spíše než uprostřed obývaného, řádně ustaveného světa nalezneme při jeho okrajích.

Dvojici takových krajních středů světa představují například Východ a Západ jakožto mezní kosmická místa (velkým počátečním písmenem je odlišuji od běžného významu východu a západu jako základních orientačních směrů). K takto pojatým krajním pólům východu a západu lze přiřadit dva velké titánské osudy: kdesi daleko na západě Atlas, který ve tmě a v blízkosti k různým podsvětním monstrům svou silou odděluje zemi od nebe, na dálném východě pak Prométheus, zbavený možnosti jednat, ukovaný na vysoké hoře, vystavený pražení slunce a spárům Diova orla (obr. 2). Atlantovský pilíř a Prométheova hora oba představují svého druhu "nebeské sloupy" - oba ve své prostorové i jiné určitosti zhmotňují axis mundi, ačkoli souvislost tří základních rovin univerza artikulují odlišně a z opačných centrálních hodnot.[15] Snaha udržet rozsah tohoto článku v rozumných mezích zapovídá zabývat se Východem a Západem v jejich vzájemné polární souvislosti, provázanosti a jednotě. Zdá se být naopak veskrze rozumné a nutné stanovit si jisté tematické omezení. Podívejme se tedy nyní blíže pouze na krajní pól západu, který se dále pokusím v krátkosti představit jako mezní střed světa, spjatý s podsvětními hloubkami a noční stránkou univerza, nicméně zároveň rozvrhující základní kosmické vztahy v jejich celku.

Krajní západ je určený především jako ono konkrétní místo, kde slunce sestupuje z nebe pod zem a zahajuje svou podsvětní pouť do východních krajů. Známá je homérská představa, že Slunce od západu k východu pluje podzemním proudem Ókeanu.[16] Bližší lokalizaci míst přechodu pak nabízí poetické Mimnermovy verše: v kraji Hesperidek sluníčko uléhá do okřídleného zlatého lože, jež ho spící nese podzemními vodami k Aithópům, kde již čekají jeho koně i vůz, aby ho opět vynesly na oblohu.[17] Podobně Aischylos zmiňuje sluneční odpočinek před východem zpět na nebeskou klenbu, když se u Aithópů koupá ve sladké vodě.[18] Nechme však stranou obtížnou otázku jihovýchodních Aithópů a podívejme se blíže na západ, který je tu spojen s Hesperidkami.

Tyto nymfy večera a stmívání (srv. hesperos, večer), dcery Noci, bydlí až za Ókeanem,[19] daleko na západním kraji světa, kde se končí moře a kde se nachází posvátná mez nebeské klenby, již tu podpírá Atlas.[20] Obývají zahradu, kde se vzhůru vypíná strom plodící zlaté ovoce - svatební dar, který Země věnovala Héře při jejím sňatku s Diem.[21] Ze zahrady Hesperidek také pochází ambrósie, potrava Olympanů a pramen nesmrtelnosti;[22] není tedy divu, že posvátné ovoce má za úkol střežit ještě strašný had, stočený do kruhu kolem kmene stromu.[23] Tento had je rodný bratr Gorgon, které jako blízké sousedky Hesperidek také přebývají za Ókeanem, na prahu noci. Ze tří sester je nejznámější ta jediná smrtelná: když její hroznou hlavu ježící se hady uťal Perseus, vyrazil z těla okřídlený kůň Pégasos a vznesl se vysoko nad zem, do domu Olympských bohů.[24] Vidíme tedy, jak se na tomto místě krajního západu stýká a mísí smrtelné a nesmrtelné, stejně jako podsvětní a nebeské - západnímu podzemnímu místu temnoty nechybí vertikální rozměr a směřování vzhůru.

