Nomádva

č.2 Tělo a tělesnost

Ví věda o vědomí?, Martin Vraný

věnováno Aleně T. a Ondřejovi K.

 V jednu hodinu ráno a po pěti pivech mi byla v jednom pražském baru položena velmi osobní otázka: "Takže ty si teda myslíš, že vědomí je prostě produkt mozku?" S nezřetelným pocitem, že se právě chystám spáchat ne snad přímo intelektuální sebevraždu, ale aspoň faux-pas, jsem odpověděl, že ano. Nutno poznamenat, že moji kolegové, ač nejspíš odkojeni kontinentální averzí vůči jakémukoli vědeckému, neřku-li reduktivnímu vysvětlení vědomí, zachovali v tu chvíli dekorum a nepřestali se se mnou bavit.

Věřím, že dostatečně bulvární úvod již přilákal své čtenáře a odradil ty, kteří touží po ryze odborném pojednání o vztahu těla a mysli. Nyní se tedy mohu relativně vážně a bez dalších subverzivních poznámek věnovat 1) rozpracování tvrzení, že vědomí je produkt mozku; 2) důvodům, proč si myslím, že věda může i přes svou objektivizující tendenci vědomí vysvětlit. Pro jistotu předesílám, že netvrdím, že vím, že vědomí je produkováno mozkem; mám o tom pouze mínění, více či méně opodstatněné.

 

Je mi jasné, že ptáme-li se po vědomí, je možné tuto otázku klást z různých perspektiv, v rámci různých diskursů. Rovněž je mi jasné, že každý diskurs některé otázky upřednostňuje a jiné upozaďuje nebo úplně vylučuje; proto si myslím, že je legitimní volit mezi různými diskursy dotýkajícími se více nebo méně vědomí v závislosti na specifičnosti kladené otázky. Pokud bychom se např. ptali po vědomí krásy a jeho vztahu k umělecké tvorbě, bude asi užitečnější klást si otázku ve fenomenologickém diskursu a pokusit se o jakousi explikaci smyslu krásy, než se vrhnout po hlavě do neurofyziologie a zkoumat hned neuronální koreláty estetického prožitku. Otázka "Jste dualisté?" nebo obecně otázka po vztahu těla a mysli samozřejmě neimplikuje vstoupení do vědeckého diskursu, ale vede ke zvážení vědy jako důležité oblasti lidského myšlení, která má co říci k ontologické povaze vědomí. Metateoretické otázky, např. zda již samotná formulace problému jako vztah těla a mysli nevede k upřednostnění vědeckého nebo jiného diskursu, ponechám navzdory jejich důležitosti stranou, protože jednak bych se už k ničemu nedostal, a také věřím, že si od nich každý aspoň na čas rád odpočine.

 

Vezměme tedy znovu onu jednoduchou tezi z úvodu: „Vědomí je produkt mozku.“ Samotné toto tvrzení ještě neimplikuje materialistické stanovisko - zda vyjadřuje postoj stoupence materialismu, dualismu vlastností, supervenience aj., závisí do značné míry na významu slova „produkt“ a s tím spojeným pojetím kauzality. Co však tato teze vyjadřuje, je tzv. naturalismus ve filosofii mysli: přesvědčení, že vědomí je přírodní fenomén, který se objevil na základě evolučního procesu. Je charakteristické, že většina současných anglosaských filosofů a teoretiků mysli se v tomto bodě shoduje bez ohledu na jejich rozdílné názory na ontologickou povahu vztahu těla a mysli. Jako první krok k mému stanovisku tedy vezměme, že vědomí je přírodní fenomén stejně jako třeba život, schopnost replikace (reprodukce), metabolismus aj. a není o nic více, ale ani o nic méně zázračný. 

