Nomádva

č.3 Šílenství

Duševní podmíněnost politického jednání: Jakub Chavalka

 V 60. letech minulého století se do centra pozornosti dostalo určité pojetí šílenství, které se pokoušelo v psychopatologických fenoménech najít možnosti pro určení hranic racionality. Vedoucí úlohu v této snaze hrálo poststrukturalistické hnutí v čele s Michelem Foucaultem. Druhou linii zkoumání šílenství, která se zaměřovala více na sociální teorii a spojení hlubinně psychologických tendencí s politickými postoji, představovala Frankfurtská škola. V centru zájmu myslitelů soustředěných kolem Theodora W. Adorna a Maxe Horkheimera ležela otázka nakolik lze vysvětlit „selhání“ jedince tváří v tvář totalitním ideologiím fašismu a komunismu jeho psychopatologickými sklony.


V roce 1969 vydal Adorno ve spolupráci s několika americkými psychology (Else-Frenkel-Brunswick, Daniel J. Levinson a R. Newitt Sanford) obsáhlou studii The Authoritarian Personality, v níž se pomocí speciálně sestaveného dotazníku, tzv. F-škály, pokusili dokázat konotaci mezi mírou předsudečnosti a autoritářskými tendencemi, přičemž jejich základní tezí bylo, že předsudky pocházejí z psychologického uspořádání utvořeného z raných dětských zkušeností. Ačkoli toto pojetí vyvolalo velkou kritiku, především kvůli sestavení dotazníkové škály, přináší Adorno v kapitole Types and Syndroms velice zajímavou klasifikaci autoritativních typů a pokouší se vystopovat psychologickou motivaci, jež vede dotazované subjekty k zaujímání postojů založených na předsudcích. Prvních šest popisovaných syndromů vykazují subjekty dosahující v dotazníku vysoké skóre, což je činí potenciálně více náchylné k předsudečnému jednání, které je ve svých konsekvencích více či méně fašistické. Následujících pět postojů se týká lidí, kteří získali v na F-škále malý počet bodů, jejich pohled na minority by tedy měl být méně autoritářský. Přesto Adorno i u nich shledává jisté patologické odchylky, což by možná mohlo být považováno za jeden z největších přínosů předložené typologie.

 

 

Syndromy spojené s vysokým skóre

 

Povrchní odpor – tento fenomén nepostihuje na rozdíl od následujících psychologickou charakteristiku zakotvenou v nevědomých, libidózních hnutích. Lze říci, že motivace pro předsudky jsou u lidí spadajících do kategorie „povrchního odporu“ více či méně racionální, zatímco u ostatních kategorií se jedná o pouhé racionalizace, jež slouží k ospravedlnění nevědomých postojů. Přesto ani u lidí s „povrchních odporem“ nelze vyloučit jisté nevědomé zdroje, které předurčují jejich jednání. Jejich nejvýstižnější popis můžeme nalézt v takzvané teorii „obětního beránka“. Lidé s „povrchním odporem“ si zajišťují ekvilibrium svého ega tím, že vlastní pocity viny a neúspěchu převádějí na minoritní skupiny a uspokojují tak potřebu být dobrý a nevinný. Potenciálně fašistický postoj zde vyplývá z faktu, že Židé byli v dějinách institucializováni jako „svodová“ skupina pro pocity viny. Předsudky tu nenacházejí podklad v reálném konfliktu či negativní zkušenosti s Židy, nýbrž z prospěchu, který má člověk z toho, že převezme vnější, obecně zformulovaný názor.

Syndrom konvenčnosti – tento syndrom představuje stereotypy přicházející zvenčí, integrované ovšem do osobnosti jako nedílná součást konformity. U žen se projevuje důrazem na čistotnost a ženskost, u mužů snahou působit jako „pravý“ samec, přičemž převládajícím principem myšlení je rozlišování mezi vlastní skupinou a jinými skupinami. Předsudky neustavují přímo psychologické uspořádání osobnosti, spíše vyjadřují identifikaci se skupinou. Tento syndrom silně inklinuje k etnocentrismu, který je vyjádřen ve větě jednoho z účastníků výzkumu: „Člověk je schopen kontrolovat svou mysl stejně jako své tělo.“ To znamená, že všichni mohou patřit k téže skupině jako on, pokud budou dostatečně ochotní akceptovat její normy. Na druhou stranu je přesvědčen o nezměnitelnosti - jinak řečeno neochotě - členů jiných skupin (tomto případě především černochů), což podporuje jeho nepřátelství vůči nim a dynamizuje jeho etnocentrismus.