Sám Atlas, přebývající nedaleko zahrady Hesperidek, je bůh titánské generace, ztělesněný pilíř mezi nebem a zemí. Některá stará podání ho také nechávají nést nebesa nikoli přímo na ramenou či vlastníma rukama, ale hovoří o nebeských sloupech, jež svou silou podpírá.[25] Atlas tak představuje mocnost, skrze kterou jsou země a nebe oddělovány a skrze kterou k sobě zároveň mají nejblíže. Jde o krajní západ, o opravdový okraj země snad ještě vzdálenější než samy Hesperidky,[26] a přece se básník nezdráhá říci, že když si Héraklés přišel pro plody z jejich zahrady a potřeboval Atlantovu pomoc, přebral od Títána jeho úkol podpírat nebeskou klenbu přímo v jejím středu.[27] V případě Atlanta na dalekém západě nemůže být pochyb, že střed není míněn geometricky, ale ve smyslu základní axis mundi, která otevírá jednotlivé úrovně světa v jejich celku: Atlas, sám zakořeněný v podsvětí, ustavuje rozestup mezi nebem a zemí jako prostor života. To vše pak v úzké návaznosti na pohyb slunce, které na tomto místě krajní blízkosti základních kosmických konstituentů překračuje hranice mezi odlišnými sférami světa, když s nebe sestupuje dolů pod zem.

Atlas stojí v podsvětí nejen blízko západní zahrady Hesperidek, ale také před domem Noci,[28] což nám umožní uvedené solární i kosmické souvislosti dále rozvíjet. Tento příbytek zahalený do tmavých stínů je totiž skutečným místem přechodu: jeho ústředním bodem je veliký bronzový práh, jediné místo, kde se Noc a Den na okamžik setkávají, když jeden vchází dovnitř, tedy stahuje se dolů do podsvětí, a druhý vychází ven, tedy vystupuje vzhůru na povrch země. Zatímco Den pozemšťanům přináší životodárné sluneční světlo přicházející z nebe, s Nocí tiše kráčí po povrchu země Spánek, milostivý k lidem v ony temné noční hodiny, a nelítostná Smrt, která smrtelné uchvacuje a strhává s sebou do podsvětí. Základní prostorový rozvrh světa, vázaný na Atlantův výkon, se tak ukazuje ve svých celkových souvislostech, tedy jako základní rámec cyklického dění, jež prostupuje všechny kosmické roviny a zahrnuje vše živé uvnitř světa. Cyklická dynamika světa jako prostoru života je na krajním Západě artikulována v sevřené, koncentrované podobě: tady se nacházíme na místě, kde se pohyby vzhůru a dolů protínají, kde se opaky na kratičký okamžik, na nepatrný moment přechodu, setkávají v jednotě. Hérakleitos bude později mluvit o "spojení světa, které se obrací zpátky, tak jako u luku nebo lyry"[29] a ještě později Platón zmíní takové pojetí bytí, podle kterého "jsoucno je množství i jedno [...], vždy se totiž rozchází i schází."[30] Zůstaňme však v archaickém myšlení mýtu a u základní dvojznačnosti podsvětní oblasti světa jako takové, totiž u faktu, že v něm nacházíme stejně tak místo, kde končí každý možný sestup dolů, jako místo, které odkazuje k výstupu a směřování vzhůru, protože zakládá všechny vyšší (doslova) roviny světa.

Tartaros jako celek představuje prostoru v nitru země, obehnanou důkladnou bronzovou zdí, skrze niž prochází jen úzká štěrbina ústí, zalitého temnotou noci.[31] Místo, z něhož není úniku, věčné vězení - nejen pro ty, které zachvátila smrt,[32] ale i pro bohy staré titánské generace, jež se nedokázali vpravit do nového Diova řádu a jež jsou nyní vymístěni na samotný okraj světa.[33] Nedaleko těchto vězňů, stejně jako v blízkosti domu Noci a mocného Atlanta, se pak otevírá obrovský zející jícen (chasma), zcela neproniknutelná ultimátní mez podsvětí,[34] která ruší jakoukoli možnost smysluplného pohybu: sami bozi se této propastné hlubiny hrozí a není nikdo, kdo by ji za sebedelší čas dokázal projít až na dno, protože neustálé vichry zde každý pohyb proměňují v pouhé zmatené smýkání.[35] Kontrast tohoto místa vůči obrazu přímo padající kovadliny a poměřovatelným kosmickým vzdálenostem nemůže být větší - zde se nacházíme na samých hranicích řádu, na úplném okraji vymezitelného světa. Naprostá nepevnost a chaotická povaha[36] tohoto místa upomínají na výše citovaný Xenofanův výrok o bezmeznosti zemských útrob, na Aischylův bezmezný Tartaros[37] nebo na Eurípida, který taktéž označuje hlubiny Tartaru za bezedné.[38] Skutečně, jestli se někde v řeckém světě otevírá apeiron jako nevymezitelný počátek každé vymezitelnosti nejen ve smyslu metafysického principu, ale také ve smyslu konstitutivní a mezní součásti hmotného, prostorového světa, pak je to hluboko v útrobách země, tam, kde Západ poukazuje k mezím života na zemském povrchu i k mezím celku kosmického řádu.[39]