 

Opět je třeba zmínit, že zaujmout naturalistické stanovisko neznamená být přesvědčen, že vědomí je fenomén beze zbytku vysvětlitelný současnou biologií (v nejširším smyslu, tj. ve spolupráci s chemií a fyzikou). Zdá se však, že příklon k naturalismu je v rozporu s dogmaticky dualistickým stanoviskem: nakolik je vědomí přírodní fenomén, natolik je principielně vysvětlitelný přírodními vědami, byť třeba ne s jejich současným pojmovým aparátem. A nakolik je Ockhamova břitva jedním ze základních principů přírodních věd, natolik je nemožné uchýlit se ke kartesiánskému substanciálnímu dualismu, aniž by se res cogitans začlenila do základních přírodovědeckých konceptů. Aby mi bylo rozumět: je teoreticky možné, že přírodovědecký diskurs se časem ve snaze vysvětlit vědomí rozhodne k postulaci nějakého principu, který svou explanatorní funkcí nahradí duševní substanci (např. se ustaví svobodné rozhodování jako jeden ze základních fyzikálních principů a formuluje se jazykem kvantové fyziky), ale aby tento postulát byl v souladu s vědeckostí přírodní vědy, musí být falsifikovatelný a musí být možné se ho zbavit, pokud nalezneme jednodušší model vysvětlující to samé. Tuto podmínku, zdá se mi, prosté konstatování dualismu, resp. jeho apriorní odvození z povahy a obsahů vědomí ve stylu, jakým to dělá Descartes, nesplňuje. Je samozřejmě otázka, zda vůbec může být v přírodních vědách nějaký princip zakládající jistou formu dualismu falsifikovatelný, ale to bych zaběhl do filosofie vědy, ve které se vyznám stejně málo, jako ve svém studijním programu.

 

Možnost přijetí fyzikálního principu zakládajícího jistou formu dualismu (pravděpodobně však dualismu vlastností) jsem zde zmínil ze dvou důvodů. Za prvé proto, že někteří vědci se skutečně k této možnosti kloní: např. matematický fyzik R. Penrose rozvíjí hypotézu, podle které je vědomí úzce spjato s kvantovými jevy odehrávajícími se v cytoskeletálních strukturách neuronů, a kromě pro laika těžko ocenitelných tezí, že např. svobodné rozhodnutí způsobuje kolaps vlnové délky (kvantový jev), přímo tvrdí, že fyzikální zákony nemohou vysvětlit vědomí, pokud se radikálně nezmění jejich povaha. Stručně řečeno: zdá se, že někteří vědci tvrdí, že klasická deterministická kauzalita k vysvětlení vědomí nestačí. To ale neznamená, že by věda byla v koncích - věda může přijít s jiným pojetím kauzality, s novými principy nebo také může postulovat reálnou existenci nějaké duševní látky a třeba zase později tento postulát popřít poté, co se ukáže jako nepotřebný (podobně jako se např. éter coby všudypřítomná látka umožňující šíření světla ukázal nepotřebný na základě speciální teorie relativity). Nyní jsem celou záležitost možná až příliš zjednodušil, ale znovu jsem chtěl poukázat povahu vědy jako modelu vysvětlujícího různé jevy a průběžně se vyvíjejícího (resp. prodělávajícího revoluce). Tím se dostávám k -ismu, který snad nejblíže charakterizuje moje stanovisko: fyzikalismus, tj. přesvědčení, že všechno, co je, je fyzické. Fyzickým se přitom míní vše, co je popisováno fyzikou, tj. hmota, energie, ale též informace a síly. Na první pohled se možná zdá toto stanovisko shodné s materialismem, ale to asi proto, že naše intuitivní představy spojené s fyzikou pocházejí ze střední školy, kde jsme se zabývali mechanikou, termodynamikou apod., tedy s jevy na makroskopické úrovni. Naše představa tělesného, materiálního ale končí někde na úrovni molekul - je snad atom tělesný ve stejném smyslu jako kámen? A co energie (neříká nakonec všem známý vzoreček, že hmota je energie?), gravitace, černá hmota, prostor, vakuum atd.? Zdá se, že pojmy moderní fyziky mají s tělesností asi tolik společného jako Hegelova Logika s pravidly správného uvažování (z jakéhosi důvodu jsem si tento laciný příměr nemohl odpustit).

