Nomádva

č. 13 Mýtus dnes

Klasici sekundární literatury

Andreas Urs Sommer (nar. 1972), v současnosti působící jako vědecký komentátor Nietzschova díla ve výzkumném centru Nietzsche-Kommentar heidelberské Akademie věd při Universitě ve Freiburgu, je - oproti autorům představeným v předchozích dílech této rubriky - „klasikem sekundární literatury" jaksi teprve in statu nascendi, přesto lze již dnes jeho pracím k Nietzschovi (zvláště pak jeho vyčerpávajícímu „filosoficko-historickému" komentáři k Antikristovi), jejichž množství bude nepochybně ještě narůstat, přiřknout postavení zásadní výkladové literatury s ambicí stát se v budoucnu klasikou svého žánru.

            Sommer svou mimořádně bohatou publikační činností pokrývá široký záběr jak historických, tak systematických filosofických témat: vedle „populárně-filosofických" knih a článků určených široké veřejnosti, v nichž se věnuje zejména etickým otázkám  (srov. jeho úvody do skeptického,[1] resp. stoického myšlení[2] či soubor Vyplatí se být dobrým člověkem?[3]), navazuje ve svých akademicky zaměřených pracích především na autory německé klasické a moderní filosofie (Isaaka Iselina, Kanta, Schopenhauera, Davida Friedricha Strausse, Hanse Jonase), teologie (Martina Luthera, Gottfrieda Arnolda, J. F. W. Jerusalema, Franze Overbecka, Alberta Schweitzera, Fritze Buriho) a literatury (Karla Maye, Thomase Manna, H. M. Enzensbergera). Těžiště jeho zájmu ovšem představuje Nietzschovo dílo, jemuž se věnoval již ve své (později knižně vydané) licenciátské (aneb diplomové) práci;[4] dosavadním vrcholem jeho činnosti v oboru nietzschovských bádání je však zmíněný rozsáhlý komentář k Antikristovi,[5] původně vytvořený jako disertace na universitě v Basileji.

 

Antikrist (Der Antichrist) vzniká v Nietzschově posledním tvůrčím roce (1888). Mohlo by se zdát, jak poněkud škodolibě uvádí Sommer, že všechny práce z tohoto období by mohly být považovány „za doklady jeho dezolátního fyzického i psychického stavu a sloužit pouze k bio- a pathografickým zkoumáním",[6] sám Nietzsche však těmto pracím přikládá mimořádnou důležitost a světodějný dosah: v této době pracuje na projektu Vůle k moci (Der Wille zur Macht), jenž má podle původních plánů sestávat ze čtyř knih (začínajících textem nazvaným „My Hyperborejci" - „Wir Hyperboreer"). Záhy však Nietzsche tento plán opouští a původní podtitul Přehodnocení všech hodnot (Umwerthung aller Werthe)[7] se stává hlavním názvem souboru, jehož první knihou má být právě Antikrist.[8] Po dopsání jeho rukopisu však Nietzsche seznal, že celé Přehodnocení tím lze považovat za dokončené: má tedy sestávat z jediné knihy - Antikrista, který je nyní připraven k tisku a, jak píše Nietzsche, má „energii a průzračnost, jíž dosud žádný filosof nedosáhl" a „vše, co kdy bylo myšleno a řečeno ke kritice křesťanství, je proti tomu pouhá titěrnost".[9]

Přehodnocení všech hodnot, jež mělo překonat veškeré morálně metafyzické tradice a přeměnit jeho dřívější poznatky o původu morálky ve skutečnost, považuje Nietzsche za svůj světodějný úkol; proto lze podle Sommera právem tvrdit, že Antikrist zaujímá rozhodující místo v celém Nietzschově díle, a proto jej lze užít jako jakéhosi klíče otevírajícího perspektivu na všechny jeho předchozí práce, jež jsou pro Nietzscheho ve srovnání s Přehodnocením pouhou předehrou.

            Své zásadní dílo tedy Nietzsche dokončil, nyní již hodlá Antikrista pouze „nechat přeložit do 7 jazyků; první náklad v každém jazyce c. milion výtisků"[10] - a všechny tyto verze publikovat současně v roce 1890. Nietzsche přísahá, že „se za dva roky bude celá země otřásat v základech".[11] Záhy však přichází jeho zhroucení (proto byl Antikrist - ve „zmrzačené" podobě - poprvé publikován až v roce 1895, spolehlivou verzi textu podle Nietzschova rukopisu, jak ji sám zamýšlel, vydal teprve Karl Schlechta roku 1956).

