Nomádva

č.2 Tělo a tělesnost

Jak jsem se stal trpaslíkem: Václav Houfek

Jako řada mladých intelektuálů jsem si i já v sobě v období svého odborného historického studia pěstoval naději, že se v blíže neurčené budoucnosti proslavím významným přínosem pro vědecké poznání naší minulosti. Jak život šel svou cestou, tak jsem záhy začal chápat, že ne já sám, ale něco mimo moji osobu, něco samo o sobě, co si mne vyhlédne, mi snad dá šanci dokázat něco víc, než jen klasické hromadění a interpretaci poněkud nudných faktů. Ale nikdy jsem si nedovedl představit, že tím osudovým momentem se v mém dosavadním životě stanou trpaslíci.

Začalo to celkem nevině, přípravou klasické muzejní výstavy o keramické továrně, která existovala v Ústí nad Labem od čtyřicátých let  devatenáctého století až do konce čtyřicátých let století dvacátého. Mimo jiné tato firma vyráběla keramické zahradní figury a samozřejmě také zahradní trpaslíky. K vrcholného rozkvětu ji na přelomu 19. a 20.století dovedl její tehdejší majitel Ferdinand Maresch. S úvahou o přípravě této výstavy jsem se v létě 2002 svěřil ústecké redaktorce ČTK Elišce Césarové. Ta připravila krátkou tiskovou zprávu, která byla vydána v klasické okurkové sezóně v mezičase mezi jmenováním vlády Vladimíra Špidly a příchodem srpnových povodní. Její ohlas zvláště v zahraničí byl pro mne nečekaný. Najednou se přede mnou otevřel nový a zcela neznámý svět – svět trpaslíků. Svět o kterém jsem do té doby nic nevěděl.

 

Když jsem začal s přípravou výstavy k fenoménu trpaslíka, tak jsem si říkal, že k tomu přeci nejsem nijak kompetentní. Ostatně jsem byl přesvědčen, že ani sám doma žádného trpaslíka nemám. Zamyšlen jsem přišel ze zaměstnání domů, otevřel jsem ledničku a první věc, které jsem si najednou všiml byli trpaslíci vymalovaní na krabičce džusu „Hello“. Otevřel jsem spíž a tam na mne koukal trpaslík z obalu čokoládové polevy, v komoře s nářadím byl najednou sáček se sádrou s pěkně vyvedeným trpaslíkem. Vrcholem pak byla malá bonsai mé ženy, u které stál drobný usmívající se trpaslíček, původem z čokoládového vajíčka „Kinder Surprise“.

 

Trpaslíci jsou totiž skutečně všudypřítomní, jen si je mnohdy nedokážeme uvědomit. Objevují se v reklamách nebo jako přímá součást výrobků, a to již po více než jedno století. A stejně jako já, tak brzy začali i někteří další mí kolegové a kolegyně z Muzea města Ústí nad Labem  objevovat trpaslíky. Například Ivana Bublíková našla zajímavé ubrousky s motivem zahradního trpaslíka, Eva Filipová si zase vzpomněla, že jako malá měla v dětském pokoji závěs se spoustou trpaslíčků. A po usilovném hledání ho objevila! Myslím si, že když se každý podívá pozorněji kolem sebe, a hlavně bude opatrný, aby trpaslíky nevyplašil, tak je brzy uvidí. A bude se možná divit, jak budou blízko.

 

Svědectví o blízkosti trpaslíků a jejich každodenní přítomnosti v naší kultuře představuje v letošním roce vydaná průlomová práce Heleny Haškovcové „Můj král trpaslíků“. Autorka se s velkou erudicí a se systematickým zaujetím snaží přiblížit laické i odborné veřejnosti fenomén trpaslíka v řadě aspektů – estetika a dějiny umění, kulturní historie, etnologie a etika, ekologie a hospodářství nebo zdravotnictví. Její práce má po této stránce velkou šanci stát se základním kamenem nové vědní disciplíny, pro kterou sama navrhla český název „cverkologie“.

 

Vedle řady ověřených skutečností se autorka nebála vyslovit řadu svých osobních postřehů a názorů, stejně tak jako zformovat některé nové hypotézy nebo teorie. Ty se samozřejmě dočkají záhy kvalifikované odborné diskuse. Ze svého pohledu vidím například jako problematické opominutí prehistorie jako období, kdy také máme doloženy trpaslíky. Právě ve střední Evropě byla svého času všeobecně rozšířená teorie o původu pravěké keramiky jako o hrncích trpaslíků. Také megalitické stavby byly paradoxně interpretovány jako dílo trpaslíků. Například v keltské Bretani to byli kérióni, původní obyvatelé země před příchodem lidí. Na Kavkaze došlo dokonce k vzájemné spolupráci obrů a trpaslíků, když obři pro trpaslíky stavěli dolmeny jako jejich obydlí. Ostatně basilejský badatel Jean-Marie Le Tensorer vyslovil svého času názor, že proslulá věstonická Venuše je ve skutečnosti první známou trpaslicí, takže tím i české země významně přispěly k poznání pravěku trpaslíků. A zcela aktuální jsou informace o objevu pozůstatků trpaslíků na indonéském ostrově Flores. Toto opominutí je ale vysvětlitelné původním odborným zaměřením autorky. Její další objevné pohledy na sledované téma tento nedostatek zcela vyvažují.

 

Helena Haškovcová patří k těm vzácným lidem, kteří v sobě objevili prapůvodní schopnost vidět trpaslíky. Schopnost, kterou určitě má každý člověk ve svém dětství, kterou ale bohužel časem ztrácí. Jen nemnozí si dokáží rozpomenout a jen málokteří dokáží o tom, co skutečně vidí, také říci ostatním. Je to svět, který je starý nejméně jako lidstvo samo, je to svět primárních archetypů lidské existence. Přes velkou otevřenost autorky je ale stále přítomná také určitá míra strachu z kontaktu s tímto prastarým světem. Jakoby nevěřila, že je to všechno ve skutečnosti možné, hledá místy jakýsi odstup nebo si pomáhá lehkou úsměvnou ironií.

 

Má zkušenost podporuje oprávněnost zmíněných obav. Ten svět je totiž neskutečně silnější než vše co může dnešní člověk znát. Opravdu jsem si nedovedl představit, že se dočkám chvíle, kdy primátor města Ústí nad Labem Petr Gandalovič předá jako oficiální dar města prezidentu České republiky Václavu Klausovi zahradního trpaslíka. Nebo že při odhalení plastiky největšího českého zahradního trpaslíka se v centru města Ústí nad Labem shromáždí více než tisíc lidí, kteří zablokují dopravu a zároveň provolávají slávu trpaslíkům a ústecké rodině Mareschů, jejíž příslušníci se po více než půl století od vyhnání svých předků odhodlali navštívit Ústí nad Labem.

 

Moje dcera nedávno našla starou fotografii z naší dávné rodinné dovolené, na které jsem zachycen v objetí s barokním trpaslíkem Matyáše Bernarda Brauna v Novém Městě nad Metují. Když mi ji ukázala, tak jsem pochopil, jak jsem byl slepý vůči osudu, který mi už tehdy dal na vědomí, kudy se budu jednou ubírat. Když se mne pak jedna novinářka v telefonu zeptala, zda může hovořit s trpaslíkem Houfkem, tak jsem pochopil, že i já už svou velkou částí začínám patřit do jiného světa, světa, kde se sám stávám trpaslíkem. Cestu mi otevřelo mé nové jméno…

 

 

Václav Trpaslík Houfek

 

 

 

Žádné komentáře