 

Snad jsem tedy ukázal, že přírodovědecký diskurs není principielně omezen pouze na tělesa v hrubě materialistickém smyslu; tudíž případná námitka, že přírodní vědy nikdy nemohou vysvětlit vědomí proto, že nedisponují pojmy, kterými vědomí popisujeme (intencionalita, smysl a význam, qualia atd.), se v tomto světle zdá být neúspěšná. Dále je snad z povahy vědy zřejmé, že primární explanatorní strategií při vysvětlení vědomí je snaha redukovat jeho podstatné rysy (viz. výše) pomocí vědeckých pojmů a zákonů na úroveň, které již věda rozumí (tj. v naší době na úroveň biochemických procesů v mozku). Zastáváme-li tedy naturalistické stanovisko ohledně vědomí a jsme-li současně přesvědčeni, že vědomí je na fyzické procesy neredukovatelné, můžeme tuto neredukovatelnost hlásat, nacházet pro ni důvody a tím třeba urychlit další vědeckou revoluci, po které by již pojmový aparát vědy byl dost bohatý na to, aby umožnil vědeckému diskursu pozřít vědomí. Daleko závažnější než tato námitka, která míří na nedostatečnost vědeckého pojmového aparátu, je však argument, že samotná povaha vědy vylučuje možnost adekvátního vysvětlení a popisu vědomí. V kostce řečeno, tento argument rozvíjí běžnou intuici, že vědomí je něco podstatně subjektivního (a tedy i mající smysl pouze jako subjektivně prožívané), zatímco věda nahlíží věci z objektivního hlediska a nemůže tak nikdy kvůli své povaze postihnout subjektivní rozměr (ať už je to cokoli). Spíš než pomocí distinkce subjektivní - objektivní je tento argument formulován pojmy "perspektiva první a třetí osoby". Těžko lze v krátkosti toto rozlišení plně vysvětlit, nicméně snad lze aspoň říci, že s perspektivou třetí osoby se pojí snaha nazíraný fenomén (v našem případě vědomí) objektivizovat, přistupovat k němu jako k věci ve světě, začlenit ji do již známých  kauzálních a jiných objektivních vztahů. Perspektiva první osoby je naopak perspektiva prožívání, a nakonec i perspektiva v první řadě prožívaná. Snad jsem již tímto žargonem evokoval ve čtenáři dost mentálních obsahů na to, aby si vytvořil nějakou představu o věcné stránce onoho rozlišení. Intuice postavená na tomto rozlišení tedy říká, že nakolik je podstata vědomí srozumitelná jen z hlediska první osoby, natolik se vědomí vymyká vědeckému vysvětlení.

 

Je pozoruhodné, jak nekriticky je přijímáno právě ono rozlišení na perspektivu první a třetí osoby. Intuitivně jistě všichni toto rozlišení chápeme a nazíráme jako věcně opodstatněné, vždyť je přece zásadní rozdíl mezi pociťovanou náklonností a vysvětlení, že reálně jde o aktivaci neuronů v amygdale. Nechci tvrdit, že toto rozlišení je neužitečné nebo snad nesmyslné, ale zdá se mi, že ony dvě perspektivy nedělí ostrá hranice a že se vzájemně úplně nevylučují. Extrémním způsobem, jak tyto perspektivy sloučit do jedné, je postup redukcionisty, který perspektivu první osoby označí za pouhý epifenomén fyzikálních procesů, bezezbytku vysvětlitelný perspektivou třetí osoby. V praxi tedy takový redukcionista důsledně tvrdí, že náš pocit bolesti, prožitek krásy atd. jsou pouze vzory neuronálních aktivací atd. a výsledné prožívání je pouze pseudoproblém. Jiný způsob, jak překonat onu domněle ostrou hranici mezi dvěma perspektivami, by mohl spočívat ve vzájemném obohacování a předávání poznatků nahlédnutých v obou perspektivách. O tom, že snad k takovému vzájemnému obohacování dochází, svědčí i zavedení oborů, směrů, metod atd. jako jsou neurofenomenologie, objektivní fenomenologie, heterofenomenologie, atd. Pro zpochybnění ostrého rozlišení na ony dvě perspektivy a jeho použití v argumentu proti možnosti vědeckého vysvětlení vědomí si dovolím uvést aspoň následující:

 

 1) je diskutabilní, zda věda je vskutku tak objektivní, tak vázaná na hledisko třetí osoby, jak jí to podsouvají někteří filosofové - objektivita vědeckých poznatků nespočívá v tom, že byly nahlédnuty z nějaké univerzální perspektivy, sub speciae aeternitatis, ale v tom, že byly nahlédnuty z mnoha různých perspektiv (a tedy není vyloučeno, že věda nahlédne své explanandum (tj. vědomí) i z perspektivy prožívání),

 