Autoritářský syndrom – v tomto případě se jedná o klasické psychoanalytické schéma popisující sadomachistické vyústění oidipovského komplexu, které vede k tomu, že vnější sociální represe je provázená vnitřní represí podnětů. Subjekt dosahuje sociálního přizpůsobení pouze tak, že pociťuje potěšení z poslušnosti a podřízenosti. Pro psychodynamiku „autoritářského charakteru“ je typické, že část agresivity absorbuje a obrací proti sobě ve formě masochismu, zatímco sadistický projev jeho agresivity vyhledává objekt, na němž by se mohla vybít. Ve fantazijní rovině jsou Židé často spojování s postavou nenáviděného otce, neboť jsou jim přisuzovány podobné vlastnosti: např. chlad, praktičnost, pánovitost a jsou považováni i za sexuální rivaly. Rozpolcenost prostupuje všechny oblasti zkušenosti, ale nejevidentněji se projevuje ve slepé víře v autoritu spojené s okamžitou připraveností k útoku na slabší. U tohoto syndromu nemají stereotypy funkci pouhé skupinové loajality, nýbrž postihují vlastní „ekonomii“ jedincovy psychologie, neboť slouží jako odvodní kanály pro libidózní energii nahromaděnou nároky nekompromisního superega. Stereotypy tak hrají poměrně velkou roli ve vnitřním uspořádání jedince. Důraz na „distanci“ a strach z „blízkého fyzického kontaktu“ posilují hypotézu, že u tohoto syndromu pohlcuje dichotomie vlastní a cizí skupiny velké množství psychické energie. Pokušení „prolomit pravidla“, které vychází z hlubinné ambivalence „autoritářského charakteru“, je obvykle umlčeno identifikací s rodinnou strukturou a obecně se skupinovými normami, jež se stávají hlavními mechanismy ukládajícími jedinci disciplínu.

Rebelové a psychopati – jinou možností vyústění oidipovského komplexu je vzpoura. Ta může jednak proběhnout tak, že zruší sadomasochistické tendence, jednak tak, že se nenáviděná rodičovská autorita přesune na jiný objekt. Masochistický přenos může být rovněž vytěsněn do nevědomí, zatímco odpor je stále manifestován. Z těchto důvodů je poměrně těžké rozlišit skutečně nezávislé osoby od těch, kteří pouze přemístili svou závislost negativním přenosem. Ti druzí mohou být klasifikováni jako „rebelové“ se sklony k tolerování excesů všeho druhu (pití alkoholu, homosexualita). „Rebelové“ tudíž nejsou tak rigidní jako ortodoxní „autoritářské charaktery“. Adorno zmiňuje, že tento syndrom hrál velmi důležitou roli v nacistickém Německu. „Psychopaté“ zastupují extrémní projevy rebelského chování, způsobené ochromením superega jakožto výsledku oidipovského komplexu a regresivním útěkem do velmi časného dětství. Z jejich infantility lze odvozovat jejich asociálnost. Záliba v pronásledování je surově sadistická a zaměřená proti bezmocným obětem. Mezi „psychopaty“ patří ti, kteří dělají „špinavou práci“ fašistických hnutí. Jejich hlavní charakteristikou se zdá být to, že nemohou čekat - „nemohou odložit rozkoš z uspokojení“. Tata neschopnost spolu s neúspěšným vystavěním superega naznačuje, že rovněž ego těchto osob bylo ochromeno ve prospěch „egotismu“.

Podivíni – neustálá represe id vede u tohoto syndromu k popírání „principu reality“, jehož předpokladem je ztráta rovnováhy mezi odříkáním a uspokojováním. Takoví jedinci upadají do izolace, v níž si vytváří vlastní vnitřní svět, jenž je zaplněn přeludy a klamy. To se pojí s násilným odmítáním vnějšího světa, protože „podivíni“ jsou extrémně projektivní a podezřívaví. Psychologicky se blíží paranoidním pacientům. Stereotypy zde mají afirmativní funkci, neboť potvrzují projektivní výtvory, které u „podivína“ dosahují síly náboženské víry. Odtud jeho sklon zakládat sekty, v nichž je poměrně hojně rozšířena teorie židovského spiknutí k ovládnutí celého světa.

