Nomádva

č.2 Tělo a tělesnost

Anketa k Tělu a tělesnosti

Jak jste odpovídali na otázku Jste dualista? A jak na ni odpovídali naši učitelé? To vše se dozvíte na následujících řádcích. Za všechny odpovědi děkujeme!

               ODPOVĚDI UČITELŮ:

 

Zdeněk Kratochvíl

 

Dualista snad nejsem,

 

i když může být trochu podezřelé, že to takhle deklaruji; to je nejspíš následkem stínů dávné minulosti, kdy mě různé ismusy, včetně tohoto, nadchávaly. Obvyklé kontexty slova „tělo“ jsou totiž tak provokativně nízké, prázdné a zotročující (tělocvik, tělesné potřeby, redukce člověka nebo zvířete na tělesné míry, mechanismus, chemii a sociální postavení, konzumní realita, lékařské prohlídky), že přímo volají po kompenzaci něčím svobodným a krásným, pro co se těžko hledají jiná slova než duše nebo duch. Pak mi ovšem postupně docházel památný výrok Jiřího Němce (alias Starej), že materialisti jsou ti, kdo si pletou hmotu s matriálem, zatímco idealisti ti, kdo si myslí, že to, co vymysleli, opravdu existuje.

 

„Tělo“ je podle mě přetížené, nadbytečně užívané slovo, které dává smysl jenom za určitých specifických a nepříliš šťastných okolností. Obvykle naštěstí stačí místo „moje tělo“ říkat „já“ a místo „něčí tělo“ říkat „on“ nebo „ona“, a podobně taky o zvířatech. Teprve identifikace sebe samého s tím či oním vymyšleným intelektuálským strašidlem přiměla mnohé lidi k tomu, aby mluvili o těle jako o nástroji. Ti rozumnější z nich se pak snaží tuto situaci napravovat tematizací opomíjené tělesnosti, ale je otázka, zda to není podobné jako drbání se na levém uchu pravou rukou – a zda je to vůbec možné z pozice netělesného subjektu.

 

Proč míváme pokušení, abychom se identifikovali s něčím netělesným, prý onačejším? Kromě hnusu z instituční správy těl to bývá pýcha a strach. Jednou se vytahujeme nad jiné živočišné druhy, jindy se bojíme o svoji identitu a možná i o jakoukoliv svobodnou krásu na světě. Distancujeme se od živočišné říše, místo toho, abychom si byli vědomi zásadní odlišnosti každé přirozenosti (i vlastní) od našich výrobků, kterými se snažíme uspokojovat své potřeby. Často si neumíme představit, že by něco tak proměnlivého a nespolehlivého jako tělesnost (nebo spíš přirozenost) mohlo být prostředím odpovědnosti, svobody a takového života, který stojí za řeč. Ve všedním životě se proto utíkáme k byrokratické identitě lidí a v přemýšlení k identifikaci sebe sama s čímkoliv podobně určitým na úrovni intelektu, abychom mohli předstírat statickou, hotovou a úplnou identitu, nebo aspoň směřování k ní. Kromě strachu z moci a z proměn přirozenosti (vlastní i každé jiné) tak činíme taky proto, že se na tělesnost díváme z pozice, ze které se nám jeví spíše jako deterministický a navíc jenom dočasně fungující mechanismus.

 

Pokud sebe nebo někoho jiného popíšu např. ve fyzikálních kategoriích (metr, kilogram, sekunda, ampér a všechny další, které se z těchhle dají odvodit), tak mohu být buď hrdý nebo znechucený, podle účelu a kontextu takového popisu. Šťastný bude např. tkáňový inženýr, ale taky každý, kdo potřebuje srovnat do dlahy zlomenou nohu nebo z nějakého důvodu třeba naměřit EKG. Znechucení přijde tehdy, když jsme chtěli něco úplně jiného, co není doma v deterministicky popsaném modelu určité výseče naší druhové přirozenosti; tedy v onom modelu, který vědecká metoda vytváří jako zpředmětňující poznání, aplikovatelné ve službách manipulace a výroby, což se někdy zatraceně hodí, ale jindy zase nehodí. S popisy pomocí prostředků „humanitních věd“ to není jiné. Proto se mnozí myslitelé raději než tělem zabývají duší, duchem, nitrem, subjektem a podobně, což ale většinou vede k podobným koncům. Ale když to šlo pěkně dlouho bez znevažování přirozenosti, proč by to nemohlo jít i teď? Stačí si připomenout „staré dobré časy“ (mezi námi: ony zas tak jenom dobré nebyly) před úpadkem náboženství, poezie, sochařství, malířství i mravů; tedy před tím, než se myšlení jednoznačně přiřadilo pouze k řeči, skutečnosti i pravdě a bylo odděleno a vyvýšeno nad vnímání, prožívání a jiné emoce (jiné než rozum).

