Nomádva

č. 13 Mýtus dnes

Přírůstky

Výběr z akvizic knihovny ÚFaRu za rok 2011/2012 obsahuje jen jejich nepatrný zlomek. Za cíl si klade pouze upozornit na některé tituly, které by i přes svojí nespornou kvalitu zůstaly pravděpodobně bez povšimnutí. Tomuto kriteriu byl podřízen i jinak jistě subjektivní zájem přispěvatelů. Rubrika je do budoucna otevřena všem ochotným, kteří mají chuť upozornit na obzvláště vydařené „pecky“ z nových přírůstků.

 

Michael Morris, Routledge Philosophy Guidebook to Wittgenstein and the Tractatus, London and New York, Routledge 2008

 

Morrisova exegeze Wittgensteinova Traktátu je určena (obdobně jako ostatní tituly z edice „Routledge Philosophy Guidebook") především pro britské „undergraduates", což přeneseno do našich akademických podmínek znamená nejspíše to, že by tuto knihu měli číst studenti základního kursu analytické filosofie. V této souvislosti by však mnohem více doporučeníhodnou byla kniha jiného britského autora, Rogera Whitea (Wittgenstein's Tractatus Logiko-Philosophicus, London and New York, Continuum 2008), kterou považuji jakožto úvodovou knihu do Traktátu za mnohem vhodnější, neboť Morrisova kniha je poměrně komplikovaná, a navíc v mnoha částech zabíhá do větších podrobností, než by se od přehledného úvodu dalo (a mělo) očekávat.

Je sice třeba hájit Morrise v tom ohledu, že se stejně jako White snaží poskytnout poměrně nezaujatý pohled v nepřehledném poli nepřeberných interpretací Traktátu, nicméně Morrisova kniha má alespoň pro mne tu zásadní nevýhodu, že se vyznačuje podivnými sklony řešit otázky, které na Traktátu připadají zásadní zřejmě jen Morrisovi samotnému, který nakonec po mnoha argumentačních peripetiích dospěje k závěru, který byl zkušenějšímu čtenáři zřejmý již od samého začátku. Tuto skutečnost velmi roztomilým způsobem ostatně ve své recenzi vyjádřil i další briský znalec raného Wittgensteina, Michael Potter: when what worries him is what worries me too, the result is far more interesting and illuminating than a mere summary, however well crafted, could ever be; when he is worried by something that I do not feel the slightest temptation to think, I find my eye drifting to the point where -- yes! -- he succeeds in reconciling himself to the view that I thought was obvious all along. 

Pokračujíc v kritické linii, nemohu nepodotknout, že podobně rušivým dojmem na mne působí i Morrisův styl výkladu, v němž Morris Wittgensteinovy teze Traktátu reformuluje do tvrzení, jež značí písmeny, kterými následně na dané tvrzení odkazuje v celém zbytku knihy. To je samozřejmě problematické hned ze dvou důvodů: jednak to narušuje plynulost textu, jednak je třeba předpokládat, že mnoho čtenářů bude chtít číst jen určité partie knihy, přičemž budou muset hledat hluboko v předchozím výkladu, aby pochopili, o jaké tezi Morris mluví.

Jakkoli kriticky může má expozice zatím působit, nedomnívám se, že Morrisova kniha jako celek není kvalitní; naopak, pokud pominu ne zcela čtenářsky příjemný styl Morrisova psaní a občasné zbytečně dlouhé exposé parciálních otázek, je třeba zdůraznit, že Morris přichází s mnoha interpretačně zajímavými výklady. Za zcela zásadní tak například považuji Morrisův silný interpretační důraz na to, že centrální traktátovský pojem „obrazu" je třeba chápat nikoli pouze jako anglický „picture", nýbrž spíše jakožto „model". Zatímco německý „Bild" totiž zdůrazňuje právě to, co má býti obrazovou metaforou zdůrazněno, totiž skutečnost, že obraz je komposicí jednotlivých vzájemně propojených prvků, evokuje anglický „picture" spíše pouhý namalovaný obraz, čímž je zcela zastřena pointa metafory obrazu jako faktu, že se k sobě jednotlivé komponenty obrazu vzájemně vztahují v rozličných relacích. Ostatně právě třetí kapitolu (z celkových sedmi), The General Theory of Representation, pokoušející se podrobně explikovat Wittgensteinovu obrazovou teorii, považuji za nejzajímavější kapitolu celé Morrisovy knihy.