Na tomto limitním místě ovšem nalézáme nejen konce, ale také počátky celku světa, totiž popořádku prameny i krajní meze mrákotné země, mlžného Tartaru, neplodného moře a hvězdného nebe.[40] Důraz na pořádek, který v pramenech panuje, odlišuje tyto rozlišené meze od samotného zejícího jícnu chasmatu; namísto směřování všeho určitého a vznikajícího k zániku v podsvětní temnotě, kde se při klesání k místu extrémní nevymezenosti veškerá určitost stírá, je nyní zdůrazněn spíše opačný pohyb vyvstávání určitosti na pozadí neurčitosti - pohyb, který charakterizuje hésiodovskou kosmogonii, začínající Chaosem a směřující k sjednocené mnohosti Diova řádu, v jejím celku. Pokud jde o umístění pramenů v podsvětí, básník je líčí v blízkosti Títánů, tedy na kraji země, a také v blízkosti chasmatu a domu Noci - tedy na Západě.[41]

Pořadí toho, co odsud vyrůstá, pak není náhodné. Země vznikla hned po Chaosu, spolu s Tartarem v útrobách[42] - tato dvojice tedy nedílně patří k sobě; podzemní či hlubinný rozměr země zde vyjadřuje i přízvisko mrákotná, které Země sdílí spolu s Nocí.[43] Chiastickou vazbou je s Tartarem spojeno neplodné moře - mají ostatně společnou celou řadu rysů souvisejících s určením bezmeznosti, jež jim tradičně oběma náleží: divoké větry, obtížně orientovatelný pohyb (připomeňme, že apeiron je etymologicky to, co se nedá projít), úzká vazba na nebezpečí smrti. Nemáme prostor zabývat se tu těmito souvislostmi blíže, tedy alespoň stručná citace: "Pontos: moře jako bezedná šírá pláň, chaotická a zcela prostá cest, kterou Řekové nazývali apeiros či apeiritos ne snad proto, že by neměla meze či hranice, ale protože jde o rozlohu, kterou nedokážeme přejít (peraó) z jednoho konce na druhý, o nepřeklenutelnou prostoru, kde každá jednou projetá cesta okamžitě mizí, ztrácí se z vodami ohlazovaného povrchu, jež nikdy ani na okamžik nezůstává tentýž."[44] Moře, které si Země plodí sama a které představuje především zurčitění a diferenciaci jejího vlastního těla (zemského povrchu),[45] je pak následováno hvězdnatým Nebem-Úranem, chiasticky navázaným na Zemi, svou manželku a matku, kterou kolem dokola halí. Úranos, tento potomek rovný své zroditelce,[46] nabývá jako hlava kosmické rodiny okamžitě značného významu: jedním z momentů klíčových pro ustavení současného řádu světa bude oddělení Nebe od Země a zajištění tohoto oddělení jako trvalého. Tato úvaha nás samozřejmě vrací zpět k Atlantovi a k jeho kosmickému úkolu.