 

O těle se mluvilo leda tehdy, když byla řeč o někom čerstvě mrtvém. Jinak je to přece ten či onen a ne nějaké tělo. O duši se mluvilo taky jenom v kontextu umírání, ale nemyslelo se tím nic moc podobného pozdějším významům, protože různé části pozdějších významů slova duše (funkce pozdější duše) byly nazývány jinak, většinou identicky s označením něčeho, čemu se později bude říkat části těla nebo tělesné orgány (frenes, thymos, aión..., viz české „srdce“). Pak se začalo mluvit o duši nově: jedni zásvětnicky, druzí jako o dynamické jednotě různých životních a kosmických sil. K oběma těmto možnostem vznikl jako jejich komplement nový význam výrazu „tělo“, asi v lékařském prostředí, aby v novém pojmoslovném kontextu bylo jak mluvit o zlomeninách a žlučových kamenech. Až potud to pořád jde bez používání slova pro látku nebo hmotu, takže je zbytečné se ptát, jestli to je materialistické nebo idealistické. Ti údajní „nejstarší materialisté“ se vyznačují hlavně tím, že výraz hylé neužívají. Řeč o někom odkazuje samozřejmě na jeho přirozenost. Pak si lidé začali vymýšlet bohy, tedy myšleného, rozumného a mravně uzpůsobeného boha místo těch obvyklých, vymysleli perspektivní zobrazení, dokonce i vlastních postav, a ocitli se tam, kde jsme: Vyměnili tělesnou přirozenost za geometrickou distribuci hmoty, duši za cosi nehmotného, Erota za logiku a zákony, dobré mravy za morálku.

 

Komu tyhle poznámky připadají být málo zbožné, nechť vezme na vědomí, že zásvětní být opravdu nemají, zato ona jednostranně vychválená archaická doba zbožná určitě byla – a  dokonce i v křesťanské zvěsti je řeč o vzkříšení těla, nikoliv o prioritě subjektu.

 

 

Jakub Čapek

 

Někdy ano. Především se však domnívám, že je užitečné rozlišovat (jak činí Ricoeur ve svém raném díle Filosofie vůle I) mezi dualismem metafyzickým a dualismem žitým. Existuje totiž řada zkušeností, které se nabízejí jako doklad klasického dualismu duše a těla: třeba zkušenost marného úsilí (např. dát gól). Je ovšem otázka, zda tyto zkušenosti vykládáme věrohodně, když tvrdíme, že se duše (mysl) vztahuje k určitému stavu věcí (určitá prostorová a časová konstelace věcí a osob, která se počítá jako branka), přičemž tělo její plán buď provede nebo zhatí. Nezdar by byl dokladem toho, že v mém úsilí byl přítomný určitý duševní (mentální) prvek, kterým je postup těla poměřován a díky němuž vůbec může být považován za nezdar. Můžeme pak mít pocit, že vedeme „dialog s tělem“. Řekneme-li, že zkušenost nezdaru jen odhaluje neustále přítomný vztah mezi tělem (pohybem těla) a duší (mentálními stavy či akty), dalekosáhle překračujeme tuto zkušenost, neboť z ní vyvozujeme více, než co může sama nabídnout. Výsledkem je pak představa, že za každým pohybem, který je na nás, stojí nějaký mentální akt, jinými slovy představa, že nějaké mentální akty (duši) máme neustále, stejně jako máme neustále tělo. Ale je tomu opravdu tak?

            V právě nastíněné úvaze jsem mluvil o duši jako o schopnosti mít (stanovit si) cíl a uvést do chodu pohyby těla. Lze však říci, že vždy, když se hýbeme (sportujeme, vyjednáváme), má náš pohyb podobu realizace zamýšleného cíle? Domnívám se, že velmi běžným a přitom často nepostřehnutým fenoménem je takové vyrovnávání se s nároky každodenních situací, které nemá podobu vědomého sledování cíle, nýbrž se podobá tomu, co Merleau-Ponty nazývá „chování“ (v nikoli behaviorálním smyslu) a Hubert Dreyfus „bezmyšlenkovité zvládání“ („mindless coping“). A teprve ve chvílích, kdy je navyklý postup obtížný, protože situace se změnila, změní se i modus naší aktivity: z „pohrouženého zvládání“ (absorbed coping) se stane záměrným postupem, stane se jednáním. Možná zde lze mluvit o dialogu s tělem, ovšem i tento způsob vyjadřování je ukvapený – podobně jako vůbec využití těchto specifických situací jako dokladu pro metafyzický dualismus. Mluvit o dialogu s tělem znamená předpokládat, že „já“ jsem něco jiného, než tělo, které svou vůlí přemáhám. Ale vždyť není předem jasné, kde v těchto situačních napětích stojí „já“. Je proto lepší mluvit třeba o napětí cíle s pohybem, přičemž „já“ jsem tento dialog a nikoli jedna či druhá strana. Stále znovu nacházím sebe sama v dynamickém napětí jednání. Právě v něm rozhoduji, kdo jsem – zda neodolatelná přitažlivost cíle či nezvládnutá spontaneita pohybu, který klade vlastní cíle. Vždyť nejen cíl může uvádět do chodu určitý pohyb, ale i pohyb může určovat cíle. Cíl po nás může vyžadovat jiné tělo, než to, které mu nabízíme, a tělo může nabízet jiné cíle, než jsou ty, které je právě uvedly do chodu. V tomto žitém dualismu platí nejen, jak lze říci v souladu s dualismem metafyzickým, že duše je omezována tělem, ale i tělo je omezováno duší (moc těla je omezována určitým záměrem).

