Nomádva

č. 13 Mýtus dnes

M. Dřínková: Zapomětliví herci

Zapomětliví herci

 

Walter Benjamin, papírové lodičky a Franz Kafka

 

„Jestliže se poupě rozvíjí v květ, lodička složená z papíru, kterou učíme skládat děti, se rozvine v hladký papír."[1]

 

 

Walter Benjamin se ve své práci Franz Kafka neptá, jak Kafku interpretovat. Vzhledem k tomu, že nenabízí přímý výklad Kafkova díla, ale místy až snovou plavbu motivy, jejíž cíl ani vnitřní konzistence leckomu vůbec nemusí být zřejmé, je otázkou, nakolik se jeho práce vůbec dá označit za interpretaci. To, jak se vyjadřuje ohledně Kafkova textu, pak často může být chápáno právě jako nápověda pro chápání jeho vlastního díla. Nebudu se ptát, nakolik oprávněně.

 

Kafka, podobně jako Benjamin ve vztahu k jeho dílu, nemá „nauku", neobjasňuje to, co se odehrává, řadou úvah, tak jako kněz v díle Proces nebo některý interpret. Vysvětlování kněze se ale děje tak příhodně, „až bychom se mohli domnívat, že román je toliko pouze rozvitým podobenstvím". Proč se takto smysl románu zachytit nedá, naznačuje Benjamin hned v další větě. „Slovo ‚rozvité' je však dvojznačné. Jestliže se poupě rozvíjí v květ, lodička složená z papíru, kterou učíme skládat děti, se rozvine v hladký papír."

 

Skutečnost, že čtenář snad, jak je dále naznačeno, může raději chtít do hladka urovnat papír než vidět rozvitou růži, poukazuje daleko za hranice interpretace libovolného díla a je podstatná už když se ptáme po interpretaci samotné. Snaha o schematizaci nakonec nutně provází každý výklad. Pokud ale přestáváme být schopni přistupovat k poupěti jinak než s preparační jehlou v ruce, abychom si ho poté mohli nárokovat, alespoň v tom smyslu, že víme, co to je, růži nikdy nezahlédneme. Možná, že je to uhrančivostí moci, kterou schematizace propůjčují, možná strachem z uznání celosti přesahující racionalizační nástroje člověka, ale růži pak často ani zahlédnout nechceme. Pro teorii vždy znamená jenom další problémy, a právě těch se chceme zbavit. Nesetkáme se tak ani s věčně se rozvíjejícím květem naší vlastní teorie. Pro toho, kdo chce uzurpovat moc, nestojí porozumění, které si nepodmaňuje, ale které umí vnímat, za řeč. Nechápe hloubku ani význam takového poznání - pochopit by v jeho podání znamenalo opět zjednodušit -, a co se do mezí výkladů nevejde, neuzná. Nakonec si tak sám zavře cestu ke skutečnosti, aniž by si uvědomil, čím platí.

 

Kafka to podle Benjamina chápal. V tomto smyslu nejenže to podstatné v jeho románech nezaznívá, ale ani zaznít nemůže. Těžiště leží mimo vysvětlitelné, což na druhou stranu neznamená, že není co vysvětlovat a na co poukazovat. Dostalo se tak do popředí gesto. Gesto skutečnost nevysvětluje, ale vyjadřuje. To, že může zůstat nepochopeno, ho nijak nesnižuje. To podstatné se v něm odehrálo, podobně jako na divadle v Oklahomě, aniž by to aktéři byli schopni vnímat.

 

Ani my často nevidíme, co se děje. V Procesu se po tom často ptáme spolu s K. Možná jsme to skutečně jenom zapomněli. Benjamin poukazuje na nevyslovenou pobídku, kterou vedlejší postavy přidávají k promluvám k hrdinům, jako by to, s čím je náhle konfrontují, bylo celou dobu jasné. Nedozvíme se, jestli to skutečně jasné je. Josef K. vydává zvadlou růži za papírovou lodičku, aby ji nikdo, dokonce ani on sám, nemohl zahlédnout. Když se to stane, okamžitě se právě o to, abychom na ni zapomněli, snaží. Za chvíli nechápavě máváme uhlazeným papírem. Pobídky tak mohou vzbuzovat dojem, který se odrazil i v Benjaminově textu, totiž že některé vedlejší postavy si jsou vědomy, o co běží. Nejde o to, jestli takovou interpretaci vědomě uznáme, ale nakolik nevědomky zkreslí náš pohled na dílo. Můžeme si dovolit vysvětlovat situaci skrze tvrzení vedlejších postav? Benjamin si tohoto problému explicitně nevšímá. Mohl by to být jeden z okamžiků, kdy přehlíží, jak se věci mají, a bere zavděk vysvětlením, která skrze své postavy podstrkuje sám Kafka. Tvrzení i vědomé úvahy zanechávají z postav pouhé masky a hrdinové tak ve svém společenství ani neuvažují, že by mohli být sami sebou. „Kafkův svět je divadlo světa," píše Benjamin. Zdá se, že se jim podařilo nahrát to i na čtenáře a interpreta. Kdyby nějaká postava chápala, o co běží, musela by často raději mlčet. Jen tak by se vyhnula tomu, aby její snaha sdělit byla degradována na divadelní repliku. Když si někdo nevzpomíná, je totiž každé vysvětlení málo.

