Nomádva

č. 13 Mýtus dnes

Bylo, nebylo...

M. Vraný: Romantická zkoumání

Romantická zkoumání

 

§ 143

Uvažujeme nyní případ soukromého rozumění cizí řeči zcela nepodobné té naší. Představme si tento obraz: král dostane kouzelného hada, jehož požití způsobí, že člověk porozumí řeči zvířat. Dejme tomu, že královský kuchař - řekněme A - sní hada sám a králi podstrčí obyčejného úhoře. A pak říká „Cítím, že teď rozumím řeči zvířat." Co tím myslí? Že má nějaký zcela určitý pocit v žaludku, který pojmenovává výrazem „rozumět řeči zvířat"?

Namítneš: cítí, že je schopen přeložit řeč zvířat do naší. Ale jak víme, že to, co překládá, je opravdu řeč zvířat? Pro mě za mě, může si vymýšlet. A to znamená jedině: žádné opravdu tu není.

 

§ 160

Pozměňme ale náš obraz takto: král také sní kus hada a rozumí nyní řeči zvířat; posléze uvidí A, jak reaguje v přítomnosti zvířat způsobem, jako by jim rozuměl stejně jako on. Král teď obviní A z toho, že nedovoleně požil kus královské krmě a hrozí mu stětím hlavy.

Chce se ti říct: ale jaké má král důkazy? Vždyť nemůže vědět, co se ve skutečnosti odehrává A v hlavě. To je ale chybná otázka; nezáleží na tom, jaké má král důkazy, nýbrž jakou má moc.

Lze se dále ptát: co by měl A na takovou obžalobu odpovědět? (Ještě ti to nedochází, ale to jsou dvě různé otázky!) - „Kdyby lev uměl mluvit, nerozuměli bychom mu."

 

§ 172

Pomysleme na prožitek toho, kdo se snaží dospět k cíli, o kterém netuší, kde se nachází. Řekněme, že A dostal za trest najít nějakou bytost - říkejme jí třeba Zlatovláska - a nemá žádné počáteční indicie. Jak bude A postupovat? Řekli bychom: vydá se na cestu a nechá se vést. Jak však ví, čím se nechat vést, neví-li nic o směru?

 

§ 201

Náš paradox byl takovýto: A bude všechny nahodilé události chápat jako znamení ukazující k cíli, který nezná. Banální setkání s mravenci, rybáři či krkavci budou součástí jeho cesty, protože všechna setkání lze uvést v soulad s cestou za neznámým cílem!

Že tu je určité nedorozumění, ukazuje se už v tom, že A přesto dorazí do království, kde sídlí Zlatovláska.

 

§293

Dejme tomu, že A projde všemi zkouškami a má si nyní konečně vybrat Zlatovlásku. Představí mu dvanáct zahalených postav, které od sebe nelze rozeznat, a tvrdí mu, že uvnitř pod závojem jedné z postav je Zlatovláska. Současně A ví, že se může podívat pod závoj jen jedné z nich. Uvažuje: každá z těchto postav může být Zlatovláskou, nevím, jak Zlatovláska vypadá a nemohu to ani s ničím porovnat. Co udělá? Vybere si namátkou jednu pannu a odvede si ji domů, aniž by se podíval pod závoj.

Jestliže řekneš, že může intuicí vycítit, která z nich je Zlatovláska, je to, jako bys říkal: kolem by mohla létat moucha a šeptat A do ucha: „Tohle to je ona, tu si vyber!" Jak A ví, že mu moucha (intuice) radí správně? Tam, kde mouchy radí ve věcech soukromých, které nelze ověřit, jsou její rady k h*vnu. (Zamysli se nyní nad tím, zda jsi četl nebo domýšlel. Žádná ostrá hranice mezi tím není.) Tím chci říct: odvolávat se v takovém případě na intuici znamená přidat do stroje volné kolečko, které se bude točit na prázdno.

 

§304

„Tak ty chceš říct, že na tom, jaká je princezna uvnitř, vůbec nezáleží." - Ale vůbec ne, jen že když to nemáš s čím srovnat, tak je princezna stejně dobrá jako každá jiná, kterou nikdo nezná. Odmítli jsme pouze gramatiku, která se nám tu vnucuje.

 

§694

Vkrádá se otázka: co bude A se Zlatovláskou dělat, když jí nikdy nesejme závoj? Neměl by hledat to, co je soukromé? - Marná snaha: abychom našli nejvlastnější artyčok, odstraňovali jsme z něj jeho listy.

 

Martin Vraný

Žádné komentáře