            Komu však byl Antikrist určen? Dozvídáme-li se v předmluvě spisu, že je určen nemnohým (snad těm, kteří se ještě nenarodili, tedy nikomu ze současníků), proč má podle Nietzschových plánů záhy vycházet v milionových nákladech? Nietzsche přitom podle Sommera „nedisponuje žádnou dialektikou pána a raba, s jejíž pomocí by mohl otroky pozvednout k uznání hodným subjektům, a tím k možným adresátům spisu. Kdo je otrokem, zůstane jím, též, kdo je pánem".[12] Proto Antikrist nemůže aspirovat na žádné velké publikum, s nímž „koketoval" ještě Zarathustra, „kniha pro všechny a pro nikoho". Lze se nadto domnívat, že oni nemnozí jsou již dřívějšími Nietzschovými spisy dostatečně poučeni, otázkou proto zůstává, zda na ně může Antikrist působit tak, jak to Nietzsche zamýšlel: totiž tak, aby prohlédli křesťanství jako nečestné, zbabělé a nečisté. Právě oni nejvzácnější, jimž je spis podle předmluvy určen, to však zřejmě stejně již vědí. Otázka, komu je spis skutečně určen, tedy zůstává i podle Sommera s určitostí nezodpověditelná.

            Zatímco Nietzsche sepsal Antikrista během několika týdnů, jeho „dešifrátoři … potřebují staletí, aby jej učinili do jisté míry znovu čitelným".[13]  Komentář, v němž se o to Sommer pokouší, rozebírá útlý Nietzschův spis[14] na téměř 800 stranách.

            Důvodem, proč se věnovat právě Antikristovi, je podle Sommera rovněž skutečnost, že není klasickým textem, k němuž by interpret chodil „jako věřící na mši", neboť kvůli „osvícené lhostejnosti, zbabělosti a atavistickému, morálně zdůvodněnému studu mu byl odepřen vavřín klasičnosti".[15] Proto je pro porozumění spisu zásadní otázka přístupu a vstřícnosti vůči textu: mezi klasiky nietzschovské sekundární literatury (Sommer uvádí např. výroky Eugena Finka či Arthura Drewse) bývá Antikrist někdy označován za „pusté spílání, v němž Nietzsche promlouvá ve vzteku jako smyslů zbavený, který nad sebou docela ztratil vládu", za spis, v němž „bezuzdnost samu sebe připravuje o zamýšlený účinek; není přesvědčivý, kdo má pěnu u úst".[16] V případě podobného přístupu by byl Antikrist způsobilý skutečně pouze k psychopatologické interpretaci.

V tomto smyslu lze rozumět Sommerově proklamované snaze učinit Nietzschův „agresivní text" „klidněji čitelným"; právě „klidná četba" (v podobě filosoficko-historické analýzy) je pro něj základem toho, jak se zbavit oné „pěny u úst" při čtení Antikrista. Tato „klidná četba" však od čtenáře zároveň vyžaduje mimořádnou trpělivost, neboť Sommerův komentář je dosti vyčerpávající i po filologické a textově kritické stránce, přesto se mu snad daří přiblížit se svému ideálu pramenného bádání jako „kritické, nikoli antikvární disciplíny", jež má dílo „revitalizovat" a rozvíjet „sílu filosofické inspirace".[17] Sommer metodu své práce trefně popisuje jako akribii spojenou s plaisir du texte, čímž se snaží vyhnout dvěma formám niaiserie académique: totiž filologické snaze vyložit dílo z jeho pramenů, a snaze filosofů tyto prameny vůbec nezohlednit, neboť „historická práce bez filosofického porozumění je slepá, filosofické přemýšlení bez historického obsahu prázdné".[18]