Manipulativní typ – tento syndrom je pravděpodobně nejnebezpečnější z dosud probíraných, neboť rozděluje celý svět do prázdných, schematických, administrativních kategorií s téměř dokonalou absencí emociálních vazeb k objektu. Výsledkem je schizofrenický charakter, u něhož rozdíl mezi vnitřním a vnějším světem rezultuje do jistého nadrealismu, který zachází se vším a s každým jako s objektem svých teoretických a praktických předpokladů. Důraz kladou na „dělání věcí“, aniž by příliš rozlišovali obsah toho, co má být uděláno. Příklady nalezneme mezi příslušníky manažerské a technologické třídy a obchodníky. Střízlivé myšlení spolu s absencí citových hnutí je činí nemilosrdnými a jejich organizovaný pohled na věci je předurčuje k totalitárním závěrům. Jejich cílem je spíše konstrukce plynových komor než pogrom, což se projevuje v jejich téměř dokonalém cynismu, s nímž o pogromu hovoří: „Židovská otázka bude řešena přísně legálně.“ Psychologicky lze toto puzení považovat za ekvivalentní k tomu, co se v sociální teorii nazývá reifikace. Dostává se tak do blízkosti klasického Freudovského konceptu „análního“ charakteru, který je ovšem extrémně narcistický a do jisté míry prázdný a povrchní.

 

                                                                                          

Syndromy spojené s nízkým skóre

 

Rigidní – zde nacházíme subjekty, jejichž nepředsudečnost lze chápat jako náhodnou, ale na druhé straně subjekty, jejichž rigidita je spojená s osobností stejně jako u výše pojednávaných. Ti druzí předurčuje k totalitárnímu způsobu myšlení to, že se přidružují ideologiím, s nimiž přišli náhodně do styku. Patří sem lidé, kteří bojují např. za posílení práv minorit, ale tento postoj se u nich pojí s nutkavým jednáním či dokonce paranoidní obsesí. Náhodnost jejich celkového náhledu světa je činí náchylnými k častým změnám postoje, k užívání klišé a frází. Mohou být často rozpoznáni podle toho, že ačkoli projevují nesouhlas s utlačováním minorit, vůbec se nezajímají o základní otázky, které s nimi per se souvisejí, nebo se naopak věnují pouze otázkám spojenými s minoritami. Obecně mezi „rigidní“ patří lidí, jejichž osobní růst selhal při držení kroku s jejich ideologickou indoktrinací.

Protestující – v tomto případě opět běží o specifický výsledek oidipovského komplexu. „Protestující“ se bouří proti rodičovské autoritě a zároveň si ve velmi vysokém stupni zvnitřňují otcovský obraz. Dalo by se dokonce říci, že jejich superego je tak silné, že se obrací proti vlastním „modelům“ – otcovi a všem vnějším autoritám. Ačkoli svým způsobem myšlení zastávají neautoritářské postoje, psychologicky jsou často natolik stísnění, že nedokáží jednat tak energicky, jak to vyžaduje jejich svědomí. Z toho plyne věčný pocit viny, který může být pociťován vůči komukoli a každému.

Impulsivní – do této kategorie náleží lidé, kteří mají relativně silné id, ale na rozdíl od „psychopatů“ nepropadají destruktivním sklonům. V souladu se svou libidózní situací sympatizují se vším, co podléhá represi a cítí se být spojeni se vším, co působí jako „jiné“ a slibuje nové způsoby uspokojení. Jen velmi těžko se určuje, jaké hlubinně psychologické zdroje způsobují tento syndrom, ale zdá se, že se zde vyskytují jak slabost superega, tak i ega, což činí individuum poněkud nestabilním v politických i jiných oblastech.