 2) nahlížíme-li vědomí jako přírodní fenomén (což je stanovisko přijatelné i pro mnoho lidí přesvědčených o neadekvátnosti vědeckého vysvětlování vědomí), měli bychom být na pozoru před jakýmikoli ostrými hranicemi. Pokud věříme, že vědomí se vyvinulo během evoluce ze zcela nevědomých organických molekul až do podoby, jak ho známe dnes, budeme jen těžko hájit přesvědčení, že vědomí se tu prostě najednou objevilo, že nastal jakýsi radikální zlom, který z nevědomého lidoopa učinil plně vědomého člověka. Stejně jako v historii evoluce nebyl žádný první savec, který by tvořil předěl mezi těmi, kteří ještě vůbec nebyli savci, a těmi, co již byli, stejně tak asi nejsme oprávněni chápat naše vědomí jako fenomén objevivší se zčistajasna s druhem homo sapiens. Krátce řečeno: chápání vědomí jako přírodního fenoménu náš přiměje k nahlédnutí jeho kontinuální povahy, vědomí není "buď a nebo", ale připouští různé stupně, různé intenzity, různé formy. O tom, že je takové chápání vědomí přirozené, svědčí i to, jak vnímáme např. zvířata a novorozence. Můžeme si sice říkat, že vědomí batolete se principielně neliší od našeho, ale stejně se k němu intuitivně chováme jako k ne úplně vědomému (a pokud ho za plně vědomé máme, proč bychom pak měli takové vědomí upřít např. vyšším savcům?). Mnoho argumentů proti možnosti vědeckého vysvětlení vědomí chápe vědomí právě jako doménu "buď a nebo", buď je něco vědomé nebo vůbec ne. Někteří  filosofové pak vyzbrojeni touto ostrou distinkcí odseknou si tu oblast vědomí, kterou chtějí zachovat před nečistýma prackama vědců snažících se zbavit smyslu i ten nejintimnější aspekt našeho bytí (tato karikatura nemá nijak snižovat závažnost problému vztahu vědeckých vysvětlení a přirozeného světa, má pouze rozptýlit nudícího se čtenáře).

 

Protože jsem již notně překročil maximální rozsah příspěvku a protože jsem ke čtenářově smůle neschopen svůj text výrazně proškrtat, musím končit. Pokusil jsem se zde ukázat, že vědecký diskurs nelze plně vyloučit ze hry o vysvětlení vědomí, jak by se mohlo zdát např. na základě Husserlovy kritiky přírodních věd, některých antiredukcionistických filosofů (T. Nagel, C. McGinn aj.) nebo přesvědčených dualistů. V žádném případě nechci tvrdit, že vědecký diskurs má při popisu a vysvětlení vědomí výsadní postavení, natož že jako jediný může k vědomí adekvátně přistoupit (ačkoli věřím, že k vysvětlení ontologické povahy vědomí je věda nejzpůsobilejší). Vědecké a např. fenomenologické popisy vědomí se nemusí nutně vzájemně vylučovat - věda a fenomenologie se podle mne liší pouze úrovní popisu, na které se vědomím zabývají. Aby se ale tato shoda v předmětu zkoumání mezi vědou a fenomenologií (nebo obecně reflexivně-deskriptivní filosofií) plně ukázala, musí věda vědomí do jisté míry přizpůsobit svůj pojmový aparát, popř. prodělat revoluci, po níž už bude s to pojmout vědomí nereduktivně. Nebo se musí filosofové pokusit vyjít vědě vstříc, přenést se přes její objektivní povahu a hledat společnou řeč. Notná dávka patosu přítomná v předchozí větě není na závadu a nemá naznačovat, že tak filosofové v žádném případě nečiní. Snad jen tu a tam někteří ostrakizují vědce, kteří fušují do vědomí, aby tím upevnili doménu svého diskursu - prostý případ mechanismu vylučování.

 

Fakt, že naléhavost problému, o nějž jsem se zde jen otřel, se v pěti pivech nerozpustila a vymizela naopak až po dlouhotrvající a zanícené diskusi, si nedovedu vysvětlit jinak, než známou skutečností, že citlivost mozku na určitý podnět se po dlouhodobě stejné stimulaci rapidně snižuje (např. když stále čicháte stejný pach nebo posloucháte stejný zvuk - s postupující dobou stimulus nevzbuzuje tak silnou reakci, jako na začátku).

 

(Martin Vraný)

Žádné komentáře