Nomádva

č. 12 Slovo

Jeden rozhovor: Pavlína Josisová

Od rozumění světu k rozumění jazyku
---
Je pro něj možné se vědomě ocitnout ve stavu rozumějícího údivu? Němě být, chápat svět kolem, být jím a chápat se v něm? Bez dalšího prostě existovat?
---
Nikdy není sám, bez dalšího, bez dalších. Vždy je nucen se vydělit oproti zbytku, vědět, že vedle někdo je a že tam vždycky bude. Pro toto vědomí se nemusí ohlížet a může ho přesto cítit, vyčkávajícího, mlčky se připravujícího k útoku. Vystaven zaměřujícímu mlčení ho vidí, tiše číhajícího na ten správný okamžik, na nejlepší příležitost pro zasazení fatální rány prvního kontaktu.
---
Řada zacílených střel ho, staticky stojícího, minula a vypařila se, jako kdyby snad ani nebyla. Tato dávka k nim ale nepatřila. Pohnul se. Sice neznatelně, ale přesto. Přesně cítí všechny rány, v nichž má zasekána slova, a pozoruje, jak mu z nich stoupá mlhavý dým. Pomalu sleduje jejich dráhu a zrakem ulpí na vysokém automatu, viditelně nabitém a připraveném vychrlit další palbu každou chvílí.
---
Otřásá se pod náporem dalších a dalších slov hladově se do něj zakousávajících a svým harpunovitým tvarem ho přitahujících k dýmem obestřenému střelci. Neustále se přibližuje. Snaží se mu pohlédnout do tváře rýsující se za změtí pomalu se tvořící významové sítě drah jednotlivých slov. Umírá touhou byť jen na okamžik zahlédnout toho, ke komu je stále pevněji připoutáván a koho by tolik chtěl také obejmout a přimknout ho k sobě. Ale nemůže. Kdovíkde zvládl ztratit všechna slova a nyní se mu na rameni houpe jen smutný, prázdnotou zející pás. Neví, jak se ukázat, a tak pouze doufá v odhalení objektu své touhy. Zdá se mu, že se rýsuje stále výrazněji. Dostává smysluplné obrysy a detailů stále více přibývá. Více a rychleji. V pestrobarevné změti vyvstávají nové a nové struktury a vtahují ho do svých útrob. Nyní už jich má kolem sebe bezpočet a tvář, kterou toužil alespoň na okamžik zahlédnout, v nich beznadějně ztrácí. Snaží se vzpomenout si na okamžik, v němž ji viděl nejjasněji, ale nedaří se mu to.

Veškeré struktury kolem dostávají stále stabilnější podobu a napovídají mu, že vidí, a že vidí tím lépe, čím více se o ně opírá. On ví, že vidí. Ví, že logicky musel existovat okamžik, kdy viděl nejjasněji. Ale přesto si ho nemůže vybavit. Místo toho vnímá jen další a další oslepující dávky slov a pomalu zjišťuje, že významové struktury, o něž se opírá, ho opravdu vedou směrem k tomu, co chce vidět. Odhalují mu to vyčerpávajícím popisem a dopřávají mu pohled na dokonale určenou tvář. Zvedají jeho ruce a dovolují mu se dotknout toho, po čem tolik toužil.
---
Snaží se třít si hruď bolestivě poraněnou ostrými hranami ledové konstrukce, ale ta ho stále pálí nevyslovitelnou záští. Bezmocně zjišťuje, že jazyková struktura, o niž se opíral, mu nedovolí udělat byť jen jediný samostatný pohyb. Určuje, kdy se smí nadechnout a kdy ne. Určuje, čeho se dotýká a co se dotýká jeho. Bojuje, ale bojuje marně. Nehybně uvězněn pod její hřmotnou základnou, vpasován do schematických, světu cizích konstrukcí, krvácí a ztrácí vědomí.
Žádné komentáře