Přes určitou těžkopádnost, jež z tohoto lehce „pedantského" přístupu nutně vyplývá, však nechce být řečeno, že by Sommerův komentář nebyl filosoficky inspirativní - jeho těžiště spočívá právě ve filosofickém výkladu, který se snaží držet „Nietzschova myšlenkového postupu"; proto je všech 62 paragrafů spisu pojednáno „Stück für Stück", čímž se chce Sommer vyvarovat, jak uvádí, „odstrašujícího příkladu" „kompilátu" Georga Pichta,[19] který vybírá pouze pasáže interpretačně vhodné pro doložení správnosti své teze (jádrem sporu Sommera s Pichtem je otázka syntézy Ježíše s Dionýsem a jejích případných teologických důsledků).[20]

Sommer oprávněnost svého přístupu ospravedlňuje také tím, že sám Nietzsche Antikrista považoval za dokončené a vnitřně uzavřené dílo; zároveň zdůrazňuje, že není sbírkou aforismů (z definice „kontextem izolovaných prvků řady prozaických textů"),[21] není tedy vhodný pro „výkladový eklekticismus". Sommerovým interpretačním mottem je, že „analytická práce musí být doprovázena syntetickou",[22] a to na dvou rovinách: při výkladu jednotlivých pasáží je nutno mít na zřeteli celek spisu, při interpretaci Antikrista zároveň celek Nietzschova díla.

            Ze všeho výše uvedeného je zjevné, že pro výklad zásadní je otázka stylu, jazykových prostředků - a manipulace čtenáře jejich prostřednictvím. Podle Sommera hovoří z Antikrista „zdánlivě nezlomná víra v moc slova provádět přehodnocování", což je zřetelný rozdíl oproti zásadní kritice jazyka v Nietzschových ranějších pracích. Sommer nachází dvojí možné vysvětlení: jazyk může být v Antikristovi prostředkem „sugesce zbavené obsahu", na druhou stranu však může být strategií textu poukazovat právě na věrohodnost jazyka, jíž se nechají svádět křesťané, přívrženci staré morálky (potom by bylo záměrem Antikrista tyto lidi obrátit, aby složili přísahu na jiný posvátný text).

Neméně zásadní, ale chybně položenou otázkou je, kdo je onen Antikrist. V textu se postava Antikrista neobjevuje (a Sommer pochybuje, že by se za něj vydával sám autor spisu). Antikrista tedy podle něj - v rozporu s křesťanskou tradicí - nepředstavuje určitá postava, nýbrž samotná kniha. Antikrist coby „eschatologický protivník Kristův" pro Hyperborejce, jimž je spis určen, představuje pouhou „rekvizitu z kněžské dekorace nepřátelských postav", tito nemnozí chápou výraz Antikrist v náležitě sekulárním významu: jako pouhou formuli v boji proti křesťanství.

           Antikrist není žádným vzorem literární vznešenosti",[23] je útočný, styl, jakým je psán, ono „pusté spílání", považuje Sommer za „strategicky vykalkulované". Proč však někdo píše podobně útočně formulovanou knihu, když jej křesťanství již nemůže ohrozit, neboť se uchýlil do hyperborejských krajů? Sommer argumentuje především tím, že Antikrist promlouvá ad hominem christianum, jako „kněz" proti „kněžím", předkládá „travestii a parodii křesťanských myšlenkových a argumentačních schémat",[24] přitom ale může být tím, kdo vyrostl na půdě křesťanství (zdá se totiž, že Antikrist se Hyperborejcem teprve stal)[25] a zároveň je jeho nejzazší negací - jak říká sám Nietzsche: „Antikrist je sám nutnou logikou ve vývoji pravého křesťana, ve mně se překonává křesťanství samo" (což ovšem neznamená, že by bylo lze identifikovat jej s Antikristem).[26]

            Křesťanství takto destruuje samo sebe, aniž by tím byl ze světa odstraněn také nihilismus (tj. hodnoty nepřátelské životu), což uskuteční teprve Antikrist-přehodnotitel; z toho důvodu se snaží provést anatomii nihilismu (jež je zároveň anatomií křesťanství). Antikrist proto může představovat toto sebezničení křesťanství, může být právě oním textem, v němž křesťanství samo sebe sprovodí ze světa. „Antikrist je ještě právě tak spjat se starým, jako chce být již součástí nového, součástí přehodnocených hodnot",[27] je spisem na přelomu epoch.