Stejným směrem míří i obraz kořenů, ze kterých vyrůstají země a moře a které se nacházejí v podsvětí kdesi nad místem, kde jsou za neproniknutelnými bronzovými vraty střeženi poražení Títáni.[47] A ačkoli pevnou bránu zbudoval Poseidón, bronzový práh, který bez pohnutí drží v půdě nehynoucímu kořeny, zde vyrostl sám. Zatímco velký práh nám připomene ono klíčové místo přechodu z domu Noci (ba víc: text jako by záměrně ponechával otevřenou i možnost, že jde znovu o tentýž práh), obraz kořenů a nepohnutosti samorostlého základu upomíná na sebeustavující pohyb Země, která vzniká jako provždy neotřesitelné sídlo[48] pro vše další, co přijde. Samo místo titánského vězení je pak umístěno na kraji země, kdesi za temným Chaosem,[49] na druhé straně, daleko od všech bohů. A tato vzdálená výspa je kontrastována s bydlištěm božstev, která si, jakkoli primordiální a monstrózní, přece jen dokázala najít své místo v Diově řádu, když se s ním spojila a začala mu napomáhat: Storucí, ještě předtitánské obludy z dávné minulosti světa, nejprve Diovi zásadním způsobem pomohli v boji proti Kronovi a nyní střeží poražené Títány v jejich vězení; na rozdíl od nich, zcela vyvržených, mají svá sídla při březích Ókeanu.[50]

Na takovém tedy místě, v blízkosti počátků a konců světového řádu, bydlí kdesi za proudy Ókeanu sestry Gorgony a ve své zahradě s posvátným stromem zpívají Hesperidky, nymfy Západu; jim poblíž, před domem Noci s bronzovým prahem a blízko zejícího jícnu propastného chasmatu, plní svůj věčný kosmický úkol Atlas a kdesi nedaleko trpí ve svém vězení poražení Títáni, za velikou branou na krajích země, vzdáleni ostatním bohům. A bylo by toho ještě mnoho, co bychom mohli a snad i měli zmínit v souvislosti s podsvětními kraji: Ókeana, řeku tekoucí v kruhu, jež v podzemí ovíjí zemi svými devíti rameny a jejíž desátý díl tryská na zemský povrch v podobě ledových vod Stygy,[51] vrhajících se prudce ze skály v pustých horách roklinaté Arkádie; i samu Styx, tuto nejstarší dceru Ókeanovu, jejíž podsvětní dům z ohromných kamenů se stranou bohů vypíná k nebi na stříbrných sloupech;[52] a také její potomstvo, hrající klíčovou roli v udržení Diova kosmického řádu;[53] a stejně tak i blízkou příbuznou a pozemskou dvojnici podsvětní Styx, nymfu Kalypsó, která na svém západním ostrově uprostřed moře, vzdáleném ode všech bohů, hrozí navždy zdržovat Odyssea od návratu domů…

A mohlo by nás takové snění o dalekém Západě vést ještě dál, k jen mlhavě tušeným, obrazně snovým souvislostem jiného druhu; mohou nám tanout reinkarnační nauky rozvíjené ve filosoficko-náboženských kontextech, starost a péče věnovaná vlastnímu posmrtnému osudu i zlaté destičky s rozličnými magickými formulemi tvořící součást pohřební výbavy, množící se záhrobní rady a popisy podsvětních míst dochované pod hlavičkou pěvce Orfea jako jednoho z mála smrtelníků, kteří do podsvětí nejen sestoupili, ale dokázali se z něj také vrátit… Mohou nás napadat takové otázky, zda je jen náhoda, že tyto více či méně nové podoby a formy, do kterých se stará zásvětní tématika odívá v pozdějším řeckém myšlení, nacházejí často svůj původ a živnou půdu na italském západě,[54] který se otevřel Řekům velkou kolonizací a prolomením západní hranice starého egejského kruhu, kde dříve podsvětní řeky, věštírny mrtvých a brány do podsvětí vyznačovaly krajní meze obývaného, známého světa. Tak jako ona cesta od nepevných mínění smrtelníků k božskému srdci okrouhlé pravdy, která začíná u západního domu Noci a stoupá za vedení slunečních bohyní vzhůru po cestě Noci a Dne až tam, kde se brána nad velikým prahem otevírá k jasu vševidoucího rozumu;[55] je jen náhodnou, bezvýznamnou shodou, že tato velkolepá cesta evropského myšlení k metafysice je také cestou, jejíž rozhodující první úsek skutečně vedl ze západu na východ, z Parmenidovy italské Eleje do Platónových Athén? Chtěla bych věřit, že nakolik setrvám při pouhém snění takových otázek a vyhnu se Skylle i Charybdě jednoznačných odpovědí, je možné uchovat jak jejich lákavý půvab, zakotvený v obraznosti, tak i alespoň jakés takés zdání vlastní rozumové příčetnosti.