Nicméně krom určité skicovitotosti (která je ale pro wittgensteinovské interprety naprosto typická!) výkladu o Wittgensteiných inspirátorech Russelovi a Fregovi v kapitole druhé nemohu nic namítat ani proti kapitolám zbývajícím, jakkoli v určitých jednotlivostech výkladu bychom se s Morrisem zřejmě úplně neshodli. S jistými výhradami bych Morissovu knihu tedy doporučila; čtenáři pokoušejícímu se poprvé nahlédnout do tajů Traktátu bych ji však radila kombinovat i s jinou sekundární literaturou, zvláště pak s výše zmíněným opravdu povedeným úvodem od Rogera Whitea, který je též přístupný v naší knihovně. 

 

             zf

 

 

Michel Foucault. Leçons sur la volonté de savoir, Cours au Collège de France (1970-1971), suivi de Le savoir d'Oedipe. Paris, Gallimard/Seuil 2011, 320 s.

 

Světlo světa spatřila minulý rok další ze série Foucaultových přednášek konaných na Collège de France. Tentokrát se jedná o úplně první kurz z let 1970/1971, jenž má nietzscheovsky laděný název La volonté de savoir (Vůle k vědění). Spíše než na stejnojmenný první díl Dějin sexuality zde Foucault navazuje na svou slavnou inaugurační přednášku „Řád diskursu" na stejné instituci a rovněž na článek „Nietzsche, genealogie, historie". Na rozdíl od dvou výše zmíněných statí, které se nesou na vlnách typické francouzské rétoriky, v níž bychom kloudného argumentu pohledali, mají tyto přednášky navýsost jasný styl, jenž je ovšem na hony vzdálen jakékoliv simplifikaci. Foucault se tu v rámci své nové genealogické strategie ponořil hluboko do dějin filosofie, aby zde hledal genezi oné vůle k vědění, která (přinejmenším podle Nietzscheho) strukturovala osu celého západního myšlení až do 19. století. Jejím charakteristickým rysem je pak podle Foucaulta předchůdnost poznání před aktem poznávání samotným. Sám autor zde přitom (pro někoho možná překvapivě) nezačíná Platónem, jehož učení o anamnézi by šlo v tomto ohledu považovat za ideální startovní bod, ale velice podrobným komentářem k Aristotelovu výměru člověka jakožto přirozeně toužícího po poznání. Linii tohoto způsobu myšlení sleduje až k Descartovi a především Spinozovi a  jeho definici pravdivé ideje (v rámci jejího výkladu vytušíme i implicitní kritiku francouzského spinozismu 60. let). Vedle toho ovšem Foucault ukazuje i odlišnou tradici (sofisté, stoikové), jež ovšem na místo primátu předchůdného smyslu-pravdy, manifestujícího se v pravdivé řeči, ukazuje řeč jako povrch-materialitu, na němž se smysl teprve tvoří. Foucault se ale zdaleka neomezuje jen na filosofický diskurs - rozsáhlé pasáže jsou věnovány řecké tragédii, poezii či obecněji religióznímu diskursu, ale také např. specifické funkci peněz v řecké představě o spravedlnosti. Vše je ovšem rámováno onou základní otázkou po vědění a pravdě. Ne náhodou pak uzavírá tento cyklus výklad Nietzscheho genealogie jako první velké kritiky této vůle k vědění. Jako třešničku na dortu obdržíme zcela na závěr komentář k Sofoklovu Oidipovi, v němž se Foucault vypořádává s Freudovou a Lacanovou interpretací.

jr

Žádné komentáře