            Je-li tedy duše schopnost mít cíle, a je-li tělo moc realizovat cíle, a sice taková moc, která právě v této realizaci získává vlastní váhu, pak jsou duše a tělo dočasné, situační jevy a nikoli substance, z nichž bychom byli složeni. Napětí mezi tělem a duší je způsob, jak se čas od času jevím sobě samému: jako napětí mezi cílem a pohybem. Tehdy, když na rozlišení cíl – pohyb nezáleží (a to je poměrně často), nemám ani tělo, ani duši.

 

James Hill

 

Ano a ne. Ano, myslím si, že existují dva rozdílné druhy vlastností či stavů, které připisujeme člověku. Na jedné straně to jsou tělesné vlastnosti, které známe z pohledu třetí osoby, např. že daný člověk má v krvi zvýšené množství adrenalinu nebo že v hypotalamu jeho mozku jsou aktivní synapse atd. Na straně druhé to jsou mentální vlastnosti, které známe z pohledu první osoby, např. pocit svědění, hněvu, nebo postřeh, že něčemu rozumíme, atd. Tyto mentální vlastnosti poznáváme v jiných subjektech alespoň částečně pomocí schopnosti vcítění či empatie. Tak se dá říci, že jsem „vlastnostní“ dualista. Ale nejsem dualistou v tradičním slova smyslu – zastáncem substanciálního rozdělení. Nemyslím, že člověk je slepencem dvou v principu nezávislých věcí. Naopak se domnívám, že zmíněné dva druhy vlastností mají hlubokou spojitost, která je současně – a možná definitivně – mimo dosah našich konceptů a našich empirických věd.

 

Filip Karfík

 

Na stručnou otázku stručná odpověď: Nejsem. Věřím, že tělo je projevem ducha. Ale filosoficky je takřka nemožné dualismu se úplně vyhnout. I tak přísný materialistický monismus, jakým je starý stoicismus, učí dualitu aktivního a pasivního principu, a i tak vypjatý spiritualistický monismus, jakým je Plótínův novoplatonismus, zná dualitu formy a látky. Nicméně ptáte-li se na dualismus nikoli jen ve smyslu dvou výkladových principů pro jednu substanci, nýbrž ve smyslu dvou principiálně různorodých substancí, jak jej učil např. Mání nebo Descartes, dualistou nejsem. 

 

 Petr Kouba

Stojí-li otázka tak, zda zastávám dualismus těla a duše, pak musím
odpovědět záporně. Tím, že se někdo označí za anti-dualistu, však ještě
není nic vyřešeno; spíše se tak otevírá prostor pro tázaní po způsobu, jak
překonat dualismus těla a duše. Zde se pak nabízí celá řada odpovědí, jež
mohou být dosti protichůdné: na jednu stranu lze postavit třeba pojem
"chair", který vypracoval Michel Henry, a na druhou stranu koncepci "corps
sans organes", kterou společně vytvořili Gilles Deleuze a Felix Guattari.

 

Erazim Kohák

Jsem filosof, a to znamená, že především si potřebuji položit otázku, co to
znamená? Nemyslím, že je možné pochopit vědomí příčinným vysvětlením jeho
výskytu. Znamená to, že jsem dualista? Stejně nemyslím, že tělo a duch
(potažmo hmota a duchovno) jsou dvě odlišné "podstaty". Obojí chápu jako
dění, ne jako stav. Znamená to, že jsem monista? A tudíž shrnuto a
podtrženo: nemyslím, že binární nálepkování přispívá k filosofickému
porozumění.

 

Jindřich Karásek

Na Vaši otázku se odpovídá jednoslovně velmi obtížně, ale řekněme, že mám
dojem, že existují silnější argumenty ve prospěch dualismu.

 

Milan Lyčka

Na stručnou otázku stručná odpověď. Nejsem.

 

VYBRANÉ ODPOVĚDI STUDENTŮ:

 

 Částečně (zatím), jinak je zřejmé, že všechno je jedno. V singularitě jest počátek a bude i konec :-).

A. Weiss (student 1. ročníku)

 

I know everything consist of parts. I feel, or I believe, or rather I hope, that everything is one. Hope is mother of fools, they stay. (NA PAPÍRKU JE „STAY“, ALE DÁVÁ TO SMYSL? KDYŽTAK TO ZAMĚŇ ZA „SAY“)

Studentka z Polska

 

Probably everyone is (even if he doesn’t want to admit). But in fact: „dualism“ is just an artificial cathegory developed to describe something we donť understand.

Verte

 

NE, jsem skeptik.

Anonym

 

 

 

Sestavila Tereza Schmoranz

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Žádné komentáře