[1]    Alain Ballabriga, Le Soleil et le Tartare: L'image mythique du monde en Grèce archaïque, Paris 1986, kapitola 1.5. Zde načrtnutá podoba egejsko-achájského kruhu se v některých dílčích bodech liší, ale základní myšlenka zůstává. [Obrázky jsou k nalezení v přiložené galerii - pozn. red.]

[2]    K jednotlivým místům Paul Faudre, Fonctions des cavernes crétoises, Paris 1964.

[3]    Homér, Odysseia I, 22-24. Odkazy na prameny uvádím bez bibliografických údajů edic a překladů, jichž obvykle existuje nepřeberné množství a z nichž nechť si laskavý čtenář vybírá sám. Výjimku tvoří zlomky; zde uvádím celý bibliografický údaj kanonické edice, podle které je zlomek očíslovaný a tedy jednoznačně identifikovatelný.

[4]    Nejstarší detailní popis skythského životazpůsobu podává Hérodotos, Dějiny IV. 

[5]    Pindaros, Pythijské ódy X

[6]    Hérodotos, Dějiny IV, 36

[7]    Iamblichos, Život Pythagorův, 92-93

[8]    Pausaniás, Cesta po Řecku IX, 10

[9]    Pindaros, Pythijské ódy IV

[10]  Plútarchos, O mizení věšteb, 409e-f

[11]  Xenofanés, B28 DK (Hermann Diels, Walther Kranz, Die Fragmente der Vorsokratiker, Berlin 1910)

[12]  Hésiodos, Theogonie, 127

[13]  Hésiodos, Theogonie, 119

[14]  Hésiodos, Theogonie, 720-725

[15]  K podsvětní povaze Atlanta i k jeho roli středu viz dále. K povaze místa Prométheova ukování jako krajní výšiny viz např. Aischylos, Upoutaný Prométheus, 1-35, k jeho roli středu, skrze níž je Prométheův osud vztažen k celku veškerenstva, viz např. Aischylos, op. cit., 88 ff. Jde však o témata, jejichž rozvíjení je klíčové pro uvedené drama v jeho celku.

[16]  O podzemí hovoří Homér, Odysseia X, 191, Ókeanos zmiňuje homérský Hymnus na Herma, 68-69.

[17]  Mimnermos, fr. 12, 8-11 West (Martin L. West, Iambi et Elegi Graeci, Oxford 1989)

[18]  Aischylos, fr. 192 Nauck (August Nauck, Tragicorum Graecorum Fragmenta, Leipzig 1889). Proud Ókeanu se svými sladkými vodami liší od slaného neplodného moře.

[19]  Hésiodos, Theogonie, 215-216, 274-275

[20]  Eurípidés, Hippolytos, 745-747

[21]  Eurípidés, Héraklés, 394-397

[22]  Eurípidés, Hyppolitos, 742-751

[23]  Hésiodos, Theogonie, 333

[24]  Hésiodos, Theogonie, 274 ff

[25]  Homér, Odysseia I, 50-54, Aischylos, Upoutaný Prométheus,  349-352

[26]  Hésiodos, Theogonie, 518

[27]  Eurípidés, Héraklés, 403

[28]  Hésiodos, Theogonie, 744 ff. Dlouhá pasáž zvaná tradičně "topografie podsvětí" bývá ovšem podezřívaná z cizího autorství, protože oproti celku Theogonie vykazuje některé neorganické rysy.

