Nomádva

č.3 Šílenství

(3.č.LS/07)

 V 60. letech minulého století se do centra pozornosti dostalo určité pojetí šílenství, které se pokoušelo v psychopatologických fenoménech najít možnosti pro určení hranic racionality. Vedoucí úlohu v této snaze hrálo poststrukturalistické hnutí v čele s Michelem Foucaultem. Druhou linii zkoumání šílenství, která se zaměřovala více na sociální teorii a spojení hlubinně psychologických tendencí s politickými postoji, představovala Frankfurtská škola. V centru zájmu myslitelů soustředěných kolem Theodora W. Adorna a Maxe Horkheimera ležela otázka nakolik lze vysvětlit „selhání“ jedince tváří v tvář totalitním ideologiím fašismu a komunismu jeho psychopatologickými sklony.

Otázka: Představuje filosofie duševní onemocnění?
„Bylo to v poledne, kdy jeden stal se dvěma...
Slavíme teď, svým vítězstvím si jisti,
svátek svátků:
Přítel Zarathustra je zde, host všech hostí!
Svět směje se, roztrhl opony strašnou látku,
Světla a temnoty svatbu nám věstí...“
(Fridrich Nietzsche: Mimo dobro a zlo: Z vysokých hor)

V minulém čísle jsme měli příležitost si přečíst stať Ladislava Hejdánka nazvanou „Bylo historicky několik ohnisek vzniku filosofie?“, jíž reagoval na předchozí příspěvek Jiřího Holby „Existuje indická filosofie?“. Dovoluji si L. Hejdánkovi nabídnout odpověď nejenom na jeho ústřední otázku (viz název tohoto pojednání), ale též na další dotazy položené v jeho stati, přičemž se budu snažit dostát oprávněnému požadavku „vyhnout se pouhým nahodilým tvrzením“ a pokusím se tedy své odpovědi doložit argumenty. Nakolik budou přesvědčivé či naopak chabé, nechť čtenář posoudí sám.

Ve druhém čísle Nomád(v)y přispěl Ladislav Hejdánek do diskuse o existenci indické filosofie, kterou v prvním čísle inicioval Jiří Holba. Jelikož nejsem indolog, nýbrž odborník na antické Řecko, necítím se kompetentní k dané otázce vyslovovat (byť nezastírám, že nevidím důvod, proč by v Indii nemohla samostatná filosofická tradice existovat). Namísto toho bych se rád pokusil o to, k čemu, doufám, kompetentní jsem, a sice o kritický rozbor Hejdánkovy argumentace. Přiznám se totiž, že mi připadá dosti podivná a coby pedagog mám obavu, aby studenti, kteří Nomád(v)u čtou, nezískali dojem, že je podobný způsob uvažování v pořádku a že jim ho budeme v jejich pracích tolerovat.

Ve své nástupní řeči na Collège de France v roce 1970 Michel Foucault prohlásil, že „Každá společnost kontroluje své promluvy, selektuje je, pořádá a přerozděluje určitým počtem procedur, které mají odvrátit jejich sílu a nebezpečnost, ovládnout jejich náhodnost, odstranit jejich tíhu a hrozivou hmotnost.“  Společnost podle něj trpí logofobií, „temným strachem z oné masy vyslovovaného, z onoho tryskajícího proudu výpovědí, z toho všeho, co je v onom mocném, neustálém a neuspořádaném vření řeči nespoutané, nesouvislé, dravé a také chaotické a nebezpečné“, a proto vynalézá mechanismy vyloučení a uzavření, které ji mají před vším chaotickým a nebezpečným chránit.

Řecký panteon je známý tím, že díky své pestrosti a pluralitě dokáže skutečnost pojmout ve všech jejích aspektech. Nijak nás proto nepřekvapí, že i šílenství v něm má své pevné místo. Jeho patronem je Dionýsos – bůh vína, opojení, extáze. Jeho základní schopností je, že nás – stejně jako víno – dokáže vyvést z rovnováhy a umožňuje nám překračovat hranice, za něž se jinak neodvážíme.

„…není nic krásnějšího, než když ten, kdo není blázen,
jde do neznáma veden bláznivým hlasem
!“

(Kundera, Milan)
Otázka: Čím je podle vás tvořena šíleně dobrá atmosféra v knihovně na ÚFaRu?

V II. dílu dokončím svůj příspěvek do rubriky klasiků sekundární literatury referátem o druhé části Tugendhatovy knihy Der Wahrheitsbegriff bei Husserl und Heidegger, který, jak lze čekat, bude věnován Tugendhatovu pojetí problému pravdy u Heideggera. (Není-li uvedeno jinak, vztahují se čísla stránek na Tugendhat, Der Wahrheitsbegriff bei Husserl und Heiddegger, de Guyter, Berlin 1970).
1  
2