Bezstarostní – mohou být negativně charakterizováni tendencí „nechat věci běžet“ a extrémně velkou nechutí k rozhodování. V pozitivním smyslu inklinují k postoji: „žít a nechat žít“ a vykazují určité psychologické bohatství. Málokdy zastávají radikální politická stanoviska a raději se chovají jako kdyby žili v nerepresivních podmínkách a skutečně lidské společnosti, což může oslabit jejich schopnost rezistence. Psychologická etiologie „bezstarostných“ je velmi tajemná. Jsou většinou otevření vůči novým zkušenostem, to ale neznamená slabost ega, spíše absenci traumatických poruch, které jindy vedou k „reifikaci“ ega. Možná by mohli být nejlépe popsáni jako ti, kteří nemají strach z ženy, neboť jejich dětství je určováno mateřstvím nebo jinými ženskými obrazy. Tím by snad bylo možné vysvětlit absenci agresivity i sklony k „lidové“ formě nepřátelství proti racionální civilizaci. V podstatě jsou „normální“, ovšem je to právě ta normalita, která se v naší civilizaci pojí s jistou nezralostí.

Skuteční liberálové – se vykazují silným smyslem pro osobní autonomii a nezávislost. Jejich ego je poměrně rozvinuté, ale velmi zřídka narcistické, protože nejsou emociálně slepí a chovají se k ostatním jako ke svéprávným subjektům. Láska u nich není pouze touhou, nýbrž také soucítěním. Nemohou zůstat zticha, pokud se děje něco špatného, dokonce i když to pro ně znamená ohrožení. Často se u nich vyskytují estetické zájmy.

 

 

Etnocentrismus a  duševní porucha

 

Všechny typy jsou samozřejmě dokladovány materiály, které nashromáždili všichni zúčastnění badatelé během rozhovorů s různými respondenty. Adornův pokus najít souvislost mezi psychologickým utvářením sociálního a politického aktéra a formou jeho předsudků může být zdrojem inspirace stejně jako předmětem přísné kritiky. Na závěr si dovolím jen dvě poznámky. Za prvé stojí určitě za povšimnutí, že Adorno nenalézá nedemokratické chování pouze u vysoce obodovaných jedinců, jejichž míra předsudečnosti zcela zřetelně předurčuje jejich etnocentrické postoje a názory, nýbrž rovněž u nízko ohodnocených, u nichž vždy hledá dialektickou souvislost s příslušným vysoce skórujícím. Lze z toho usuzovat, že i relativně tolerantní jednání a vystupování může být při určité konstelaci pouhým reaktivním výtvorem, který v sobe nese potenci výbuchu antidemokratického chování.

Druhá poznámka se týká průkaznosti Adornem předpokládané konotace mezi psychopatologií a etnocentrickými postoji. K osvětlení tohoto problému skvěle slouží další dílčí studie knihy – Psychological ill health in relation to potenciál fascism: a study of psychiatric clinic patiens, kterou vypracovala Maria Hertz Levison. Autorka překládá vzorek 121 pacienta psychiatrické kliniky Largley Porter Clinic v San Francisku a dochází k závěru, že velká většina z nich získává na F-škále průměrné hodnoty, což znamená, že jsou co do předsudečnosti v „normálu“. Tento zajímavý výsledek se pokouší vysvětlit jednak tím, že téměř všichni pacienti jsou na klinice dobrovolně, a lze tudíž předpokládat, že mnoho lidí náležících do Adornových „psychopatických kategorii“ právě díky své předsudečnosti nikdy nepocítí potřebu vyhledat psychiatrickou pomoc, jednak poukazuje na to, že potenciálně fašističtí jedinci mohou upadat ve stresových situací do psychopatických stavů, aniž by byli jako psychopati diagnostikováni. Tito jedinci za příznivých okolností dosahují konformity, a pod její záštitou vykazují hluboce zakořeněné etnocentrické cítění, zatímco při nedostatku aktivity či lásky upadají do „šílenství“ a chovají se spíše jako lidé, kteří jsou podstatě antiautoritativní.

S vědomím tohoto paradoxu lze lépe porozumět závěrečným větám celé knihy, které říkají, že apelování na emoce není možné přisuzovat pouze těm, kdož se přiklání k fašismu, zatímco demokratická propaganda omezuje sebe samu rozumem a zdrženlivostí. Jinak řečeno: „Pokud strach a destruktivita patří mezi hlavní emocionální zdroje fašismu, eros náleží hlavně do demokracie.“

Žádné komentáře