Když Nietzsche roku 1888 vzdal svůj zmíněný plán životního díla („hbitými kompilátory" označovaného jako Vůle k moci), nabyly jeho poslední spisy na „filosofické závažnosti", problémem je však jejich systematická hodnota: Sommerova otázka spočívá v tom, nakolik může býtAntikrist coby Přehodnocení všech hodnot skutečným přehodnocením, pokud se zdá, „jako by se odstraněním křesťanské morálky pouze uvolnilo místo pro vytvoření nových hodnot", jež však v Antikristovi nejsou ještě popsány. Na otázku, nakolik může být Antikrist přehodnocením všech hodnot, vymezuje-li se pouze vůči hodnotám křesťanským, však Nietzsche, jak se zdá, odpověď neposkytuje.[28]

Další sporný bod nachází Sommer ve způsobu, jakým Nietzsche přehodnocení provádí: „Antikrist by mohl být chápán jako zrcadlový obraz křesťanství - zrcadlový obraz, který usmrcuje originál".[29] Pak by ovšem nešlo tolik o obsah, jako o účinek: totiž o „exstirpaci křesťansko-metafyzických způsobů hodnocení", neboť pokud „křesťanství a optimistická metafyzika vytvořily dějiny spásy, pak Antikrist vytváří dějiny její absence",[30] a přehodnocení v této logice odpovídá poslednímu soudu nad křesťanstvím.[31] Přehodnocení všech hodnot se tím ovšem dostává do protikladu se sebou samým, hlásá-li nové hodnoty po starém kněžském způsobu jako závazné. Ona nová morálka přitom vybízí právě k tomu, aby každý učinil rozhodnutí sám za sebe: jsou-li morálky odhaleny ve své historické podmíněnosti, nelze po nikom, kdo je prohlédl, vážně požadovat, aby je považoval za absolutně závazné. Jedinou cestou přehodnocení je proto zničení všeho dosud platného, aby bylo možné individuální, na cizí autoritě nezávislé vytvoření hodnot nových. Nová morálka není zobecnitelná ani naučitelná - lze pouze zničit starou autoritativní morálku, což Nietzsche činí tehdy, když používá Antikrista jako zrcadlo nastavené starým způsobům hodnocení.

            Množství jednotlivých analýz, jež Sommer provádí ve svém objemném komentáři, nelze na malém (ani větším) prostoru smysluplně shrnout. Filosoficky nejzajímavější je Sommerův komentář tehdy, když sám provádí kritiku Nietzschovy kritiky. Že - vycítí-li slabost argumentace či pokrytecké přejímání metod od protivníků - není vůči Nietzschovi nijak shovívavý, je dobře vidět na jeho velmi případném srovnání Nietzscheho a „dys(ev)angelisty" Pavla.

Nietzsche označuje Pavla za „génia nenávisti" a „dysangelistu" (v původní rukopisné variantě za „dysevangelistu"), téměř za jakousi novou „inkarnaci" „kněžského instinktu Žida" prolínajícího dějinami, který škrtl „předvčerejšek křesťanství" a vymyslel si vlastní křesťanské dějiny.[32]

Nietzsche i Pavel jsou však podle Sommera svého druhu blíženci. Pavel irituje Nietzscheho právě tím, že používá stejných metod jako on - pouze s „opačným znaménkem": oba zacházejí s dějinami jako s nástrojem legitimujícím jejich vlastní interpretaci, oba hovoří o „dějinách spásy", jeden s křesťanským, druhý s protikřesťanským záměrem. Přitom zároveň oba popírají všechny ostatní možné verze událostí, než jsou právě ty jejich - antipaulinista tak v principu argumentuje na téže rovině jako jeho protivník, a nikoli - jak předstírá - na metarovině nepředpojatého vědění o objektivních historických situacích.