 

„Člověk stojí z podstaty na jevišti," pokračuje Benjamin o tom, co Kafka prezentuje. Jako by na okamžik míjel to, o čem jinde sám píše. Kdesi mimo obzory hrdinů se odehrávají skutečné věci. Hra je i není podstata: podstata není hrou, pokud zrovna hra není hrou. Pokud je hra pouhou hrou a nepředstírá, že je podstatou, podstatou právě je. Zde se nejedná o pouhou hříčku. Právě proto je na co poukazovat a za celým Kafkou může existovat tušení „nauky". Uznat neskutečnost toho, co je podstrkováno, často i spolu se skutečným, jako skutečné a naopak je pak jen prvním krůčkem „za meze porozumění", porozumění chápaného v mezích výkladu a schematizace. Právě těm se dle Benjamina chtěl Kafka vyhnout. Kdyby za jejich hranicemi nebylo nic tušeno ani nalezeno, mohli bychom použít slovo absurdní nebo mluvit o nesmyslnosti. Ale Benjamin se sám zmiňuje o nepostižitelném tajemství, podstatném tajemství, a tím se takové interpretaci vymyká. Divadlo Oklahoma je najednou nejen místo hledání spásy, ale vlastně i místo tichého doznání. Výzva, aby potenciální herci hráli sami sebe, dojem jen umocňuje. Skutečnost zmizela za hrou, ale v divadle je hraní znovu skutečností, stává se právě a jenom samo sebou, nikoliv náhražkou skutečnosti, a tedy se paradoxně znovu ukazuje jako skutečnost sama. Pokud ovšem herec zapomene, že je hercem, což se Kafkovým hrdinům děje, jakmile nestojí na jevišti, bude mu v cestě zpět stát právě jeho čelní kost.* Žádnáúvaha ani výklad ho nemůže vyvést z kulis, dokud jsou kulisy a masky chápány jako skutečnost. A to, že skutečností nejsou, se do mezí úvah a výkladů nevejde, ačkoliv vnímat to lze. Hloubku poznání, které přináší vnímání, v sobě ale výklad nepostihuje, a tak vůči své neoddělitelné vlastnosti, že bez pozastavení nakládá se skutečností jako s kulisou či hereckým výkonem a s kulisou jako se skutečností, nutně zůstává slepý. Problematickým se může stát i gesto, všimne-li si ho náš zapomnětlivý herec. Nestalo-li se ještě gesto pouhou hrou, pokusí se ho vysvětlit a tak ho zařadí mezi kulisy, nebo se ho pokusí napodobit, aby, jako správný herec, vzbudil dojem skutečnosti. V obou případech je pro ni ale ztracené. Jediná skutečná gesta jsou pak, tak jako v Procesu, právě a jenom ta, která se dějí mimoděk: brada hluboko na hrudi, nakrčení, které strach vyjádří, ale nikoho nevyděsí. Ono „mimoděk" se nakonec stává jediným vodítkem.

 

Pokusíme-li se svět pochopit pouze skrze výklady, zůstává pro nás divadlem, a spolu s ním i cokoliv, co je předkládáno. Divadlem se ale zdá být právě jenom do té míry, do jaké jsme ztratili ze zřetele fakt, že právě v kulisách a v řadách redukcí to podstatné neleží. Prosté povšimnutí si, že rekvizita je pouhou rekvizitou a vysvětlení pouhým vysvětlením, umí kouzelně proměňovat ve skutečnost, a to nejen divadlo, Kafkův román či teorii. Zbavuje totiž zdánlivého významu a přivádí k významu skutečnému. Pokud Kafka skutečněcelou dobu brání výkladu toho, co vypadá jako podobenství, dělá to snad i proto, že si citlivě uvědomuje, jak bezbranné je vůči všem pokusům, které mají pouze uspokojit čtenářovu či badatelovu nenechavost a najít obstojnější výklad. Obrazy, které mají moc nás v hloubce změnit, mohou totiž promlouvat jenom do chvíle, než je papír uhlazený. Ty, které používá sám Benjamin, mají v tomto směru velice blízko k obrazům Kafkovým. A když dojde na snahu vysvětlovat nerozvitými podobenstvími, jsou podobenství rozvitá jako růže obdobně křehká.

 

* „Jeho vlastní čelní kost mu stojí v cestě, o vlastní čelo si do krve otlouká čelo." (Franz Kafka, On. Zápisky z roku 1920)

 

Mirka Dřínková



[1]          (1) Walter Benjamin, Franz Kafka, Literárněvědné studie, přeložil Martin Ritter

Žádné komentáře