[29]  Hérakleitos B51 DK ve verzi dochované u Plútarcha (O klidu duše, 473f-474a). Je ovšem spravedlivé dodat, že jinde (B57 DK) naopak Hérakleitos Hésiodovi jedovatě vytýká, že ačkoli se stal učitelem kdekoho, sám "nepoznal ani to, jak se to má se dnem a nocí: že totiž jsou jedno".

[30]  Platón, Sofistés, 242d-e

[31]  Hésiodos, Theogonie, 726-727. Text je tu poněkud temný. Westův komentář (Hesiod, Theogony, ed. Martin L. West, Oxford 1966, ad. loc.) sugeruje obraz Tartaru jako obří lahvovité nádoby, jež má nahoře otevřené úzké ústí (z něhož nebo nad nímž by pak posléze vyrůstaly "kořeny země a moře").

[32]  Hésiodos, Theogonie,  769-773

[33]  Hésiodos, Theogonie,  729-735

[34]  Srv. homérskou tradici: Tartaros se nachází stejně hluboko pod Hádem, jako je Hádes pod zemí (Homér, Ílias VIII, 13-17). Úvaha strukturálně totožná s obrazem hésiodovské kovadliny, přece však mimoběžná s hésiodovským textem (kde dům Háda a Persefony, místo pobytu mrtvých, má místo v Tartaru, viz Hésiodos, Theogonie, 767-774).

[35]  Hésiodos, Theogonie,  740-744

[36]  Srv. jednak etymologickou i věcnou souvislost mezi primordiálním Chaosem a chasmatem (zejm. Theog., 814, kde se při srovnání s Theog., 729-735 téměř zdá, jako by básník oba výrazy užíval záměnně), jednak faktum, že sama Noc je spolu s Erebem, podsvětní temnotou, bezprostřední a první potomek Chaosu.

[37]  Aischylos, Upoutaný Prométheus, 153-154

[38]  Eurípidés, Féničanky, 1604

[39]  Na starou tradici porozumění podsvětí jako místu, kde zeje apeiron, navazují v nové době např. Marcel Detienne, Jean-Pierre Vernant, Les ruses de l'intelligence: La métis des Grècs, Paris 1974, zejm. str. 278.

[40]  Hésiodos, Theogonie, 738, 809

[41]  Hésiodos, Theogonie, 726 ff. Tato interpretace představuje také jedno z východisek ze základní textové obtíže: Básník umisťuje zdroje a meze pouze lakonickým "tam" (viz loc. cit. v pozn. 40), přičemž se nezdá být příliš uspokojivé naznat zkrátka jen tolik, že počátky a konce Tartaru se nachází kdesi v Tartaru.

[42]  Hésiodos, Theogonie, 119

[43]  Hésiodos, Theogonie, 107

[44]  Marcel Detienne, Jean-Pierre Vernant, op. cit., str. 275

[45]  Hésiodos, Theogonie, 131-132

[46]  Hésiodos, Theogonie, 126-127

[47]  Hésiodos, Theogonie, 726-735 a 807-814

[48]  Hésiodos, Theogonie, 117

[49]  Je zbytečné pokoušet se problematičnost uvedeného vyjádření jakkoli zastírat. Jaký je vztah Chaosu jako vůbec první vznikající kosmické mocnosti (Hésiodos, Theogonie, 116) k podsvětnímu místu (podsvětní bytosti?) označenému zde stejným jménem, zůstává zcela nejasné. Věcně snad může jít jen o jiné označení chasmatu, popsaného výše také v souvislosti s titánským vězením (Hésiodos, Theogonie, 740-744).

[50]  Hésiodos, Theogonie, 816-817

[51]  Hésiodos, Theogonie, 787-792

[52]  Hésiodos, Theogonie, 777-779

[53]  Hésiodos, Theogonie, 383-401

[54]  Srv. hypotéza Diogena Laertského o dvou větvích filosofie (západní a východní), in: Diogenés Laertios, Životy, názory a výroky proslulých filosofů I, 13

[55]  Parmenidés B1 DK

Žádné komentáře