Nomádva

č.2 Tělo a tělesnost

(2.č. ZS/06)

Jako řada mladých intelektuálů jsem si i já v sobě v období svého odborného historického studia pěstoval naději, že se v blíže neurčené budoucnosti proslavím významným přínosem pro vědecké poznání naší minulosti. Jak život šel svou cestou, tak jsem záhy začal chápat, že ne já sám, ale něco mimo moji osobu, něco samo o sobě, co si mne vyhlédne, mi snad dá šanci dokázat něco víc, než jen klasické hromadění a interpretaci poněkud nudných faktů. Ale nikdy jsem si nedovedl představit, že tím osudovým momentem se v mém dosavadním životě stanou trpaslíci.

věnováno Aleně T. a Ondřejovi K.

 V jednu hodinu ráno a po pěti pivech mi byla v jednom pražském baru položena velmi osobní otázka: "Takže ty si teda myslíš, že vědomí je prostě produkt mozku?" S nezřetelným pocitem, že se právě chystám spáchat ne snad přímo intelektuální sebevraždu, ale aspoň faux-pas, jsem odpověděl, že ano. Nutno poznamenat, že moji kolegové, ač nejspíš odkojeni kontinentální averzí vůči jakémukoli vědeckému, neřku-li reduktivnímu vysvětlení vědomí, zachovali v tu chvíli dekorum a nepřestali se se mnou bavit.

Prohlédl jsem si on-line slajdy týkající se “strukturalistické interpretace řeckých ritů“ (2005) a musím říct, že jsem se pobavil i poučil zároveň, což je vůbec snad ta nejlepší kombinace. Berte proto tento text jako opožděnou sympatizující reakci, jako pozitivní ohlas veřejnosti.

Začátkem října 2007 jsem potkal v Mnichově jednoho dobrého známého. Doktorand filosofie původem z Konga mi vyprávěl dojemnou historku o významu tělesnosti. Diktátor Laurent Désiré Kabila byl zavražděn v lednu 2001. Vraždu provedli buď členové Kadogo, jeho oblíbené armády složené z dětských žoldnéřů, nebo příslušníci Kabilovy osobní stráže. Diktátor měl ve zvyku „podepisovat“ svá skrytá bankovní konta otiskem palce. Asi se inspiroval poslední bezpečnostní vymožeností zavedenou do manažerských laptopů. Při pohřbu se zjistilo, že mrtvole chybí právě ono tělesné pečetidlo umožňující nekontrolovaný přístup k mnoha miliónům.

Jak jste odpovídali na otázku Jste dualista? A jak na ni odpovídali naši učitelé? To vše se dozvíte na následujících řádcích. Za všechny odpovědi děkujeme!

Trochu ironický název této nové rubriky, která, jak doufám, bude v Nomád2ě přežívat i v dalších číslech, by neměl zastřít ten zajímavý fakt, že klasiky nemá jen literatura primární, ale i literatura sekundární. A také další zajímavý fakt, že ačkoliv kolem hvězd první velikosti krouží poměrně mnoho zajímavých planet a planetek či dalších nebeských útvarů, poměrně málo se o nich píše a ví. Dáno je to tím, že studující se v souladu s řádem věcí zaměřuje nejprve na svého „hvězdného“ autora a když už je tak daleko, že studuje sekundární klasiku a dovede jí ocenit, bývá již začleněn do jakési malé tradice, která se sdílí spíše jen mezi filosofickými souvěrci téže orientace a která se předává hlavně dalším katechumenům.   (Pokud máte zájem, ozvěte se na hynek.janousek@seznam.cz.) Takže i když možná náhodou víte, kdo byl sir Walter Ross (jste-li Aristotelik) nebo třeba Donald Livingstone (zajímáte-li se o Huma) či Iso Kern nebo Klaus Held (…hmm…tak to asi čtete Husserla), vězte že toto jméno, které je pro vás tak samozřejmé, bude pravděpodobně drtivé většině jinak zaměřených zcela neznámé.

[Sám jsem na nápad ustanovit rubriku o klasicích sekundární lit. přišel po té, co skupina sousedíkovců (příznivců prof. Sousedíka – pozn.H.J.) reagovala na můj nechápavý výraz po vyslovení jména Geach jeho stále hlasitějším opakováním. Byl jsem považován za hluchého, protože Geache (analytického tomistu a historika středověké logiky) přece „všichni znají“.]

fejeton

Začnu roztomilou typicky wittgensteinovskou historkou, o které píše doktor John Hayes v předmluvě ke knize M. Druryho Danger of Words and Writings on Wittgenstein (1996). Když se jeden z Wittgensteinových žáků, Maurice Drury, ucházel ze strachu před nezaměstnaností o místo učitele filosofie na jedné anglické college – bylo to ve chvíli, kdy ho již nepotřebovali v organizaci pro nezaměstnané, pro kterou několik měsíců pracoval, aby mohl na Wittgensteinovu radu poznávat obyčejné lidi – Wittgenstein mu poslal své doporučení s tím, že v dané situaci se skutečně již nic jiného dělat nedá. Když pak onen konkurz vyhrála slečna Dorothy Emmett, Wittgensteinovi se ohromně ulevilo a později Drurymu říkal, že slečně Emmettové dluží skutečně mnoho za to, že ho uchránila od dráhy profesionálního filosofa.

Posledni komentare
05.04.2014 17:28:01: Toto je velmi povedené. Vydáváte ještě něco nového? Já čtu občas fejetony z http://ctivo.cz/...

Druhým hostem našeho Diotimina koutku se stává filosofka přímo z naší katedry, která spadá hned do několika menšin – menšiny profesorů, žen filosofek, ale také vyučujících středověké filosofie. Naším hostem je prof. Lenka Karfíková -  jemná žena, důsledná čtenářka filosofických textů a filosofka nadšená svou prací. V následujícím rozhovoru budeme klást hlavně otázky na tělo...