Nietzschův obraz Ježíše je stejně nevěrohodný a neprokázaný jako Ježíš Pavlův (jenž má podle Sommera výhodu pouze v tom, že je počátku křesťanství časově blíže). Nietzsche, který „s teatrálním gestem" odhaluje „paulinské padělání dějin", není tím, kdo by chtěl Ježíšovo „evangelium" uvést znovu do praxe a rehabilitovat je vůči Pavlovi; zato si Antikrist vyhrazuje výlučné právo ukázat jediného „pravého" Ježíše a kvůli tomu „zhanobit" Pavlovu verzi. Existují tedy pádné důvody pro domněnku, že onen Nietzschův Ježíš slouží pouze jako jakési negativní projekční plátno, na němž se má odrazit a být odhaleno Pavlovo pojetí jako falešné - v zásadě je tedy pouze využit k danému účelu: „Vývoj obrazu Ježíše v Antikristovi od anarchisty po dekadentního praktika klidu duše ukazuje, že text zkouší různé strategie, jak se vypořádat s Ježíšem, projekční a referenční postavou křesťanství".[33] Sommer - se svou obvyklou formulační jasností - uzavírá celou analýzu tím, že „Nietzschova rekonstrukce dějin je … právě tak monokauzální, jako byla Pavlova konstrukce monofinální; historicky polykauzálně neargumentuje ani jeden z nich".[34]

            Soubor původních Sommerových názorů a poznatků k Antikristovi shrnuje 62 domněnek v závěru komentáře, jež slouží jako případné zkratky k celému výkladu. Ono klíčové přehodnocení všech hodnot tak Sommer nakonec vystihuje poměrně jednoduše: jeho principem je „skrze konfrontaci všedních ‚pravd' s jejich nejzazšími protiklady ukázat partikulární a efemérní podmíněnost všech hodnotících soudů (lhostejno, zda křesťanského či nekřesťanského přesvědčení)", znamená „sotva více než osvobození od všech norem tradice. Každý si napříště může vytvořit vlastní hodnoty".[35]

Z již uvedeného zjištění, že „zákon stanovený Antikristem sám sebe popírá, neboť po osvobozených duších již nelze požadovat žádnou poslušnost zákonu", nakonec Sommer po mnoha stech stranách vyčerpávajících detailních analýz dovozuje neradostný závěr, že „tím se Antikrist stává přebytečným".[36]

 

Úvodem zmíněná Forschungsstelle Nietzsche-Kommentar[37] je místem, kde právě vzniká první soubor vědeckých komentářů pokrývajících celé Nietzschovo dílo z filosofického, historického, literárního i dějinně recepčního hlediska (vedle Sommera, který zpracovává závěrečný svazek věnující se kromě Antikrista i dalším pracím z Nietzschova posledního tvůrčího roku, jej spoluvytvářejí Jochen Schmidt a Barbara Neymeyrová).

Šest obsáhlých komentářových svazků bude členěno podle příslušných dílů citovaného kritického vydání. První dva svazky (každý o dvou částech) - mezi nimi i Sommerův - by měly být publikovány (u de Gruytera) v letošním roce, celek komentářů by měl být uzavřen v roce 2017. Tento soubor ucelených komentářů, jehož ambicí je stát se pevným základem a spolehlivým nástrojem pro veškeré příští bádání, se nepochybně stane klasikou sekundární literatury - Sommerův Antikrist byl k němu právě jen jakousi předehrou.

 

Jiří Soukup



[1] A. U. Sommer, Die Kunst des Zweifelns. Anleitung zum skeptischen Denken, München: C. H. Beck, 2005.

[2] Týž, Die Kunst der Seelenruhe. Anleitung zum stoischen Denken, München: C. H. Beck, 2009.

[3] Týž, Lohnt es sich, ein guter Mensch zu seinUnd andere philosophische Anfragen, Frankfurt am Main: Eichborn, 2004.

[4] Týž, Der Geist der Historie und das Ende des Christentums. Zur „Waffengenossenschaft" von Friedrich Nietzsche und Franz Overbeck, Berlin: Akademie Verlag, 1997.

[5] Týž, Friedrich Nietzsches „Der Antichrist". Ein philosophisch-historischer Kommentar, Basel: Schwabe, 2000.

[6] Tamt., str. 41.

[7] Spojení v podobě Umwerthung der Werthe se u Nietzscheho poprvé objevuje v roce 1884 jako podtitul nikdy nenapsaného spisu Filosofie věčného návratu (Philosophie der ewigen Wiederkunft). O dva roky později vzniká název plánované práce Vůle k moci. Pokus o přehodnocení všech hodnot (Der Wille zur Macht. Versuch einer Umwerthung aller Werthe). Podrobněji viz Sommerem zpracované heslo v Příručce k Nietzschemu: H. Ottmann (vyd.), Nietzsche-Handbuch. Leben - Werk - Wirkung, Stuttgart - Weimar: Metzler, 2000, str. 345 n.

[8] V této době pracuje Nietzsche zároveň na Soumraku model (Götzen-Dämmerung) - a materiál, který při jeho psaní používá, tvoří také základ Antikrista, proto lze obě díla považovat za svého druhu „blížence" - viz A. U. Sommer, Friedrich Nietzsches „Der Antichrist", str. 43.

[9] Blíže viz tamt.

[10] Blíže viz tamt., str. 44.

[11] Blíže viz tamt.

[12] Tamt., str. 47.

[13] Tamt., str. 33.

[14] F. Nietzsche, Der Antichrist. Fluch auf das Christenthum, in: týž, Sämtliche Werke. Kritische Studienausgabe in 15 Einzelbänden, sv. 6, vyd. G. Colli - M. Montinari, München: Der Deutsche Taschenbuchverlag, 2004, str. 165-254 (čes. překlad: týž, Antikrist, přel. J. Fischer, Olomouc: Votobia, 2001); k českému překladu - pocházejícímu z roku 1929 - je třeba podotknout, že ještě nemohl vycházet z uvedeného kritického vydání (příslušný svazek se objevuje teprve v roce 1969), nýbrž z oné „zmrzačené" verze, proto není textově vždy zcela spolehlivý.

[15] A. U. Sommer, Friedrich Nietzsches „Der Antichrist", str. 20.

[16] Blíže viz tamt.

[17] Viz týž, Vom Nutzen und Nachteil kritischer Quellenforschung. Einige Überlegungen zum Fall Nietzsches, in: Nietzsche-Studien. Internationales Jahrbuch für die Nietzsche-Forschung, sv. 29, Berlin - New York: de Gruyter, 2000, str. 302-316. Vliv Nietzschových současníků na jeho dílo Sommer podrobněji rozebírá v příslušném heslu zmiňované Příručky: H. Ottmann (vyd.), Nietzsche-Handbuch, str. 412-422.

[18] A. U. Sommer, Friedrich Nietzsches „Der Antichrist", str. 33.

[19] G. Picht, Nietzsche, Stuttgart: Klett-Cotta, 1988.

[20] Blíže viz A. U. Sommer, „Gott ist todt" oder „Dionysos gegen den Gekreuzigten"? Über Friedrich Nietzsche, in: Atheismus. Ideologie, Philosophie oder Mentalität?, vyd. R. Faber - S. Lanwerd, Würzburg: Königshausen & Neumann, 2006, str. 75-90.

[21] Blíže viz týž, Friedrich Nietzsches „Der Antichrist", str. 32.

[22] Tamt.

[23] Tamt., str. 55.

[24] Tamt., str. 22.

[25] Viz F. Nietzsche, Der Antichrist, str. 208 (čes. překlad: týž, Antikrist, str. 54).

[26] Blíže viz A. U. Sommer, Friedrich Nietzsches „Der Antichrist", str. 57.

[27] Tamt., str. 58.

[28] Tamt., str. 34.

[29] Tamt., str. 35.

[30] Tamt., str. 688.

[31] Tuto paralelu nezmiňuje Sommer náhodně: právně konotované termíny (morální obvinění, advokát nicoty, peccatum originale, kazuistika aj.) jsou v Antikristovi nápadně hojné. Antikrist, který takto popisuje církevní kazatelský dogmatismus, však sám užívá týchž prostředků upomínajících na soudce či kazatele. Viz týž, „Wisset ihr nicht, dass wir über die Engel richten werden?"Nietzsches antichristlicher Schauprozess, in: Nietzsche und das Recht, vyd. K. Seelmann, Stuttgart: Steiner, 2001, str. 93-106.

[32] Viz F. Nietzsche, Der Antichrist, str. 215 n. (čes. překlad: týž, Antikrist, str. 62 n.).

[33] A. U. Sommer, Friedrich Nietzsches „Der Antichrist", str. 691.

[34] Tamt., str. 392.

[35] Tamt., str. 692.

[36] Tamt. Čtenáři Nietzscheho se však Sommerovým závěrem nemusejí nutně nechat od četby Antikrista odradit.

[37] Viz <http://portal.uni-freiburg.de/ndl/forschung/nietzsche/index.html>.

Žádné komentáře